Rozhlédl jsem se po celém prostoru základny a prohlédl si situaci.
Nad celou oblastí poletovalo snad padesát letadel různých typů. Co
mne však děsilo nejvíce, byla jejich velikost a charakter letu.
Velikost proto, že takováto letadla musí mít někdy blízko základnu a
charakter letu proto, že zcela jasně prozrazoval pohon na bázi
gravitačních vln. V různých rojích a fomacích nalétávali na pomalu
se hroutící budovu armádního velitelství. Obě kopule na křídlech
budovy se již změnily v hromady pokrouceného plechu a stejně tak se
pomalu deformovala hlavní část. Všude bylo vidět výbuchy a v
místech, kde byl ještě kyslík, probleskovaly intenzivní plameny.
Sledoval jsem tu hrůznou podívanou ještě asi půl hodiny, to už
ale vše v základně pohasnulo a i útočníci, nevidíc již na povrchu
žádného pohybu, postupně otáčeli své stroje a mířili ke hvězdám.
Sledoval jsem je se zaujetím, ale najednou mne probudilo blikání
červené kontrolky v mé masce. Už mi zbývalo vzduchu asi jen na čtvrt
hodinky pobytu venku. Musím se dostat někam, kde je vzduch.
Poslední z nepřátelských strojů se otočil, když jsem o několik
okamžiků později stál na pevné zemi pod vyvýšeninou a tak jsem se
rozběhl k troskám kopule hangáru. Stoupal z nich černý dým. Protáhl
jsem se mezi zohýbanými pláty krycí konstrukce a rozhlédl se uvnitř
kopule. Tři doutnající vraky letadel, jedno zasypané sutinami a
ležící bez opory na ploše o roztržené kusy vybuchlého stroje mého
spolubojovníka z orbitu. Kousek dál zprohýbané dveře a temná chodba
vedoucí do nitra báze. Vylezl jsem rychle do kabiny svého letadla a
vyndal svítilnu, jídlo na jeden denů a pomocnou dýchací masku s asi
půlhodinovou zásobou vzduchu. Pak jsem za svitu lucerny vešel do
tmavého koridoru procházejícího nitřkem základny. Byl v několika
místech prostřelený a v jednom dokonce úplně rozvalený, že se až
druhý konec ztrácel v temnotě marské noci. Proběhl jsem až do druhé
kopule, ale tam situace nevypadala o moc lépe. Zřícený strop a pod
hromadami kovu pohřbené vraky letadel.
Vrátil jsem se do hlavní budovy. Otevřel jsem ručně uzávěr šachty
výtahu, který vede do nižších pater základny. Výtah stál o dvě patra
níže. Zachytil jsem se lana a spustil se mu na střechu. Pak jsem
opět zatáhl za ruční ovládání a vyšplhal se do volného patra. Bylo
to vlastně přízemí celé budovy a i tady byly patrné známky
rozbombardování. Červená kontrolka v masce mne upozornila, že už mám
jen pár minutek kyslíku. Seskočil jsem znovu na střechu výtahu. Dost
to zaskřípalo v lanech, které ho držely. Sáhl jsem po poklopu, který
otevíral střechu výtahu a otevřel ho. Vzduch, který z něj vylétl do
prostoru mne málem odhodil. V lanech to znovu povážlivé zaskřípalo.
Seskočil jsem dovnitř a zavřel poklop. Byl jsem teď v hermeticky
uavřené kabině výtahu. Otevřel jsem dveře a rozhlédl se po prvním
podzemním patře. Bylo stejně temné a vzduchoprázdné, jako patra výš,
jen již nevypadalo tak zničeně. Tahle budova má jěště tři patra do
hloubky, napadlo mne. Červená kontrolka začala svítit. Už nemám
kyslík. Naposledy jsem se nadechl a strhl jsem masku. Nasadil jsem
si náhradní, ale nešlo se z ní nadechnout. Začal jsem horlivě
přemýšlet. Dolní patra jsou nepoškozená, určitě tam je vzduch. Ale
jak tam dolů? Vzpomněl jsem si na zvuky, které se ozýval, když jsem
dopadl na střechu výtahu. Skočil jsem. Ještě jednou. A znovu. A pak
jsem na okamžik ztratil pocit tíže. Byl to ale jen moment, pak tíže
znovu narostla a já spadl na podlahu. Z posledních sil jsem sáhl po
otevírání dveří.
Lavina vzduchu mne narazila na stěnu výtahu. Nadechl jsem se. Byl
to docela fajn pocit, zase volně dýchat. Pak jsem nahlédl do chodby.
Byla červeně ozářena a z reproduktorů se ozýval tichý příjemný
ženský hlas:
"Pokračujte prosím v evakuaci směrem k podzemní dráze. Pro
jistotu si vemte ze skříní první pomoci masky." Počítač se věrně
staral o každého, kdo by ještě v budově zůstal. Sebral jsem tedy ze
skříněna stěně masku a vydal se podle zelených šipek k dráze.
