S E T K Á N í ][
|
|
| |
| ---+--
----+---- |
| |
|
|
Nějak jsem stále nemohl pochopit, o co tady vlastně běží. Možná
jsem trochu paranoidní, ale už týden se mi zdá, že mne někdo sleduje
a před domem včera zaparkovala dodávka, která má na střeše anténu
jako kdyby chtěla chytit stovku satelitních televizí najednou. A to
všechno začalo tím, že se mi před přibližně týdnem zdálo, že tu byli
zase. Mluvil ke mně EBE a teď se mi stále opakují jeho slova. My
přicházíme, my přicházíme, my přicházíme. Před rokem jsem zažil
blízké setkání. Třetího druhu. Možná. Alespoň já si to myslím. Ale
můj psychoanalytik mi tvrí, že tam tenkrát spadlo letadlo s
chemickým odpadem a mé blízké setkání byl výplod halucinogeních
látek. Věřil jsem mu to. Do minulého týdne. Ale mimozemšťan, se
kterým jsem se setkal ( a zachránil ho ze spárů pozemských vědců )
mi slíbil, že mi dá vědět, až se vrátí. A minulý týden mi dal
vědět. Telepatický. A od té doby jsem si začal všímat podivných
věcí kolem mne. Ale ne. Asi jsem doopravdy paranoidní. Zavolám
přeci jenom svému psychoanalitikovi.
Nevím proč, ale rozšrouboval jsem sluchátko. Něco se mi na něm
nelíbí. Tady by měl být jen mikrofon a ne tehle tišťák. A už vůbec
ne krátká anténa natažená podél délky. Vyběhl jsem na balkon a
podíval se na ulici. Pak jsem vzal mikrofon a zařval do něj:
"Podívejte se ven, vy parchanti."
Potom jsem vzal telefon a mrsknul s ním přes zábradlí na ulici.
Ozvalo se zaskřípění brzd z obou směrů v naší silnici vyjeli dvě
tmavé limuzíny. Z notnám randálem zabrzdily a z vozů vyskákali muži
oblečení v saku a vojenských uniformách. Zaběhl jsem do bytu a
pozhasínal. Vyběhl jsem na chodbu. Ozvalo se prásknutí domovních
a na schodech o tři patra níž jsem zahlédl dva uniformované muže.
Rozběhl jsem se do vrchního patra. Uslyšel jsem výstřel a obloukem
kolem mne vylétla nějaká nábojnice o patro výš narazila na stěnu a
vyvalilo se z ní značné množství kouře. Zastavil jsem se. Pohlédl
dolů pět nebo šet mužů dusalo po schodech vzhůru a kryli se podél
stěn. Tudy cesta nevede. Rozběhl jsem se opět vzhůru. Zadržel jsem
dech a proběhl kouřem. Na rtech jsem pocítil podivný páliví pocit.
Vyběhl jsem jěště jedno patro. Schodiště se rozdvojilo. Najednou
se podlaha změnila ve stěnu a já do ní narazil. Začal jsem šplhat
vzhůru, až ke dveřím, které teď byly stropem. Na zdi vedle mne stály
zvířecí zrůdy ve vojenských uniformách. Pak jsem se začal vznášet v
nádherné mlze.
Z mlhy začaly vystupovat stíny. Stíny lidí. Postupně se
zostřovaly a nabývaly barev. Byl jsem v bílem pokoji a nademnou se
skáněl muž v bílém plášti a žena v uniformě.
"Ksakru, kde to jsem," oslovil jsem je.
Místnost se povážlivě zakymácela. Teprve teď jsem si povšiml
tvaru oken. Byl jsem asi v sanitce.
"Jste člověk, který před dvěma lety vnikl do oblasti se
ztoskotaným létajícím talířem?" otázala se žena.
Tak to byl talíř, ne halucinace. Začal jsem přemýšlet o tom, co
se ještě dovím dál. Kývl jsem.
"Byl jste minulé úterý kontaktován mimozemskou entitou, se kterou
jste se setkal na onom místě před dvěma lety?" zeptala se žena
znovu.
Udiveně jsem na ní zíral. Vědí toho truchu dost.
"Jde o značně důležitou záležitost. Sdělil Vám jijich úmysly v
nejbližší době?"
