-----======###### Útok ze Země ######======-----
Hned po snídani jsem se rozhodl odjet do laboratoře. Museli jsme
trošku přidat na tempu testování, protože konkurence ze Země už byla
a notný kus dále. Není se co divit, vždyť oni měli k dispozici první
vraky již ve čtyřicátých letech minulého století. A Mars Technical
Corporation nalezla na povrchu planety první rozbitý létající talíř
až v roce 2034. Měli před námi technologický náskok skoro sto dvacet
let. Ale vzhledem k tomu, že k částečnému pochopení alespoň základů
mimozemské technologie došlo až po rozlušťení některých informací z
oblasti Cydonia, byl pozemšťanům veškerý náskok málo platný.
Na televizi jsem se moc nedíval, stále tam něco blábolila nějaká
ženský s nějakým generálem od nás z armády. Pak jsem si zbalil věci
a vyšel z bytu. Prošel jsem chodbami a počkal na metro. Teda říkalo
se tomu tak, ale k pozemským krtkům to mělo velice daleko. Namísto
tunelů pod městy ocelové roury, které nespojovali části města ale
malé skupiny polokoulí rozeseté po celém povrchu Marsu. Já jsem
po několika přestupech dorazil na vojenské letiště.
Svou účastí na testech stíhaček s antigravitačním pohonem jsem
nebyl přílíš nadšen, ale platili dobře, byla to docela zábava a
hlavně lepšího pilota prý nemají. Když mi to říkali, nevěděl jsem,
zda to mám brát jako urážku nebo jako kompliment. Každopádně dneska
mne měl čekat první výlet s G-4 do vesmíru.
Metro zastavilo a já vystoupil. Ihned mne zastavili dva vojáci.
Legitimoval jsem se a dozvěděl se, že mám okamžitě startovat s G-3.
A že prý si mám pospíšit.
Byl jsem trochu zmatený. Na dnešek byly plánovány testy rychlých
čtyřek, aby se zjistilo, jak se budou chovat mimo atmosféru Marsu a
já se oblékla do kombinézy a pomalu šplhal do kabiny dvojmístné G-3.
A navíc jí mám řídit sám. Když jsem se upásal do kabiny a začal
nahazovat anitigravitační jednotku, letmo jsem zahlédl šefa testů,
jak někam běží z hordou papírů v ruce.
"Sakra, co se děje?" vykřikl jsem na něj.
"Ty to nevíš?" otočil se, "Země nám vyhlásila válku."
Teprve když jsem stoupal do atmosféry, uvědomil jsem si vážnost
toho sdělení. Válka už na Zemi nebyla padesát let a na Marsu ještě
nikdy v jeho lidské historii. A najednou to mají být meziplanetární
boje. Srovnal jsem řízení a vyšplhal se do jednoho kilometru. Čekali
tam již další dva stroje, také G-3.
"Červený jedna hlásí dosažení pozice," ohlásili jsem se věži a
čekal na rozkazy.
"Červení, održujte šípovou formaci a leťte na souřadnice 350-406.
Váším úkolem bude krýt evakuaci orbitální stanice Mars High."
Oni po nás chtějí, abychom s těmihle předpotopními krámy letěli
do vesmíru. Ne, že by loď nebyla dostatečně odolná, ale tvarem a
vyvážením je projektovaná pro řídkou atmosféru Marsu. Ale nedá se
nic dělat, rozkazy jsou rozkazy. Oba dva wingmani mi potvrdili
přijetí rozkazu a naše formace vypálila na oběžnou dráhu.
Zezhora vypadala planeta nádherně. Když jsem toto viděl naposledy
před deseti lety, jako malý kluk, když jsme na Marsu přistávali,
vůbec jsem si neuvědomoval tu krásu. Na rudé planetě se kovovým
leskem odrážela nicotná síť malých stříbrnych žilek. Obří tunely a
kopule z kovu a skla se odsut tvářili jen jako nepatrná pavučinka v
dálce. A nad obzorem se vyhoupla malá hvězdička. Cíl naší cesty. Gé
trojky se zase nechovaly až tak hrozně, v přímém letu jsem vůbec
nepostřehl moment opuštění atmosféry, což se mi vymstilo, když jsem
chtěl změnit směr formace a použít k tomu triku s brzděním o
atmosféru. A tak se manévr, který vždy vzbuzoval údiv u obsluh
radarů svou nečekaností a přesností, změnil spíše v chaotický tanec
na obloze a snahu vzájemě se nesrazit. Ti hoši tam dole se museli
dobře bavit.
Po notné chvíli jsme se přiblížili natolik, že již byly dobře
vidět tvary stanice a poblikávající nápis "Vítejte na Mars High".
