+--------------------+
| Španělští katolíci |
+--------------------+
Mám pocit, že z mých předešlých relací vyplynulo poměrně
jednoznačně, jak mám na podpyrenejské katolictvo spadeno. Doufám
však, že si to žádný katolík, který tohle čte, nebere osobně, a
pokud ano, tak že mě jako radikálního antikatolíka omluví... mám
své důvody.
Začalo to tak, že mě zdejší stipendijní oddělení strčilo místo
do normální koleje pro studenty do kláštera. K jeptiškám. Nejdřív
jsem z toho měla ohromnou radost, neboť by se mi v Čechách asi
těžko poštěstilo bydlet v budově staré 500 let a rozhodně ještě
menší je pravděpodobnost, že bych v Čechách bydlela s katolíky,
jsouc věřící avšak nikolivěk křesťanka, o to míň tedy katolička.
Nejdřív jsem se moc těšila. Ale když jsem se probrala z
prvotní euforie způsobené touhou po poznání, zbylo mi dost málo z
původního nadšení. Prozřela jsem do zrůdnosti i dnes stále
fungujícího systému. Představte si klášter o tvaru čtverce s
vnějšími stěnami asi tak sto na sto metrů, uvnitř něhož je zahrada
tak 70x70 m, tzv. patio. Hlavní průčelí jsem už popisovala v
deníku; o zadním tolik, že mezi ním a vysokou stěnou dělící ho od
ulice je zahrada tak 100x40 m, v níž rostou všeliká jižní ovoce,
ale i třešně nebo bylina heřmánek. Myslím, že je měly jeptišky
určené k vlastní spotřebě, ale musím se pochválit, že jsem jim v
nestřežených okamžicích s využitím plodů vydatně pomáhala.
Pokud si to spočítáte, tak vám vyjde, že samotná budova je
široká asi tak dvacet metrů na všechny čtyři strany, totiž že každé
křídlo má tak 80x20 m, navíc ještě dvě patra... tak ve třech z těch
čtyř křídel (to máme zhruba 9600 metrů čtverečních) bydlí 18 -
slovy osmnáct - jeptišek, čili mám-li být důsledná, tak má jedna
jeptiška tak 533,33 metrů čtverečních neboli 5,33 aru na hlavu. Ve
čtvrtém křídle zřídily milé jeptišky rezidenci pro studentky.
Taková normální kolej vypadá ve Španělsku poměrně slušně,
pokud na její provoz dohlíží buďto stát nebo univerzita. Pokud na
ní nedohlíží nikdo (jako v tomto případě), tak dochází ke zvláštním
paradoxům, jako že rezidence pro studentky (jak se v případě
nedostatku legálního dozorce tyto instituce jmenují) nemají
studovnu apod. Drobnostmi, jako že doba zavírání petlice je v 10
večer (ale pozor!, uvědomte si, že desátá hodina večerní ve
Španělsku je jako osmá večerní v Čechách, ne-li ještě dříve), že
jídelní lístek má periodicitu opakování tři dny a že v pokojích
není vytápění, se teď ani nechci zatěžovat.
Průměrná kolej nebo rezidence stojí v Granadě tak 70 - 100
tisíc peset, (tak 16 - 22 tisíc Kč), takže sumička 45 tisíc peset
(asi tak 10 tisíc), kterou v klášteře bydlící studentky ochotně
platily a kterou za mě vyplácela Univerzita, je oproti tomu
pakatel. Ale...
Velmi brzo mi došlo, že například za jídlo se z těch
pětačtyřiceti tisíc utratí sotva co, protože valnou většinu surovin
(snad kromě chleba a syrového masa) klášter dostává zdarma od
Červeného Kříže z dávek určených pro strádající spoluobčany...
Vzápětí začaly studené dny a mě došlo, že pokoje nemají
vytápění. V salónu s televizí - všimněte si, že zatímco studovna
není, tak salón s televizí ano - sice bylo jakési ohřívadlo na
bombu s plynem, ale to bylo tak těžké, že nikdy nikoho nenapadlo ho
odtamtud tahat.
