III.  N Á L E T

Probral jsem se ve velkém bílém pokoji se zářivkami na stropě. Kolem je
rozmístěno ještě asi dvacet postelí a na nich leží ostatní zranění z lodi.
Očima hledám Alana, ale nikde ho nevidím. Dva dny takto ležíme, než nám
lékaři dovolí vstát. Polovina z těch, kteří přežili, se prý skoro udusila.
Ze 126 lidí se zachránilo 37. Konečně vidím Alana. Mluví s nějakým mužem ze
základny a rozzlobeně gestikuluje rukama. Pak běží ke mě.
" Prej je něco už od havárie ruší, takže nemůžou vysílat. Do Moontownu je
to 350 kilometrů. Do dvou Gravitonů, co tady mají neni tolik paliva.
Takže musíme čekat, než si někdo všimne, že jim chyběj dvě stovky lidí a
raketa. "
     Přes jeho rameno jsem si všiml nějakého chlapíka, jak k monitorům
přivolává velitele. Uprostřed místnosti je černý podstavec a nad ním
holografický obraz krajiny v okolí báze. Na okraji se objevili čtyři malé
tečky a přibližují se ke středu. Slyším muže u monitorů :
" Jsou to čtyři Gravitony MX-3. Rychle se přibližují a nechtějí se
identifikovat. Naše Gravitony nemají ještě po záchrané akci palivo. "
" Dobře, " odpovídá klidně velitel " rychle je začněte tankovat. Museli
přiletět z nějaké mateřské lodi. Ale jak to, že jsme jí nezachytili ?  Nedá
se nic dělat, musíme se připravit na nejhorší. Přesuňte raněné do třetího
patra, uzavřete všechny dveře a natlakujte to tady na maximum. Bojeschopným
mužům rozdejte blastery ze skladů a ať mají po ruce skafandr. Dál vysílejte
nouzový signál. " Pak se otočil a přišel k nám.
" Těší mě, že vás poznávám. Jsem velitel McBaley. Škoda, že se setkáváme za
takovéto situace. Slyšel jsem, že jste za války byli oba piloti. Musím vás
požádat, abyste co nejrychleji vzlétli. Naši dva piloti jsou rádi když se
zvednou a přistanou, natož aby bojovali. K tomu však, doufám, nedojde.
Poletíte hned, jak bude natankováno. Hodně štěstí ". Vlažně se na nás usmál
a odešel.
" Nojo, Miku, ten děda určitě nerozumí ničemu složitějšímu, než je kartáček
na zuby, ale poroučet umí. Může to bejt i docela zábava, ne ? Naposled jsme
lítali před čtyřmi lety... ".

...Vžžžuuummm... Nad kopulí se přehnala letka teď už jasně útočících
Gravitonů. My se zatím bezmocně krčíme u přechodové komory k hangáru - bude
to trvat ještě čtvrt hodiny, než budeme moci vzlétnout. Ticho. Vtom se
rozječela siréna. To už odněkud znám. Oba jsme si nasadili helmy, ale
zatím je neutěsňujeme. Ještě deset minut. Ozvala se hromová rána. Obrazovky
nejbližších monitorů praskly. Odhodilo mě to do rohu a když mi Alan pomáhal
na nohy, přiběhli k nám dva muži.
" Rychle, vnější obal je protržený ! Ty hajzlové na nás museli hodit řízený
střely... Gravitony jsou připravený. Zlomte vaz ! "
     Nacpali jsme se do malé přechodové komory a zajistili uzávěr. Po dvou
minutách syčení se vnější průlez otevřel. Krása. Před námi se tyčily dva
nové Gravitony MX-4. Rychle jsem se nasoukal do těsného kokpitu a
zkontroloval všechny systémy. Jako za starých časů. Všechno O.K. Start.
Měsíční krajina se pod námi začíná propadat a brzy jsme nad stanicí.
Překlápím gravitační desky na přízemní let a ve skrytu hangáru se snažíme
dostat za útočníky, kteří se nám objevili na radarech. Překvapení je
dokonalé. Jeden nepřátelský Graviton se řítí k zemi s chvostem ohně, který
ve vakuu Měsíce rychle zaniká. Druhý Graviton je zasažen středně a nízkým
potácivým letem mizí za nejbližší pahorky. Nepokoušíme se ho pronásledovat.
Musíme se soustředit na zbylé dva. Vzpamatovaly se rychle. Provádějí
zběsilé úhybné manévry a snaží se nás zbavit naší výhody, že se držíme za
nimi. Jednomu se to podařilo a jde po Alanovi. Věším se za něj. Po mé
levici se rozsvítilo žluté světlo. Snaží se Alana zaměřit. Barva se ze
žluté rychle mění na červenou. Ozve se výstražný signál. Je zaměřen. V tu
chvíli vypouštím ze svých laserových kanónů proud energie. Předemnou se
zablýskne a nepřítel se mění na spršku horkých atomů. Alan jde do prudké
stoupavé vývrtky. Já jsem ale zapomněl na záda. Kolem mě létají bílé
svítící čáry a vybuchují na blízkém povrchu Měsíce. Sakra, teď mě má. Musím
se dostat támhle za ten vrcholek. Rána. Sršící jiskry. Dostal jsem to.
Vrcholek už je blizoučko. Vtom se proti mně objevuje Alanův Graviton. Míjím
jeho kokpit o několik metrů v okamžiku, kdy pálí spršku laserů na
překvapeného nepřítele. Ten vybuchuje v oslnivém výbuchu.
     Já na tom ale nejsem nejlíp. Vzduch z kabiny se rychle vytrácí a já
musím zapnout přívod kyslíku ze skafandru. Stabilizátory reagují zpomaleně.
Tvrdě dosedám do zvířeného prachu vedle základny. Vypouštím zbytky vzduchu
z kabiny a vylézám ven. Alan přistál před hangárem a dlouhými kroky mi
spěchá na pomoc. Společně jdeme k nejbližší přechodové komoře, rychle
přečerpáváme vzduch a sundaváme zapocené helmy.
" Dobrá práce, chlapci ", vítá nás velitel základny McBaley. Jsme zpátky.