Bylo nám sděleno, že musíme ochránin evakuační týmy. Na stanici
ještě přečkavaly asi tři stovky lidí, které mělo odvézt šest velkých
transportérů. Každý se nakládal skoro hodinu a nám bylo právě
ohlášeno, že velká neidentifikovaná a pravděpodobně dobře vyzbrojená
loď opustila oběžnou dráhu před třemi měsíci. Nechápali jsme, proč
tedy máme hlídat evakuaci, vždyť rychlostní rekord Země Mars a
novodobou modrou stuhu získal Stříbrný Drak v roce 2066 s časem
přeletu devět měsíců a tři dny. Cestující si tenkrát stěžovali na
přílišné zrychlení při startu a brzdění, takže se rychlostní lety
přestaly létat a cesta luxusní lodí ze Země nyní trvá přesně rok.
Po hodince klidného poletování, kdy se dvěma starporty naložily
již čtyři z transportérů, začaly na našem radaru neklidně poblikávat
tečky, signály malých neoznačených letounů. Okamžitě jsme zpozorněli
a požádali Mars o potvrzení signálů.
"Je to pět malých jednomístných stíhačů pozemské výroby,"
oznámili nám hoši od radarů, "a za nimi očekávejte dva nebo tři
velké bitevní stroje se spožděním asi patnáct minut. Vaším úkolem
je počkat deset minut do kontaktu a pak se dalších deset minut
udržet. než přiletí naše krytí."
"Pět malých pozemských stíhačů?", zeptal jsem se do mikrofonu
udiveně, "naděláte si srandu?" pokračoval jsem v éteru.
"A pokud ne, jak se jim máme ubránit sami, natož pak ještě krýt
transporty," dodal do vysílačky jeden z mých vingmanů.
Na povrchu naši neformálnost tolerovali, pouze dodali "udržte se
alespoň deset minut."
Rozdělili jsme se, oba mí kolegové se schovali za parkující
transporty a já vystartoval kolmo vzhůru kolem osy základny. Přesto,
že gravitaci jsme tu již vůbec nepociťovali, stále bylo ještě jasné,
že vzhůru je od planety a dolů k planetě, která teď zmizela za mými
zády. Zvolnil jsem stoupání a ohlédl. Všiml jsem si také, že na
vrcholku stanice pomalu otáčí jediná její obraná hlaveň, těžké dělo
Thorn 51. Blesk mi hlavou nápad, několika pohyby kniplu jsem zamával
odvážlivci co se posadil do děla a teď mě perfektně viděl a zavolal
jsem své vingmany.
"Tady nahoře je dělo docela zajímavýho kalibru, chci abyste je
nalákali přímo proti němu, startuje tedy podle osy na jižní straně.
Vylétl jsem ještě kousek a pověsil se doprostoru nad rotující
stanici. Nad obzorem už jsem zahlédl svítící bod, přibližující se
letadla zemských sil.
Moc dlouho to netrvalo a z pod nosných ploch cizích letadel
vytryskly svazky laserových paprsků a zaryly se do boků jednoho z
transportů. Náhle se pod transportem vynořily dvě Gétrojky a formaci
netušících útočníků prořízly čtyři tenké pramínky našich laserů. Cíl
si našly. Vingmani udělali svou práci dobře a teď se táhlým obloukem
vraceli k jižní straně přesně podle mých pokynů. Pozemšťané letěli
stejný oblouk zdruhé strany. Teď už to však bylo tři na tři. Přes
určitou pomalost našich strojů však mí hoši vyrovnali oblouk lépe a
k trupu stanice se dostali o notný okamžiček dříve nežli cizáci. Ti
se pak pověsili mým chlapcům na ocasy. Asi tři minuty trval vzestup
od starportů k rovině palby Thora 51. Pak před hlavní přelétl jeden
náš, druhý, jeden cizák a druhého naplnu zasáhlo težké dělo. Otočil
jsem svou loď dolů vyslal dávku naslepo tam, kde jsem tušil třetího
nepřítele. Má předtucha byla správná a malý okamžik po tom, co se
jeho loď vynořila z ohnivé koule výbuchu druhé stíhačky zásáhly mé
střely čelo jeho lodi a ohnivá koule se zdvojnásobila. Už tu byl
jenom jeden. Zběžně jsem pohlédl na dálkový radar. Ty pozemské
bitevníky byly zatraceně blíž než slibovaných patnáct minut.
Otočil jsem loď, tentokráte bez spolehnutí se na brzdící vrstvu
atmosféry, podlétl stanici a začal stoupat po druhé, odvrácené
straně. Asi v polovině výstupu mi cest zkřížila zemská stíhačka, byl
to však jen moment a tak jsem nevystřelil. Stočil jsem loď kolem osy
stanice a ve spirále se spustil pod stejným úhlem jako pozemšťan.
