III. Nový život

     Vyzvednul mě ten samý člověk, co mě  odvezl z Islandu. A že se jde na
     loď, už  na nás čekají. A  taky, že jo. Posadili  mě do transportního
     modulu,  kde  už  bylo  asi  deset  hodně  tvrdých chlápků v útočných
     skafandrech a ozbrojených až po zuby.  Nečekali jsme dlouho a byli na
     orbitu.  Tam jsme  přestoupili na  menší křižník  TCS Navaron  a hurá
     k Marsu.
     Ty tři  týdny cesty utekly  jako voda. Na  palubě měli docela  slušný
     holokino i mašiny. To víte, vojáci,  ti musejí mít to nejlepší. A teď
     tu byl Mars.  Asi před třemi lety jsem zde  jako turista byl a stejně
     jako kdysi jsme parkovali v orbitálním přístavu na velmi nízké oběžné
     dráze nad Namartinem,  zatím jediným městem Marsu. Bylo  až k nevíře,
     jak se  za tu dobu  rozrostlo. Původní jedna  kilometrová kopule byla
     ztracena v mnoha dalších a celé  město i z té výšky vypadalo mohutně.
     Ale  nejvíce  mě  udivilo   okolí  Namartinu.  Samozřejmě  jsem  četl
     pravidelné  reportáže o  úspěšném pokračování  teraformace Marsu, ale
     nikdy  jsem nevěřil,  že je  to možné,  nebo že  to dokonce dojde tak
     daleko.  Okolo města  byly zelené  plochy, které  ostře kontrastovaly
     s temnou  červení  zbytku  planety.  Na  těchto  plochách se začínají
     pěstovat  první  plodiny  geneticky  upravené  pro  budoucí atmosféru
     a půdu Marsu.  Dnes jsou ještě takto  vytvořená pole zakryta jakýmisi
     skleníky, ale před  půl rokem bylo první pole  otevřeno a napojeno na
     kanály, které zde, jak již bylo dávno dokázáno, zanechala civilizace,
     která buď vymřela nebo opustila  z našeho pohledu nehostinný Mars již
     před  miliony let.  Tyto kanály  jsou napájeny  z pólů,  kde je  vody
     dostatek. Stačilo povolit imaginární  kohoutky a bylo vystaráno. Musí
     být sice mnohonásobně  čištěna a upravována, ale H2O  to je. Obsahuje
     vysoké procento methanu, který se z  ní filtruje a dále využívá. Celá
     tahle teraformace začala zpřístupněním Deimos-Měsíční hyperprostorové
     základny. Cílová  byla přesunuta na Mars,  poblíž tehdy nově založené
     osady  Namartin,  a  v  několika  letech  již  bylo bezpečné a hlavně
     extrémě levné  přenášet z Měsíce  hyperprostorem sondy s  potravinami
     a rozloženým vzduchem, který ale  hlavně vytvářely dovezené rostliny.
     Jedině díky tomu  se mohl rozjet projekt oněch  polí rozšiřujících se
     kolem města, takzvaných "farem". Farmy byly z počátku udržovány vědci
     a armádou,  ale jak  se jejich  počet zvyšoval,  byli sem, samozřejmě
     standardními loděmi, přivezeni dobrovolní kolonisté, první v historii
     lidstva. Farem  je dnes kolem třech  stovek a rodinám, které  na nich
     hospodaří, se prý daří dobře. Všechny geneticky upravené plodiny díky
     vodě  z rozpuštěného  ledu z   pólů, který  obsahuje látky  pro větší
     odolnost rostlin, rostou jako o závod.
     Toto všechno se dočtete v každých novinách na Zemi. Ale vidět to celé
     na vlastní  oči, to je  něco jiného. Moc  času na vyhlížení  jsem ale
     neměl, protože jsme přestoupili i s komandem do transportního modulu,
     který  nás  má  dopravit  do  přijímací  základny, vzdálené asi čtyři
     kilometry od města.
                                IV. Starý známý

