"Houstonská kontrola připravena transferovat přímé vysílání pro
Alenku." Alenka z říše divů. Příznačné pojmenování pro mimozemský
kolos o rozloze dvou letadlových lodí. "Začínáme vysílání, kód je
pravidelný, jednička, nula, dvě jedničky, nula a tak dále až do
šestnáctky a znovu od začátku." Na obrazovkách v místnosti se začaly
neznatelně pohybovat obří antény. Vzduch naplnilo šumění,
přerušované krátkými pípnutími, naším signálem. Tento klid však
trval je dvacet sekund. Dvacet sekund dlouhých jako dvacet minut.
se přidalo jiné pípnutí, vyšší a přesně opačné než náš signál.
Sestupný, od šestnáctky do jedničky ve stejných intervalech. Ozval
se ale jen čtyřikrát, potom ho přehlušilo hluboké šumění. Na vzorek
šumění se okamžitě vrhlo několik lidí z oddělení pro dekódování
zpráv. Depeše, vyslaná šuměním trvala pouhých dvacet sekund, dala
však expertům pořádně zabrat. Odešli jsme z místnosti a věnovali se
promýšlení alternativ setkání. Pravděpodobně nás tedy nechtějí
zničit, přesto však zůstávaly dvě ponorky v atlantském oceánu stále
v pohotovosti pro případ, že by zpráva obsahovala ultimátum. Jinak
se ovšem připravovaly plány navedení lodi či jejích modulů na
přistání do oblasti. Asi v půl druhé, po vydatném obědě konečně
přišlo dešifrování mimozemské zprávy. Jednalo se o běžný televizní
signál, který pravděpodobně mimozemšťané použili, protože si všimli,
že ho používáme pro přenášení zpráv. Signál byl začně slabý, dala se
z něj však vyčíst oběžná dráha tělesa. Mimozemšťané nám také zaslali
plán přechodové komory jejich lodi a hrubý náčrtek doby spojení ve
zlomcích oběhu Země. Máme je potkat tam nahoře. Okamžitě byl volán
mys Canaveral a přípravy raketoplánu se zrychlily. Podle údajů
získaných z depeše totiž mimozemšťané nedosáhnou orbity zítra večer,
jak se předpokládalo, ale přiblíží se na jiné dráze, která není po
strategické tak dobrá, je však lepší po stránce orbitálního spojení
a na tuto dráhu se dostanou o dnešní půlnoci. Startovací okno se pak
otevře zítra v osm hodin. Byl jsem zapsán do posádkového listu
raketoplánu, který sa zítra několik minut po osmé vznese na oběžnou
dráhu a provedl historicky první kontakt s mimozemskou civilizací.
Navečer jsem znovu nasedl do Leara a byl spolu s dalšími členy
posádky dopraven na mys Canaveral. Celou noc jsem nespal a před
očima se mi stále promítaly záběry Chalengeru, které jsem kdysi
někde viděl. Druhý den ráno, asi v sedm hodin jsem navštívil
doktora. Mojí prohlídku zakončil slovy "Měl byste to přežít."
O třičtvrtě hodiny později jsem již nastupoval na palubu
raketoplánu. Byl jsem varován, že cesta na oběžnou dráhu není moc
velká legrace a svázali mne "abych si neublížil". Pak následovalo
dost zlé a hlavně pekelně zdlouhavé přetížení. Nakonec pocit tíže
úplně zmizel a ke mně dolétl jeden z pilotů.
"Omlouváme se, ale na pasažéry tu nejsme zařízeni." Odvázal mne a
poučil o pohybu v beztížném stavu. Přesto jsem se však pohyboval
spoře a neohrabaně. Opatrně jsem doplachtil ke kabině a za velkým
sklem zahlédl zemi. Vznášela se nad lodí a zabírala asi jednu
třetinu výhledu. Pohlédl jsem na hodinky. Odpočítávání, které jsem
si na nich nastavil ukazovalo hodinu a tři minuty do kontaktu.
Kapitán raketoplánu mi podal dalekohled a povídá:
"Podívejte se na támhletu jasnou hvězdu nad obzorem."
"To jsou oni?" zeptal jsem se.
"Ne, oni by měli každou hodinu vyjít těsně za tou hvězdičkou. Ta
hvězdička je Astra, družice."
Přikývl jsem na důkaz porozumnění a znovu se podíval oním směrem.
Opravdu jsem v dalekohledu viděl spíše dvojhvězdičku.
Příští půlhodinku jsem strávil pozorováním oblohy. Jedna z hvězd
pomalinku zjasněla a začala nabývat tvaru. Po další čtvrthodině již
byla viditelná pouhým okem. Velký obdélník, na povrchu mnoho
nepravidelných tvarů a na jednom z boků velký černý otvor.
