• 2.den •
Devil: Probudilo nás jakési divné dunění a houkání, které bylo na les
dosti nezvyklé. Vyklubal se z toho lom na druhé straně údolí, do
kterého směřoval předek auta a tedy i naše nohy. Po ranní hygieně
jsme se nasnídali a zhlédli zbytek "polévky" od výtečné zahraniční
firmy, jejíž jméno začíná na "Kno" a končí "rr". Mimochodem, už jste
si někdy myli ruce bublavou vodou? Pokud ne, tak vřele doporučuji!
Člověk má při tom skvělý regenerační pocit.
Dave: Devila probudilo dunění a houkání, mě probudil Devil! Ten lom
byl krásnej, louka byla ve dne krásná, celej svět byl krásnej. Akorát
ten hlad. Ten nebyl krásnej. Nechtěl jsem dojídat zbytky ze včerejška
a rozhodl jsem se, že zajedem někam do vesnice nakoupit. Devil se
nejdřív snažil ohřát si vodu na čaj, ale pak to myslím vzdal. Já jsem
se zase snažil umýt ešus od té divné polévky. V bublavé vodě to jde
jako po másle. A jak už řek Devil, ten regenerační pocit. Devil ještě
auto neměl v merku, a tak jsem rozhodl, že z toho lesa a té louky
vyjedu sám. Dojeli jsme do nějaké vesnice a obdivovali, kolik jsme
toho včera urazili při cestě za noclehem. Samoobsluha byla prima,
vesnice byla prima. Vysoukali jsme se ven a namířili jsme si to
směrem k samoobsluze. Nějaký starousedlík divně koukal, asi proto, že
jsme auto nezamkli. Nezamkli, zato jsme zmáčli čudlík na klíčence
a auto se zamklo samo. Ten člověk byl viditelně unešen a Devil se
náramně bavil. Řekl mi, ať to ještě několikrát zopakuji. Hra to byla
dobrá, ale ten hlad. Každý jsme si nakoupili, co jsme potřebovali
a nakrmili jsme své žaludky.
Devil: Jo, křupani fakt nechápali 130ku s centrálem na dálkovém
ovládání. Je fakt, že jsme si nakoupili skoro dle potřeby, až na to,
že v tom krámě byl strašnej smrad a prodavačka si s každým zákazníkem
povídala, s námi tedy ne. Zřejmě jsme jí připadali cizí, ale nemyslím
si, že by jí to bylo bývalo vadilo. Když se na nás konečně dostala
řada, tak jsme byli totálně znechuceni a otráveni tím příšerným
puchem a dobou čekání. Když jsme vycházeli z krámu, tak jsme si ještě
pohráli s alarmem. Potom jsme zajeli za vesnici na nějaké smetiště
a tam se nasnídali. S opět plným žaludkem jsme zamířili do Českého
Krumlova. Dave si tam konečně koupil baterku do svého foťáku a po
krátkém zkoušení jsme nakonec vložili i film. Český Krumlov se nám
moc líbil a všem doporučujeme jeho návštěvu. Je to hezké, malebné
městečko, památky jsou v dobrém stavu a všude bylo plno turistů. Po
krátké dopolední návštěvě jsme vyjeli dál. Tentokrát to bylo směrem
Österreich. Ano, vidíte dobře. Vydali jsme se na návštěvu k našim
jižním sousedům. Ještě před hranicemi jsme dotankovali relativně
levný benzín a koupili novou lékárničku pro případ neočekávané
silniční kontroly. Pobyt v autě jsme si chtěli zpříjemnit voňavým
stromečkem. Na doporučení slečny u pumpy jsme koupili jeden s logem
Playboye. (v Rakousku Dave prohlásil: "Už mě ten stromeček SERE!
