" Možná to stihnem, Miku. Teď máme asi půl hodiny, než tam doletíme.
Musíme se převléknout do skafandrů ". Všiml jsem si, že když se
otočila, zarděla se tím svým způsobem. Když jsem ze sebe soukal
turistické kalhoty, snažil jsem se nevnímat její blízkost. Nakonec
jsme na sebe skafandry v těsném prostoru kokpitu nasoukali. To už se
ale Deimos změnil z malého bodu v prázdnotě vesmíru na jasně
viditelnou planetku. Na pravé straně byla v dáli vidět zatím ještě
stále modrá planeta - Země. Zadíval jsem se na ní a v srdci se mi
objevil smutek - vzpomněl jsem si na svou horskou chatu, na západ
slunce nad Islandem...
VIII. Temnotou
" Támhle je !"
Venza ukazovala na nějaké místo na obzoru. Za chvíli se ze stínu
skály vyhoupl zářivý objekt, jasně viditelný v dopadajících paprscích
vzdáleného slunce. Arrow se z té dálky zdál nepoškozený, ale jak jsme
se nízkým letem k onomu místu přibližovali, všiml jsem si, že jeho
dokonalá silueta je na několika místech rušena několika tmavými
šmouhami. Arrow byl zaklíněn v mělké prohlubni mezi dvěma skalnatými
výběžky a jeden stabilizátor byl zkroucený. To už jsme se ale
přiblížili na několik desítek metrů. Venza pokývala hlavou skrytou
v matné přilbě.
" Báze je určitě dobře odstíněná. Když ji hledal, došlo mu palivo.
Měl vlastně štěstí, že s tímhle stíhacím typem doletěl až k Deimosu.
"
Zkontrolovala několik přístrojů a v obrazovce interkomu jsem spatřil
její ustaraný obličej.
" Nejsme na tom o moc líp. Přistanu vedle něj na tu plošinu, jenom
doufám, že ne tak tvrdě. "
Náš pohled dopadl na zmrzačený obrys věci pod námi, která z dálky
vypadala opravdu skoro nepoškozeně. Všiml jsem si, že kokpit je
otevřený a prázdný. Do uší mi vnikl tichý šumot vysunovaného
podvozku. Zanedlouho jsme stáli před naší lodí a prohlíželi si
nedaleký vrak.
" Šel támhle tudy." Ukázal jsem směrem k ploché hoře, která se
rýsovala na horizontu a byla zpola zakryta vlastním stínem. Několik
zmatených stop v šedém prachu mizelo tím směrem. Opatrně jsme se po
nich vydali. Slyšel jsem ozvěnu vlastního dechu, která ale rychle
zanikala v šelestu ventilátoru, vhánějícího mi do tváře čerstvý
vzduch. Venza šla několik kroků přede mnou a každou chvíli se
zastavovala, abychom si prohlédli občas se ztrácející stopy. Ashirra
musel být zraněný - potácel se od jedné skály ke druhé a nejspíš při
tom nejistě klopýtal prachem Deimosu. Pak jsem zahlédl slabé světlo,
které se mihlo za skálou vpředu. Opatrně jsme vyhlédli přes okraj
vyběžku. Před námi se otvíral mělký kráter a uprostřed šedě zbarvený
komplex budov, na několika místech malé dělové věže. Vybavil se mi
podobný obraz, ale v něm pobíhali muži ve skafandrech a jeden po
druhém padali do prachu najednou zbarveného do ruda. Zahnal jsem tu
vzpomínku a díval se na pomalu se otáčející věže.
" Neví o nás, Venzo. Počkej tady, vzduchu máš dost. Musím to zkusit
přeběhnout, než si mě všimne. "
Zadíval jsem se na stopy, které mizely u vchodu do nitra budovy.
Venza se na mě podívala.
" Mám strach. Zabije tě." Její oči se zaleskly slzami a rychle se
odvrátila. Přitáhl jsem jí k sobě a proklínal tvrdost skafandru. Její
tvář se ke mně znovu obrátila, pokusila se usmát. Pohladil jsem jí
přes tmavé sklo.
