>>> W o l f e n s t e i n  3D <<< 

           Na začátek malé upozornění. Tak  aby bylo jasno: Wolfenstein 3D
     je nejlepší akční hrou 20. století ! Tak, doufám, že moje finta vyšla
     a pravé tlačítko  nezmáčkli ti, co  mají stejný a  nebo podobný názor
     jako já.  Ale teď trochu  vážně. V následujících  odstavcích bych vás
     chtěl přesvědčit o  tom, že Wolfenstein 3D je lepší  než Doom a vůbec
     všechny  jeho klony.  Asi si  řeknete, že  jsem blázen,  když žvatlám
     takovýhle blbosti, ale nakonec možná přiznáte, že jste udělali velkou
     chybu.

                            četník koná svou povinnost 

           Kdysi dávno, to  jsem měl ve své tower-krabici  ještě 286, jsem
     pařil hry jak pominutej. Byl to  pro mě úplně novej svět neuvěřitelný
     zábavy  a dobrodružství.  Prostě jsem  propad počítači  a dodnes toho
     nelituju,  i  když  mi  to  rodiče  mnohokrát  vyčítali. Tenkrát jsem
     poznal,  co  je  to  počítačové  umění  a  co  brak, čím se vyznačuje
     kvalitní a odfláknutý program. I když bych mohl považovat toto období
     za  ztracenou kapitolu  vlastního života,  neučiním tak.  Získal jsem
     obrovské množství zkušeností a mnoho  jsem se naučil. V současné době
     už skoro  žádné počítačové hry nehraju  a možná mám i  veliké štěstí,
     protože z toho, co se  děje na poli herní komerce, je  mi vyloženě na
     blití.

                      upravený bílí oblek a naleštěné holinky 

           A  co má  tohle mít  společného s  Wolfem, ptáte  se ?  Odpovím
     jednoduše: Wolfenstein  3D zasáhl do období  mých začátků s počítačem
     a dodnes ho  pokládám za něco,  jako měřítko kvality  her. To, že  ID
     Software  patří i  v dnešní  době  k  absolutní špičce,  jste asi  už
     postřehli, ale  jejich vynikající dílo  Wolfenstein 3D se  dostalo na
     listinu vice či méně zapomenutých  her. Proč ? Protože Doom. Uznávám,
     že  Doom je  technicky maximálně  propracovaná hra, a že  hoši od  Id
     Software opravdu  umí narozdíl od jiných  podezřele komerčních firem.
     Ale  jen technická  kvalita nestačí  ! Mnohem  podstatnější je nápad,
     originalita a hlavně celkový dojem ze hry  ! A ten je, nezlobte se na
     mě, velmi pofidérní. Co se vlastně  v Doomu, děje ? Něco jako mutanti
     a zubožení lidé  zuřivě pobíhají po obrazovce, buď aby  unikli šíleně
     bombastické střelbě hráče, nebo za účelem najít si vhodné místo,odkud
     by se dal vlezlý protivník  ztělesněný v kybernetickém supermanovi co
     nejefektivněji  usmažit pokud  možno  na  hovězí řízek  s bramborovou
     kaší. Co to  je za hovadinu ? Jaký to  má všechno racionální význam ?
     Pravděpodobně odpovíte:" Ty vole, co ti je, dyť je to super řežba. Já
     ti rozmlátim ksicht ! Poď si  dát Deathmatch ! Se ani neprobereš, jak
     tě přizdim béefgéčem !!!."

                         klasický SS-man s kulometem 

           Nemám nic  proti násilí v  počítačových hrách (někde  se člověk
     vymlátit musí)  typu Doom, ale tohle  mi fakt nesedí. Wolf  je prostě
     lepší.  Řeknu proč.  Především je  to originální  nápad. Na svou dobu
     revoluční  technické  zpracovaní.  A  co  je  hlavní  myšlenka tohoto
     projektu ! Ano, mnozí už jistě, pochopili na co narážím. Fašismus. Je
     to ideologicky perfektní  námět ! Nesnášim němčinu a  Němce, ty němce
     s velkým N,  kteří nebyli jen  za druhé světové  války, ale jsou  zde
     dodnes.  Odporný tlustý  náckové !  A tu  velkou část našeho slavného
     národa, která jim po 40 letech  od ukončení druhé světové války  leze
     nechutně do jisté části lidského těla (viz. obrázek v Konečníku Výhně
     #2). Nebudu  je jmenovat, ale  určitě někoho takového  z vašeho okolí
     znáte.  Lezou jim  tam pro  vlastní prospěch  s vědomím, že prodávají
     svůj  národ  Němcům.  A  proto  když  mě chytne takováto pesimistická
     nálada,  sáhnu  po  Wolfovi.  Zahraju  si  jeden  level  na maximální
     obtížnost a jsem  absolutně klidný a spokojený ! V  tom to vězí. Doom
     je moc  obecná záležitost a  nic mi to  neřiká. Nejdelší doba  kterou
     jsem mu věnoval, byl čas potřebný k dohrání jedné epizody. Potom jsem
     u Dooma nevydržel  nikdy víc, jak  pět minut. Nemá  to tu šťávu,  ten
     potřebný  podtext,  prostě  tu  správnou  atmosféru.  Tak, snad už je
     každému můj subjektivní názor na Dooma a Wolfenstenia jasný a můžu se
     pustit do vlastní recenze.