     Jak náš  modul sestupoval níž  a níž ke  zvětšujícím se tečkám  budov
     vojenského  komlexu  základny,  dostával  jsem  čím  dál tím silnější
     pocit, že  něco není v pořádku.  Odolal jsem nutkání protřít  si oči.
     Když jsme  se k té  věci přiblížili tak,  že už jsem  ztratil všechny
     pochybnosti,  zůstal jsem  s vyvalenýma  očima zírat  na tu věc. Pode
     mnou, na přijímací  plošině pro sondy, ležela na  boku loď. Obyčejný,
     ocelový námořní  křižník. Když jsme sestoupili  do výšky několika set
     metrů  nad  povrch,   uviděl  jsem  další  věc.  Byl   to  starý  typ
     experimentální sondy  do čtvrtiny vražený  do trupu lodi  a zaklíněný
     mezi  jejími ocelovými  pláty. Po  dlouhé chvíli  jsem nasucho polkl.
     Lerin se  zmohl jen na  omluvné pokrčení ramen,  ale v jeho  očích se
     objevil  náznak  pobavení.  Rychle  jsem  se  ovládl  a  odtáhl se od
     průzoru.
     Na stanici nás přivítal stárnoucí velitel s bílými vlasy poletujícími
     v průvanu ventilace. Představil se jako Odi Nasure a poděkoval mi, že
     jsem přiletěl. Taktně jsem zadržel jeho pokus o další formální slova.
     Jenom pokýval hlavou a začal opět mluvit.
     " Objevilo se  to před měsícem. Okamžitě  byly všechny lety zastaveny
     a zavolal jsem si nějaké lidi ze Země. Mimo jiné vás. Už asi víme, co
     se stalo, ale potřebujeme identifikovat  tu sondu, která trčí z trupu
     křižníku. Já vím, že to musí být ta, kterou myslím, protože jsme z ní
     dostali polomrtvého  člověka...hádejte koho !  Vašeho starého známeho
     Nakimuriho Ashirru ! "
     Tak nějak  jsem to z jeho  slov začínal tušit. Přesto  jsem se otřásl
     při vyslovení toho jména. Takže to neskončilo.
     "Jenže před týdnem utekl z hlídaného nemocničního oddělení, zabil dva
     moje muže na  stráži a s ukradeným skafandrem  se vydal do Namartinu.
     Mohlo  se  mu  to  podařit,  město  je  jenom čtyři kilometry daleko.
     Alespoň jsme ho teda nikde mrtvýho nenašli. Takže teď je ukrytej mezi
     deseti tisícema lidí a může si dělat co chce."
     Skočil jsem mu do řeči:
     " Nechte mě ho najít, nikdo ho nezná líp než já, to snad víte ? "
     " Hmm,  to vim."  Znovu pokrčil  rameny "Trochu  jsem s  tím počítal.
     Lidi,  který  přiletěli  s  tebou,  už  zkoumaj  tu  loď. Běž za nima
     a koukni se  na tu sondu. Předpokládám,  že víš, která jediná  loď to
     může bejt".
     Pokýval jsem hlavou. " Jo - je to Eldridge."

