"Houstonská kontrola  připravena transferovat  přímé vysílání pro
     Alenku." Alenka z říše  divů. Příznačné  pojmenování  pro mimozemský
     kolos o rozloze  dvou letadlových  lodí. "Začínáme  vysílání, kód je
     pravidelný,  jednička, nula,  dvě  jedničky, nula a  tak dále  až do
     šestnáctky a znovu od začátku." Na obrazovkách v místnosti se začaly
     neznatelně   pohybovat   obří   antény.   Vzduch  naplnilo   šumění,
     přerušované  krátkými  pípnutími, naším  signálem.  Tento  klid však
     trval je dvacet  sekund. Dvacet  sekund dlouhých  jako dvacet minut.
     se  přidalo  jiné  pípnutí, vyšší  a přesně  opačné než  náš signál.
     Sestupný, od šestnáctky do  jedničky ve  stejných intervalech. Ozval
     se ale jen čtyřikrát, potom ho přehlušilo  hluboké šumění. Na vzorek
     šumění  se okamžitě  vrhlo  několik lidí  z oddělení  pro dekódování
     zpráv. Depeše, vyslaná  šuměním trvala  pouhých dvacet  sekund, dala
     však expertům pořádně zabrat. Odešli jsme z  místnosti a věnovali se
     promýšlení  alternativ  setkání. Pravděpodobně  nás  tedy   nechtějí
     zničit, přesto však zůstávaly dvě ponorky v atlantském  oceánu stále
     v pohotovosti pro případ, že  by zpráva  obsahovala ultimátum. Jinak
     se  ovšem  připravovaly   plány  navedení lodi  či jejích  modulů na
     přistání  do  oblasti. Asi v  půl  druhé, po vydatném  obědě konečně
     přišlo dešifrování mimozemské  zprávy. Jednalo se o  běžný televizní
     signál, který pravděpodobně mimozemšťané použili, protože si všimli,
     že ho používáme pro přenášení zpráv. Signál byl začně slabý, dala se
     z něj však vyčíst oběžná dráha tělesa. Mimozemšťané nám také zaslali
     plán přechodové komory jejich lodi a  hrubý náčrtek  doby spojení ve
     zlomcích oběhu Země. Máme je potkat  tam nahoře. Okamžitě  byl volán
     mys  Canaveral  a  přípravy  raketoplánu  se  zrychlily. Podle údajů
     získaných z depeše totiž mimozemšťané nedosáhnou orbity zítra večer,
     jak se předpokládalo, ale přiblíží se na jiné  dráze, která  není po
     strategické tak dobrá, je však lepší po stránce  orbitálního spojení
     a na tuto dráhu se dostanou o dnešní půlnoci. Startovací okno se pak
     otevře  zítra  v osm  hodin. Byl  jsem  zapsán do  posádkového listu
     raketoplánu, který sa zítra několik minut po osmé  vznese na oběžnou
     dráhu a provedl historicky první  kontakt s  mimozemskou civilizací.
        Navečer jsem znovu nasedl do  Leara a  byl spolu s  dalšími členy
     posádky dopraven  na mys  Canaveral. Celou  noc jsem  nespal  a před
     očima se  mi  stále  promítaly záběry  Chalengeru, které  jsem kdysi
     někde   viděl.  Druhý  den  ráno, asi  v sedm  hodin jsem  navštívil
     doktora. Mojí prohlídku zakončil slovy "Měl byste to přežít."
        O  třičtvrtě  hodiny  později  jsem  již   nastupoval  na  palubu
     raketoplánu. Byl  jsem varován, že cesta  na oběžnou dráhu  není moc
     velká legrace  a svázali  mne "abych si  neublížil". Pak následovalo
     dost zlé  a hlavně  pekelně zdlouhavé  přetížení. Nakonec pocit tíže
     úplně zmizel a ke mně dolétl jeden z pilotů.
