Venza  přikývla   a  odešla  připravit   večeři.  Posadili  jsme   se
     k prostřenému stolu,  stojícímu příjemně blízko  krbu, který místnost
     osvětloval  slabým  světlem  svých  výbojů.  Stařík  mi  podal jakýsi
     výstřižek z novin.

     " Přečtěte si to prosím."

            -------------------------------------------------------
                     New York Explorer Times vám přináší:

                    Zprávy z archivu aneb Takoví jsme byli


     Převzato  z historického  výtisku časopisu  Magazín 2000  z dvacátého
     století, přesněji z roku 1995.

     Magazín 2000 v letošním únorovém  čísle uveřejnil článek o tajemstvím
     opředeném  zmizení  torpédoborce  Eldridge  roku  1943.  Šlo o přísně
     tajnou   akci  amerického   námořnictva,  při   níž  byla  vyzkoušena
     "supertechnika"  snad nepocházející  z  této  Země. Pokus  se zdařil,
     tisícitunová loď zmizela, objevila se 400 mil dále a místo na moři se
     ocitla v suchém doku. Došlo k její teleportaci.
     To byl první z přenosů. Při  jednom z nich nadobro zmizela v neznámu.
     Událost byla později pojmenována jako Filadelfský experiment.
     Při představě, že existuje taková technika, která umožní pro nás něco
     tak  nepochopitelného, běhá  mráz  po  zádech. Podobné  pocity zřejmě
     sdílel i astronom a ufolog dr. Morris K.Jessup, který neúnavně pátral
     po  původu  použité  technologie.  Dospěl  k  názoru,  že  nemůže být
     vyvinuta lidmi a je  s největší pravděpodobností mimozemského původu.
     Jeho přesvědčení prý bylo podepřeno  fakty, která však neměla spatřit
     světlo světa.  To se mu  stalo osudným, musel  zemřít a jeho  smrt je
     právě tak záhadná jako samotná teleportace Eldridge.
     Dr.Jessup byl autorem několika  knižních bestsellerů s tematikou UFO.
     Byl  jedním z  prvních  dopisovatelů  a spolupracovníků  časopisu The
     Saucerian Bulletin, ale také  přítelem jeho vydavatele Graye Barkera.
     Měli mnoho  společných přátel. Jeho  nečekaný odchod mnohé  překvapil
     a někteří nabyli  přesvědčení, že skončil  svou kariéru i  život jako
     obět toho, co zjistil o Filadelfském experimentu. Jessupův odchod byl
     smutnou a tragickou záležitostí, za kterou se zřejmě skrývala činnost
     některé  z  tajných  služeb,  možná  i  jiných  mocností,  v  té době
     s Amerikou  ve válce.  Máme zde  zřejmě co  činit s  případem vraždy,
     která  má  zůstat  navždy  neobjasněná.  Gray  Barker poskytl několik
     poznatků, které mohou mít souvislosti  s odchodem dr.Jessupa z tohoto
     světa. Všechna tato fakta a údaje dokazují, že byl zatažen do nečisté
     hry.


     Vážení čtenáři, to je prozatím vše. Příště si povíme něco o počátcích
     ozónové díry ve 20.století a jejích důsledcích.

        ---------------------------------------------------------------
     Překvapeně jsem zvedl oči. Herkis pokýval smutně hlavou.
     "  Jessup byl můj děda. A proč  vám to vlastně ukazuju ? Prostě chci,
     abyste Ashirru  dostali. Samozřejmě to  nebyla sebevražda. Zavraždili
     ho Japonci. Neptejte  se mě, jak to vím. Tomu,  abych to zjistil jsem
     zasvětil půlku života..."
     Odmlčel  se a  zadíval se  do umělých  plamenů. V  tu chvíli  jsem mu
     rozuměl. Nenáviděl Japonce, tedy ty,  co zabili jeho dědu stějně jako
     já  jsem nenáviděl  Ashirru. Můžete  si tomu  říkat obyčejná touha po
     pomstě, ale  museli byste být  v mé kůži.  Nervózně se ošil,  jako by
     chtěl zapudit staré myšlenky.
     " Víte, já jsem měl dědu moc rád. Ale teď jdeme jíst. "
     Z kuchyně Venza přinesla kouřící mísu a postavila ji na stůl. Pokojem
     se začala linout kořeněná vůně.
     "  Je  to z  marťanských rostlin.  Myslím, že  vám to  bude chutnat,"
     vysvětlila.  Nasál jsem  tu sladkou  a dráždící  vůni a  s odporem si
     vzpomněl  na  konzervy,  které  nám  dávali  v  hotelu. A chutnalo to
     opravdu dobře.  Myslel jsem, že  to je pouze  předkrm, ale když  jsem
     dojedl, cítil jsem se naprosto sytý.
     "  To  dělá ta  voda z  pólů. Díky  ní mají  rostliny hrozně energie.
     Stačí  kousek a  jste najedený,"  zase vysvětlovala  Venza. Poděkoval
     jsem a zvedl  se k odchodu. Rozloučil jsem se  s Herkisem a domluvili
     jsme se, že  zítra vezmeme pár lidí a půjdeme  se podívat do přístavu
     po Ashirrovi. Venza mě šla vyprovodit  a stařík zůstal sedět v přítmí
     pokoje. Ve dveřích jsem se otočil a podal jí ruku.
     " Takže zítra v  deset v hlavní hale přístavu.  A ještě jednou děkuji
     za večeři, Venzo...slečno Taronová."
     " Říkejte mi Venzo. A vy jste Rian...Mike Rian ?"
     " Ano, Mike. Takže nashle zítra."
     Ještě  chvíli jsem  držel její  ruku, pak  se otočil  a vyrazil noční
     ulicí  plnou zvuků  k svému  hotelu  a  těšil se  na zítřek.  Dostanu
     Ashirru a - nerad, nerad jsem si to připustil - uvidím Venzu.

