* + * * , * , , * , + * * * * * , + * * + , * + , + * * + , * + , + * * + * * * , + + + * , * , * + + + , * + , * + + * , * + * + , * * * + + + , * * + , + + , * + , * + * * * * * , + * * + * , * , * + , , , GOnDaR Projekt Deimos II: MOŽNÁ... I. Island Léto na Islandu je krátké, ale o to krásnější. Byl to vždy můj tajný sen, žít v horách a přitom se večer dívat na barevné západy slunce, mizejícího za oceán. Tohle místo mi to splnilo. Můj dům, či spíše horská chata, je v kopci nad malou rybářskou vesničkou, ze které každé ráno za úsvitu vyplouvají malé i větší lodě na rybolov. Ani byste nevěřili, že se píše rok 2081. Jen několik rodin ve vesnici má videofon. Mým přátelům rybářům tam dole bych nikdy do očí neřekl, že žijí trochu zastarale, skoro jako ve 20.století. Ale to je právě ten důvod, proč jsem se tady usadil. Na druhé straně hor, směrem do vnitrozemí je kromě léta sníh snad pořád a sjezdovky jsou tam opravdu dlouhé. Je skvělé si tam občas udělat výlet. Hodit složené lyže do krosny, za dvě hodinky vylézt na zasněžený vrcholek této třítisícovky, jet pět kilometrů dolů do ledovcového údolí a pak si dát něco horkého v tamním městečku. Už nejsem ten mladík, který bojoval s Japonci a objevil na Měsíci jejich tajnou základnu, díky níž se experimentů s přenosem v prostoru ujalo OSN. Je mi dvaatřicet a před několika lety jsem odešel z university v Illinois, kde jsem studoval fyziku a pozadí filadelfského projektu. Začal jsem psát. Moc to nevynáší, ale já peníze nepotřebuju. Stal jsem se poradcem OSN pro Výzkum nových technologií. Proto mě včera povolali na Mars. Místo toho, aby se z hyperprostoru u Marsu vynořila sonda s nákladem, objevilo se něco nečekaného. Co, to mi neřekli. Prý to uvidím až tam. Mám z toho všeho smíšené pocity. Vlastně ani nevím, jestli se mi na Mars chce. Na druhou stranu jsem docela hrdý, že mě pozvali. Jenom se mi nelíbil druhý videofon včera večer, při kterém mi stejný úředník řekl, že bych tam opravdu letět měl kvůli identifikaci nějaké věci.V mém postavení mám sice možnost se na všechno vykašlat a dál si tady užívat končícího léta. Ale vím jedno - já tam poletím. Začal jsem být totiž zvědavý. II. Virtuální peklo Příští den pro mě přiletěl asi desetimístný vojenský Graviton, vylezl z něj pomenší, spíše zavalitý člověk v uniformě nově založené militární části OSN a dva vojáci v maskovacích oblecích. Představil se jako seržant-major Erex Lerin. Podle stále zřetelného přízvuku jsem poznal, že se narodil v Rusku. Dlouho jsme se nezdržovali, a tak se Graviton brzy zase zvedl a těsně nad hladinou moře se vydal k americkému břehu, kde mě v Dallasu čeká loď na Mars. Neubránil jsem se pokušení a ohlédl se. Ranní slunce právě vycházelo zpoza hor a osvětlovalo několik roztroušených mraků. Lodě z vesnice vyjížděly na moře. Samozřejmě jsem nevěděl, že tuto idylku hodně dlouhou dobu neuvidím... V Dallasu jsem měl zamluvený pokoj v hotelu a k tomu jeden den k dobru, a tak jsem se šel projít do města. Za těch devět let se mnoho změnilo. Když jsem byl v dallaském přístavu minule, svítilo slunce a byl se mnou můj nejlepší kámoš Alan LeJoil. Chudák Alan - ať je mu země lehká. Sám sebe jsem napomenul, když jsem se té myšlence usmál. Alan je přece pohřben na Měsíci. Ale vím, že on s jeho povahou, který pro legraci udělal cokoliv, by se tomu zasmál také. Brzy jsem zjistil, že s tou prohlídkou města to nebyl nejlepší nápad. Pár minut po mém odchodu z hotelu se spustil nepříjemný liják. Proudy studené vody se snášely na špinavou ulici. Přitáhl