        "Omlouváme se, ale na pasažéry tu nejsme zařízeni." Odvázal mne a
     poučil o pohybu v  beztížném  stavu. Přesto jsem  se však  pohyboval
     spoře a neohrabaně. Opatrně jsem  doplachtil  ke kabině a  za velkým
     sklem  zahlédl  zemi. Vznášela  se  nad  lodí a  zabírala  asi jednu
     třetinu výhledu. Pohlédl  jsem na  hodinky. Odpočítávání, které jsem
     si  na  nich nastavil  ukazovalo  hodinu  a tři minuty  do kontaktu.
     Kapitán raketoplánu mi podal dalekohled a povídá:
        "Podívejte se na támhletu jasnou hvězdu nad obzorem."
        "To jsou oni?" zeptal jsem se.
        "Ne, oni by měli každou hodinu vyjít těsně za  tou hvězdičkou. Ta
     hvězdička je Astra, družice."
        Přikývl jsem na důkaz porozumnění a znovu se podíval oním směrem.
     Opravdu jsem v dalekohledu viděl spíše dvojhvězdičku.
        Příští půlhodinku jsem strávil pozorováním oblohy. Jedna  z hvězd
     pomalinku zjasněla a začala nabývat tvaru. Po  další čtvrthodině již
     byla  viditelná  pouhým  okem.  Velký  obdélník,  na  povrchu  mnoho
     nepravidelných tvarů a na jednom z boků velký černý otvor.
        "Připravte se na přiblížení," prohodil kapitán a všichni  jsme si
     začali  oblékat tlakové  obleky a  masky. Jistota pro  případ špatně
     provedeného  manévru. Z  černého  otvoru, který  byl  již mimochodem
     docela  dobře  viditelný, se začalo  vysouvat jakési  pomyslné molo.
     Již takhle obří loď začala přibývat na rozměrech. Náhle se  z kabiny
     velice naléhavým hlasem ozvala vysílačka:
        "Tady  Houston, tady  Houston,  během  necelé  minuty  vám  cestu
     zkříží neregistrovaná družice.
        Pohlédli jsme na sebe  a pomysleli si  o tom  svoje. Kontrola tam
     dole  se  úplně  vykašlala  na  kontrolu  radarů  a  sledovala  naše
     přiblížení. Družice si  všimly, až když  samočinné  systémy ohlásily
     nebezpečí kolize a než vše ověřili bylo pozdě. Pohlédl  jsem z okna.
     V  rohu  na  obloze se  blýskla  hvězda, která  se začala  obrovskou
     rychlostí přibližovat. Pak jsem  se schoval  za stěnu  a lodí otřásl
     náraz. Náhlá změna pohybu  mne i  oba piloty  odmrštila  na protější
     stěnu  a  pak,  o  několik  okamžiků  později, nás  síla  nárazu  do
     mimozemské lodi odrazila zpět. Pak se trup začal chvět a jakýsi tlak
     nás táhl k přídi  lodi. Pak  jsem zahlédl  roztříštěné sklo  v předu
     kabiny a silný vítr nás pomalu táhl do volného prostoru. Potom se do
     zorného pole kabiny dostalo  molo mimozemské  lodi a proti  němu mne
     vrhl  tento  silný prod  vzduchu. Zachytil  jsem se  za výstupky, za
     které se původně měl zachytit náš raketoplán a pohlédl jsem  na dílo
     zkázy,  které se  venku konalo. Raketoplán a s  družicí  vklíněnou v
     boku se ještě dvěma kotrmelci otřel o stěnu  mimozemského plavidla a
     pak se odporoučel do prostoru. Prostorem  kousek od lodi  plulo tělo
     jednoho z  pilotů  a druhý mizel  zaklíněný v  onom otvoru  na přídi
     raketoplánu. Rozhledl jsem se a začal zvažovat situaci. Náhle  se mi
     do mého přemýšlení o šancích na přežití zapletla myšlenka "Kde jsi?"
     Odněkud jsem tuto myšlenku znal, a pak mi to došlo. Ebe  mne hledal.
     Zamyslel jsem se na  místo kde  jsem  se nacházel  a snažil se  ho v
     myšlenkách popsat. O několik  kamžiků později se vedle  mne otevřela
     obrovská vrata. Z nich  vypluli dva  nebo  tři šedivci  v legračních
     malých skafandrech.