"....kolika minut dorazí do stanice automatický záchraný modul.
Prosím netlačte se a nepanikařte," mlel si dál svou počítač a já se
několika chodbami dostal až do vestibulu metra. Stálo tam ještě asi
pět nebo šet živých lidí, co byli zabaleni v dekách a v rukou
křečovitě svíraly dýchací masky. Když jsem se, oblečený v letecké
kombinéze a se svítilnou a maskou v ruce objevil ve dveřích, udiveně
na mne pohlédli. Přistoupil jsem až k nim. Byly to dvě ženy a čtyři
muži. Jeden z nich mne oslovil.
"Vy, .... jste živý ?"
"Vypadám tak," odpověděl jsem, "ale necítím se tak."
"Přežil ještě někdo?" ptal se znovu.
"Obávám se, že jsem jediný, kdo měl v té době po ruce masku."
"A co se vůbec stalo?" vstoupila nám do rozhovoru jedna z žen.
"Ty to nevíš?" zeptal se jí ten muž.
"Zaútočili pozemšťané." dodal jsem.
".....v evakuaci směrem k podzemní dráze......." mlel si dál svou
počítač.
Záchraný modul opravdu po několika okamžicích dorazil. Posádka
všek byla zjevně zklamaná, že do vagónu vybaveného na vyprošťování
a odvoz až padesáti zraněných nastoupila skupinka sedmi lidí, kteří
byly více zdrceni psychicky než fyzicky a tak pro ně jedinou
satisfakcí byl fakt, že mému zdravotnímu stavu běhání po Marsu nic
moc neprospělo a mohli své skvělé vybavení použít alespoň na mně.
"Vaše skupina bude mít důležitý úkol." mluvil k nám, řadě pilotů,
generál, který stál za velkým kulatým stolem. "Musíte poskytnout
vzdušnou ochranu bombardérům, které napadnou invazní svaz nepřítele.
K dyspozici máte jendomístná bojová letadla typ G-4. Bombardování
povedou težké stíhací stroje G-3 a bombardéry s konvenčním typem
pohonu. Vy je budete krýt a pokud dosáhnete na nebi absolutního
vítežství, podpoříte je palbou do lehčích jednotek. Víc vám už říci
nemohu, snad jen hodně štěstí."
Hodně štěstí. Budeme ho potřebovat. Jendalo se prakticky o první
meziplanetární vylodění. Ještě že po prvním útoku byla všechna
vojenská letadla stažena na civilní letiště. Ta byla součástí těch
kopulí, které chtěli pozemšťané obsadit. Stejně je podivné, jak se
slova mění. Před pár lety byli pozemšťané lidé a marťané malí
zelení mužíčci létající v talířích. Po kolonizaci Marsu už byli jen
lidé, podle archeologů prý na Marsu dříve někdo žil, ale tato stará
civilizace se pravděpodobně našich věků nedožila. A dnes je
pozemšťan parazit snažící se obsadit další planetu, protože na své
už vytěžil vše, co vytěžit mohl a ta pomalu zhasínala, zatímco
marťan je příslušník téže rasy, jen žije na planetě, která ještě
suroviny má a snaží se je bránit seč může. A se schylovalo k situaci
ve které na jedné strané stáli slabě ozbrojení obránci v obrovských
kopulích držících jediný dýchatelný vzduch na této smrtící planetě a
na druhé straně stojí perfektně vyzbrojená pozemská armáda, která
všek nemůže střílet, aby si kopule, které chce dobít nezničila a
měla kde žít. Udělali to celkem chytře. Nejprve nám zničili jedinou
orbitální stanici, co jsme měli a pak obsadili nebo zničily
satelity. Taktéž rozbombardovali všechny vojenské objekty a tunely,
které spojovali jednotlivá martská města. Vůbec největší překvapení
ale byla rychlost s jakou se dostali k Marsu. První útočné plavidlo,
vesmírný ekvivalent letadlové lodi, dorazil třech měsících od startu
a vyloďovací flotila ještě rychleji. Teprve opozděné zprávy
od průmyslových špiónů Mars Technological Corporation nám vysvětlily
příčinu. Pozemšťané dokázali převést gravitační silové pole na
objekty velikosti až několikapatrových budov. Není se co divit, že
pak neměli problém na Zemi postavit a do prostoru dostat monstra,
která k nám závratnou rychlostí dorážela jedno za druhým.
Přestal jsem na chvíli přemýšlet a opustil jsem místnost. Šel
jsem do brífingové místnosti, kde nás měli seznámit okolnostmi boje.
Posadil jsem se a počkal chvilku. Dorazili ještě další piloti a také
mladý poručík, který nám začal vysvětlovat o co vlastně půjde.
"Invaze započala asi před šesti hodinami na druhé straně planety.