" Tak se otočíš, půjdeš k lodi a počkáš, až sem dorazí Lerin se svýma
lidma. Já mu nesmím dovolit se vrátit na Zem. Sbohem. "
Odvrátil jsem se a vyskočil. Vrata jsou ode mne vzdálená šedesát sedm
metrů, podle zeleného nápisu v dalekohledu přilby. To už jsem ale
uháněl v nízké gravitaci k budově. Hlavou se mi mihla myšlenka. Za
kolik jsem běhal šedesátky na škole ? To ale bylo v gravitaci deseti
G, s nohama pevně na zemi. Tady jsem po každém neopatrném odrazu
vylétl do půlmetrové výšky a měl co dělat, abych se nerozplácnul
v prachu. Vstup už byl patnáct metrů přede mnou, když ožily do té
doby němí strážci - věže. Dopadlo na mě světlo jejich reflektorů
a kolem mě prolétla bílá čára. Když se setkala s chladným povrchem,
vytvořila oslepující ohňostroj jisker, který však zmizel stejně
rychle jako se objevil. Už jsem rozeznával i svítící ovládací panel
přechodové komory. Ještě deset metrů...bokem mi projela píchavá
bolest. Zmateně jsem zavrávoral a začal se kácet do zvířeného prachu.
U mé ruky vybuchl další ohňostroj mizících barev. Zalapal jsem po
dechu. Něčí ruka mě podepřela a donutila dojít těch několik
zbývajících metrů do krátké chodby ke vstupu. V křeči jsem se
schoulil k neoplastové stěně. Tělo mi začal uchvacovat sílící mráz
a já podvědomě vnímal jen ostrou bolest a sílící hukot mých
ventilátorů, jak se snažily vyrovnat tlak a teplotu, které unikaly
roztrženou dírou na boku. Z dálky ke mně začal doznívat něčí hlas.
" Miku, Miku, oči, otevři oči !"
Silou vůle jsem pootevřel sevřená víčka a spatřil postavu, která se
ke mně skláněla.
" Teď se nehýbej, trochu to zabolí !"
Jako bych se mohl hýbat, proběhlo mi hlavou. Tělem mi opravdu projela
další bolest a já se probral. Venza se nade mnou skláněla a spokojeně
říkala:
" Chvilku by to mělo držet. Můžeš vstát ?"
Zkusil jsem to a zjistil, že zranění není tak hrozné, jak vypadalo.
Přesto jsem měl okolí tlakové záplaty na boku potřísněné zmrzlou
krví. Po chvíli se i ztišila bodavá bolest, která mi vystřelovala do
celého těla.
" Věděla jsem to, vzala jsem z lodi dekodér," ševelil v mých
reproduktorech její hlas, " za pár minut je to otevřený."
Přitiskla k ovládacímu panelu malou skříňku a sesunula se vedle mě.
Asi minutu jsme seděli opřeni o zeď, oddychovali a snažili se zase
vzpamatovat. Pak se dveře otevřely. Venza mě znovu podepřela a za
její pomoci jsem se zvedl a došel do komory. Po chvíli její culík
zase poletoval ve větru vyrovnávaného vzduchu.
" Můžeš si sundat helmu, jsme uvnitř."
S úlevou jsem otevřel zaprášenou helmu a nadechl se zvláštně
zapáchajícího, ale hustého vzduchu. Hned se mi pročistila hlava
a skoro jsem zapomněl na bolest v boku. Před námi zela chodba
lákající nás svou temnotou dál. Chytil jsem Venzu za ruku a společně
jsme se vydali ke vzdálenému červenému světlu, které zářilo tmou. Jak
jsme šli opuštěnou chodbou, cítil jsem se po fyzické stránce čím dál
lépe. Ale starosti mi dělalo něco jiného. Ashirra mohl být za každým
rohem a my jsme neměli žádnou zbraň. Trochu mě povzbuzovalo, že on je
na tom stejně - jeho vybitý blaster jsme našli pohozený u jeho lodi.
Přesto jsme šli pořád dál dávno ztichlými chodbami, osvětlenými
občasnými červenými světly, jakoby nenávistně shlížejícími na
vetřelce, kteří je probudili z jejich spánku. Pak jsem si na podlaze
všiml krvavé stopy, táhnoucí se koridorem do hloubi komplexu. Ušli
jsme podél ní asi dvacet metrů, když chodba vyústila do nevelké
místnosti. V rohu se svíjel Ashirra. Když nás spatřil, vyškrábal se
na nohy. Uviděl jsem jeho zčernalou ruku, zakrvácenou a bezvládně
visící podél těla. Herkis naposled mluvil o nějakém jedu, to jsou buď
jeho rozšiřující se následky, nebo se zranil při přistání. Pak jsem
si všiml, že zasažená není jenom jeho ruka. Jeho rozhalený skafandr
mokval tmavou krví.
" Ne, Riane, já už Zemi neuvidím, " zadíval se mi do očí. Postřehl
jsem v nich nenávistný záblesk beze stopy strachu před blížící se
smrtí. Postoupil o dva kroky blíž. Pohyboval se jistě, ale
s nesmírným přemáháním.
" Ale ty také ne."
Podíval se na mě skrze malou lahvičku, která se mu objevila v ruce
a po tváři mu přelétl vítězný úsměv.