        "Pojď  za  námi." povídají  mi v  myšlenkách  a  já  je poslechl.
     Opatrně  jsem se  posunul až ke  dveřím a  potom se vsoukal dovnitř.
     Dveře se za námi uzavřely a po  krátkém zasyčení si  všichni šedivci
     sundali helmy a Ebe, mluvící ke mě v myšlenkách, mi povídá:
        "Můžeš si sundat  oblek, náš  vzduch  je podobný  vašemu." Učinil
     jsem tak a pak jsme  spolu procházeli  lodí a promlouvali  o tom, co
     obě   civilizace  čeká.  Velice příjemné  pro mne  bylo znovuzískání
     tíhy. Dozvěděl jsem  se, že  jsme  jediní, komu  se podařilo navázat
     mimosmyslové spojení a že to patrně bylo způsobeno extrémním stresem
     spojeným  s havárií  talíře  tenkrát před rokem. Pak  jsem s  pomocí
     mimozemšťanů  a  Ebeova překladatelského umění  poslal na zem zprávu
     o tom  co se stalo. Když jsem  stejnou formou obdržel odpověď, stálo
     v ní:
        "Naveďte  mimozemský přistávací  modul do  oblasti 51." Řekl jsem
     myšlenkami  Ebeovi, co  zpráva  obsahuje a  on  potom  někam odběhl.
     Po chvíli se vrátil spolu  s dalšími  dvěma mimozemšťany. Představil
     mi  je  a  přirovnal  jako velvyslance  a specialistu  na kontakty s
     cizími entitami.  V  tomto  složení,  já,  Ebe, velvyslanec  a  onen
     mimozemský odborník, který měl za úkol co nejrychleji vynajít nějaký
     společný způsob dorozumnění jsem  se dostavili  až k  hangárům lodi.
     Tam stál disk. Podobný tomu  z loňska. Nastoupili jsme a už  jsme se
     připravovali ke startu, když mi proběhla hlavou jedna myšlenka. Proč
     s oficiálním zástupcem mimozemské civilizace přistávat v oblasti 51,
     kam se nikdo nedostane, když můžou  přistát všem  na očích  třeba na
     Kenedyho  letišti  v New  Yorku. Ebe  zaregistroval  moji myšlenku a
     telepaticky  mi  přitakal. Potom odběhl a  zachvíli se  vrátil. Jeho
     myšlenky vyzněly až ironicky, "uděláme si vyhlídkový let nad nějakým
     velkým sídlem". Znovu jsem ho upozornil  na New York  a ten mu potom
     vyhledal  na  mapě  Země  uložené  v  palubním  počítači. Potom  Ebe
     přistoupil  k  podlouhlé  klávesnici  u  stěny   a  vyťukal  hbitými
     prsty pár povelů. Odpovědí mu  bylo  jen několik  mimozemských znaků
     na  obrazovce, jemu to  však zřejmě  stačilo. Pak dalšími pár stisky
     stáhl jednu  ze stěn  místnosti ve  které jsme  stáli  a venku  jsem
     uviděl, jak stěny hangáru postupně ubíhají  podél a pak se  za oknem
     objevil širý otevřený vesmír. Na mou myšlenk o pilotáži reagoval Ebe
     odpovědí, vysvětlujíci, že  až do  vzdálenosti třiceti  kilometrů od
     New Yorku povede let počítač a pak  přejde loď  na manuál. Sestup do
     atmosféry trval daleko menší dobu nežli předtí vzestup rakotaplánem.
