+--------------------+
                            | Španělský karneval |
                            +--------------------+

           Slovo  karneval  vyvolá  ve  většině lidí,  které  znám,  hned
      několik  asociací:  v první  řadě  dětské  karnevaly s  krepákem  a
      drátkama, pak masopust a zahraniční kapely v pražských ulicích, pak
      Rio a Benátky... no ale to je asi tak vše. Než jsem zažila karneval
      ve  Španělsku, byla  jsem  na tom  stejně, ale  už  chápu, že  není
      karneval jako karneval, stejně jako není kafe a kafe.

           Kohokoli se  ve Španělsku zeptáte  kam na karneval,  řekne vám
      Cádiz. Jelikož je to asi takový pojem jako Rio de Janeiro, které se
      už z úcty nečte "janejro" ale "žanéro", tak i Cádiz se ve španělsku
      namísto korektní  verze "kádif"  čte "káj"  - holt  Andalúzie, tady
      byste s učebnicí pro samouky daleko nedošli.

           Když už jsem u výslovnostních výstřelek - cádizanům (pozor! ve
      španělštině nepravidelně "gaditanos") se v Andalúzii všichni smějí,
      protože místo "č" říkají takové teploušské  "š" a místo "j" - pokud
      se píše "y" nebo "ll" -  vyslovují "ž". V Latinské Americe je verze
      "ž" na některých místech běžná, takže u tohoto jevu se krutý masový
      humor  spokojil jen  s několika  vtipy,  ale s  tím "ššššš"...  No,
      zkuste si  představit, že by někdo  místo "to je ale  pěknej macho"
      řekl "to je ale pěknej maššššo". To jen tak na okraj.

           Fakt, že "divně" vyslovují a že tedy určitě musí být teplí, je
      v Cádizu  (předpokládám, že  ke značné nelibosti  jeho praobyvatel)
      podporován ještě faktem, že je jedním z měst s největší koncentrací
      gayů ve Španělsku.  Městem šlapajícím mu v tomto ohledu  na paty je
      Granada. Dle katolické  doktríny je karneval, pokud jsem  ho ze své
      nekatolické  pozice správně  pochopila, období  posledních tří  dní
      před začátkem postu (Popeleční středou).  Sám název napovídá, že se
      jedná o  období, při  kterém se  musí zneužít  toho, že  je všechno
      dovoleno,  neboť  období,  které  přijde (půst),  je  pro  pozemské
      požitky přímo nevhodné. (Karneval je  z italského carnevale, což je
      z latinského carnem  levare, a to znamená osvobodit  se od masa...)
      Tři  dny je  trochu málo  na  obrovské veselice,  jichž jsou  bodří
      Andalúzané schopni,  takže v Cádizu  karneval trvá celý týden  - od
      pátku do  další neděle. Jo,  že je  mezitím Popeleční středa?  No a
      co??? Vždyť ani ten půst se  nedodržuje. Od Popeleční středy se pak
      počítá 46 dní postu (cuaresma), jež končí Nedělí Zmrtvýchvstání - a
      to už jsou velikonoce.

           Ale zpět do Cádizu. Samotný  akt karnevalu je jen vyvrcholením
      období téměř  jednoho měsíce,  kdy v tomto  městě v  divadle Teatro
      Falla   soutěží  zvláštní   amatérské   soubory  zvané   chirigotas
      ("čirigotas"). Tato tělesa se skládají výhradně z mužů převlečených
      do  masek, mají  úžasně legrační  jména  a zpívají  v přesně  daném
      pořadí hudebních  prvků písničky na aktuální  politická, kulturní a
      sociální témata. Hrají na kytary, tamburíny a kazoo a účelem jejich
      vystoupení je pobavit  obecenstvo (asi jako Uhlíř a  Šíp v Šarádě).
      Ve  snaze  rozveselit  co   nejlépe  užívají  extrémních  obratů  v
      cádizštině, jejich  "ššššš" je  nejteplejší ze všech  a z  textů by
      člověku, který  všemu rozumí (což se  nedá říct o všech  ani tady v
      Andalúzii)  praskla bránice.  Jejich tradice  je tak  živá v  celém
      státě, že je naživo vysílá televize, a to každý den.

