• Znovuzrození •
Úvod - zničení lidské civilizace
------------------------------------
Kometa CH-12 narazila 11.září 2037 na ateroidový pás mezi
Marsem a Jupiterem. Nárazem se téměř zničila, ale předala svou
pohybovou energii jednomu z největších asteroidů, který v tomto
řetězci je. Měl v průměru asi 1200 kilometrů. Dal se do pohybu.
Rychlost, jakou se pohyboval byla poměrně velká, dost na to, aby se
srazil zhruba v září příštího roku se Zemí.
Astronomové, futurologové a nejvíce politici na celé Zemi
začali šílet. Sotva se celý svět stal sociálně fungujícím tělesem,
vynalezla se dokonalá antikoncepce a vybudovala se první
termonukleární elektrárna, už tu byla další nebezpečná pohroma, která
mohla lidstvo smést z povrchu zemského. Astrofyzici a vojenští
velitelé vymysleli způsob, který by byl schopný zničit tak obrovské
těleso.
Byl to návrh, aby veškerý nukleární potenciál SNS a USA byl
seskupen a vypálen do jediného místa obrovského asteroidu. Návrh byl
neuváženě předán zpravodajství, a tak šílenství veškerého lidstva
zmizelo během několika dní. Žádné akce se na ochranu před srážkou
mimo této superpumy nekonaly.
Projektil, který měl být vystřelen na asteroid byl vysoký asi
230 metrů. Byl po dlouhých přípravách odpálen 5.září 2038. Měl se
srazit s asteroidem asi 800 000 km od Země. Exploze měla být
viditelná i okem.
Výbuch proběhl bez problémů, ale železné jádro tělesa zůstalo
roztržené na miliony kousků. Celý asteroid se proměnil v meteorický
roj o velikosti Měsíce.
Zásah roje do atmosféry začal 12.září a skončil 13.září. Během
této doby bombardovaly meteory o velikosti od 25 centimetrů až do 12
metrů celý povrch Země s vyjímkou Severního pólu a atmosféra se
zahalila do hustých mračen prachu. Radioaktivní kousky některých
meteorů se rozletěly do vzduchu.
Apokalypsa byla dokonána. Sluneční paprsky téměř třicet let
neprosvitly skrze prachová mračna. Teplota klesla na maximum 10
stupňů Celsia. Začala doba ledová. Obětí meteorických výbuchů bylo
asi 980 milionů, což k 10 miliardám obyvatel nebylo mnoho, ale obětí
radiace, hladomoru a mrazu bylo asi 9 miliard. Poslední zbytky
lidstva byly roztroušeny po celé planetě. Lesy chudly poslední
zvířata umírala, když poprvé po třiceti letech začaly padat první
kapky.
Déšť
--------
Romul se probudil. Něco nebylo v pořádku. Rozhlédl se po
jeskyni. Ano, bylo trochu více světla, jakoby někdo stál venku
s ohněm. Vychumlal se z kožešin a vyběhl ven. Ne, nebyl to oheň, ale
obloha se jakoby začala trhat. Najednou něco ucítil. Jakoby na něj
spadl kamínek. Šahl si na tvář, ne, bylo to mokré, jako když jeskynní
voda spadne na obličej, ale venku se nic takového nikdy nedělo. Pak
to začalo. Voda padala z nebe čím dál hustěji a hustěji. Romul zaběhl
zpátky do jeskyně. Takovou věc nikdy nezažil. Rychle probudil slepého
děda Mufara.
"Mufare, Mufare, vstávej!"křičel.
Mufar se chvíli probouzel.
"Co se děje, padaj snad trakaře ?"zeptal se.
"Ne, padá voda z nebe, slyšíš ?"vysvětloval.
Děd chvíli poslouchal, a pak vyběhnul ven. Začal se smát. Polykal
padající vodu, ale pak ji rychle vyplivnul.
"Tfuj, tak tohle jsem ještě nepil, je to plný svinstva, ale během
tejdne se to pročistí."konstatoval.
"Co to je, Mufare ?"divil se Romul.
"To je déšť, chlapče, víš jak jsem ti o něm vyprávěl."usmíval se.
Romul si vzpomněl. Děd mu o dešti vyprávěl, jak dodával vodu stromům
a loužím. Kdysi prý padal, ale pak po Pohromě přestal.