"Připravte se na přiblížení," prohodil kapitán a všichni jsme si
začali oblékat tlakové obleky a masky. Jistota pro případ špatně
provedeného manévru. Z černého otvoru, který byl již mimochodem
docela dobře viditelný, se začalo vysouvat jakési pomyslné molo.
Již takhle obří loď začala přibývat na rozměrech. Náhle se z kabiny
velice naléhavým hlasem ozvala vysílačka:
"Tady Houston, tady Houston, během necelé minuty vám cestu
zkříží neregistrovaná družice.
Pohlédli jsme na sebe a pomysleli si o tom svoje. Kontrola tam
dole se úplně vykašlala na kontrolu radarů a sledovala naše
přiblížení. Družice si všimly, až když samočinné systémy ohlásily
nebezpečí kolize a než vše ověřili bylo pozdě. Pohlédl jsem z okna.
V rohu na obloze se blýskla hvězda, která se začala obrovskou
rychlostí přibližovat. Pak jsem se schoval za stěnu a lodí otřásl
náraz. Náhlá změna pohybu mne i oba piloty odmrštila na protější
stěnu a pak, o několik okamžiků později, nás síla nárazu do
mimozemské lodi odrazila zpět. Pak se trup začal chvět a jakýsi tlak
nás táhl k přídi lodi. Pak jsem zahlédl roztříštěné sklo v předu
kabiny a silný vítr nás pomalu táhl do volného prostoru. Potom se do
zorného pole kabiny dostalo molo mimozemské lodi a proti němu mne
vrhl tento silný prod vzduchu. Zachytil jsem se za výstupky, za
které se původně měl zachytit náš raketoplán a pohlédl jsem na dílo
zkázy, které se venku konalo. Raketoplán a s družicí vklíněnou v
boku se ještě dvěma kotrmelci otřel o stěnu mimozemského plavidla a
pak se odporoučel do prostoru. Prostorem kousek od lodi plulo tělo
jednoho z pilotů a druhý mizel zaklíněný v onom otvoru na přídi
raketoplánu. Rozhledl jsem se a začal zvažovat situaci. Náhle se mi
do mého přemýšlení o šancích na přežití zapletla myšlenka "Kde jsi?"
Odněkud jsem tuto myšlenku znal, a pak mi to došlo. Ebe mne hledal.
Zamyslel jsem se na místo kde jsem se nacházel a snažil se ho v
myšlenkách popsat. O několik kamžiků později se vedle mne otevřela
obrovská vrata. Z nich vypluli dva nebo tři šedivci v legračních
malých skafandrech.
"Pojď za námi." povídají mi v myšlenkách a já je poslechl.
Opatrně jsem se posunul až ke dveřím a potom se vsoukal dovnitř.
Dveře se za námi uzavřely a po krátkém zasyčení si všichni šedivci
sundali helmy a Ebe, mluvící ke mě v myšlenkách, mi povídá:
"Můžeš si sundat oblek, náš vzduch je podobný vašemu." Učinil
jsem tak a pak jsme spolu procházeli lodí a promlouvali o tom, co
obě civilizace čeká. Velice příjemné pro mne bylo znovuzískání
tíhy. Dozvěděl jsem se, že jsme jediní, komu se podařilo navázat
mimosmyslové spojení a že to patrně bylo způsobeno extrémním stresem
spojeným s havárií talíře tenkrát před rokem. Pak jsem s pomocí
mimozemšťanů a Ebeova překladatelského umění poslal na zem zprávu
o tom co se stalo. Když jsem stejnou formou obdržel odpověď, stálo
v ní:
"Naveďte mimozemský přistávací modul do oblasti 51." Řekl jsem
myšlenkami Ebeovi, co zpráva obsahuje a on potom někam odběhl.
Po chvíli se vrátil spolu s dalšími dvěma mimozemšťany. Představil
mi je a přirovnal jako velvyslance a specialistu na kontakty s
cizími entitami. V tomto složení, já, Ebe, velvyslanec a onen
mimozemský odborník, který měl za úkol co nejrychleji vynajít nějaký
společný způsob dorozumnění jsem se dostavili až k hangárům lodi.