                                V. Venza Taron

     Skutečně  to  Eldridge   byla.  A  sonda,  která  se   s  ní  srazila
     v hyperprostoru,  byla samozřejmě  ta  samá,  kterou jsem  viděl před
     devíti  lety mizet  za obzor  Měsíce skrze  zamlžené sklo  skafandru.
     Zoufale jsem si povzdechl. Ono to ještě opravdu neskončilo...
     Do vnitřku lodě mě nepustili.  Jakmile jsem potvrdil totožnost sondy,
     dostal  jsem skafandr  a dva  muže, kteří  mě doprovodí  do Namartinu
     pátrat po Ashirrovi. Neměl jsem sice nejmenší představu o tom, jak ho
     mezi tou  spoustou lidí najdu,  ale všechno se  ve mě vzepřelo,  když
     jsem si vzpoměl na Alanovu smrt. Pomstím tě, kamaráde...
     Několik nákladních  Gravitonů, které na  základně měli, odletělo  pro
     zásoby  kyslíku  a  jídla  do  Namartinu,  protože  kvůli přerušenému
     provozu z Měsíce  nic nedostávali. Dva dny jsem  nechtěl čekat, a tak
     jsme  vyrazili pěšky.  Žádná procházka  to nebyla.  Vojáci přede mnou
     pochodovali jako roboti a já měl co dělat, abych jim stačil. Musel na
     nás být krásný pohled. Dvě jdoucí postavy a za nimi třetí, potácející
     se na každém kameni. Do toho všeho načervenalá barva Marsu, která vše
     pohlcovala a vytvářela dojem, že je planeta pokryta krví. Přesto jsme
     za dvě hodiny do Namartinu dorazili.
     Překvapila  mě rozlehlost  toho města.  Pod obrovskými  neoplastovými
     kopulemi  panoval  čilý  život.  Davy  lidí  se  řinuly hlavní třídou
     a mířily  za svou  prací. Zastoupeny  zde byly  snad všechny rasy. Na
     opačné straně ulice bílý farmář kupoval sazenice geneticky upravených
     pozemských rostlin od Číňana, který spokojeně žvatlal o kvalitě svých
     věcí.  Vysoký černoch  vystoupil z  dvoumístného vznášedla,  usmál se
     a zamával na rusovlasou ženu uvnitř. Ta  mu úsměv oplatila, pak se se
     zasyčením  zavřely  dveře  a  vznášedlo  se  pomalo  ztratilo  v dáli
     nekonečné ulice.  Náš hotel byl  v jedné z  postranních uliček, která
     vybíhala z rušné ulice. Zde  to bylo naštěstí trochu klidnější, aspoň
     pod našimi okny nekřižovala ve dne v noci vznášedla.

