"Přiblížení na přistání ve volném terénu je natolik energeticky
náročné a vytvoří takové pole šumů a ruchů, že jim nepůjde
elektrický prod, vysílačky, baterky, prostě nic."
"A co mechanické zbraně?" tázal jsem se dál.
"Lehké zbraně plášti lodě neublíží a musíme doufat, že nepoužijí
tank. Ve vzduchu už pak mohou dělat co chtějí, raketám bezproblému
ulétneme," odvětil zcela klidně.
Nevěděl jsem sice, jak si představuje běžet rychleji než kulka a
dostat se do lodi včas, aby nám ty zbraně neublížily, ale to již teď
nebylo naším hlavní problémem. Za kopcem se vynořili vojáci se
zátarasy na silnici.
"Zabal se pořádně," připomenul jsem Ebeovi, "nesmějí tě poznat."
Zajeli jsme k zátarase.
"Co se děje, smím se zeptat?" vykoukl jsem z okénka na člověka,
který nás zastavil.
"Bohužel nesmíte," odvětil značně nemilým tónem, "oblast je uzavřena
pro účely tajného amrádního programu. Otočte prosím vůz a použijte
jinou silnici."
Otočili jsme. Překvapilo mne, že si opět nikdo nevšiml mého
mimozemského přítele. Je však pravdou, že byl ve strachu ze zelených
uniforem tak zakuklen, že mu nebylo vidět do tváře ani když jste se
přímo podívali, natož pak při letmém shlédnutí interiéru vozu.
Zajeli jsme za první zatáčku a vjeli do lesa.
Znal jsem ten lesík. Byl to jeden z těch, které jsem prozkoumával v
mládí. Protékal jím potůček, který ústil ven z lesa necelou stovku
metrů od místa havárie. Po celé své délce se přitom zařezával v něco
přes metr hluboké strouze. V dobách her na indiány to býval
nejdůležitější zákop. Teď bude důležitý doopravdy.
Zanechali jsme auto stát kousek od silnice ve křoví a seběhli ke
strouze. Vysvětlil jsem Ebeovi svůj plán. Proplížíme se pod
vojenskými zátarasami, které u potůčku nebodu dosahovat až k zemi a
potom k vraku. Podle situace se ukryjeme a vyčkáme příletu záchrany.
Potom Ebe pošle signál svým přátelům a oba se pokusíme přeběhnout do
přistávajícího ufa. Souhlasil. Domlouvali jsme se také na signálu
pro jeho přátele. Pro všechny případy však prý mají pod kůží na
rameni implantovanou vysílačku. Snad funguje. Snad přistanou.
Slezli jsme do koryta, které potůček vymlel. Byl zamrzlý. Měli jsme
alespoň jistotu, že se nenamočíme. Jěště než jsme se začali plížit,
podíval jsem se na hodinky. Dvanáct. Akorát čas k obědu. Nevím jak
na tom byl mimozemský přítel, ale já jsem měl hlad. Hrozný hlad. Co
se dá dělat, najím se potom.
Vyrazili jsme plížením vpřed. K zátarase to bylo asi čtyřista metrů
a pak možná další půlkilometr až k místu havárie. Měli jsme se tedy
uplazit okolo kilometru v zamrzlé strouze tak, aby nás nebylo vidět
z venku. Prvních třista metrů bylo bez problémů, situace se však
zhoršovala, čím více jsme se přibližovali k zátarasu. Naše oblečení
nám navíc již značně prochladlo a jeho tloušťka nám teď byla spíše
ke škodě než k užitku. V místě pod zátarasou z ostnatého drátu jsme
se plazili téměř po centimetrech. O kousek dál nás potkala další
nemilá příhoda. Doplazili jsme se pod malý můstek, chtěli si pod
ním chvilku oddychnout a nějakého vojáka zřejmě napadlo totéž.Stoupl
si na můstek a plných deset minut kouřil svou cigaretu. Plných deset
minut strachu, zda se podívá dolů, či ne. Přes neustálé nebezpečí
odhalení jsme nakonec zůstali pod můskem až do setmění. Pak bylo
plížení přece jen bezpečnější. Bez nějakých dalších komplikací jsme
se dostali až k místu, kde strouha ústila do pole. Měli jsme krásný
výhled na opodál ležící vojenský tábor a zřícené ufo osvícené
reflektory. Oproti včerejšku dnes nevál žádný vítr, obloha byla
čistá, bez mráčku a my prohlíželi jasné nebe v napjatém očekávání
létajícího talíře.
Dlouho se nic nedělo a najednou začal ve vojenském táboře nějaký
ruch. Světla baterek začala pobíhat sem a tam a na několik míst na
polích vyjely džípy.
"Podívej," sdělil mi telepaticky Ebe "tam nad obzorem, za tou
věžičkou." Podíval jsem se tam a malá bílá hvězdička se hýbala nad
obzorem. Brzy se však začala zvětšovat. Čím větší byla, tím více
bylo jasné, že se jedná o disk zhruba stejných rozměrů jako ten
ležící nedaleko na zemi. Ebe si začal omačkávat rameno. Snad signál
slyší. Disk se zastavil zhruba tak stovku metrů nad povrchem země,
nad polem. Na poli zatím začali pobíhat lidé, natahovat nějaké
kabely, krabice, svítit reflektory do vzduchu. Opatrně jsme se
vymotali z křoví. Byli jsme tak stranou toho ruchu a natolik skryti
ve tmě, že si nás nikdo nevšiml. První reflektory začaly ohmatávat
spodek disku ve vzduchu. Ten začal pomalu klesat. V ten moment
začaly okolo vztyčených antén, stožárů a tyčí přeskakovat jiskry.