" Mám to už od války. Stačí jediný dotek této kapaliny," ještě více
pozvedl malou zkumavku, " a tvým tělem se začne šířit ta nejrychlejší
nákaza. Jakmile se propálí pod kůži a oběhem se dostane k srdci, je
konec. Nejlepší na tom je, že se stačí dotknout tvého nepřítele a ten
také zemře."
Místnost zaplnil jeho smích, když rozlomil lahvičku a potřísnil si
jejím nazelenalým obsahem ruce. Postrčil jsem Venzu před sebe do
chodby. Začal běh o život.
IX. Pozdě...
Ozvěna našich dopadajících kroků se odrážela do stěn dlouhých chodeb.
Zkusil jsem nemyslet na ostrou bolest v boku a běžel jsem tak rychle,
jak mi to jen skafandr dovolil. Jen jednou jsem se otočil a v dáli
uviděl Ashirru, jak se potácí za námi. Japonci byli ve vymýšlení
takovýchto věcí opravdu mistři - stačilo lehké pohlazení a...
Věděl jsem, kde náš náskok ztratíme a kde nás dostihne. Přechodová
komora. Než se naplní vzduchem, bude to trvat. Bude to trvat moc
dlouho. Venza rychle něco naťukala do ovladače komory. Nacpali jsme
se dovnitř a přitiskli k sobě. Oba jsme těkali očima po kontrolce,
která nám řekne, že je v zásobě připraveno dost vzduchu, aby se opět
mohla naplnit, až se poutníci budou vracet. V tu chvíli jsem
proklínal člověka, který to takhle vymyslel. Před námi se objevil
Ashirra. Jeho tělo bylo k nepoznání znetvořeno, jak jím kolovaly dva
jedy. Ale jeho touha po pomstě byla obrovská. Nestihnem to. Venza
vykřikla, zakryla si oči a přitiskla se ještě blíž. Poklop se začal
zavírat. Ashirra se z posledních sil, které mu na konci života
zbývaly, vrhl k nám. Přitiskli jsme se k zadní stěně úzké kabiny,
určené pro jednoho člověka. V jeho šikmých očích jsem spatřil
bezbřehou nenávist, která ho udržovala naživu. Zvládnem to. Proč se
to zavírá tak pomalu...jeho ruka se dostala do kabiny a zaryla se mi
do nohy. Skafandr v tom místě praskl jako mýdlová bublina. Můj výkřik
zaplnil místnost, jak se dostal z mých reproduktorů. Vzápětí však
zanikl v řevu Ashirry, který se skácel k zemi a vydechl poslední
slova.
" Dostal jsem tě, Riane..."
Na tváři se mu objevil ztrhaný úsměv a pak se jeho oči obrátily
v sloup. Moje noha byla v jednom ohni. Venza zastavila přečerpávání
vzduchu, protože můj skafandr byl pod kolenem rozervaný. Viděl jsem
tmavou krev, která se řinula na zem. Vzala tenký nůž z pouzdra u pasu
a rozřízla povrch skafandru. Objevila se hluboká rána, kde Ashirra
zaryl své prsty. S hrůzou jsem si uvědomil, jak jed postupuje mou
nohou. Pokožka v tom místě okamžitě zčernala a svíjela se. Pár sekund
a bude konec. Konečně nic neucítím, ta hrozná bolest zmizí. Sesunul
jsem se na zem a začal rychle ztrácet vědomí. Přesto jsem ještě stihl
zachytit pohyb přede mnou. Venza strhla ze zdi velkou požárnickou
sekeru a přiskočila ke mně. Rozmáchla se a chodbu podruhé zaplnil můj
výkřik. Pak mě pohltila spásná temnota.
X. Co bude dál...
Slyšel jsem její hlas. Byl tak blízko a přece tak daleko. Otevřel
jsem oči. Ležel jsem v jejím náručí a když zjistila, že jsem se
probral, přitiskla ke mně svou tvář.
" Jsem u tebe. Vydrž, jenom vydrž. Neboj se, už budu pořád u tebe..."
Spokojeně jsem položil hlavu na její ruku, druhou mě hladila ve
vlasech. Věděl jsem, co musela udělat, aby mi zachránila život.
Podíval jsem se na neuměle zavázaný pahýl své nohy. Bolest to byla
pulzující, tupá a nepřestávající. Jen jsem ležel a držel se jí. Když
jsem podruhé otevřel oči, byl jsem ve výsadkovém modulu a nademnou se
skláněl Erex Lerin.
" Už je to za tebou, hochu, zvládnul jsi to. Oba jste to zvládli"
dodal, když spatřil můj pohled, ztrácející se ve Venziných očích.
Stále mě držela za ruku a šťastně se usmívala.
5/5
výheň