••• SETKÁNÍ •••

     Vracel jsem se zpět na chatu.  Původně  jsem  měl ten  večer strávit
     ve společnosti několika přátel v hotelu v nedaleké městečku. Bohužel
     počasí  nám příliš  nepřálo a  tak jsme  se na  párty skrze sněhovou
     kalamitu, která posthal kraj, dostavili  jen dva. Řekli jsme si tedy
     ahoj, všechna ta vánoční a novoroční přání, která se říkají přátelům
     ke konci roku, popřáli šťastnou cestu domů skrze tu hroznou vánici a
     rozešli se. Rozhodl  jsem se, že se vrátím na  chatu. Je to odtamtud
     jen pár kilometrů a  vtom  počasí se mi už do  Prahy nechtělo. A tak
     jsem se vracel zpět na chatu.
     Sněžilo tak hustě, že stěrače sotva stíhaly odkrývat sníh z předního
     skla.  Uvnitř mého  autíčka však  bylo hezky  teploučko, z  rádia se
     linula příjemná  hudba a já jsem  si říkal, že až  dorazím na chatu,
     pořádně zatopím a zima se mě vůbec nebude týkat. Ani trochu.
     "Padá  hvězda  nad  Betlémem..."  ozývalo  se  z  reproduktorů  mého
     autorádia. Nejen nad  Betlémem pomyslel jsem si, když  jsem za oknem
     také uviděl  nejaké klesající světlo.  Můžeš si něco  přát, pomyslel
     jsem  si dále,  třeba  abys  dneska  přece jenom  někoho  zajímavého
     potkal. Absurdní přání. Nikdo ze známých by v tomhle počasí nejel na
     tenhle  kraj  světa.  Hvězda  se  zdála  větší.  Za  chvíli zmizí za
     obzorem. Teď. Nezmizela. Zdá se mi ještě větší. Zbloudilý pilot? Ale
     co by dělalo letadlo v těhle  končinách? Teď světlo zmizelo za lesem
     necelý půlkilometr  odtud. A okamžitě následoval  výbuch. Šlápl jsem
     na brzdy a nevěřícně sledoval  stoupající ohnivý oblak kouře. Hlavou
     mi  problesklo  jen  pár  myšlenek  a  okamžitě  jsem  se rozjel. Na
     zledovatělé vozovce to  s autem trochu zamávalo, ale  vyrazil jsem k
     místu,  kde jsem  zahlédl výbuch.  Levou rukou  jsem držel  volant a
     pravou  jsem  hrabal  v  tašce  ve  snaze  nahmatat mobilní telefon.
     Konečně jsem ho nahmátl a poslepu namačkal 158.
     "Policie České republiky," ozvalo se  z druhého konce linky, "můžeme
     vám nějak pomoci?"
     "Ano. Jsem  na silnici vedoucí  z Březnice do  Blatné, před několika
     okamžiky tu spadlo letadlo."
     Moje  auto  se  právě  přehouplo  přes  vrcholek,  za  kterým světlo
     zmizelo. Reflektory osvítily hořící těleso.
     "Momentík, to není letadlo, to je ..... létající talíř."
     Silně  jsem  sešlápl  brzdu  a  upustil telefon.  Na ledovém povrchu
     silnice však auto vypovědělo  poslušnost, prořízlo zatáčku a vrazilo
     do  závěje. Odepnul  jsem se,  vypotácel se  ven a  znovu si  těleso
     prohlédl.  Nevěřil  jsem  svým  vlastním  očím.  Asi  tak deset nebo
     patnáct metrů široký a asi dva  metry vysoký disk ležel roztržený na
     poli  tak  deset  kroků  od  slinice  přímo  za  zatáčkou. Z vnitřka
     rozervaného  tělesa  ještě  vycházela  namodralá  záře  a  v  ní  se
     pohyboval nějaký  stín. Z mobilního telefonu se stále ozývalo nějaké
     mumlání. Byl  jsem  ale tak zaměstnán zíráním na těleso, že  jsem se
     ho nevnímal.  Ohnul  jsem  se  do  auta,  zavěsil  telefon a třikrát
     zatroubil.  Krátce nato  světlo uvnitř  talíře pohaslo.  Silné zvuky
     nějaké hydrauliky a praskot kovových plátů se draly ven z létajícího
     disku a jedna  z jeho stěn se pomaličku  otevřela. Slabý svit ozářil
     siluetu  malé  postavičky,  stojící  u  roztažené stěny mimozemského
     plavidla. Měl  dvě ruce, dvě  nohy a jednu  hlavu. Díky bohu,  že se
     žádný vetřelec nekonal. Že by to nakonec přece jen byl člověk?