                         Adolf Hitler v ocelovém skafandru 

           Pro toho, kdo snad Wolfa nikdy  nehrál (i takové znám a je jich
     čím dál, tím víc), vysvětlím stručně, o co jde. Jste obávaný americký
     agent B.J.Blazkowicz a vaším úkolem je uniknout z nacistické pevnosti
     Wolfenstein.  Po cestě  narazíte  na  fýrerovy podřízence,  kteří zde
     hlídají pro  případ, že by se  někomu jako vy chtělo  odejít na čistý
     vzduch. Je  až překvapující, jak  dokázal Adrian Carmack  v tak malém
     počtu pixelů na jeden sprite dokonale vyobrazit přesné rysy německých
     fanatiků.   Obzvláště   zdařile   pak   vypadají  kulometčící  (modrá
     kombinéza, samopal, blonďaté vlasy a  světlý obličej s modrýma očima)
     a samotný Hitler (nejprve v ocelovém  brnění s raketomety a v konečné
     fázi  boje s  dvěma rotačáky).   Dále se  setkáte s  obyčejnými nácky
     s kulatou  helmou  na  hlavě,  tak  jak  je  známe z válečných filmů,
     s naleštěnými  oficíry  v  bílém  obleku  s  černou čepicí s kšiltem,
     s pravými německými vlčáky a  mnoha dalšími zaměstnanci této vězeňské
     pevnosti.  V  posledním  levelu  na  vás  číhá  vrátný,  kterýžto  je
     opravdový echt nordiťák  se vším všudy plus dva  rotačáky. Slušně vás
     pozdraví:  "Guten Tag  ! "  a dál  už jen  vesle žhavý svojí olověnou
     výbavičku. Pokud se vám podaří získat poslední klíč, který vězí někde
     v oděvu oddaného  fašisty, vyběhnete se  zuřivým pokřikem na  svobodu
     a za  sebou zanecháte  jen tiché  hrozivé zdi  teď už  mrtvé pevnosti
     Wolfenstein.

                           poslední chvilky života 

           Když jsem poprvé dohrál  první (sharewarovou) epizodu do konce,
     byl jsem neskutečně nadšen a cítil  se jako opravdový vítěz. To se mi
     u Dooma nestalo ani  omylem a to jsem jeho  první epizodu hrál stejně
     poctivě jako Escape  from the Wolfenstein. Bylo v tom  něco, co se dá
     slovy dost těžko vyjádřit. Při  hraní Wolfa jsem zažil takový strašný
     a hrůzný  pocit totální  beznaděje a  strach z  předtuchy blížící  se
     smrti. Něco podobného na mě lehlo  o nějaký čas později při sledování
     filmu  Schindlerův  seznam.  Řekl  jsem  si,  že  asi  tak nějak, ale
     v mnohem větší míře, bylo lidem, kteří byli v koncentračních táborech
     a věděli, že ta  fronta do sprch je jejich cesta  na smrt. V podstatě
     děkuji autorům Wolfenstenia i autorům  Schindlerova seznamu za to, že
     mi umožnil poznat  ten hrozivý pocit, aniž bych  se musel ocitnout ve
     stejné situaci jako  milióny lidí za druhé světové  války. Od té doby
     mám absolutní averzi k řešení  konfliktů válečnou cestou, protože ti,
     co konflikt vedou, ani nenapadne, jak se asi cítí vykonavatelé jejich
     rozkazů, popřípadě jejich  oběti. Je to všechno strašné  ! A když teď
     někdy  poslouchám zprávy  a dozvídám  se, že  lidé jako  Hitler stále
     žijí, nevím jestli se mám cítit  bezpečně. Kdyby bylo po mém, věnoval
     bych  všechny prostředky, jinak určené  pro zbrojní průmysl, na vývoj
     virtuálního  bojového  systému  a  konflikty  by  se  řešili ve stylu
     počítačových her.  Kolik lidských životů  a výtvorů by  se ušetřilo !
     Ale to je asi utopie. Vrátím se radši k Wolfovi.

                                     1/2 


            výheň