⌠ ⌠ ⌠ ⌠
.M.I.K.E.
⌡ ⌡ ⌡ ⌡
..,---,A,n,t,o,l,o,g,i,e,---,..
Když se řekne instrumentální hudba, tak se každému, kdo se
o tento styl tvorby zajímá, vybaví jména jako: Vangelis, J.M.Jare,
Jan Hammer nebo právě Mike Oldfield. Ani nevím proč, ale asi před
čtyřmi roky by mě výše uvedená jména skladatelů asi nic neříkala.
Tenkrát jsem poslouchal spíše vážnou hudbu, zejména kytarové koncerty
a myslel si, že už asi nic lepšího být nemůže. Pak jsem ale náhodou
objevil v šuplíku s kazetami ošuntěle vypadající krabičku
s popiskami: Mike Oldfield - Five miles out a Earth moving. Jen tak
ze zvědavosti jsem ji strčil do kazeťáku a od té chvíle bylo vše
jasné. Tu kazetu jsem poslouchal pořád dokola a líbila se mi čím dál,
tím víc. Ani byste nevěřili, jak jsem začal horlivě shánět další
Oldfieldova alba. Byla to prostě mánie a já jsem se tenkrát opravdu
nechal unést tou geniální hudbou až do té míry, že jsem přestal
poslouchat všechno ostatní. Zanedlouho mi přibylo ve sbírce kazet
další Mikovo album: Tubular Bells II a ani tentokrát jsem se nemohl
udržet a poslouchal jsem ho neustále dokola a dokola. V té době jsem
si myslel, že Tubular Bells II jsou vůbec nejlepší hudbou, jakou jsem
kdy slyšel. Postupem času se mi plnila zásuvka novými a novými
kazetami s popiskami Mike Oldfield. Ze začátku jsem si je musel
nahrávat z gramofonových desek, protože Oldifeldova CDčka nikdo neměl
a nikdo nevěděl kolik a jaká alba vlastně Mike vydal. Absolutní
vrcholem mojí mánie bylo zjištění, že v jedné nejmenované prodejně
mají snad všechny Oldfieldova CDčka. I když jejich cena nebyla
nikterak příznivá, neodolal jsem a s měsíčními přestávkami jsem
kupoval postupně neznámá CDčka. A věřte mi nebo ne, ale Oldfield je
jeden z mála skladatelů, na které se můžete spolehnout, protože
cokoli zplodí je prostě báječné a nemá to ani nejmenší chybu. Prostě
Mike Oldfield nedělá nic jen tak z nudy. Výsledkem jeho tvrdé a časvě
náročné práce je vždy něco originálního a přitažlivého. Občas se
divím, kde na to bere fantazii, jelikož tolik vzájemně odlišných
melodií a rytmů snad nezplodil ani slavný Mozart, i když na to měl
poněkud měně času. Nemá cenu mluvit dál v obecné rovině. Raději
přistoupím postupně k jednotlivým albům v pořadí jejich vzniku.
Tubular Bells (1973)
Mikovo první album. Hudbu k němu napsal asi v 17 letech (přirovnání
Mika k Mozartovy je takřka přiléhavé) projekt pak rozjel v několika
verzích a proto si dnes není (kromě Mika samotného) nikdo jistý, jaká
verze je vlastně původní. Tubular Bells jsou rozděleny na dvě
přibližně dvacetiminutové části. V elektronické verzi se to jen hemží
elektronickými kytarami všeho druhu. Hrají většinou hlavní nebo
vedlejší melodii. Občas zazní i jiné nástroje jako flétna a trubka.
Zvukové pozadí vyplňují různé syntetizátory. Vrcholem celé skladby je
postupný (a ohlašovaný !) nástup všech možných nástrojů s efektním
koncem: "and the tubular bells...", za nímž následuje ústřední
melodie vytvořená ze zvuků velkých kostelních zvonů, které se staly
symbolem Oldfieldovy hudby. Existují i mnohá další zpracování
a úpravy Tubular Bells. Například upravené do čistě orchestrální
podoby nebo pro účely živého vystoupení na Mikově koncertním turné
s názvem Exposed, které se konalo v několika evropských zemích
(Španělsko, Německo, Belgie, Holandsko, Dánsko a Velká Británie).
Jeho záznam si můžete poslechnout na stejnojmenném dvojalbu
Exposed'79, které kromě Tubular Bells obsahuje také zkrácenou podobu
Incantations a bonusovou skladbu Guility.
Hergest Ridge (1974)
Toto další báječné album je už klasicky rozděleno do dvou
dvacetiminutových částí. První část je laděna do smutného, ale přitom
nádherného tónu. Ústřední melodie je opravdu vynikající. Mike dokázal
dokonale zkomponovat obrovské množství nástrojů s ženským a smíšeným
sborem. V druhé kratší části se objevuje jedna zajímavost. Asi si
budete říkat, že jsem se zbláznil, ale podle mého názoru hudební směr
kterému nyní říkáme Techno a směry jemu podobné jako první objevil
Mike Oldfield. Asi pěti minutová pasáž druhé části je něco jako
směsicí tvrdého metalu, techna a ambientu. Kdo to neslyšel, asi mi
neuvěří, ale je to tak. Tahle část by se mohla zdát jako nějaký Mikův
výstřelek, ale není tomu tak. Celé je to promyšlené do nejmenšího
detailu a tato na první pohled divná změna má své opodstatnění.