"Proč začal padat, Mufare."ptal se.
"Protože byla už velká zima, nemohl se udržet nahoře."
Déšt byl studený, jako vzduch, ale nebyl tak studený jako led,
a proto se za chvíli led začal rozmáčet. Romul se díval na oblohu.
Začala světlat, najednou bylo velice vidět. Stařec se zeptal.
"Je více vidět, že chlapče?"
"Ano, jakoby někdo rozsvítil pochodně všude kolem."odpověděl.
Déšť začal řídnout a pak přestal úplně. Obloha se začal formovat do
trhlin a podivných tmavých chuchvalců. Trhlinami pronikalo trochu
světla. Romul vylezl za starcem na ledovou stráň, ale byl neopatrný
a uklouzl, spadl do podivné kaluže s tmavou vodou. Děd se začal smát.
"Che, che, buď opatrný nebo přijdu i o tvé oči, jak bych pak
jedl?"káral ho Mufar.
Romul našel Mufara již slepého, jak seděl s podivnou rovnou holí
a snaží se odehnat krysu. Romul ji tenkrát zabil a rozdělil se o ni
se starcem. Zjistil tenkrát, že Mufar je jedním z přeživších starců,
těch, kteří zažili Pohromu, již jako dospělí, těch hodně nebylo.
Věděl velice hodně věcí a dokázal psát, naučil Romula všechna písmena
pomocí uhlíku. Ačkoliv byl slepý, dokázal velice dobře určit svou
polohu pomocí sluchu. Pamatoval si všechno před Pohromou, bylo prý
více lidí a bylo hodně stromů a jídla. Obloha byla modrá a ne šedivá.
A každý den bylo vidět Slunce, ohnivou kouli, která plavala na
obloze. Stařec to vše dokázal nakreslit. Člověk si podrobil téměř
celou Zemi, ale Vesmír( louže, ve kterém se vznáší Země ) mu to
závistvě zničil. Takto mu to zhruba Mufar vyložil. Oheň Předků a jeho
Kouř mu prý vzali vidění. Kouř z Ohně Předků dokázal měnit zvířata,
stromy a také lidi na podivné tvory různých tvarů a barev. Tak se
třeba přeměnily krysy. Podle Mufara to byla jen malá šedá zvířata,
ale změnila svou velikost a barvu. Změnily i svou inteligenci a žijí
v podivných kmenech. Kouř z Ohně Předků se prý pomalu rozpouští
a zůstává jen na nějakých místech. Kolem nich nic není. Romul už
u jednoho z nich byl, když byl malý. Byla to velká díra v hoře, ve
které bylo jezírko podivné smradlavé vody, nesměla se pít.
"Neboj, Mufare. Už si budu dávat pozor."
"Romule, teď ti něco řeknu. Dávej velký pozor. Až vyjde Slunce na
nebe, tak se nesmíš do něj asi týden podívat. Jenom když bude
zapadat."řekl Mufar.
"Ano, Mufare"slíbil mu Romul.
Romul se zvedl z louže a otřásl se. Odvedl starce zpátky do jeskyně
ve skále a vzal si Tyč( Byla to tyč, která patřila Mufarovi. Byla
tvrdá jako kámen.).
"Jdu hledat jídlo."řekl Romul.
"Nebuď venku dlouho"říkal Mufar"budou teď všude krysy.".
"Mám s sebou Tyč, tou je odeženu."odvětil Romul.
Romul vyběhl ven na ledový svah. Opatrně sešel dolů a rozhlédl se po
planině.
Byla obrovská a spojovala mezi sebou dva kopečky. Byla v ní spousta
ledových balvanů. Romul přes ní však přeběhl za chvíli. Zastavil se
a oddechoval. Zábaly nohou měl mokré a studily mu na chodidla. Vylezl
druhý svah a poslouchal. Uslyšel jemné kroky, asi krysí a vykoukl na
vrchol. Uviděl asi pět krys, které hrabaly ve sněhu. Opatrně vylezl
na vrchol a křikl na ně.
Krysy byly velké asi jako lidské stehno a měly zarudlou barvu srsti,
hledaly nejspíš nějaké dřevo či zvíře.