Začala pohasínat některá světla a z některých míst se ozýval podivný
pískot. I džípy, které příjížděly z volného pole najednou zastavily
a jejich světla zhasly. Čím více talíř klesal, tím více se údolí
utápělo ve tmě. Z několika míst se ozvaly výkřiky a někde zapraskal
oheň. I ten však spíše skomíral a jeho plameny se obracely k zemi.
Když byl talíř již těsně nad zemí, s napětím jsme očekávali, co se
bude dít. Najednou dosedl, ozvalo se zasyčení a jedna strana,
otočená k nám, se začala otevírat. Podivné napětí ve vzduchu však
ustalo. V táboře se začaly rozsvěcovat světla, džípy na poli
nahodily své motory a zmatení vojáci se začali probouzet.
"Teď nebo nikdy," prohodil jsem rychle k Ebeovi a rozběhl se k
otevírajícím se dveřím. On také. Okamžitě si nás všimli vojáci v
táboře a otočili na nás své reflektory.
"Stůjte, stop, " ozýval se ze všech koutů tábora. Zvuk prvních
výstřelů prořízl vzduch. Oslepovalo nás prudké světlo, ale odhadoval
jsem vzdálenost ještě na tak stopadesát metrů. Druhá výstražná dávka
dopadla kousek před nás do země, ale ani ta nás nezastavila. Ješte
padesát metrů a bude klid. Slyšel jsem svůj vlastní dech, dech Ebeův
a k tomu všemu do pozadí výkřiky z tábora. Dostali jsme se již do
takového úhlu, že světla z reflektorů nám šla do zad, osvětlovala
nám cestu a vytvářela obrovské stíny. Další dávka prořízla vzduch
mezi mnou a Ebem. Bezděky jsem otočil hlavu. "Ješte deset metrů!"
zařval jsem na něho, i když na telepatii zrovna neměl čas. Už jsem
dobíhal do talíře, když jsem zaslechl poslední dávku střel a těžkou
ránu, jako by spadl pytel s obilím. Mozkem mi prolétla jediná Ebeova
myšlenka: "POMOZ!" Otočil jsem se, přes oslepení reflektory jsem
nahmátl mimozemšťanovu ruku a vtáhl ho dovnitř talíře. Za námi se
pomalu zavírala plošina, po které jsme vběhli dovnitř.
Stál jsem v úzké chodbě,za ruku držel zraněného ufouna a s nadějí i
obavou jsem hleděl na světlo, které jsem na konci chodby zahlédl.
Slabá namodralá záře, podobná té, která vycházela ze ztroskotaného
talíře, kde jsem s Ebem potkal poprvé. Teď v tom světle stál jiný
mimozemšťan a hleděl svýma očima na mne jak stojím a držím jeho i
mého přítele za ruku.
"Pojď nahoru a vem ho sebou," povídá mi ten nahoře v myšlenkách,
"uvidíme, co se dá dělat."
Něčím mu s prostřelenou rukou dlouho manipuloval a pak spolu vedli
dlouhý rozhovor v myšlenkách. Rozhovor, kterému mi nebylo dovoleno
poslouchat. Prohlížel jsem ufo zevnitř. Jednoduchá kruhová mistnost
s několika sedadly a dvěma lůžky a dlouhé řádky a sloupce neznámých
run, připomínajících řecké písmo. Hýbající se grafy nevím čeho a
obrazovky ukazující krajinu běžící pod námi. Les, potok, rybník,
první domy mé vesnice, můj dům, moje zahrada. Pak venku potemnělo.
"Musíme se rozloučit." problesklo mi hlavou. Ebeova myšlenka.
"Ano to musíme," odvětil jsem, "ale doufám, že ne navždy."
"Neboj se, my se vrátíme a dáme se poznat všem lidem a ty se včas
dozvíš, kdy a kde k tomu dojde."
Otevřeli mi venkovní vrata.
"Sbohem!" pozdravil jsem Ebea naposledy.
"Ne sbohem, ale nashledanou!" odvětil a pozvedl ruku za zvedající se
rampou.
Za chvíli už zde nebyla ani loď, ani milý mimozemšťan, jen několik
otisků ve sněhu a vzpomínky. Pomalu se znovu rozsvěcovaly lampy a
okna ve vesnici a začalo se ozývat lamentování vyrušených sousedů.
Vracel se normální život. A já měl pořádný hlad. Tak jsem to
dobrodružství šel zajíst.
1) Mimozemská biologická entita. Označení živé mimozemské bytosti
používané v USA v padesátých letech
2) Roswelský případ. V roce 1947 došlo nedaleko Roswellu ve státě
New Mexico k údajnému zřícení létajícího talíře. Oblast obsadila
armáda, zprávu potvrdila, o několik dní později však případ označila
za meteorologický balón a prohlášení o létajícím talíři dementovala.
Existují však svědkové, kteří potvrzují teorii a zřícení
mimozemského plavidla.
3) NASA má ve svých archivech fotografie Marsu. Jendá se o družicové
snímky několika pyramid a budovy ve tvaru lidské tváře na povrchu
planety v oblasti zvané Cydonia
Marky
výheň