Nebudu vám radit, jestli si máte Oldfieldova CDčka kupovat, protože
bych u každého alba řekl:"URČITĚ !" Takže se radši rozhodněte sami.
Ommadawn (1975)
Ommadawn je něco jako pohádka o princovi, který šel zachránit
princeznu ze spárů lidožravého draka. Je to jedním slovem perfektní
album, které vás přesvědčí, že Oldfield je opravdový hudební génius.
Skvělé melodie čerpající ze středověkých námětů navozují opravdu
pohádkovou atmosféru. Takto působivou středověkou hudbu si určitě
nesmíte nechat ujít. Je to perfektní oddechové album. Obsahuje také
tajnou bonusovou skladbu neznámého názvu v níž účinkuje dětský sbor.
Je to v vynikající tečka celého alba.
Incantations (1978)
Toto gigantické 78 minutové dvojalbum je něco výjimečného
v Oldfieldově tvorbě. Kdyby ho vypustil do dnešního elektronického
světa, mysleli by si všichni, že se jedná o zvláštní pojetí
ambientního stylu a měli by v podstatě pravdu. Čtyři 20ti minutové
části navozují zvláštní atmosféru klidu. Při poslouchání se vám zdá,
že se čas dlouze vleče a že jste se ocitly v jiném světě. Perfektně
se při něm usíná. Pro ty, kteří trpí nespavostí, můžu Incantations
jedině doporučit, protože je spánek s jistotou přepadne hned po první
části.
Platinum (1979)
Tímto albem se Mikova tvorba přesunula do pomyslné druhé fáze. Ve své
podstatě změnil trochu svůj melodický styl, kterým oplývali jeho
předešlá alba. Úvodní instrumentální skladba Platinum má vynikající
kompoziční složení. Úplně nové a neohrané originální melodie ukazují
jak chce Mike pokračovat ve své tvorbě. Poprvé s Mike Oldfieldem
spolupracuje větší kolektiv lidí. Mike hraje na svoje klasické
nástroje (kytary, syntetizátory), ale na ostatní hrají jeho hosté.
Zpěv obstarává smíšený sbor, Mike a Wendy Roberts, se kterou Oldfield
spolupracuje i na dalších následující albech svého nového směru.
Music Wonderland (1980)
Jedná se spíše o komerční album, obsahující známé Oldfieldovi
(i jiných autorů) melodie v trochu jiném zpracovaní. Mike sám
nezastírá komerčnost takovýchto výběrů, kterých v současné době vydal
více než požehnaně (Elements, The Complete, Boxed, atd.). Já osobně
bych vám doporučoval zakoupit výběrové albu The Complete (dva
napěchované CD disky - 170 minut hudby, cena asi 1000 kč), které
obsahuje většinu výrazných Oldfieldových děl. Pokud se vám jeho hudba
zalíbí, určitě vám, ale tento výběr stačit nebude.
QE2 (1982)
QE2 je pohodové album obsahující známé Oldfieldovy skladby jako
Arival nebo Mirage, které můžeme dodnes často slýchat jako
podkreslující hudbu v některých televizních pořadech. Úvodní
instrumentální skladba QE2 Taurus je zajímavá tím, že má pokračování
na dalších dvou následujících albech. Je to více méně ojedinělý
případ, protože nic podobného jsem zatím neviděl. Melodičnost skladeb
QE2 stejně jako u dalších pět následujících alb připomíná hudbu 80.
let. QE2 je prostě Oldfieldovská klasika.
Five Miles Out (1982)
Zahajující insturemntální skladba Taurus 2 patří vůbec k nejlepším
věcem, které Mike napsal. Její druhá část je výrazně ovlivněna
skotskou hudbou (Oldfield hraje na kytaru která je k nerozeznání od
dud). Když ji jednou za čas poslouchám, vždy v ní najdu nějakou
skrytou melodii, která mi při minulém poslechu unikla nebo jsem ji už
zapomněl. Druhá část alba je složena převážně ze zajímavých písniček
rozličných žánrů.
Crises (1983)
Písničky Moonlight Shadow a Shadow on the Wall zná určitě každý. Jsou
to jedny z mála Oldfieldových věcí, které se hrají běžně na
komerčních rádiích. Spíše to byly hit diskoték 80. let a od té doby
se ujaly jako všeobecně uznávaná komerční skladby. Crises je první
Mikovo album které vyšlo původně na CD disku. Úvodní instrumentální
skladba Crises, v níž Mike sám zpívá, jenom ukazuje, že Oldfield jako
skladatel nemá konkurenci. Následuje Moonlight Shadow (zpěv Maggie
Reilly), In High Places (zpěv Jon Anderson) a Foreign Affair. Pátou
skladbou je finále Turus 3, kde Mike předvedl své schopnosti při hře
na klasickou kytaru. Je to velice působivá záležitost, která se jen
tak neslyší. Já bych ji řadil do skupiny nejlepších Oldfieldových
skladeb, protože zahrát naživo takový part není zrovna med. Srší
z toho propracovaná profesinalita, kterou postrádá 90% současných
kytaristů. Oldfield je prostě mistr svého nástroje a kromě toho si
pro něj skládá hudbu a ne naopak, jako některé populární skupiny,
jejichž repertoár sestává ze skladeb v nichž použijí kombinaci
s opakováním tří akordů, které se horko těžko naučili a dělají s tím
komerční úspěchy. Je mi z nich vyloženě blbě.
1/2
výheň