          Už týden jsem neúspěšně hledal Ashirru. Každou chvíli byly všude
     prováděny namátkové  kontroly identifikačních karet, ale  k ničemu to
     nevedlo.  Jako by  se propadl  do narudlých  ulic Namartinu. Měl jsem
     dokonce několik  proslovů v namartinské holovizi,  ale Ashirrovu tvář
     nikdo neviděl. A pak přišla ona.
     Bylo to  devátý den beznadějného  pátrání. Ten večer  jsem jako každý
     předtím  seděl ve  svém hotelovém  pokoji na  posteli a studoval mapu
     města  - ale  Ashirra mohl  být kdekoliv.  Pak někdo zazvonil. Udělal
     jsem ve  vzduchu rychlé gesto na  otevření dveří v domnění,  že to je
     Erex Lerin  a nese další zprávy  o beznadějném pátrání. Tak  jsem jen
     tak seděl dál  a studoval mapu. Pak se ozvalo  nesmělé odkašlání a já
     překvapeně zvedl  oči. Přede mnou stála  asi pětadvacetiletá modrooká
     dívka s vlasy  staženými do culíku, který jí spadal  na záda. Na sobě
     měla obyčejnou modrou pracovní kombinézu,  ale ta nemohla zakrýt její
     dokonalou postavu.  Krásnější ženu jsem ještě  neviděl. Nebyla to ona
     tuctová  kráska, bylo  v ní  něco zvláštního.  Pár vteřin  jsem nebyl
     schopen slova, a tak k mé úlevě začala mluvit ona.
     "  Já...jsem Venza Taron, viděla jsem vás v holovizi - pátráte po tom
     Japonci ? " Její oči se na mě tázavě dívaly.
     Neohrabaně  jsem přikývl  a když  jsem si  všiml, jak nepatrně zrudla
     a podívala se někam neurčitě do  rohu místnosti, uvědomil jsem si, že
     na posteli sedím jenom ve slipech - zrovna jsem se chystal do sprchy.
     Rychle jsem hrábnul po županu a zabalil se do něj. Teď jsem pro změnu
     zčervenal já. Takovej trapas, nejdřív na  ní koukám snad minutu a pak
     zjistím, že jsem skoro nahej. Ale  pak jsem se vzpamatoval, ukázal na
     křeslo u okna a nalil jí něco k pití. Posadil jsem se proti ní.
     " Jo, to je pravda. A jestli o  něm něco víte, moc byste nám pomohla.
     Nerad to říkám, ale jsme v koncích  - on se snad opravdu propadnul do
     země !".
     Pěstí jsem uhodil do stolu. V  tu chvíli jsem zapomněl, že nejsem sám
     a vybavil si Alana, který musel kvůli němu zemřít.
     "...omlouvám se. Ale  už jsem několik nocí nespal  a...mám na tom tak
     trochu osobní zájem, abysme Ashirru dostali."
     Venza se usmála.
     "  To  nic...ale  myslím,  že  bych  vám  mohla  pomoct. Pracuju jako
     zkušební  pilot  na  letišti.  Pracovní  četa,  která vykládá náklady
     z lodí,  ho tam  možná viděla.  Má  prý  ale vousy.  Jenže nikdo  nic
     nechtěl mít  s policií a víte...zatím  není žádná odměna...nesmíte se
     jim divit."
     Provinile  pohodila  hlavou.  Culík  se  jí  neposlušně přehoupl přes
     rameno. Rukou ho nepřítomně odhodila zpátky na záda.
     "Ale já ho chci dostat stejně jako vy - kvůli mému dědečkovi. Odletěl
     ze Země, aby zapomenul. Jeho děda byl totiž zavražděn, když pátral po
     tom,  co   se  skutečně  stalo   za  takzvané  II.světové   války  ve
     Filadelfii."
     Ohroměně  jsem  se  na  ní  podíval.  Taková  náhoda...to není možné.
     V jejím obličeji se objevil nechápavý výraz. Že bych se mohl dozvědět
     ještě něco, co nevím ?
     " To je zázrak ! Mohl bych s  vaším dědečkem mluvit ? Pak mi ukážete,
     kde Ashirru viděli. Jestli ho nevystrašili, musí tam pořád být."
     " Ne, jsou  si jistí, že nic  netuší. A nejspíš tam  pracuje - asi se
     chce dostat na loď."
     Ušklíbl jsem se.
     " To se  mu moc rychle  nepodaří. Žádná loď  teď totiž nesmí  opustit
     přístav V Namartinu."
     Na chvíli se zamyslela.
     " Nechcete k nám přijít na večeři ? Je to Hlavní třída, Blok 30."
     Přikývl jsem. Po tváři jí přelétl krátký úsměv.
     " Přijdu moc rád."
                                VI. V záři ohně
     Stál jsem před dvoupatrovým  obytným blokem a nerozhodně přešlapoval.
     V hlavě mi znělo její jméno. Pak  jsem zavrtěl hlavou a zazvonil. Teď
     mě nesmí  nic rozptylovat. Nepřítel  je nebezpečný a  mě by to  mohlo
     stát život. Dveře se otevřely a já se stejně nemohl ubránit hřejivému
     pocitu,  který  mě  zaplavil  přes  všechna  předsevzetí.  Vlasy měla
     rozpuštěné, a i  když na sobě neměla ani  čárku nějakého očního stínu
     nebo  rtěnky, její  tvář byla  ve světle  předsíně krásná  a výrazná.
     Podala mi ruku.
     " Pojďte dál. Seznámím vás se svým dědou."
     Odvedla  mě  do  prostě,  ale  pohodlně  zařízeného pokoje s jídelním
     stolem.  V  rohu  pokoje  zářil  do  přítmí  místnosti elektrický krb
     a u  něho seděl  starý muž.  Když mě  uviděl, přes  své zřejmé  stáří
     nobvykle hbitě vyskočil a podal mi stále svalnatou ruku.
     "  Dobrý večer,  pane Riane. Jsem  rád, že se  mohu setkat s  takovým
     hrdinou. Já jsem Herkis Tajere. Moji dceru už asi znáte."

                                        3/5 


            výheň