     Zvedl ruku. Pravou. Já také. Svěsil  ji a pomalu se šoural směrem ke
     mě. Postoupil  jsem také o  krok  vpřed.  Vzduch okolo nás  se začal
     chvět  a naplňovat  hlubokým jednotvárným  vrčením. On  se zastavil.
     Stáli jsme od sebe sotva dva metry. V šeru a přes husté sněžení jsem
     však stále viděl jsen obrysy. Zvuk se přiblížil a zastavil nad námi.
     Nebyl to  člověk. Byl příliš  malý, hlava byla  oproti tělu neúměrně
     veliká.
     Vzhlédl jsem  a zahlédl stín vrtulníku.  V následujícím okamžiku nás
     již zalila záře reflektoru.
     Stáli jsme tam v tom kuželu  světla. Já a mimozemšťan. Před očima se
     mi  promítly  události,  které  by  se  odehrály, kdyby mimozemšťana
     odchytili. Laboratoře, výslechy, zkoumání, čtyři holé zdi jeho cely.
     "Nepřibližujte se k  bytosi," hřímal megafon v rukou  jednoho z lidí
     ve  vrtulníku. "Zůstaňte  stát a  vyčkejte příjezdu  pozemních sil!"
     snažil se  onen člověk přeřvat poryvy  větru. Já ho ale  skoro vůbec
     neslyšel. Já  ho ani  nechtěl slyšet. Natáhl jsem ruku, chytil ufona
     za  jeho a  rozběhl se  s ním  k autu.  Byl tak  zmatený, že  se ani
     nebránil.  Nasoukal jsem  ho do  auta, vycouval  ze závěje a vyrazil
     směrem k mé chatě. Bylo to  jen pár sekund, ale ubíhaly pomalu, jako
     by to byly minuty. "Zastavte vůz a vyčkejte příjezdu pozemních sil!"
     hřímalo za námi a já byl poprvé rád za dnešní počasí. V téhle vánici
     měl  vrtulník problém  udržet se  ve vzduchu  a nemohl nás sledovat.
     Přesto jsem raději vypnul světla a jel zbytek cesty téměr na slepo a
     po paměti. Po  deseti  minutách  jízdy  jsem  zastavil  před chatou.
     Chvíli  jsem se  jen díval  do prázdna,  pak jsem  rozsvítil střešní
     lampičku  a ohlédl  se dozadu.  Nebyl to  sen. On  tam stále seděl a
     jakoby s očekáváním na mě hleděl. Byl velký asi metr čtyřicet, možná
     padesát,  hrozně   hubený  až  vyzáblý  .   Celé  tělo  měl  pokryto
     našedivělou  kůží. Nejvíce  však dominovala  jeho hlava.  Velká jako
     hlava dospělého člověka, víceméně však troujúhelníková nežli oválná.
     A velké oči. Dvě huboké černé oči. Postavené tak trochu našikmo, bez
     čoček, bez víček, fascinující oči. Pod nimi jen malý nevýrazný nosík
     a stějně  nevýrazná  malá  ústa.  Jediné,  co  bylo na jeho obličeji
     ohromující byly ty oči. Hlava seděla na vyzáblém tělíčku, ke kterému
     patřil  pár  neméně  vyzáblých  nohou  a  rukou.  On  mě svýma očima
     studoval  úplně stejně.  Asi jsem  byl první  z lidí,  koho na svých
     cestách potkal.  Nejvíce však mezi  námi kontrastovalo oblečení.  Já
     byl oblečený v  saku a kravatě kvůli večírku,  na který jsem původně
     zamýšlel  jet, on  byl  v  přísně praktické  šedostříbrné kombinéze,
     jejíž jedinou  ozdobou byl dlouhý svislý  tmavošedý pruh zakrývající
     zapínání.  Vystoupil  jsem  z  auta,  otevřel  mu  dveře a nechal ho
     vystoupit.  Tvářil se  značně  polekaně.  Neustále se  ohlížel anebo
     upřeně hleděl do mých očí. Jakoby se tam snažil neco nalézt, vyčíst.