                                IV.  K Ó D

" Podařilo se nám napojit na jejich virtuální matrici. To je snad jediná
frekvence, kterou neruší. Signál je dost slabý. Musíme zjistit, odkud to
přichází a také jejich přístupový kód, abychom se dozvěděli, o co tady
vlastně jde. ".
Tady jsem zase doma já. Virtuální realita. Vzpomněl jsem si na klidné chvíle
v mém obchůdku. Pár dní a už jsem zase ve válce. A ani nevím s kým bojujeme.
     Odněkud vytáhli zaprášenou mašinu VFX 6. Pěkně starý. Skoro
starožitnost. Spojař mává, že navázal spojení a já si nasazuju helmu a
rukavice. Přede mnou se objevuje jednoduchý svět. Žádná texturovaná krajina.
Jenom hnusný vektory. A ještě je to všechno v QVGA. Napojuji se na graficky
znázorněný rádiový paprsek a spolu s ním letím cyberprostorem. Hluboko dole
ubíhá polygonová zem. Splývám s jejich virtuální sítí. Úzké chodby, ježaté
koule znázoňující hlídací programy. Jako v tý starý hře Error Shock. Zatím
žádný problémy. Letím stále užšími koridory a kličkuji mezi ježky. Najednou
se odrážím od neviditelné stěny a hlavou mi projede píchavá bolest.
Energetický blok. Rukavicí obratně vybírám několik příkazů a takhle si
hraju asi minutu. Dotýkám se RUN... a proplouvám stěnou. Předemnou je
šestistěnná krabice s přístupovým kódem ke všem oblastím jejich cyperspacu.
Najednou se celý výhled zamlží a rozostřuje. Ztrácíme signál. Svýma
silikonovýma rukama otvírám stále matnější krabici. Konečně vidím kód.
Světélkující nápis CORWIN 6235. Zadávám kód do již skoro neviditelného
terminálu. Hotovo. Dostal jsem se tam. Rukou rychle orámovávám svítící
informace z databáze, beru je a házím za hlavu. Kopírování v roce 2072. Pak
se svět rozplynul docela...

     Strhl jsem si helmu a podíval se na monitor. Zkopírovalo se 97% .
Zmáknul jsem to na jedničku. Po večeři jsem se vysprchoval a pak jsme se
sešli s Alanem, velitelem a dvěma důstojníky ve velitelském centru.
Obrazovky zářily do tmy a já se začínal dozvídat pravdu...