Alternativní řešení bylo nasnadě - koupit si za dva tisíce
ohřívadlo elektrické a vložit ho pod stůl do předem pro něj
připraveného otvoru. Takové ohřívadélko, které nemá naprosto žádnou
šanci mezi ty pět set let staré stěny vdechnout trochu domácího
tepla, má minimální příkon 0,5 kWh a při prvním odečítání (které
pokoj po pokoji provozovala nenáviděná mniška Ana Lisa) se ukázalo,
že klášterní pravidla ustanovují zinkasovat nás v míře dvojnásobné,
než jaká je skutečná hodnota udaná místním ČEZem. K čemu sloužil
ten padesátiprocentní rozdíl mezi účtenkou skutečnou a klášterní,
vědí jen jeptišky. Fakt je, že se asi nejedná o příliš legální krok
- nebo se mýlím?
Když jsem pod jednou dekou přežila zimu s teplotami v pokoji
značně klesajícími pod 10 stupňů Celsia, přestal mě klášterní život
definitivně bavit, a tak rozhodla jsem se změnit povětří. Řekla
jsem MP (Matce Představené), že si v klášteře nechávám všechny
věci, ale jdu bydlet ke svým přátelům, a ať si tedy nechá projít
hlavou, jak mi bude nahrazovat služby, jichž u ní přestanu
využívat. MP se zřejmě hluboce zamyslela, protože v den, kdy jsem
zvedla kotvy (a kdy pro mě přijeli na kolech mí dva polští
kamarádi), mi nabalila asi osm igelitek jídla. Na většině obalů se
samozřejmě skvěla etiketa "Červený Kříž - neprodejné", popř. se
neskvěla, protože obal byl z důvodu prošlosti produktu odstraněn -
ale nevadí. MP se evidentně snažila, takže jsme velkodušně
přehlédli i několik igelitek shnilých jablek, avokád a hrušek,
které se jaksi mezi jinak poživatelné suroviny vmísily. Nicméně
když jsme to všechno chtěli odtahat ke kolům, ukázalo se, že je
mezitím někdo z jindy zavřené zahrady ukradl. Tomu bych řekla
důsledný katolicismus, ať už to byl kdokoli...
Dlouho mě zaměstnávala myšlenka, copak asi jeptišky celý den
dělají, když jsou v klauzuře (tzn. doživotně na petlici zavřené za
zdmi kláštera). Brzy se ukázalo, že sama klauzura není tak ostrá,
jak to na první pohled vypadá (někdo musí občas nakupovat, chodit k
doktorovi, chodit na úřady, dojet mikrobusem do Červeného Kříže
apod.), ale že hlavně ona slavná klauzura (z lat. clausura,
uzavřený prostor) je v podstatě Václavák. Tu přišla babka
odnaproti, tu učitel hudby, tu učitel matematiky a chemie, jindy
zedník nebo doktor... ať mi potom tedy někdo vysvětlí, co to je,
tak klauzura. Pravda - na dvě místa nemá přístup nikdo jiný na
světě: do ložnic a do klášterního archívu. Pokud ta místa nebyla
pět set let opravovaná, tak si ani nechci představovat, jak
vypadají. I takový jeptiščí pokoj přeci čas od času potřebuje
mužskou ruku - ale to nic. Do toho nám, obyčejným lidem, není vůbec
nic.
Horší je to samozřejmě s archívem. Obsahuje totiž dost
důležité a zajímavé dokumenty z dob založení kláštera (1501),
protože byl tenkrát po jistou dobu sídlem Isabely Kastilské - jeho
zakladatelky, jinak nejslavnější španělské královny. Místní
jeptišky byly tak hloupé, že jednou do archívu pustily nějakého
pobudu vydávajícího se za nevímjakého papežského vyslance, nechaly
ho bádat, ale po jeho odchodu zjistily, že se ztratilo několik
vzácných dokumentů. Dobře jim tak, říkám si, když neměly tolik
rozumu, aby ho hlídaly... Nicméně díky tomuto incidentu je archív
nenávratně znepřístupněn komukoli zvenčí. Nasnadě je otázka - a jak
je to s jeptiškami? Z 18 jeptišek je jich 13 z Indie, které nejen
že neumí dobře španělsky, ony neumí téměř nic. MP jim platí výše
zmíněné učitele (k čemu, to nevím, protože argument "musí být přece
v obraze, když mluví s někým zvenčí" mě při jejich klášterním
životě nijak nepřesvědčil), ale že by uměly psát i třeba jen
soudobou španělštinu korektně, je pro mě zhola nepředstavitelné.