Opět jsem se zmohl jen na tupé zírání a slabé přikývnutí. Sanitka
zastavila a otevřely se zadní dveře. Ani jsem se nestačil pořádně
rozhlédnout a už mne šoupli i s lehátkem do nákladního letadla.
Moje lehátko zůstalo stát asi vpolovině nákladového prostoru. Nikdo
si mne nevšímal a já jsem tam jen tak ležel. Rozburácely se motory a
letadlo začalo pojíždět. Už mi docházelo, jak mne chytli. Ten plyn
byla nějaká halucinogení látka. Ale co se mnou budou dělat teď? A má
to co dočinění s ufounama?
Zkusil jsem vstát. Šlo to celkem pohodově. Rozhlédl jsem se. V
nákladovém prostoru teď nikdo nebyl. Malé schůdky vedly někam do
vyšších částí letadla. Tipl jsem si na nákladní verzi Jumbo. Zvuk
motorů náhle zesílil a letadlo se povážlivě zakymácelo. Tam kde jsem
tušil předek se podlaha mírně zvedla. Startujeme. Kampak asi.
Proběhl jsem rychle nákladový prostor. Ve skříňce na stěně jsem
našel signální pistoli se dvěma raketami. I ta se může hodit. Zandal
jsem si jí za pás a začal šplhat po schůdcích vzhůru. Stanul jsem
před malou místností. Ozývaka se z ní čistá angličtina. Opatrně jsem
otevřel dveře. V místnosti byla tma, pouze na protější stěnu se
promítal obraz planety obtočené několika křivkami. Před ním stála
žena, která mne vezla v sanitce a vykládala.
"Pokud pak dorazí na oběžnou dráhu Země podle grafu A, budou
schopni kontolovat tři čtvrtiny našeho průmyslu. K tomuto bodu
směřují a dosáhnou ho během 65 hodin. My máme připravné tři verse
kontaktu. Zaprvé: Zůstanou na orbitální dráze. Raketoplán pak vynese
na oběznou dráhou shodnou s jejich delegaci, která se pokusí je
kontaktovat. Zadruhé: Oni budou chtí přistát na Zemi. Dvě stanice
vysílají nepřetržitě radiový a laserový signál do místa A, aby je
navedli na přistávací dráhu v oblasti 51. Zatřetí: Dvě ponorky v
atlantském oceánu jsou připraveny v nejvýhodnější palebné pozici do
místa A a v případě jakékoliv agrese ze strany mimozemšťanů zasáhnou
jadernými hlavicemi. Má nědo nějaký dotaz?"
Udělal jsem tři kroky vpřed. "Ano, " pronesl jsem důrazně, "co
s tím mám společného já." V místnosti to zašumělo. Někdo rozsvítil.
"Dovoluji si vám představit Markyho, jediného člověka jenž měl
ověřený telepatický kontakt s mimozemskou entitou," pronesla k sálu.
"Měl prospat celou cestu až do Washingtonu. Ale to nevadí,
seznámíme ho s fakty již nyní." Otočila se ke mě a velice čistou
češtinou povídá
"Jmenuju se Tania Novak a jsem poradkyní armády spojených států v
exteroterrestriálních záležitostech. Matka byla češka, proto ta
čeština," odpověděla na mou nevyslovenou otázku. Dál pokračovala v
andličtině, pravděpodobně proto, aby i ostatní zúčastnění rozuměli.
"Zopakujeme si tedy všachna známá fakta. Sluneční soustavou se k
Zemi blíží kosmická loď značných rozměrů. Pro porovnání, je dvakrát
větší než naše letadlová loď Enterprise." Mimoděk jsem si vzpomněl
na Startrek. Přibližně ve vzdálenosti Jupitera se od lodi oddělilo
menší plavidlo, disk přibližné velký jako F-18. Tento disk se v
minulý týden dostal do blízkosti tady Markyho. Pravděpodobně předal
telepatickou depeši. Marky je jediný živý člověk na světě, který
blízké setkání s telepatickou zkušeností zažil. Během průzkumných
letů, které oni prováděli se několik talířů zřítilo kvůli
vzniklým za bouří. U případu Marky však nehodu přežil jeden z nich
nehodu přežil. O den později mu pak Marky pomohl dostat se do
záchranho talíře. K dorozumívání použil mimozemšťan telepatie. Během
rozhovorů slíbil Markymu, že se první dozví, až přijdou. Minulé
úterý tento slib splnil. Jelich loď je nyní 64 hodin 40 minut od
vypočítané oběžné dráhy. Před několika hodinami se s ním spojil
talíř, který předával telepatikou zprávu."