     Otevřel  jsem klíčem  masivní zámek  naší ještě  masivnější branky a
     vstoupil do zahrady. Nemohl jsem si nevšimnout, že za mnou postupuje
     opatrně  a přitom  udiveně prohlíží  zámek, kliku  a všechny ostatní
     zbytečnosti  na  dveřích.  Se  stejnou  reakcí  jsem  se  setkal i u
     vstupních dveří do chaty. Konečně jsme stanuli v obývacím pokoji. Je
     sice zařízen skromně  a prakticky,  jen dvě  křesla, stůl,  pohovka,
     skříň  s  televizí  a  bar,  ale  přesto asi neodpovídá mimozemskému
     standartu obývacích  místností. Odpovídala tomu  i jeho reakce.  Jen
     stál  uprostřed místnosti  a hleděl   střídavě na  mě a  střídavě na
     jednotlivé předměty v místnosti.
     Odběhl  jsem  nahoru,  převlékl  se  ze  společenského  do  domácího
     oblečení  a seběhl  zpátky dolů.  V letu  jsem ješte  sebral tužku a
     papír. Začal  jsem přemýšlet nad tím,  jak se domluvíme. A  také nad
     tím, za  jak dlouho objeví armáda  mé auto a náš  úkryt. Co mě potom
     čeká a hlavně, co čeká jeho. Když jsem se  vrátil dolů, stál zády ke
     mně, čelem k televizi a opatrně ji omakával.
     "Ebe," zavolal jsem na něho. Ebe. Tak označuje mimozemšťany americký
     výzkum. Exteroterrestrial Biological Entity1). Takhle to zní hrozně.
     Ale Ebe zní docela hezky a mně se to líbilo.
     Cukl sebou. Alespoň že slyší stejné věci jako já. Otočil se na mne s
     tázavým pohledem. Přiskočil jsem ke stolu, nabídl mu křeslo a sám se
     posadil na druhé. V ruce stále tužku a papír. Napodobil mne. Sedl si
     do připraveného křesla a začal pečlivě sledovat mou ruku s tužkou.
     Nejprve  jsem  načrtl  sebe.   Jednoduchou  postavičku  s  okrouhlou
     hlavičkou. Potom  jsem nakreslil jeho. Postavičku  o trochu menší, s
     hlavou trošku  šišatou, do trojúhelníka a  s výraznýma očima. Ukázal
     jsem mu obrázek. Jeho postavičku,  svoji postavičku, tak jak jsem je
     nakreslil. Podíval jsem se na něj. On na mě. Zadíval jsem se do jeho
     hlubokých černých očích.
     "Trochu primitivní způsob komunikace, to kreslení," pomyslel jsem si
     najednou, "nezdá se  ti?" Ale to jsem si nemyslel  já. To mi jan tak
     proběhlo hlavou.
     "Jak ti mám říkat?" byla další moje myšlenka.
     "Marky," pomyslel jsem si a uvědomil jsem si, že on se se mnou baví.
     On umí číst a nabízet své myšlenky ke čtení.
     "Opravdu  se  spolu  bavíme?"  otázal   jsem  se  ho  v  myšlenkách,
     "telepaticky?"
     "Ano. Já čtu tvé myšlenky a posílám ti své. Je to snažší, než hledat
     řešení komunikace v obrázcích, zvucích a posuncích," odvětil.
     "Proč jsi mne odtáhl od vraku?" zeptal se o okamžik později.
     Začal jsem vyprávět, co jsem slyšel, viděl a četl o Roswellském pádu
     létajícího talíře 2), o zásahu  armády, mluvil jsem o pověsti armády
     co se týká výslechů, zkoušek a  testů, hledal jsem odpovědi na  jeho
     otázky o  všem, co se  nás, lidí,  týká.  Sám jsem se  také ptal. Od
     bězných otázek, jako odkud je, kde byl až po konkrétní údaje,jako je
     pravda o Roswellském případu 2),o pyramidách v oblasti Cydonia 3),či
     únosů pozemšťanů.