Nemluvě o tom, že jsou-li dokumenty v archívu psané ve španělštině
středověké a navíc ještě ve středověkém písmu, tak z toho milé
Indky mají asi dost málo. A těch zbylých pět jeptišek španělských?
Ty jsou jednou nohou v hrobě a krom toho jim staré dokumenty
nedovoluje číst množství dioptrií.
Další věcí, která mi nešla do hlavy, bylo jak si takovýhle
klášter vydělává na existenci. Měla jsem tu smůlu (nebo štěstí?),
že z mého pokoje bylo vidět přímo do kuchyně, kde jeptišky vařily
pro sebe, no a nepřipravovaly se polívky s nudlema, což bylo
specifikum našeho menu, stejně jako se nepila k obědu ani k večeři
voda, jako to bylo zavedeno pro nás. Takové Fanty, Coca-Coly a
nadívaná kuřátka se z něčeho musí zaplatit. Ze tří činností
pořádaných v klášteře to bylo dost těžko... První z těch činností
je vyšívání. Tradičně ženská práce, ale nikdo mě na konci dvacátého
století nepřesvědčí, že si klášter může vydělat na existenci
vyšíváním svatých obrázků, obšíváním deček na oltáře nebo šitím
šatiček na prťavé porcelánové sošky svatých.
Druhou činností je pečení sladkostí. Ve Španělsku je zvykem
(stejně jako u nás) při svátcích konzumovat obrovská množství
sladkostí. Ty se ale nepečou doma; pojem "dobré hospodyně" nezávisí
na počtu napečeného cukroví, nýbrž na tom, od jakých jeptišek ho
koupí. Ideální je doma mít hodně cukroví, ale každé od jiných
jeptišek... představa, že bych v Praze běhala od jednoho obchodu do
druhého a v každém koupila jednu věc, mě děsí, ale tady v Granadě
je prostě pro všechny normální obejít většinu ženských klášterů a
okýnkem ve zdi si koupit předražené cukroví. Totéž samozřejmě
produkují v mnohem vyšší kvalitě i továrny, ale není to ono,
předložit návštěvě cukroví, kde každý kousek není zabalený do
speciálního papírku s logem a názvem kláštera původu. Ale ani tahle
druhá činnost mi nepřijde nijak světoborná na to, aby uživila 9600
metrů čtverečních, 18 jeptišek a jednu uklízečku a zaplatila
všeliké ty profesory.
Třetím zdrojem příjmu je rezidence. Myslím, že jsem docela
jasně popsala, jak funguje tato záležitost. Ale ptám se - stačí to,
za předpokladu, že jeptišky mají na rozdíl křídla rezidenčního
naftové topení, jezdí si čas od času autem na výlety do druhého
koutu Španělska a platí dva stálé zahradník?
Čili předpokládám, že jasně vyplývá značná finanční podpora
této zlotřilé a nemravné instituce ze stany státu. Což je to
nejzlotřilejší ze všeho. Co je královo, královi... Jenže to
španělským daňovým poplatníkům nedochází a pravděpodobně asi ještě
dlouho nedojde. Poslední totalitní režim tu skončil poměrně nedávno
a byl tak silně prokatolický, že z valné většiny veškeré předchozí
protikatolické tendence udusil.
Ale pro dnešek toho bylo, zdá se mi, docela dost. Jelikož toto
povídání bylo zaměřeno více na materiální stránku dnešního
španělského katolicismu, a to ještě navíc jen z pohledu kláštera,
který jsem obývala, tak se propříště pokusím polepšit a popsat jeho
duchovní stránku.
Medvědice
výheň