VI.  P R O T I Ú T O K

Všichni byli připraveni a pochod začal. Někteří zavěšeni na boky
landroverů, ostatní pěšky, po kotníky zabořeni v měsíčním prachu. Já s
Alanem v Gravitonech jsme byli daleko vpředu a sledovali krajinu. Sedmou
hodinu pochodu se jednomu muži porouchal vzduchový ventil a jen rychlou
spoluprací se ho podařilo zachránit. Několik lidí začalo mít příznaky
skafandrové nemoci, která někdy těžce poškozuje pokožku. Nakonec jsme ve
skrytu menší hory spatřili tajnou základnu. Byla skryta na dně mělkého
kráteru. Nikde žádné světlo, elektromagnetické záření vystíněno krycími
sítěmi - dokonale neviditelná. Vpravo ze skály vystupovala vrata hangáru v
barvě měsíčního povrchu. Muži se na náš pokun rozmístili kolem základny a
ukryli se. Vyrazili jsme a zaútočili na hlavní budovu. V tu chvíli se
objevily naše landrovery a zaútočily na odpalovací rampu a velkou solární
elektrárnu. Budovou se rozlehl alarm a začala se otvírat vrata hangáru. Tři
stíhače jsme zlikvidovali hned při vzletu. Ven se jich dostalo pět.
     Naši muži běží nekrytým prostorem před základnou a snaží se dostat k
terminálům ovládajícím přechodové komory. Vtom ožily laserové věže.
Metají paprsky mezi postavy ve skafandrech. Několik mužů padá do prachu,
ostatní se dávají na ústup. Ve stanici vědí, že je příliš riskantní otevřít
průchody a poslat do akce vlastní pěšáky. Stačil by nám úspěšný průlom a
dostali bychom se dovnitř.
     Nepřátelských Gravitonů je moc. Jeden se mi dostal do zaměřovadel.
Jenom ho dostat doprostřed... ták. Salva z laserů a cíl se mění na obláček
světélkujícího plynu. Dva jsou za mnou ! Kde je Alan ? Kolem mne prolétla
řízená střela. Dva metry a byl by konec. Střely se zarývají do mého pláště.
Palivová nádrž se v poslední chvíli odpojuje a zabrání tak svému výbuchu na
palubě. Najednou žížnivé čáry kolem mě přestanou poletovat. Ohlédnu se
a vidím, že jeden Graviton je zasažen dělem z landroveru a druhý je
výbuchem  odhozen na stěnu kráteru. Chvíli se dře o stěnu a pak se neslyšně
rozpadne. Nemám palivo. Musím dolů. Hledám nejvhodnější místo pro přistání
a přitom očima hledám Alana. Támhle je. Kryt jeho kabiny je zčernalý
zásahem. Pokroucené štíty visí zplihle dolů. Zničeho nic se však jeho loď
otáčí a útočí na nejbližšího nepřítele. Moc dlouho se nahoře neudrží.
Dosedám u zadního vstupu do základny a mechanicky utěsňuji helmu a otvírám
kokpit. Většina našich mužů je mrtva nebo jsou ukryti kolem stanice. Dvě
zčernalé kovové kostry landroverů se tyčí na obzoru. Dlouhými skoky se
dostávám k terminálu u tlakových dveří a snažím se najít příkaz k jejich
otevření. Nic. A co takhle CORWIN 6235... Dveře se rozestupují. Rozhlížím
se kolem a vstupuji dovnitř. Obklopí mě sykot vpouštěného vzduchu. Vnitřní
průchod se otevřel. Chodba, osvětlená červeným světlem, a siréna, která
vyhrává notu poplachu. Povoluji tlakový ventil na přilbě a jdu chodbou. Z
různých stran se ozývají rozkazy v japonštině. Vybavují se mi strašné
chvíle z války. Od pasu uvolňuji blaster a nastavuji ho na nejvyšší
intenzitu. Vpředu jsou masivní dveře ze směsi bojového plastu a titanu.
Zadávám kód a přede mnou se objevuje velitelská místnost. Uprostřed stojí
zády ke mně zavalitý Japonec a řve rozkazy. Zvedám blaster a střílím.
Krátký paprsek se odrazil asi dva metry před Japoncem a prolétl mi kolem
hlavy. Pulzační štít. Otáčí se a na tváři se mu rozlévá úsměv či spíše
škleb. Hrůzou se nemůžu ani hnout. Na tenhle obličej nikdy nezapomenu.
Tenkrát, když jsem po mém nejtěžším boji viděl japonský Graviton ve vývrtce
padat k zemi, se na palubním monitoru objevila ona démonická tvář pilota
zasaženého stroje a slibovala mi krutou pomstu - třeba i v pekle. Do té
doby neporažený kapitán Nakumi Ashirra...