     Bavili jsme  se spolu až do  rána. Věděl, že příštího  večera se  na
     místě jeho pádu objeví záchranná loď jeho přátel. Rozhodli  jsme se,
     že se tam přes den vrátíme  a schováni do večera vyčkáme příletu oné
     lodi. Slíbil  mi, že budu  první z těch,  co budou vědět,  kdy k nám
     přiletí oficiálně.
     Vánice  již  ustala. Slunce  stálo  nad obzorem, když jsme vyšli ven
     z chaty. Ebea  jsem oblékl do  více pozemského oblečení,  navlékl mu
     boty a zahalil ho do kapuce a péřové  bundy, aby při prvním  pohledu
     vypadal  více jako  člověk, než jako mimozemštan.  Vlastní auto jsem
     zaparkoval  do  křoví  a  poprosil  souseda  o  zapůjčení jeho vozu.
     Pravděpodobně nerad, ale nakonec mi ho zapůjčil. Postarší trabantík,
     mistrnýma  rukama  předělán jako terénní  pick-up. Nemohl jsem  tedy
     příliš počítat  s vytápěním, hudbou  a silou motoru.  Zato jsem však
     měl jistotu,  že se toto  vozítko probrodí potokem,  sjede jakýkoliv
     sráz a bude se hravě proplétat mezi stromy. Však bylo k tomuto účelu
     upraveno.  Ebeovi se  zdálo podivné,  že místo  pohodlí a tepla mého
     vozu volím tento promrzlý zrestaurovaný vrak. Po krátké domluvě jsem
     mu však objasnil, že oni včera viděli mé auto.
     Nasedli jsme, pořádně se zahalili do  našich obleků a sjeli dolů, do
     centra  vesnice. Projeli  jsme návsí   a vyjeli  k cestě,  která nás
     přivedla včera večer.
     Kousíček za vesnicí  jsem zahlédl něco v protisměru.  Byla to dlouhá
     černá limuzína.  Chudák řidič. Měl na  tom ledu s tak  dlouhým autem
     obrovské problémy.  Sinice jsou tady samá zatáčka. Projel jsem kolem
     něho.  Potom  zaskřípaly  brzdy  a  ozvalo  se  stůjte. Opatrně jsem
     přišlápl brzu a  zastavil. Nechal jsem však puštěný  motor a nohu na
     plynu.  Mladý gentleman  v kravatě  a saku,  pod kterým  se zřetelně
     rýsovalý obrysy střelné zbraně, přistoupil  k okénku a zeptal se nás
     s vým nepříliš český přízvukem:
     "Newite, kdo pržijel yestherday v moudrem Peugot 406?"
     To je moje auto. Měl jsem to  na jazyku, ale uvědomil jsem si, že by
     asi byly  problémy. Odkázal jsem ho  na svůj dům, popsal  mu cestu a
     dodal: "Večer s sebou přivezl nějakého přítele  a asi  slavili celou
     noc,  měli  neustále  rozsvíceno."  Ráno  přeparkoval  auto do křoví
     naproti domu a zalezl zpět. Asi ho tam ještě najdete."
     "Thanx, děkuji," odvětil  mladík a dodal, "a mister,  silnice je dál
     uzavržena, neproujedete."
     "Nevadí,  míříme  jen  sem,  do  lesíka,  na  dříví," odvětil jsem a
     pomalu zařadil rychlost.
     "Good bye."
     "Good bye." pozdravili jsme se, když jsem šlapal na plyn.
     Skoro celý  zbytek cesty jsme se  pomalu, ale nezadržitelně kodrcali
     směrem k místu havárie. V autě bylo  ticho jako v hrobě a ve vzduchu
     bylo cítit  napětí. My jsme se  však se Edem vesele  bavili v našich
     myšlenkách  o  tom,  jak  se  dostaneme  za  vojenský kordón, jak se
     přiblížem k lodi a jak přečkáme do večera, do přistání.
     Zeptal  jsem se ho, jak dokáže  loď bezpečně  přistát, když  je dole
     tolik armády.

                                     1/2 


            výheň