                       V.  P R O J E K T   D E I M O S

" Najdi informace. Klíč : Základní dostupné informace. Tvar textu :
Dějepisný. Proveď. "
Spolu s textem se začal místností nést příjemný ženský hlas :
" V roce 1943 byla sepsána podrobná zpráva o pokusu Amerického Úřadu pro
námořní výzkum nazvaný 'Projekt Duha', jehož výsledkem bylo přenesení
ledoborce amerického námořnictva ELDRIDGE o výtlaku 1240 tun z Filadelfie
do asi 480 km vzdáleného přístavu Nortfolk ve Virgínii. Pokus se podařil,
ale účinky na posádku byly hrozivé. Někteří zemřeli, ostatní zešíleli. Do
experimentu byl osobně zapojen i Albert Einstein. Technické detaily jsou
uvedeny na konci dokumentu.
     V roce 2068, tedy v době války s Amerikou, se japonské korporaci
Ashirra podařilo nabourat do Americké vojenské sítě (A.M.N.) a tato přísně
tajná data o experimentu získat. Po porážce Japonského impéria byly tyto
informace založeny pro pozdější analýzu. Na přelomu roku 2070 a 2071 byl
japonským armádním výzkumným centrem založen 'Projekt Deimos'. Zahrnuje
výstavbu tajné lunární základny a cílové báze na měsíci Marsu Deimosu. Brzy
po výstavbě byly započaty pokusy se sondami, které jsou teleportovány k
Deimosu. Zatím bylo odesláno 12 sond, z nihž se čtyři u cíle opravdu
zhmotnily. Dvě z nich nepoškozené a dvě jako náhodná změť kovu a plastu.
Analýzou bylo zjištěno, že bylo náhodně proházeno uspořádání všech atomů
sondy (někdo by řekl Mágův Velký Mix). Před nedávnem se společnosti Ashirra
podařilo získat vesmírnou loď se 157 pasažéry. K únosu se přihlásila
zakrývací teroristická organizace BETA-MAGMA. Podle její zprávy všichni
zahynuli po chybně provedeném přistání.

     Možnosti celého projektu jsou zřejmé. Nejdříve jednoduché získání
monopolu japonského impéria nad světem (hmm, to fakt nemusí bejt příjemný,
když se mi zhmotní atomovka na stole - napadlo mě) a postupné osídlení
světů Galaxie. Na 'Projekt Deimos' je vyčleněna čtvrtina z rozpočtu pro
armádu a má nejvyšší prioritu ve všech vládních kruzích. Přitom podléhá
utajení PRVNÍHO stupně.
     Následují technická data a informace o základně..."

     Všichni zvedli hlavy a vážně na sebe pohlédli. Už je mi všechno jasný.
Sakra, do čeho jsem se to zapletl ? McBaley mi konečně vysvětlil i mojí
zakázku. V balíčku, který byl naneštěstí zničen v raketě, byl nejnovější
procesor OKTAN 82186, který by zabudováním do jejich monitorovacích systémů
umožnil objevení skryté japonské báze, na kterou již měli podezření. Teď ale
díky mému ' kreknutí ' jejich databáze polohu známe. Teď se ale nesmí
čekat. Nejlepší obrana je útok. Další nálet bychom už nevydrželi. Bylo
rozhodnuto, že civilisté se skryjí do nejnižších pater stanice a do
blízkých jeskyní, ve kterých jsou zásoby vzduchu a jídla na několik dní.
Já s Alanem povedeme útok. Požkozený Graviton se celkem rychle podařilo
opravit. Takže my dva na Gravitonech, čtyři landrovery s namontovanými
lasery a 51 bojeschopných mužů ve skafandrech s blastery. K experimentální
základně se dostanou na landroverech, pak se rozmístí kolem a počkají na
signál. Pěknej plán. Ani za války to nebylo zajímavější. Jenomže je víc než
jasný, že báze, na kterou jde čtvrtina rozpočtu, bude po zuby ozbrojená.
Ale jiná možnost není. Zítra zaútočíme. Mezitím se Alan pokusí postavit
silnou vysílačku, která by mohla překonat rušičku a odvysílat zprávu na
Zem. Nejtěžší asi bude cesta. Deset hodin tam a deset zpátky. Nic
příjemného - a po celou dobu ve skafandrech.

     Večer nikdo z nás nemohl usnout. Co když nás předběhnou a znovu
zaútočí ? Alanova vysílačka již začala vysílat do éteru signály o pomoc.
Kdyby to prošlo rušením, jak dlouho může trvat, než sem přiletí záchranná
loď ? Otázky se mi honily hlavou ještě dlouho po tom, co kolem mě bylo
slyšet oddechování mužů, kteří si zítra možná půjdou pro smrt...

                                 3/3