Tam stál disk. Podobný tomu z loňska. Nastoupili jsme a už jsme se
připravovali ke startu, když mi proběhla hlavou jedna myšlenka. Proč
s oficiálním zástupcem mimozemské civilizace přistávat v oblasti 51,
kam se nikdo nedostane, když můžou přistát všem na očích třeba na
Kenedyho letišti v New Yorku. Ebe zaregistroval moji myšlenku a
telepaticky mi přitakal. Potom odběhl a zachvíli se vrátil. Jeho
myšlenky vyzněly až ironicky, "uděláme si vyhlídkový let nad nějakým
velkým sídlem". Znovu jsem ho upozornil na New York a ten mu potom
vyhledal na mapě Země uložené v palubním počítači. Potom Ebe
přistoupil k podlouhlé klávesnici u stěny a vyťukal hbitými
prsty pár povelů. Odpovědí mu bylo jen několik mimozemských znaků
na obrazovce, jemu to však zřejmě stačilo. Pak dalšími pár stisky
stáhl jednu ze stěn místnosti ve které jsme stáli a venku jsem
uviděl, jak stěny hangáru postupně ubíhají podél a pak se za oknem
objevil širý otevřený vesmír. Na mou myšlenk o pilotáži reagoval Ebe
odpovědí, vysvětlujíci, že až do vzdálenosti třiceti kilometrů od
New Yorku povede let počítač a pak přejde loď na manuál. Sestup do
atmosféry trval daleko menší dobu nežli předtí vzestup rakotaplánem.
Během několika minut už jsme se snesli do výšky odhadem asi pěti
kilometrů. V této vyšce pod námi obrovskou rychlostí ubíhala krajina
a během dalších pár minutek jsme se dostali nad linii pobřeží. Let
byl dost nepravidelný, počítač se snažil vyhnout hlavním
letovým drahám. Pak se k našemu talíři přidaly dvě F15tky, avšak
držet krok s rychle letícim talířem se jim vůbec nedařilo. Ebe proto
zasedl do pilotního křesla proti průhledné stěně, přepl si na ruční
řízení a talíř trochu zvolnil. Stíhači pak již byli schopni alespoň
udržet s námi krok. Několikrát se pokusili o naznačení stočení se na
západ, do míst, kde jsem tušil Las Vegas a oblast 51, talíř však
vytrvale směřoval k New Yorku. Nakonec piloti F15 a pravďepodobě i
zelené mozky ve vedení operace rezignovali a tak nám stíhačky dělali
něco jako vzdušné krytí. Všiml jsem si, že zatímco jsem pozoroval
náš doprovod, si mí spolucestující oblékli přiléhavé kombinézy,
které trošku více polidšťovaly jejich vzezření.Pak se před námi na
obzoru vynořil New York. Začali jsme zpomalovat a klesat. Dlouhý
oblouk jsme i s doprovodnými stíhačkami absolvovali nad městem.
Nedovedu si představit jaký byl pocit obyvatel města pod námi, když
spatřili na obloze těsně nad střechami mrakodrapů pomalu letící
stříbrný disk v doprovodu nyní již deseti stíhacích letounů s
výsostnými znaky spojených států. Pak disk ještě více zpomalil a pod
námi se zvolna vyhoupla hlavní budova Kenedyho letiště a potom
stojánka letadel. Na silnicích vedoucích k letišti bylo přecpáno
přijíždějícími automobily. Náš doprovod se pomalu vzdálil a stíhačky
začaly jedna po druhé přistávat na hlavní ranveji. Disk zatím s
lehkým zašumněním vysunul přistávací zařízení a pak s lehkým
drcnutím dosedl na zem. Znovu jsem pohlédl otevřeným oknem. Venku
přistávali dva vrtulníky zelené barvy, na ochozech letištní budovy
se mačkaly celé davy čekající, co že z disku vyleze. Na letištní
plochu pod budovou pak právě dorazily tři černé limuzíny a ihned
nato policie zablokovala příjezd k ploše. Pak se otevřela plošina,
kterou jsme předtím nastupovali moji přátelé začali vystupovat
na plochu letiště. Nejprve ve stříbrné přiléhavé kombinéze vyslanec,
potom Ebe a ten druhý mimozemšťan, co měl zajišťovat kontakt a jako
poslední já, na sobě oblek, ve kterém američťí kosmonauti létají do
kosmu. Pak se vzduch rozburácel poněkud patriotsky znějící americkou
hymnou a dveře jedné z limuzín se otevřely. Vystoupil z nich přímo
prezident a stoupnul si proti všem třem mimozemšťanům. Na ochozech
letištní haly cvakaly tisícovky fotoaparátů. Z plochy letiště
doběhlo několik generálů, kteří byli zjevně sklamáni poněkud příliš
oficiálním a otevřeným přijetím mimozemské civilizace. Ebe měl pár
otázek ohledně hudby a těch davů okolo, vysvětlil jsem mu však co
bylo v mých silách. Potom prezident předstoupil před mimozemského
velvyslance, poklonil se a nastavil ruku. Ebeovi jsem řekl, ať to
vyslanec opakuje, že se jedná o zdvořilosti zde na Zemi. Ten tak
učinil a poté, se slovy "Vítejte na Zemi", která jsem stejně musel
přeložit Ebeovi a ten je pak vyřídil dál. Pak předstoupil prezident
předemne a se slovy "Gratuluji, vy jste byl náš opravdu první
vyslanec." mi taktéž podal ruku.
E P I L O G
výheň