Byl jsem překvapený, co všechno o mě ví. Některé další věci,
které jsem se o sobě dozvěděl byly totiž natolik osobní, že jsem
je neříkal ani svým nejlepším přátelům. Následující půlhodinka tedy
byla věnována mě a také úmyslům mimozemšťanů. Pocházejí prý od Zeti
Retikuly, hvězdy vzdálené asi 37 světelných let. Pravděpodobně
zaregistrovali naší existenci na počátku devatenáctého století.
Vypravili první průzkumnou loď a to dostihla sluneční soustavy ve
třicátých letech dvacátého století. Během její cesty bylo vypraveno
ještě několik dalších menších průzkumných plavidel. Kotvily v pásmu
asteroidů, aby zůstaly nepozorovány pozemskou civilizací. Ihned po
potvrzení naší existence a inteligence byla vyslána velká loď, která
má provést otevřený kontakt. Za necelé tři dny. A stále se neví zda
mají přátelské nebo nepřátelské úmysly.
Na Washingtonském letišti jsme přistávali v půl deváte večer.
Našemu velkému ptáku se ještě ani nezastavily vrtule a už jsme
nasedali do Leara, který nabíral kurs na Las Vegas. To jsme ale
přelétli o necelých osmdesát kilometrů a přisávali na ranvej, která
stála téměr uprostřed pouště. Ještě než kola Learu dosedla na zem
jsem dostal malou identifikační kartičku. Byla na ní moje fotka,
čárový kód, údaje o mé osobě a nápis SECURITY ACCES - Illuminated
nine.
"Tohle musí byt stále vidět," ukazovala na kartičku Táňa ( začal
jsem jí tak říkat ), "stráže tu střílí bez varování. Tady platí
zcela jiné zákony. Máš přístup ke všem záležitostem okolo ufo, ale
nikam jinam, tak pozor."
Lear zatím zaroloval k hangáru, který ze vzduchu vůbec nebyl
vidět. Celé letiště bylo potopené ve tmě, dokonce zhasla i ranvej na
kterou jsme přistávali. Rozsvítila se pouze lampa nad dveřmi
vedoucími do budovy vedle hangáru, do kterého právě zarolovával náš
Lear. Nade dveřemi nás přívětivě vítala zaprášená cedule WELCOME TO
AREA a vedle ní méně přívětivě RESTRICTED AREA, AUTHORISED PERSONEL
ONLY. Vešli jsme do dveří, ochranka líně zvedla oči a přejela zrakem
kartičky. Cedule NO WEAPONS výstražně křičela zpoza detektoru kovu,
na tom však visela příjemější cedulka OUT OF ORDER, takže si toho,
co jsem měl za pasem nikdo nevšiml.
Prošli jsme dvěma patry dolů a byl jsem odkázán do mé ubikace.
Také mne upozornili, abych byl připraven na devátou hodinu na
seznámení se základnou. Tedy s těmi částmi, které mi bylo povoleno
shlédnout a využívat.
Ráno jsem se probudil v osm hodin. Voják konající službu před
mými dveřmi mne odvedl do jídelny, kde jsem se potkal s Táňou.
Zbytek dopoledne dne jsem strávil prohlížením záznamů, zřícených a
rozbitých létajících talířů ( měli tu i ten můj ) a shlédl jsem i
dva mimozemšťany v lihu. Nebylo pochyb, byly to titíž šedivci, jako
tenkrát EBE.
Ihned po obědě mne zavolali do velké operační místnosti. Dlouhý
oválný stůl, na stěně spousta monitorů, některé ukazující obří radio
teleskopy, jiné plochu základny a další vesmírnou čerň, na níž
přesně uprostřed měla své místo malá hvězdička - jejich loď.
Po chvilce očekávání vstoupil do místnosti snad celý generální
štáb armády spojených států. Posadili jsme se kolem stolu. Bylo
řečeno, že se pokusíme o první rádiový kontakt. Muž, který předsedal
stolu několikrát někam zatelefonoval a potom přepnul telefon do
reproduktorů, které mezitím vyjely z podlahy.
A co dál ???????
výheň