Dvojí oheň
------------
Probudil ho zvuk praskajících větviček. Vstal a rozhlédl se. Jeskyně
byla rozzářena ohněm, u kterého se vyhříval Mufar. Romul vyhlédl
z jeskyně. Venku byla noc. Romul si přisedl k ohni.
"Jak se ti to podařilo?"zeptal se Romul.
"Třením větévky o dřevo jsem vytvořil oheň. Tento způsob už je starý
asi osm tisíc let."
Stařec vzal krysu z Romulova vaku a napíchl ho na šíp. Vzal dvě
vidlicovité větve a dal je proti sobě na ohni. Šíp s krysou pak dal
na tyto vidlice. Chvíli jimi otáčel, a pak ji sundal. Stáhnul z ní
pomocí dalšího šípu kůži a dal ji zpátky na rožeň.
"Mufare, co bude, až uvidím Slunce?"optal se Romul.
"Začnou se dít divné věci."
"Jaké?"
"Například roztaje led, protože se oteplí nebo začnou růst stromy.
Víš, když stromy odhodí semena, trvá to někdy několik let, než
vyklíčí ze země. Protože je všude zima a led tak nevyklíčily. Teď,
když se všechno odkryje od ledu, a ohřeje se, začnou klíčit mnohé
rostliny, například tráva. Možná, že se setkáme dalšími lidmi."
"Jako byli můj otec a matka?"
"Ano a nejenom s lidmi, ale také s ostatními zvířaty, která žijí na
Jihu. Tam je víc teplo."
"A proč?"
"Protože se tam více trhají mraky větrem."
"Byl si tam někdy?"
"Ano, když jsem byl asi ve tvém věku, tak jsem letěl letadlem do
Jiho-Africké republiky."
"Letěl?!!"
"Ano, tehdy létaly takové křídlaté stroje, víš někteří lidé se báli
do nich nastoupit, ale jinak to bylo bezpečné, spadl jenom jeden
z tisíce, každý druhý rok."
"Vydáme se na Jih?"
"Ano, to bude nejlepší, tady už žádné jídlo asi nebude."
"Až na ty krysy."
"Ještě že jsi mi to připomněl, teď se začnou strašně množit a budou
hledat jídlo."
"To nevadí, máme přece luk a Tyč."
"Lukem a tyčí krysy nezvládneme, musíme neustále vydržovat oheň,
a najít jiné lidi, krysy se hodně lidí bojí, zvlášť ve větším počtu."
"Já asi ještě půjdu spát."
"Dobrá, dobrou noc."
Romul si zase lehnul do kožešin a usnul. Zdálo se mu o kryse, která
byla velká jako člověk a stála na dvou nohou. Když se jí pokoušel
přerazit krk Tyčí, chytla ji za konec a řekla:
"Máš smůlu Romule, skončíš jako tví rodiče."a zakousl ho.
Romul se celý zpocený probudil. Venku slyšel znovu ten klapot deště.
Ještě na něj nebyl zvyklý. Oheň ještě dohoříval, a tak na něj
přiložil další suchou větev.
Bylo štěstí, že našli ten velký strom, zarostlý ve zmrzlé půdě. Romul
ho vykutal Tyčí a rozmlátil ho na třísky. Zásoba dřeva jim ale pomalu
docházela.
Venku se něco ozvalo, jakoby něco slídilo u otvoru jeskyně. Romul
vzal Tyč, a nakoukl za roh, kde byl otvor jeskyně. Spatřil malé
šedivé zvířátko, které se podobalo svým tělem krysám, ale bylo menší
a nevrčelo, nýbrž pištělo. Prohrabávalo ledovou břečku u vchodu.
Romul položil Tyč a opatrně se plížil ke zvířátku. Právě když se
zavrtalo do ledu, Romul vyskočil a chytil ho za ocas. Zvíře začalo
velice pištět a pokoušelo se uvolnit. Romul se zasmál tak legrační
zvíře ještě neviděl. Pak si uvědomil, že to je asi jedna z těch krys,
které nezměnil Kouř Ohně předků. Dal si ji do ruky, a díval se na ní.
Ta, když zjistila, že je svobodná, rozběhla se mu po ruce, a zaběhla
mu do kožešiny. Romula to velice lechtalo, a proto se začal smát
a přitom se pokoušel vytáhnout krysu ven. Najednou se mu krysa
objevila na krku a vítězně zapískla.
"Chlapče,"ozval se najednou přiospale Mufar" co to tam máš?".
"Krysu Mufare, ale úplně malou."
"A šedou?" zeptal se stařec.
"Ano, a je velice legrační."
Bylo slyšet, jak se stařec zvedl, a dotýkav se stěny přišel až
k Romulovi.
"Dej mi ji do ruky, Romule."řekl a rozevřel dlaň.
Romul uposlechl, a položil mu pískající krysu do dlaně. Stařec ji
chvíli osahával, až ho trochu kousla do prstu. Stařec zaklel, ale pak
se začal smát, a tekly mu slzy.
"Starý příteli hlodavče, tak tys přežil. To znamená, že jsou tu
i ostatní, že?"přivinul si krysu ke tváři.
"To je tvůj přítel, ta krysa?"