     Během několika minut už  jsme se  snesli do  výšky odhadem  asi pěti
     kilometrů. V této vyšce pod námi obrovskou rychlostí ubíhala krajina
     a během dalších pár minutek jsme  se dostali nad  linii pobřeží. Let
     byl   dost  nepravidelný,  počítač   se   snažil   vyhnout   hlavním
     letovým drahám. Pak  se k  našemu  talíři přidaly  dvě F15tky, avšak
     držet krok s rychle letícim talířem se jim vůbec nedařilo. Ebe proto
     zasedl do pilotního křesla proti průhledné stěně, přepl si  na ruční
     řízení a talíř trochu zvolnil. Stíhači pak již byli  schopni alespoň
     udržet s námi krok. Několikrát se pokusili o naznačení stočení se na
     západ, do  míst, kde jsem  tušil Las  Vegas a  oblast 51, talíř však
     vytrvale směřoval k New  Yorku. Nakonec piloti F15 a  pravďepodobě i
     zelené mozky ve vedení operace rezignovali a tak nám stíhačky dělali
     něco jako  vzdušné krytí. Všiml  jsem si, že  zatímco jsem pozoroval
     náš  doprovod, si  mí  spolucestující  oblékli  přiléhavé kombinézy,
     které trošku více polidšťovaly jejich  vzezření.Pak se před  námi na
     obzoru  vynořil  New York. Začali  jsme zpomalovat  a klesat. Dlouhý
     oblouk jsme  i  s  doprovodnými  stíhačkami absolvovali  nad městem.
     Nedovedu si představit jaký byl pocit obyvatel města  pod námi, když
     spatřili  na  obloze  těsně nad  střechami mrakodrapů  pomalu letící
     stříbrný  disk  v  doprovodu  nyní  již deseti  stíhacích letounů  s
     výsostnými znaky spojených států. Pak disk ještě více zpomalil a pod
     námi  se  zvolna vyhoupla  hlavní  budova  Kenedyho letiště  a potom
     stojánka  letadel. Na silnicích  vedoucích k  letišti bylo  přecpáno
     přijíždějícími automobily. Náš doprovod se pomalu vzdálil a stíhačky
     začaly jedna  po druhé  přistávat na  hlavní  ranveji. Disk  zatím s
     lehkým  zašumněním  vysunul  přistávací  zařízení  a  pak  s  lehkým
     drcnutím dosedl  na zem. Znovu jsem  pohlédl otevřeným  oknem. Venku
     přistávali dva vrtulníky zelené  barvy, na ochozech  letištní budovy
     se mačkaly  celé davy  čekající, co že  z disku  vyleze. Na letištní
     plochu pod budovou  pak právě  dorazily  tři černé  limuzíny a ihned
     nato policie zablokovala  příjezd k  ploše. Pak se otevřela plošina,
     kterou  jsme  předtím nastupovali  moji  přátelé  začali  vystupovat
     na plochu letiště. Nejprve ve stříbrné přiléhavé kombinéze vyslanec,
     potom Ebe a ten druhý mimozemšťan, co měl zajišťovat  kontakt a jako
     poslední já, na sobě oblek, ve kterém američťí  kosmonauti létají do
     kosmu. Pak se vzduch rozburácel poněkud patriotsky znějící americkou
     hymnou a dveře jedné z limuzín se  otevřely. Vystoupil  z nich přímo
     prezident a stoupnul  si proti všem  třem mimozemšťanům. Na ochozech
     letištní  haly  cvakaly  tisícovky  fotoaparátů.  Z  plochy  letiště
     doběhlo několik generálů, kteří byli zjevně sklamáni poněkud  příliš
     oficiálním a otevřeným přijetím  mimozemské civilizace. Ebe  měl pár
     otázek ohledně hudby a těch davů  okolo, vysvětlil  jsem mu  však co
     bylo v mých  silách. Potom  prezident předstoupil  před mimozemského
     velvyslance, poklonil se  a nastavil ruku. Ebeovi  jsem řekl,  ať to
     vyslanec  opakuje, že se  jedná o  zdvořilosti zde na  Zemi. Ten tak
     učinil a poté,  se slovy "Vítejte na Zemi", která  jsem stejně musel
     přeložit Ebeovi a ten je pak  vyřídil dál. Pak předstoupil prezident
     předemne  a se  slovy "Gratuluji, vy  jste  byl  náš  opravdu  první
     vyslanec." mi taktéž podal ruku.


                             E P I L O G 


            výheň