Atmosphere picture
* * *
Naše farma je jedna z nejlepších, občas mi dokonce zbyde čas a můžu
pomáhat sousedům, kteří zrovna otevřeli svou farmu zpod obrovských
skleníků a jejich rostliny se nadechly řídkého vzduchu Marsu. Jsou to
Japonci. Bude to trvat ještě dlouho, než se budeme moci vydat po tu
a tam se zelenajícím povrchu bez respirátoru a ochranného obleku. My
to už za svůj život nejspíše neokusíme, ale naše děti určitě. Naše
děti ? Po pohřbu Herkise Tajere, který splnil své přání, jsem si vzal
Venzu Taron. Byla na svého dědečka hrdá, tak jako já na ní. Dvakrát
mi zachránila život. Za týden se letíme podívat na Zemi, jak to tam
po roce vypadá. A také chci vidět Island. Ale když jsem se rozhlédl
po svém poli, nad sebou viděl záplavy hvězd a v dáli zapadající
Deimos, uvědomil jsem si, že můj domov je zde. Venza mě volá na oběd.
Otočil jsem se a vydal se k našemu domu. Moje nová noha vydává tichý
bzučivý zvuk, jak jí pohánějí skryté servomotorky. Až na poli
doděláme nejtěžší práce, pořídím si neobiotickou protézu, nohu
nerozlišitelnou od skutečné. Docela se těším, zase cítit cit
v prstech a dotyk zorané země pod chodidlem. Vesele jsem uháněl
k domu. Přivítala mě její hřejivá náruč. Pokoj byl provoněn sladkou
kořeněnou vůní. Marťanský salát, výživný a můj nejoblíbenější. Pak
jsem zvedl hlavu a zadíval se proskleným stropem na hvězdné nebe nad
mojí hlavou. Před několika měsíci postavili na Venuši první stálou
základnu. Mezi Marsem a Zemí byl konečně po mnoha testech zaveden
pravidelný provoz hyperprostorem i pro pasažéry. První sondy
s odvážlivci se pouští nicotou meziprostoru za hranice naší soustavy
a dál, mnohem dál. Prohlížel jsem si souhvězdí Velkého vozu
a přemýšlel, co nám přinese zítřek. Několik národů na Zemi otevřelo
své hranice a spojily se. Jako první Amerika a Japonsko. Země není
ztracená. Pořád máme naději. Znamená to, že budoucnost je růžová ?
Možná...
K O N E C
GOnDaR
výheň