• 1.den •
Dave: Před odjezdem jsem jako začínající pivník zajel do samoobsluhy
nakoupit pivo (Devil nějak pivo nechtěl,a tak jsem si jich koupil jen
asi pět) a potraviny. Také jsem se jel rozloučit se svou tehdejší
přítelkyní (abychom neztráceli moc času, loučil jsem se s ní na
parkovišti před samoobsluhou). Moc jsem se na výlet po Čechách těšil.
Až do té chvíle, než si ona přítelkyně sedla na haupnu (čti kufr)
a decentně roztáhla nohy (prostě dráždila, jak už to ženy dělávají).
Abych dokázal, že jí miluji, vrhnul jsem se na ni. Devil se už
začínal pravděpodobně nudit (seděl v rozpáleném autě). Pak to přišlo.
Odcucli jsme se (s přítelkyní) a nám s Devilem už nic nebránilo
v cestě. Cítil jsem se naprosto svobodný a připravený na nečekané
zážitky z následující cesty. Jel jsem furt rychle s tím, že za Prahou
zpomalím...
Devil: Jen bych dodal, že po onom odcucnutí jsme ještě odvezli
Daveovu maminku na chatu a pak jsme se vydali na onu tolik vytouženou
cestu. Když jsme vyjížděli z chaty, která se nachází na Slapech, tak
už se začínalo pomalu šeřit.
Dave: Na ten odvoz na Slapy jsem už úplně zapomněl. Když už jsme
u toho, maminka říkala, ať přespíme a vyrazíme až ráno. Že jen blázen
by se vydával na cestu takhle večer. To mě ještě víc naladilo.
Devil: Řekli jsme si, že až se nám bude chtít, tak zastavíme
a přespíme. Nádrž našeho vozidla (Škoda 130) byla naplněna po okraj,
pneumatiky nahuštěny, olej doplněn, potřebné doklady byly v pořádku
a my si to uháněli směrem České Budějovice. Protože jsme byli oba
nadržení na řízení, tak jsme se dohodli, že se budeme střídat. Ten
první večer začal Dave a já nic nenamítal, taky to bylo jeho auto,
ne?
Dave: Plánovali jsme, že někde přespíme a ráno budeme v Budějicích.
Byl jsem rád, že Devil pořád neprudí, že chce řídit. Přece jenom to
auto nebylo až zas tak úplně moje. Prostě a jednoduše jsem se o něj
bál a je logický, že když už by ho měl někdo z nás dvou zničit, chtěl
jsem to být já (už kvůli rodičům).
Devil: A tak jsme jeli, ne, my jsme nejeli, my jsme se řítili
krajinou, která se postupně utápěla ve tmě. A našim žaludkům se
pomalu začínalo stýskat po jídle. Aby také ne, když již byla
pokročilá hodina večerní. Rozhodli jsme se, že až uvidíme hezkou
hospůdku, tak zastavíme a dáme si kus žvance. Pořád nikde nic
a nakonec nás uvítalo Milevsko. Po chvilce pojíždění po obci jsme
zaparkovali a vydali se směrem k neonovému nápisu jakéhosi pajzlu.
Při krátké cestě jsem stačil ještě obdarovat nějakého žebráka pár
drobnýma (normálně to nedělám, ale měl jsem asi slabou chvilku, sám
tomu dodnes nerozumím a vyčítám si to). Z prvního restauračního
zařízení nás vyvedli se slovy, že kuchař je už doma. Zamířili jsme
tedy do jakéhosi hotýlku na náměstí, vylezli pár schodů a nakonec se
dozvěděli velmi obdobnou informaci. S odporem jsme vystřelili
z tohoto divného města raketovou rychlostí. Zmítáni hladem jsme si to
hasili dál na jih noční krajinou. A protože jsme vzdělanci, tak víme,
co je to přímá úměra, a tudíž jsme si vyvodili závěr, že čím rychleji
pojedeme, tím rychleji budeme v dalším městě a tím rychleji budeme
jíst a zkrotíme náš hlad.
Dave: Měl jsem přibaleno pár buřtíků a Devilovi jsem furt vnucoval,
že si je uděláme na ohníčku s pivem, ale nějak ho to nebralo a chtěl
se pořádně najíst. Když jsem o tom tak přemýšlel, chtěl jsem se taky
pořádně najíst.
Devil: Ovšem když se před námi z ničeho nic objevilo několik
chladicích věží Temelína, hned jsme na hlad zapomněli. Já nevím jak
Dave, ale já byl doslova uchvácen velikostí a dalo by se říci
i krásou této stavby. Nedalo nám to a na chvíli jsme zastavili,
abychom si to dílo pořádně prohlédli.
Dave: Byl to opravdu úžasný pohled. Ty věže se tam objevily tak
najednou, že jsem tomu skoro nevěřil. Hnedka jsem zastavil u škarpy,
vylezl z vozu a začal polemizovat o tom, jak je to hrozně blízko a že
by určitě nebyl problém dostat se dovnitř. Devil v tom se mnou
naprosto souhlasil. Chtěl jsem taky udělat pár fotek, ale neměl jsem
bohužel ještě baterku do foťáku a co hůř, neměl jsem blesk.