jsem si límec kabátu ke krku a klobouk si narazil hlouběji do čela. Rozhlédl jsem se po ulici. Bezdomovci a žebráci se začali z ulice stahovat pod ochranu okapů a sklopených prosvětlených výloh. To se však očividně nelíbilo posádce policejního vznášedla, které projíždělo ulicí. Jeden houmlesák, jak se tu bezdomovcům pořád říká, dokonce vzal láhev a s reptáním jí hodil ve směru vznášedla. Problém byl v tom, že se trefil. A rovnou do předního skla. Jak se láhev roztříštila o neprůstřelné sklo, zarostlý starý bezdomovec poznal svojí chybu. Začal mumlat nějaké nadávky a pakovat si svůj majetek - deku a malé, snad ještě tranzistorové, rádio. To už bylo pozdě. Ze vznášedla vyskákalo šest policistů v pořádkové zbroji a mířili k ustupujícímu muži. Ten zvedl ruce a říkal něco na svojí obranu. Jeden policista mu vrazil pendrekem do břicha. "Ať si to pamatuješ, ty humusáku ! Poďte chlapi, ten je hotovej !" To mi stačilo. Nejsem žádný hrdina a problémy s policií nepotřebuju. Pomalu jsem se otočil a šel ulicí dál. Okolní chodci věnovali incidentu o dost méně pozornosti než já. Tahle příhoda zase jenom utvrdila moje přesvědčení, že situace je čím dál horší. Lidé snad začínají být demokracií znuděni ! Vsadím se, že tihle "poldové" by si na větší skupinku bezdomovců již nedovolili a zoufale by volali posily. A politický systém, který má problémy sám se sebou, nemá sílu všechno napravit. S pomocí hyperprostorového pohonu, ke kterému jsem OSN díky Ashirrově bázi dopomohl, se musí začít s kolonizací jiných planet, kde se o to člověk musí pokusit znovu a lépe. Podobná situace totiž není jen v Dallasu, ale i v ostatních městech světa. Gangy terorizují čtvrtě a starosta nemá prostředky na jejich potlačení. Skončí to většinou tak, že je jimi podplacen a donucen nic nevidět. Protesty občanů jsou marné a mluvčí je vždy umlčí frází: "Ale lidičky, vždyť se podívejte ! Ve vedlejším městě to mají ještě horší !" Nerozumím tomu. Ještě před devíti lety jste všude mohli vidět usměvavé tváře, všichni měli radost, že válka s Japonskem skončila a že jadernými zbraněmi nebyla zničena celá Amerika. Propaganda do dneška prohlašuje, že tři miliony mrtvých nebo umírajících z ozáření je velký úspěch. Oproti japonským ztrátám možná, ale sirotkům to rodiče stejně nevrátí. Moje nálada se trochu zvedla, když jsem nad zašlou budovou spatřil fosforeskující nápis "VReal Centrum". Když jsem prodal po slavném návratu z Měsíce svůj krachující obchůdek s "Matrixovými browsery", jak se tomu správně nehezky říká, nebo prostě "mašinami na realitu" a zabydlel se na Islandu, tak jsem začal žít trochu samotářský život. Ve vesničce pod mojí chatou jakoby se zastavil čas a já byl tedy přesevšechno dost zvědavý, o kolik za tu dobu technika pokročila. Dveře se přede mnou s teatrálním zasyčením rozevřely a já se ocitl v nitru kosmické lodi. Samozřejmě to byla jenom dekorace, ale vypadalo to docela přesvědčivě. Šipky na stěnách mě zvaly do "Pravého kosmického baru", na hru "Laser Quest nové generace" nebo do "Virtuálního pekla". Pro puberťáky a jistě otrlé pařany, kteří zde všude pobíhali, to skutečně musel být ráj. Po točitých schodech jsem sestoupil do "Virtuálního pekla". Chlapce přede mnou jsem zahlédl udělat tři rychlé pohyby rukou a pak někam odběhl. A pak jsem byl jinde. Kolem mě bylo OPRAVDU peklo. Hory vyvrhovaly oheň až k obloze a zem byla potřísněna krví. Za mnou někdo tiše šeptal. Zděšeně jsem se otočil a spatřil rudého démona, jak klečí před oltářem z lebek a chystá se dlouhým mečem probodnout