                             VII. Herkisova pomsta

     Ráno  jsem se  domluvil s  Lerinem, že  několik jeho  mužů si oblékne
     kombinézy techniků a  bude se potulovat po letišti.  O hodinu později
     jsem  čekal  v  odbavovací  hale.  V  deset  hodin  se z davu vynořil
     bělovlasý stařík  a mladá žena.  Zdálo se, že  muž vůbec nevnímá  své
     stáří. Rázoval ke mně tak rychle, že dlouhonohá žena vedle něj musela
     občas  poklusávat,  aby  mu  stačila.   Venza  se  ke  mně  přitočila
     a zašeptala:
      " Už víme kde pracuje. Pojď."
     Kývnul jsem  na Lerina, který stál  na ochozu nade mnou.  Okamžitě se
     ztratil v proudu lidí tlačících se  v hale a marně čekajících na svůj
     zrušený let.  Vydali jsme se  k ploše. Přes  sklo byla vidět  prázdná
     přistávací  plocha,   jen  v  dáli   několik  jednomístných  stíhačů.
     Nepřirozeným  dojmem  působily  stromy,  které  byly  nasázeny  kolem
     plochy.  Toto bylo  totiž jedno  z prvních  otevřených míst na Marsu.
     Obrovské turbíny ventilátorů vyčnívajících  ze země neustále dodávaly
     z hlubin města vzduch, který se  zatím rychle ztrácel v prostoru. Jak
     bude přibývat  otevřených farem, bude  potřeba pořád méně  vzduchu na
     udržení dostatečné koncentrace. Když jsem vyšel na plochu, svět kolem
     mě se  zamlžil a rozhoupal. Opřel  jsem se o kolena  a začal zhluboka
     dýchat. Vzduch byl  hodně řídký a měl zvláštní  methanový zápach, ale
     po chvíli rychlého vdechování jsem zjistil, že dýchat se dá. Venza mě
     chytila kolem pasu a pomohla mi narovnat se. Země se znovu rozhoupala
     a já se jí poděšeně chytl.
     " Za chvíli tě to přejde. Jen  trochu jiné složení a hustota vzduchu.
     Jako kdybys u vás na Zemi lezl na Mount Everest."
     Za pár chvil se země opravdu začala uklidňovat a když jsem se podíval
     na dědu, jeho hlava se přestávala vlnit.
     " Díky, je to lepší, už to zvládnu".
     Pustil jsem se jí a protřel si oči.
     "  Promiň, měla jsem ti to říct, ale nám už to tak vůbec nepřijde."
     Znovu jsem párkrát zalapal po vzduchu a pak se vše konečně uklidnilo.
     " Už je to fakt dobrý, můžeme jít."
     Vydali  jsme  se  k  nedaleké  budově,  okolo  níž  byly  rozestavěné
     kontajnery. Několik  skladníků je vynášelo  na plochu a  prohýbali se
     pod jejich  tíhou. Prošli jsme  kolem několika beden  naskládaných na
     zemi a mířili k budově. Venza polohlasně řekla:
     " Támhle v tý budově ho viděli !"
     S pohledem  upřeným   na  ten  sklad  jsem   zabočil  za  dvoumetrový
     kontajner. Vrazil do mě dělník s bednou.
     " Bacha, koukej kam deš, ty..."
     Kletba mu uvázla v hrdle a já  zvedl oči. Zarostlý muž se mi díval do
     tváře a  já ty oči poznal.  Šikmé oči... Muž se  vzpamatoval dřív než
     já. Skočil proti mně a než  jsem mohl cokoliv udělat, hodil proti mně
     bednu, kterou nesl. Svalil jsem se na zem a slyšel jen Venzin výkřik.
     Zvedl jsem se právě ve chvíli, kdy jí zkroutil ruku za záda a ke krku
     přitiskl odněkud se vynořivší blaster.
     " Ó,  Riane, tak  se znovu  setkáváme, starý  příteli. Dvakrát jsi mě
     porazil, ale potřetí ti to nevyšlo. Sbohem."
     Namířil na  mě blaster. Pak jsem  zahlédl pohyb. Na nic  jsem nečekal
     a překulil se za bednu. Kolem mě  prolétl paprsek a zaryl se do země,
     kde po něm zůstala jenom spálená rýha. Opatrně jsem vyhlédl a spatřil
     jsem Herkise,  jak stojí před  Ashirrou a chystá  se na něj  vrhnout.
     Z Ashirrova ramene trčela ona podivná hůl a on jen zíral na starce.
     " Na to  jsem čekal celý  život, pomstit se  alespoň jednomu Japonci.