"Ne, jejich druh, nezměněný je můj přítel. Mám je velice rád. Mají
výbornou inteligenci. Ne takovou, jakou získaly ty velké krysy, ale
dokáží přežít téměř všude. Zradil je však jejich změněný druh a živí
se jimi. Měli štěstí, že přižily až to teď.
Ten nový druh tak do roka vymře, protože není zvyklý na teplo
a bakterie, ale tento nezmutovaný druh ho přežije, a zase se
rozmnoží."vysvětloval.
Romul se chvíli na krysu díval, a pak vykoukl ven. Neustále pršelo.
Najednou uslyšel další pískání, a uviděl další malou krysu, jak se
plahočí s malými krysaty. Neustále do ní strkaly čumáčky a chtěli sát
mléko. Matka byla celá mokrá od venkovního deště, a tak se oklepala.
Jakmila zapískla na mláďata, aby toho nechaly. Ozval se hlas druhé
krysy na starcově dlani. Seskočila dolů a přiběhla k samičce. Byla
o něco větší než matka sama.
Romul usoudil, že to bude asi sameček.
"Má tady svou rodinu. Samičku a tři mláďata."oznámil starci.
"Asi utíkají před deštem."konstatoval Mufar.
Rodinka začala prohrabávat led u ústí jeskyně.
"A co vlastně jedí?"zeptal se Romul.
"Většinou semena rostlin, někdy i nějaké maso, když není nic jiného."
"Myslíš, že v tom ledu něco najdou, Mufare."optal se chlapec.
"Až by ses divil, jaký mají čich, někdy dokážou vicítit potravu,
i půl metru pod ledem."
Obě velké krysy chvíli harabaly, až konečně sameček vyhrabal malý kus
nečeho zeleného, asi nejakou větévku. Rodinka se seběhla a začala ji
pojídat. Romul se chvíli díval, až najednou uviděl zase ten světelný
sloup, tentokrát někde jinde.
"Už zase jsem viděl světelný sloup!"vykřikl.
"Jaký světelný sloup?"zeptal se Mufar.
"Takový z oblohy, na chvíli se objeví, a pak zmizí. Je takový
průhledný."vysvětloval.
Stařec se trochu pousmál.
"To není světelný sloup, ale paprsek světla ze Slunce. Proniká
trhlinou mezi mraky. Možná, že už zítra uvidíš modrou oblohu. Je
velice krásná."
Chvíli poslouchali, protože déšť pomalu přestával. Za chvíli déšť
přestal úplně. Romul vyšel ven a podíval se na oblohu. Šedivé
chuchvalce mraků se srážely a v trhlinách mezi nimi občas pronikl
malinký paprsek světla. Chvíli se na tu nádheru díval, až najednou
uviděl velice zářící trhlinu. V tu ránu ho téměř zaslepil proud
světla z trhliny, který ovšem ihned zmizel. Romulovi slzely oči
a chvíli viděl jenom samé zelené tečky. Zašel do jeskyně a mnul si
oči.
"Zasáhl mne paprsek!"kňoural.
"Neboj jsi jenom nezvyklý na takové světlo. Ani se nedivím, léta žít
pod příkrovem hustých mraků."uklidňoval ho.
Romulovi se mezitím spravily oči a díval se na krysy. Větévku už
skoro celou spořádaly a mláďata se tulila k matce, aby jim bylo
teplo.
"Neměli bychom je přenést k ohni? Je jim zima."staral se chlapec.
"Dobrá, přenes je, ale pozor, aby tě nekously."upozorňoval ho stařec.
Romul zvedl krysy a rychle je přenesl k teplým kamenům u ohně. Pak
zvedl upečenou krysu a trochu se do ní zakousl. Chutnala velice
špatně, ale protože už tři dny nejedl snědl asi čtvrtku celé krysy.
Mláďata krys se chvíli vyhřívala u jednoho teplého kamene, a pak
u něj usnula. Sameček a samička po chvíli také. Romulf vzal kousek
krysy a donesl ho Mufarovi. Ten si ho vzal a pomalu ho polykal.
"To byly asi poslední krysy, které jsi tady viděl"nadhodil Mufar.
"Jak to?"
"Ty ostatní půjdou na Sever za zimou."
"Protože jsou nezvyklé na déšť a teplo?"
"Ano, správně."
Venku se znovu rozpršelo. Tentokrát to byly malé kapky, ale pořád
měly šedivou barvu. Na ledu již vyrytými korýtky stékala voda na
ledovou pláň. Pukliny ledu se pomalu zaplňovaly špinavou dešťovou
vodou a vytvářely tak černé tůňky ledově studené vody. Romul se opřel
o stěnu a přemýšlel, jaké asi bude slunce, ještě ho pořádně ani
neviděl, ale věděl, že se do něj asi nebude moci plně podívat,
protože by mu vypálilo oči, téměř jako ten paprsek. Přemýšlel tak
usilovně, až nakonec usnul.
Muf
•> pokračovaní příště <•
YGi: Trochu optimističtější. Co se dá dělat, když psát o šťastné
budoucnosti není moderní ani zajímavé. Jaká bude Budoucnost ?
výheň