nahou dívku, která ležela před ním. Pak jsem rychle udělal ony tři pohyby a vše zmizelo. V duchu jsem se hrozně styděl. Několik chlapců na mě vrhlo opovržlivé pohledy. Nevšiml jsem si malých kamer promítajících holografický obraz přímo do očí a nechal se tak dostat do umělého světa. Tato technika byla běžná už v době, kdy jsem byl jeden z nejlepších hackerů ve státě, a já se nechal nachytat. Je to určeno pro turisty, kteří tím opravdu musí být napoprvé uneseni. Pořád jsem si nechtěl připustit, že mě život na venkově za tu dobu tolik změnil. Vůbec jsem si nevzpomněl na ony tři rychlé, pro dnešního počítačového nadšence "magické", pohyby rukou, které okamžitě ruší všechny promítané vjemy. Občas se totiž stávalo, že někomu, kdo byl ve virtuální přilbě, se udělalo nevolno a nemohl se dostat ven. Někdy se toho i využívalo a byly viry, které správnými obrazy v celém zorném poli dokázaly i zabít. Proto byl jednotně zaveden tento jednoduchý třífázový pohyb fungující jako "záchranná brzda". Naposled jsem zakroutil hlavou nad svou nepohotovostí a rozhlédl se kolem, teď již po skutečné místnosti. Bylo zde přítmí a tmavě červené stěny neodrážely ani nejmatnější stíny chlapců, kteří stáli kolem několika monitorů zobrazujících pohled člověka s helmou usazeného v realisticky vypadajícím kokpitu nové stíhačky Arrow. Diváci hlasitě komentovali jeho střídavé úspěchy a neúspěchy a radostně přijímali každý další zničený cíl. Za chvíli vylezl a já si sedl místo něj. Nasadil jsem si helmu a na chvíli neviděl nic. Pak se objevil rozmazaný obraz a začal se postupně zaostřovat. Objevil jsem se na letišti a přede mnou stál onen nový model vesmírného stíhače Arrow. Šipka na okraji zorného pole ukazovala k letounu. Objevila se kvalitní animace mě samého, jak šplhám do kokpitu. Pak už jsem seděl uvnitř. Šipka mi napovídala, co mám stisknout a za chvíli byla předletová kontrola hotová. Iontové motory krátce zahučely a stroj se vznesl a začal rychle stoupat. Podíval jsem se dolů a zase musel zakroutit hlavou. Průzračně čistý vzduch dovoloval dohlédnout až k dalekému horizontu. Jak jsem stoupal pořád výš, na kontinentu Nového světa se objevily obrovské spousty deštných pralesů. Simulátor totiž zobrazoval naši Zemi tak, jak byla zachovalá snad jen na začátku 20.století. Dnešní Země byla z takovéhle výšky viditelná jen jako černé závoje smogových mraků. Zase propaganda ? Odvrátil jsem zrak od krásné podívané - musím uznat, že dojem je už jen těžko rozlišitelný od skutečnosti. To mi vlastně stačilo, ale zvědavost mi nedala, abych neletěl ještě o chvíli déle. Za pár okamžiků stroj opustil atmosféru planety a ocitl se ve volném vesmíru. V dálce se objevila jistě nepřátelská mateřská loď a z ní začal vylétat jeden nepřítel za druhým. Nemohl jsem pochopit, že tak vizuálně dokonalý simulátor ma tak primitivní náplň - střílení desítek raketek, které určitě pilotují zelení mužíčci s anténkami. Po snad třech stovkách zničených nepřátel se nic nedělo, a tak jsem udělal tři resetovací pohyby, sundal helmu a vylezl z kokpitu. Nevěřil jsem svým očím. Kolem monitorů bylo nakupeno snad čtyřicet lidí a nyní na mě všichni hlasitě pořvávali, že "to bylo fakt dobrý" a podobně. Oni snad budou chtít podpisy ? Raději jsem rychle opustil "Virtuální peklo" a vyšel před budovu. Přestalo už pršet, slunce vykukovalo zpod špinavých mraků a ulice byly zase plné lidí. Podíval jsem se na svou časopásku - strávil jsem tam čtyři hodiny ! Nejvyšší čas jít se připravit a pořádně vyspat na zítřejší cestu. 2/5 výheň