Měl bych se s ním potkat na druhé straně stanice. Když jsem však
oblétl trup a pohlédl před sebe, uviděl jsem jasně siluetu tří
bitevních lodípřibližujících se závratnou rychlostí.
"Posádka je evakuována, kryjte transporty na ústupu!" zněl rozkaz
a já ho s radostí uposlechl. Pryč z tohohle pekla. Transporty se již
odpoutaly a začaly váhavě klesat. Záblesky manévrovacích trysek
poblikávaly kolem obou transportů a prostorem prolétly první střely
ze strojů, které sice spomalili, ale dál se blížly k rotujícímu
vřetenu orbitální stanice. Odělal jsem ještě jeden oblouk kolem
stanice. Viděl jsem poslední výstřely děla Thor, ve kterém asi seděl
nějaký fanatik a taktéž srážku jednoho vingmana s poslední pozemskou
stíhačkou, když se v tom zmatku nějak nestačili vyhnout. Posadil
jsem svůj stroj nad jeden z transportů a začali jsme klesat do
atmosféry Marsu. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak se stanice
v divoce poskakující káču pod tlakem palby z obrněncu okolo.
Přeletěli jsme s transporty na druhou stranu Marsu, kde vládla
hluboká noc. Přistání porběhlo celkem hladce. Zatímco transporty za
doprovodu silného hluku a obklopeny chuchvalci kouře klesaly pomalu
na střechu přistávací plochy, naše duo se otočilo a o několik minut
později se již teleskopické nohy mého letounu dotkly plochy v
kopuli vojenského letiště. Ani jsem si nestačil opět zvyknout na
pocit tíže a celá kopule najednou poteměla.
"Zhasni ten krám!" zařval někdo do tmy a myslel tím poziční
světla mého letadla. Jediným hmatem jsem tak učinil a můj kolega v
druhém letadle asi taky. Okolo vše absolutně potemělo, jen v místech
kde na kopuli navazovala budova velitelství slabě prosvitávalo temně
rudé světlo nouzového osvětlení. V celém hangáru byl obsolutní ticho
a klid. Rozhlížel jsem se z kabiny letounu a snažil se rozpoznat co
se děje.
Dosavadní klid náhle porušil zvuk tříštícího se skla, padajících
předmětů a syčení unikajícího vzduchu. Ozvaly se asi třiv ýbuchy a
pak už následovala jen série zvuků padající a bortící se konstrukce
doplněné dalšími výbuchy. Začal jsem ztrácet vědomí a na poslední
chvíli jsem si nasadil masku ležící v letadle. Sáhl jsem po startéru
gravitačního pohonu, ale v tu chvíli část konstrukce zasáhla záď
mého stroje. Zastavil jsem tedy rukou zavírající se kryt mé kabiny a
vyskočil s maskou a kyslíkovým přístrojem ven. Svalil jsem se na
zem a udělal několik kotrmelců. Mému stroji se zatím pod váhou
kostrukce zlomila jedna z přistávacích nohou a pomalu se začal řítit
na zem. Mému bývalému vingmanovi se sice podařilo vzlétnout několik
metrů nad povrch hangáru ale zásah jiné části bortící se konstrukce
ho znovu přizemnil a letoun pokračoval rychlostí, kterou měl po
startu po ploše hangáru, zanechávajíc za sebou ohořelou stopu. Jeho
agónii ukončila až jedna ze stěn hangáru, která ho po nárazu
proměnila v hořící kouli.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dílo zkázy bylo hrozné. Pokroucené
kusy plechu, miliónu střepů doutnající vraky vojenských vozidel a
mrtvá těla techniků a pilotů, kteří se již nestačili schovat před
nemilosrdnou řídkostí Marsovy atmosféry. Pohlédl jsem vzhůru na obří
trhlinu a zhlédl příčinu té zkázy. Asi deset nebo patnáct letounů
se zrovna rovnalo do formace a pomalu znovu spouštělo na zničenou
kopuli, která teď byla díky občasným výbuchům a zábleskům z
doutnajícího elektrického zařízení docela dobře osvětlena. Došlo mi,
že na takhle nepříznivém místě nemám velkou šanci na přežití a tak
jsem se rozběhl směrem k trhlině v kopuli, která ústila ven k
povrchu planety. Taktak jsem vyběhl, přeběhl asi padesát metrů
dlouhou rovinku a pak jsem vyškrábal na malý pahorek u základny.
Přežil jsem? zeptejte se dál
výheň