" a rázem zpříjemňoval okolní krajinu) Naše další zastávka byla
celnice. Dave měl drobné problémy s odbavením vozidla. Celníkovi se
zřejmě nezdálo, že splňuje jakési normy Evropské Unie, ale nakonec
jsme uspěli a mohli pokračovat v cestě do Alp. Alpy jsou přeci tak
krásné. V Rakousku jsme se nechtěli dlouho zdržet, jen jsme se chtěli
podívat na hezkou přírodu, když už jsme byli na tý cestě po Čechách.
Dave: Krumlov je fakt pěkné město. Na celnici se skutečně vyskytlo
pár malých problémů - všechno to začalo, když ten člověk chtěl vidět
technický průkaz vozidla. Omylem jsem mu dal jakousi kartičku
o technické způsobilosti přívěsného zařízení (čti vozejku). Vše se
pak naštěstí vysvětlilo. Pán mi ještě řekl, kde jsem všude byl
v zahraničí. To už jsem tak nevnímal a vyrážel dál, na rakouskou
celnici. Tam to bylo zcela bez problémů. Pár metrů za celnicí jsem
zastavil a předal řízení Devilovi. Říkal jsem si, že když už se máme
vybourat v Rakousku, ať to udělá Devil. Alpy byly opravdu moc pěkné.
Devil řezal zatáčky a najížděl si jako formule 1. To mě trochu
vytáčelo, protože auto neustále skřípalo pneumatikami. Abych to
neslyšel, pouštěl jsem si neustále dokola jednu písničku - Equador.
Bylo mi fajn. Nevím jak Devila, ale mě po chvilce začínala bolet
hlava a do toho ta děsná vůně playboye. To mě trošku našňuplo, a tak
jsem se rozhodl, že si doma koupíme jiný stromeček- voňavější. Pak se
začal, jako obvykle, dostavovat hlad. Věděli jsme, že doma nakoupíme
levněji, a tak jsme si odvodili, že čím rychleji pojedeme, tím
rychleji se najíme.
Devil: Sice to ještě zdaleka nebyly Alpy, ale svou velikostí to
předčilo všechna česká pohoří. Dlouho jsem hledal tlačítko, kterým
bych vypnul Traction Control a když jsem ho nenašel, řekl jsem si, že
je to asi ještě starý model a vesele podřadil, inspirován intrem
z Need For Speed. Trať Alpine jsem znal nazpaměť, tak jsem doufal, že
mě nic nepřekvapí. Zatáčky byly opravdu daleko prudší, než tomu bývá
zvykem v Čechách, a to se mi moc líbilo. S lehkým smykem jsem jimi
proplouval a Dave mezitím vyhulil známou písničku od Sashe, a to mi
dodalo ještě více odvahy a energie a tudíž mi i poklesla noha na plyn
a Dave ještě více vohulil rádio. Konečně se objevil rovnější úsek
a já jedním okem mrkl na Davea, který měl opět nějakou divnou
grimasu. Za chvilku mi došlo, že se asi bojí o tatínkův automobil
a taky, že má asi hlad. Já ho už začal dostávat, ale když jsem byl
zrovna v řidičském opojení, tak mi to ani moc nepřišlo. Byl to asi
moc zajímavý pohled na nadupanou káru, ze které se line Equador
a v ní dva šílení mladíci. Jak jsem již napsal, nechtěli jsme se
v Rakousku dlouho zdržovat, a tak jsme si ani nevyměňovali žádné
peníze, a tak jsme si ani nic nemohli koupit.
Devil čůrá na rakouský les
Dave: Užuž jsme byli na celnici a těšili jsme se na dlabanec.
Rakouská strana v pohodě. S každým metrem silnice jsem měl větší
hlad. A pak to přišlo. Muselo to přijít. Česká strana celnice. "Dobrý
den, máte něco k proclení?", povídá ten pán. Měl jsem ohromnou
radost, že ho nebudeme muset nijak zdržovat, usmál jsem se a řekl:
"Nic." V duchu jsem se chválil, jak jsem si dobře vedl. " Tak si
vystupte z vozu," povídá. Trošku ve mně hrklo. Začaly se mi klepat
kolena. Asi si toho všiml a těšil se na prima úlovek. Když jsem mu na
jeho žádost ukázal všechny zavazadlové prostory, které vůz má a on
nic nenašel, mohli jsme vyrazit. Devil celou tu dlouhou dobu seděl
v autě a poslouchal rádio. Litoval jsem, že neřídil on.