Nepřítel tam zaútočil na tři velká města. Jedno z nich díky momentu
překvapení téměr okamžitě dobyl, druhé neukáznění střelci rozbili
natolik, že v něm nezbyla ani kapka kyslíku a o třetí se stále
bojuje. Síly, které zaútočí na nás před patnácti minutami opustili
nepřátelskou mateřskou loď a za pět minut se začnou vyloďovat asi
dvacet kilometrů jižně od města. Vylodění by jim mělo trvat asi půl
hodiny. Po celou dobu akce jsou nepřátelské síly kryty hloubkově asi
čtyřiceti bitevními stroji F-33 a vyškové krytí zajišťují malé, ale
rychlé F-35ky. Těch je asi šedasát."
Zamyslel jsem se nad těmi čísly. To je asi stovka letadel ve
vzduchu. Na obloze bude teda pěknej zmatek.
"Na naší straně je rozestavení sil podobné, máme však daleko méně
letadel na bázi gravitačního pohonu. Do akce je nasazeno dvacet
bombardovacích letounů Mk-VII s konvenčním pohonem a patnáct
dvojmístných G-3, které gravitační pohon mají. Vzdušné krytí pak
bude zajišťovat dalších dvacet Mk-X a stejný počet G-4. Mají tedy
početní převahu, ale mi známe terén. Z města vás bude podporovat
neřízené raketové střely K200 s dostřelem patnáct kilometrů a takéž,
v případě postupu nepřítele, baterie laserových děl Thor 51 a 155. V
případě postupu proto, že jejich dostřel je přibližné dva kilometry.
Na všech kopulích jsou taktéž improvizovaná protiletadlová hnízda.
Poslední naší jendotkou je dvacet pouštních tanků v okolí
předpokládané trasy nepřítele. Vzhledem k tomu, že ještě nemají
radarovou identifikaci, budete je muset rozlišovat vizuálně, jsou
však jako jediné natřeny maskovací barvou, takže si jich asi ani
nevšimnete. Pro celou akci pak platí jedno pravidlo, a to pro
obranné i útočné oddíly. Je zakázána jakákoliv palba ve směru k
městským kopulím. Nějaké dotazy?"
"Pozemní prostředky nepřítele?" zeptal se někdo z davu.
"V čele jedou krycí tanky s velkýmy štíty, za nimi lehké vozy,
asi stovka, a pak další technika, kterou se nám nepodařilo blíže
identifikovat."
Do místnosti vběhl nějaký mladý důstojník. "Síly se začínají
vyloďovat."
"Pánové," ozval se poručík, "šťastnou cestu."
Rozeběhli jsme se každý ke svému stanovišti. Letadla stála v
hangárech, abychom nedali příležitost nepřátelským náletům. Nyní se
všechan měla dostat ven během pěti minut a pak vzlétnout a utvořit
formace útočících letounů a jejich vzdušného krytí. Zahnul jsem za
roh chodby a přede mnou se objevila vrata hangáru. Za průhlednou
stěnou chodby jsem zahlédl jak i jiní piloti dobíhají ke svým
strojům. V hangáru si nikdo nevšiml, že jsem přišel a jsem si jistý,
že kdybych sám nevlezl do kabiny, tak letadlo vystrčí ven bez
pilota. Sáhl jsem po startéru a rozhlédl se kolem. Celé letiště se
se postupně zaplňovalo a opět vyprazdňovalo startujícími letouny.
Stiskl jsem startér, přitáhl knipl a nohama vyrovnal pohyb hromady
železa, ve které jsem seděl. V přesném startovním úhlu jsem začal
nabírat výšku, ze které budeme krýt naše bombardéry. Nad obzorem už
byl vidět mlžná mrak spalin a kouře z útocících vozů. Dole jsem
zahlédl pohyb nějakých stínů. Naše maskované tanky. Začaly se do nás
oddělovat malé G-3 a obří Mk-VII, které budou provádět nálety na
nepříatelské řady. My jsme stále stoupali. K oblasti kontaktu
zbývalo ještě asi deset kilometrů.
Někde hluboko pod námi prolétla první salva raket vystřelených z
města a zvrásnila zemi kilometr před námi. Okmžik poté se mezi kopci
vynořily první krycí tanky nepřítele. A nad kopcem se vyhouply
stíhače spodního krytí. Všechno se odhrávalo hluboko pod námi. S
úžasem jsme sledovali jak se cesty dvou skupin letadel protly a obě
formace držící tvar delta se rozbily. Naši nestříleli, šetřili se na
pozemní cíle a pozemšťané měli zakázáno střílet proti městu. Jediné
co my na scenérii tam dole chybělo bylo výškové krytí nepřítele. To
ale nebylo ani nad námi, jak by se dalo očekávat od výškového krytí.
Asi se někde opozdili. A nebo kují nějaké pikle.
Kde že skončilo cizí krytí? Tady!
výheň