V tu chvíli jak vykřikl se na něj otočily a zavrčely. Největší
z nich se k němu rozběhla a vyskočila. Romul ji duchapřítomně
rozrazil Tyčí lebku. Ostatní krysy chvíli čekaly a pak se na něj
vrhly.
Romul se chvíli oháněl Tyčí, až je všechny pozabíjel. Byly pěkně
vypasené. Nejspíš našly nějaké jídlo a mají ho v doupěti.
Vzal jednu krysu. Dal si ji do koženého vaku a šel dál. Za výběžkem
byla díra v ledu. Romul vzal Tyč a strčil ji do otvoru. Za chvíli se
do ní cosi zakouslo. Romul Tyč vytáhl a setřásl z ní útočníka. Byla
to poslední krysa. Měla úctyhodné rozměry. Byla velká jako dvě krysy
dohromady.
Romul jí praštil Tyčí do krku, ale to jí moc neublížilo a vyskočila
mu na ruku. Romul pustil Tyč a praštil jí plnou silou do vazu. Krysa
se pustila a svalila se na zem. Romul zvedl Tyč a sekal do otvoru
doupěte, aby tam mohl vlézt.
Za chvíli skončil a vlezl dovnitř. Puch uvnitř ho zarazil. Rychle si
zakryl tvář. Díky světlu zvenčí uviděl uvnitř asi tři kmeny stromů
a jednu ohlodanou kostru člověka. Držela v ruce podivnou zahnutou věc
podobnou Tyči, jenom trochu kratší. Konce byly spojené provázkem.
Leželo u ní pár tyček ze stejného materiálu, jako byla Tyč. Romul si
to vzal do svého vaku a vylezl ven. Trochu se rozhlédl a najednou
uviděl jak z jedné trhliny v obloze vylétl podivný světelný sloup,
a za chvíli zmizel. Nechápavě koukal a pak se zahleděl do místa, kam
dopadl. Nic tam nebylo. Seběhl ze stráně a rozběhl se k onomu místu.
Neviděl tam až na kus dřeva nic. Koukl se na oblohu. Trhliny v ní
byly poněkud světlejší, bylo vidět čím dál víc. Rozběhl se zpátky do
jeskyně.
Když se vrátil, stařec na něj čekal u vchodu.
"Tak co"tázal se"ulovils něco?".
"Jednu krysu, ale našel jsem zajímavé věci u jedné kostry člověka
v krysím doupěti."odpověděl.
"Ukaž!"vztáhl k němu ruku.
Stařec si ji chvíli prohmatával, pak vzal provázek a natáhl ho.
Chvíli ho takto napnutý držel, až se tyč úplně prohýbala, a pak ho
pustil. Ozvalo se zadrnčení a provázek se vrátil zpátky do své
polohy.
"Je to luk, chlapče. Nemáš k němu takové tyčky?"otázal se.
"Ano, Mufare, tady jsou"podal mu tyčky.
Mufar je položil a jednu z nich si vzal. Dal ji na provázek a pak ho
napnul. Namířil ho směrem na pláň a provázek pustil. Tyčka opustila
luk a vystřelila dopředu. Chvíli letěla, a pak se zabodla do ledu.
Romul se velice podivil.
"Co to je?"zeptal se.
"To je střelná zbraň luk, a ta tyčka, to je šíp."odpověděl.
"Na co se dá použít, Mufare."optal se Romul.
"Když se s tím naučíš střílet a mířit, pak s tím mužeš zabít třeba
krysy na velkou dálku."odvětil.
Stařec sebral ostatní šípy a luk a odešel do jeskyně. Romul se šel
kouknout na zabodnuty šíp. Trčel v ledu zabodnutý asi do půlky. Romul
ho vytáhnul. Jeho špice byla velice ostrá a konec měl podivné plátky.
Romul se vrátil i s šípem do jeskyně.
"Mufare, jak budeme jíst tu krysu?"ptal se.
"Asi ji upečeme na ohni"
"Ale ten nám uhasl již před týdnem." odporoval.
"To nevadí, tak si uděláme nový pomocí toho luku."
"Jak?"
"Takhle"
Mufar vzal luk, větévku a kus dřeva. Větev omotal provázkem na luku
a zabodl větev do dřeva. Lukem začal tahat sem a tam. Romul se na to
chvíli nevěřícně díval a šel se zahřát do kožešin. Za chvili usnul.
1/2
výheň