     Všechny vás nenávidím  ! Teď ale budeš pomalu umírat,  ten jed v tvém
     rameni nic nevyléčí." Ashirra se  usmál. Podruhé vystřelil. Herkis se
     skácel k zemi a zůstal nehybně  ležet s nevidoucíma očima upřenýma ke
     hvězdné obloze.
     " Nee !"
     Venza se  začala divoce zmítat.  Ashira zesílil stisk  a ona vykřikla
     bolestí. Krčil jsem  se za bednou a věděl,  že když vyběhnu, zastřelí
     mě taky. Tak jsem jenom bezmocně zatínal pěsti a horečnatě přemýšlel,
     co dál. Ashirra se zakrváceným ramenem  se rozhlédl po ploše. Asi sto
     metrů od něho stál úplně nový Arrow.  Vydal se k němu a za sebou táhl
     bránící se Venzu. Po několika nekonečných minutách, kdy jsem se musel
     krčit za kontajnerem, se ke stíhačce dostal, odhodil Venzu a vyšplhal
     se do jednomístného kokpitu. Venza se podivuhodně rychle vzpamatovala
     a skutálela  se pod  stroj. Z  haly přibíhal  Lerin a  jeho muži.  Už
     zbytečně. Motory  se modře rozzářily a  vzduch zaplnil vysoký pištivý
     zvuk. Jakmile musel Ashirra zavřít  hermetický kokpit, Venza se z pod
     rakety rozběhla ke mně. Ashirra začal  otáčet stroj směrem k nám a já
     spatřil  hrozivá  ústí  jeho  laserů  a  torpéda pod krátkými křídly.
     Jakmile  ke mně  Venza doběhla,  uslyšel jsem  zvuk vypuštěné rakety.
     Vyskočil jsem a společně jsme  se rozběhli pryč od skladištní budovy.
     Řídkým  vzduchem otřásl  výbuch. Upadli  jsme na  zem a  já ji  stihl
     přikrýt svým tělem.  Za okamžik na mě dopadly třísky  a oči mi začaly
     slzet z  kouře, který se snesl  z oblohy. Venza se  nejistě zvedla na
     nohy.
     " Támhle k tomu hangáru !"
     Ukázala  na  nízkou  budovu.  Chytila  mě  za  ruku  a  znovu jsme se
     rozběhli. Za  sebou jsem slyšel vzdalující  se zvuk iontových motorů.
     Doběhli  jsme k  hangáru a  ten se  před námi  otevřel, když Venza do
     zdířky  ve zdi  vsunula svou  ID kartu.  Ve tmě  před námi  se pomalu
     a jakoby  znuděně  rozsvítily  zářivky  a  jejich  světlo  dopadlo na
     naleštěný stroj.
     "  Prototyp  dvoumístného  Arrowa.  Už  jsem  s  ním  dvakrát letěla.
     Jdeme."
     Začala se  šplhat na sedadlo  pilota. Chvíli jsem  si stroj prohlížel
     a pak se vyšplhal za ní. Přede  mnou začaly blikat kontrolky a nalevo
     se objevil trojrozměrný holografický  obraz naší lodi, rotující kolem
     své osy. Celý  její povrch se po chvíli zbarvil  do zelena a stroj se
     pohnul. Nepřítomně jsem si připnul pásy a sledoval okolí.
     " Drž se !"
     Vykřikla  Venza  a  než  jsem  stačil  zareagovat,  země  se pod námi
     propadla. Chvíli jsem vnímal jen hukot motorů, ale ten rychle utichl,
     jak  jsme  překonali  rychlost  zvuku  a  opustili  řídkou atmosféru.
     Žaludek se mi chystal vypovědět službu  a já si uvědomil, že mi žádné
     tři pohyby rukou, které by  mě uvolnily ze simulace, nepomůžou. Tohle
     byl život.
     " Mám ho. Koukni, letí k Deimosu. Ale co tam ? "
     Podíval jsem se  před sebe, zkusil stisknout tlačítko,  které jsem si
     pamatoval ze simulátoru, a k mému údivu se přede mnou opravdu objevil
     odraz  radaru.  Červená  tečka  před  námi  mířila  k modré kružnici.
     Najednou mi všechno došlo. Ashirra letí k vyřazené Deimoské základně,
     chce  se do  ní dostat  a nějakou  sondou se  za pár okamžiků přenést
     k Zemi. Tam stačí, aby se dostal  do Japonska a je volný... Vysvětlil
     jsem to Venze. Zkontrolovala několik obrazovek.

                                      Navaron 

                                        4/5 


            výheň