Devil: Za několik okamžiků se ale opět ozval žaludek a už jsme si to
zase uháněli směr Budějice. Když jsme tam dorazili,bylo již po desáté
hodině večerní,a tak jediná strava,která byla na náměstí k mání, byla
divná pizza, kterou jsem si málem koupil, ale Dave mě zachránil
(možná život) a se slovy, že ji raději necháme vymaštěnejm a tlustejm
němčouroům,jsme se vydali hledat les za město, abychom si tam uvařili
polévku z pytlíku. Smířili jsme se totiž již s faktem, že si prostě
večeři už asi nikde nekoupíme. Když se ukrajovaly poslední minuty
z prvního dne,jsme konečně zajeli na nějakou lesní cestu, našli prima
paseku (měla sice asi 5% klesání, ale BYLA).
Dave: Chtěl bych dodat, že najít tu paseku nebylo zas až tak
jednoduchý- trvalo to přinejmenším hodinku. Povím Vám, bloudit v noci
městem, který vůbec neznáte, to je opravdu zážitek. Několikrát jsme
sjeli ze silnice a na polních/lesních cestách hledali něco kloudného
k přenocování. Vždycky jsme se ale museli vrátit a postupně, nevím
jak u Devila, ale u mě určitě se začala dostavovat taková mírnější
agresivita. Rozhodl jsem se, že na příštím výjezdu ze silnice už něco
najdu, ať už je to cokoliv. Jeli jsme mezi poli, vesnicí z kopce,
vjížděli jsme do lesa, silnice zmizela a na cestě spousta bahna
a kamení. Už jsem nás viděl, jak ráno budeme auto tahat z nějakýho
močálu, kam právě jedem. Přemýšlel jsem taky o tom, jestli ten kopec
nahoru pak vyjedeme. Bylo mi ale všechno jedno a jel jsem dál. Devil
se zeptal kam jedeme a já jsem odsekl že NEVIM! Mé odhodlání
pokračovat se nakonec vyplatilo a po levé straně se objevila louka.
Alespoň to tak při dálkových světlech vypadalo. Měl jsem ohromnou
radost a stres opadával.
Devil: Nemusím říkat, že byla tma, a tak se všechna naše činnost
neobešla bez světelné podpory baterky. Sice jsme měli baterku oba,
ale nevím už kdo, ale jeden z nás měl baterky akorát tak pro parádu,
takže si to asi dovedete představit. Začali jsme tedy vybalovat
nejdůležitější věci na uvaření polévky. Samozřejmě, že vodu jsme měli
jen bublinkovou, ale co, pro jednou to bude změna, ne? Lihový vařič
uvedl vodu nad očekávání rychle do varu a Dave vysypal sáček se svojí
polévkou pro čtyři osoby do ešusu. Za asi dvě minuty to Dave ochutnal
a nahodil podivnou grimasu. Já jí nerozuměl, nevěděl jsem, jestli mu
polévka nechutná, jestli je rád, že má konečně něco v ústech, nebo
jestli není třeba moc horká. Ale můj žaludek byl už dlouho sevřený
v pěst, a tak jsem neváhal už ani vteřinu a zakusil sám tu lahodu.
Pomalu jsem začal chápat Daveovu grimasu. Horké to nebylo, tak
akorát, bublavá voda nebyla ta závada... závada bylo to,co plavalo na
dně... asi se to mělo více míchat, či co... ale jsme snad nějaké
kuchařky, abychom míchali polévku 2 min non-stop? No prostě jsme
vypili tu ochucenou bublavou vodu, snědli pár rohlíků, bublavou vodou
si umyli ruce a vyčistili zuby, vybalili spacáky, sklopili sedačky
a začali pomalu usínat... za chvíli jsme ale trošku stáhli okénka,
aby to nebyl náš poslední spánek. Les byl temný a tichý a jen občas
ho rušili vulgarismy nás dvou způsobené neustálým sjížděním se
spacákem dopředu. Všechno to bylo způsobené tím nepříjemným sklonem
svahu. Ale nakonec jsme stejně usnuli. Dave spal na místě řidiče,
a tak měl nohy propletené v pedálech a já se zapíral o vnitřní
blatník auta.
Dave: Dost jsem litoval, že jsme si nekoupili takovou tu čínskou
polívku, co jí stačí zalít horkou vodou. Ale alespoň rohlíky byly
prima. Devil nadával, protože si omylem zabalil kartáček svojí sestry
a musel přetrpět ten divný pocit. Já měl naštěstí kartáček vlastní.
Před spánkem jsem si opěrku hlavy omotal svojí džínovou bundou
a vyklubal se z toho docela pohodlný polštář. Chvilku jsme si
povídali, hodnotili předchozí události a přemýšleli, kdeže to vlastně
stojíme.
2.den
výheň