Devil: Celník byl opravdu sadista a byl moc nepříjemný. Pravděpodobně
nám záviděl naše mládí a touhu po dobrodružství. Jak nemilé bylo
potom jeho zklamání, když jsme vyvázli "čistí". Několik kilometrů za
hranicemi jsme narazili na slušně vypadající restauraci, a tak jsme
zakotvili. Chvilku jsme se modlili, aby na nás nevyblafli obvyklou
fintu s nemocným kuchařem apod. Vzhledem k odpolední hodině jsme též
doufali, že vaří od poledne do večera bez přestávky. Měli jsme štěstí
a objednali si jídlo. Bylo celkem dobré (po té polévce a celodenním
hladovění) a i přesto, že jsme nebyli moc daleko od hranic, nebylo
ani zvlášť drahé. Po jídle jsme mrkli do autoatlasu a určili směr
Třeboň. Auto jsme nechali na hlídaném parkovišti a prošli se po
městě, jak už to turisté dělávají. V zámecké zahradě jsem nevěděl co
fotit,a tak mi Dave ukázal svou zadnici. Babky, co seděly na okolních
lavičkách, to dost rozhodilo, tak jsme raději odešli. Bohužel jsem ho
nestačil vyfotografovat - všechno se to událo tak rychle a nečekaně.
Na nádvoří jsme si pochvalovali štěrk a znalecky posoudili, jak dobře
by se to na něm smykovalo. Když jsme třikrát obešli náměstí, uznali
jsme, že už známe celou Třeboň a vesele zamířili na hlídané
parkoviště. Dave měl asi velkou žízeň, protože první věc, které se
dožadoval, byla jakási limonáda. Ta mu ovšem, když ji otvíral,
vystříkla do obličeje, což mě ohromně pobavilo a jeho potom také.
S šíleným smíchem jsme zamířili k benzínové pumpě, kde jsme
dotankovali opět plnou. Když jsme platili, naše oči spočinuly na
stojánku s nepřeberným množstvím voňavých stromečků. Dave se slovy,
že už to nenechá na žádný krávě, jeden vybral. Pak už jsme dočista
opustili město kaprů.
Dave: Třeboň znám jako svý boty - alespoň jsem si to myslel, protože
jsem tam byl ve druhé třídě na škole v přírodě. Neustále jsem kroužil
kolem a hledal to místo. Bohužel, pak mě to přestalo bavit a odpluli
jsme. Nový stromeček mi ze začátku voněl. Dostal jsem skvělý nápad,
jak získat opojnou vůni a vybalil jsem ho úplně celý. Jedeme, jedeme,
vidím Devilovu ruku, pak nějaký rychlý pohyb, pak Devil kleje. Pak se
podívám na stromeček a on tam není. Rozhodli jsme se, že ten další
kupuje Devil. Cesta z Třeboně byla asi nejúžasnější částí naší cesty
po Čechách. Naprostá pohoda, pomalá jízda. Devil mi řekl, že jedeme
směrem na Želiv a že to tam zná jako svý boty, protože tam byl na
škole v přírodě. Moc mě to nezajímalo, ale pak mi řekl, že tam byl
ústav pro blázny. Chtěl jsem to vidět. Jeli jsme na Želiv. Cestou
jsme projeli dvěma vesnicema s názvem Dobrá voda. Želiv mi připadal
jako klášter. Asi proto, že před budovou byla spousta jeptišek. Devil
řekl, že tu chce přespat. To mě trochu zneklidnilo. Naštěstí neměli
místo a museli jsme odjet. Další směr byl vytyčen jako jihovýchodní
Čechy. Přesněji řečeno, chata našeho přítele Matěje. Devil s ním měl
domluvenu koupi zbraně. Neměl jsem nic proti, ostatně dva s pistolí
jsou víc, než dva bez pistole. Pak mě začala hlodat myšlenka, že dva
se dvěma pistolema jsou víc, než dva s pistolí a cítil jsem nutnost
ozbrojit se.