     Z každé strany ke mně přistoupil voják s laserovou puškou a přinutili
mě sednout si na sedadlo u stěny. Když jsem se trochu vzpamatoval z
hrozného překvapení, začal jsem se rozhlížet po místnosti. V rohu leží
spoutaný muž v květované košili a modrých kalhotách. Člověk z unesené lodi.
Vedle něj široký průlez, určitě do teleportační sondy. Místnost je
přibližně šesterečného půdorysu. Ve stěnách jsou zabudované obrazovky,
které přehledně ukazují prostor kolem stanice. Muži mi spoutali ruce a
stojí vedle mě. Vtom se na monitorech objevuje ve chvostech dýmu a jisker
padající Graviton MX-4.
" Alaneeee ! " zařvu, ale ten mě nemůže slyšet. Řítí se pořád níž a níž...
     Výbuch. Alanův život skončil nárazem do středu na plný výkon pracující
solární elektrárny. Místnost se zaplnila září výbuchu. Před Nakimurim se
zatetelil vzduch a vše se na okamžik rozostřilo. V tu chvíli jsem vyrazil.
Můj kop složil jednoho vojáka a ramenem jsem porazil druhého. Koutkem oka
jsem si všiml, jak se na ovládacím panelu rozsvítilo několik výstražných
červených světel a odněkud vylétly jiskry. Plnou vahou těla jsem vrazil do
překvapeného Nakimury. Zavrávoral a pak se se zařváním zřítil do otvoru
sondy. Podařilo se mi uvolnit ruce a na panelu jsem rychle stiskl několik
tlačítek pro neprodyšné uzavření tlakového uzávěru. Probíhal jsem kolem
omráčených vojáků v okamžiku, kdy se uzávěr se zaklapnutím zavřel. Monitory
na stěnách ukazovaly zkázu sluneční elektrárny. Otočil jsem se a uviděl
jednoho, z vojáků, jak sedí u klávesnice terminálu a zuřivě vyťukává kód
autodestrukce. Budovou se rozlehl syntetický ženský hlas :
" Do autodestrukce zbývá 5 minut. Opusťte prosím základnu. ".
 Já blbec. Měl jsem ty šmejdy dodělat. Teď to tady celý bouchne. A zdrhám.
Vzduch z přechodové komory se vypouští celou věčnost. Z vnitřku chodby někdo
 zběsile buší na dveře. Konečně se průlez otevřel.
" Do autodestrukce zbývají 3 minuty. Opusťte prosím základnu. "
Vybíhám na pláň a běžím ke spásným vrcholkům na okraji kráteru. Vidím
hroznou spoušť. Zčernalá těla ve skafandrech se válí všude kolem. Mávám na
zbylé muže krčící se za různými pahorky a společně běžíme pryč od
základny.
     Kolik uběhlo času ? Dvě minuty ? Zdá se mi, že okraj kráteru je pořád
stejně daleko. Průzor přilby je zamlžený. Kapky potu stékají po skle.
Vnímám jen okraj kráteru. Poslední skok a... Oslnila mě bílá záře výbuchu.
Něco mě odhodilo nejmíň deset metrů...

     Pomalu otvírám oslněné oči. Na obzoru vidím sondu s Nakimurim mizící v
dálce...a nade mnou...obrovská silueta křižníku OSN ze Země. Starý dobrý
Alan to s tou vysílačkou dokázal.

A oni přiletěli...


                                K  O  N  E  C