Devil: Želiv byl skutečně ústav pro ty největší blázny a pokud jste
viděli film Dobří holubi se vracejí, tak vězte, že byl filmován
přesně tam. Nyní je to ústav, resp. klášter, pro premonstráty a oni
tam mají spoustu volného místa, takže tam jezdí různé školy v přírodě
a tábory apod. Cenově je to velmi přijatelné a navíc tam jsou
i sprchy, které by nám byly také velmi vhod. A to, co viděl Dave jako
jeptišky, byli nejspíš mniši. Z Želiva jsme odjížděli, když začínalo
slunko pomalu zapadat za horizont. Nahodil jsem pohodovou náladu
pomocí kazety s Buty a Dave uvolnil nohu z pedálu. A pak už jsme si
to kroutili směr gun. Když se začalo skutečně smrákat, měli jsme
potřebu někde zaparkovat, ale vyskytl se opět stejný problém jako
večera předcházejícího - nikde nic kloudného. Asi v půl jedenácté,
kdy už byla opět tma jak v pytli, nás hledání přestávalo bavit. Dave
již zuřil a chtěl zastavit uprostřed silnice, ať si nás třeba
odtáhnou jézeďáci, tak jsem ho přiměl zajet na nejbližší lesní cestu
- jen na kraj.
Dave: Jeptiška nebo mnich, není to jedno? Prostě bydlejí v klášteře.
Říkal jsem si, že musím předejít tomu, abychom zase parkovali až
někdy k půlnoci, když už není vidět, kde vlastně jsme. Nepodařilo se.
Místo k zaparkování jsme hledali opět asi TŘI hodiny. Dokonce jsme už
někde zaparkovali, ale bylo to na pozemku nějakých lidí a přímo
u jejich plotu. Já si myslím, že člověk má právo na soukromí
a rozhodně by mi nebylo příjemný, kdybych se ráno probudil
a otravoval mě tam nějakej majitel, že mu parkujeme na pozemku. Jeli
jsme teda dál. Už mě zase chytal amok, ale pak jsem naštěstí zahlédl
u silnice ten prima plácek. Měl jsem takovou radost, že jsem se
hnedka šel vysrat. Řeknu Vám, takhle v trávě to je príma. Problém byl
v tom, že jsem to v sobě už tři dny hromadil a nebralo to konce.
Musel jsem popojít, abych si nenasral do bot. Ale bylo mi fajn.
Omlouvám se, že jsem to vylíčil tak surově, ale jinak by to asi
nebylo autentické. Měl jsem při této činnosti dost času dumat nad
tím, jak to Devil tak dlouho vydrží. Dodneška to nechápu. Asi jsem
víc jedl. Přemýšlel jsem o tom, jestli se skutečně mám ozbrojit nebo
ne. Pak jsem si ale řekl, že by mohl přijít nějaký ZOMBIE a že
jistota je jistota. Devil si byl dokonce jistý, že jednoho zahlídl.
To mě dostalo a zaalarmoval jsem nás v autě. Byl jsem pevně
rozhodnut. Zítra si koupím pořádnou zbraň. Začínalo být mlhavo a auto
se celé orosilo - byla mi zima. Dostal jsem spásný nápad a zapnul
topení. Jen jsem se bál, abych neusnul a ráno nás nemuseli
roztlačovat ty jézeďáci. Pak jsem se Devila zeptal, jestli už to mám
vypnout. Nedostalo se mi odpovědi. Vypnul jsem to a usnul.
3.den
výheň