           Jak říkám, chirigotas  jsou začátek. Pak se do  Cádizu, což je
      město těsnící  se uvnitř hradeb na  malinkém poloostrůvku oblévaném
      Atlantským Oceánem, sjede veškeré  zábavychtivé Španělsko a všichni
      guiris (despektivní označení pro cizince)  a začíná bál! Na ulicích
      se   rozsvítí  dekorace   v   podobě  šášulů   a  různých   dalších
      "karnevalových" tvarů  patřících neoddělitelně k  tamějšímu veselí,
      otevřou se jindy zavřené vchody do domů, obchody narychlo přeceňují
      zboží a do toho všeho se nahrne karnevalující dav.

           Pro  mě  byl  vloni  největší  šok  to,  že  úplně  každý  byl
      převlečen.  Nevěřila  jsem  průvodkyni, když  nás  ještě  odpoledne
      upozorňovala, abychom  si vymysleli nějaké primitivní  masky, jinak
      že se budeme cítit špatně...  Jeli jsme vlastně jako čumilové čtyři
      přátelé - dvě Slovenky,  jeden Brit a já a rozhodně  se z nás cítil
      nejlíp ten  ostrovan, protože si ustřihl  tričko, pořídil oranžovou
      paruku a  růžová ušiska  a vydával  se za  zajíčka... Jestli  si ho
      dovedete  představit, tak  máte  dokonalý obrázek  toho,  jak to  v
      Cádizu   během  karnevalu   vypadá.  Každý   se  zřídí   do  nějaké
      neuvěřitelné podoby,  pomaluje se  křiklavými barvičkami  a vesele,
      hekticky a amébovitě se pohybuje sem a tam po městečku.

           Masky jsou velmi různorodé - někdo chodí jen tak sám, a pak má
      masku spíš veselou samu o sobě (klaun, čarodějnice nesoucí dědka na
      zádech či naopak,  smrtka, motýl, kuchař, umělec, a  tak dále), ale
      jsou i jiní, kteří se na  akci připravují ve skupinkách dvou a více
      lidí,  a pak  působí legračně  vlastně celek  (muzikanti, taxikáři,
      námořníci, vojáci, již zmiňované chirigotas a další). Mně osobně se
      nejvíc líbila  skupinka asi  patnácti lidí,  kteří se  převlíkli za
      autíčka typu  Matějská pouť: kolem  pasu měli duše z  pneumatik, na
      zadku jim  svítila lucernička, ze  stejného místa jim až  nad hlavu
      vedl kinklající se drát, v ruce  drželi volantík, v puse měli kazoo
      a za mohutného bzučení a bezhlavého běhání dopředu a dozadu vráželi
      do lidí. Nikomu to samozřejmě nevadilo, protože to patří k věci.

           Jinak je veselo i těm, kdo jen sedí v pouličních kavárničkách,
      nebo stojí  opřeni o provizorní  pouliční barové pulty,  protože je
      pořád na co koukat. Je neuvěřitelné, že se na ulici opravdu neukáže
      nikdo bez masky,  a to je celé  město přecpané a není  tam pomalu k
      hnutí množstvím lidí... Hemží se  to samozřejmě i prodavači různých
      cetek,   gigantických  brýlí,   černokněžnických  oděvů,   hůlek  a
      klobouků,  stříbřitých  paruk,  litrových lahváčů  piva,  pražených
      slunečnicových semínek, confetti a  podobných cerepetiček, ale ti v
      davu oslavujících karnevalistů docela zaniknou.

           Běsnění  začíná  kolem  sedmé  hodiny  večerní  a  končí  před
      úsvitem. Do  jedenácté až dvanácté hodiny  dopolední pak oslavující
      dav odpočívá a  nabírá síly na další nedělní  akce: tradiční soutěž
      Carrusel de Coros na  asi nejnepochopitelnějším cádizském náměstí a
      na  Cabalgatu. První  z nich  je soutěž  dalších, jiných  hudebních
      těles, počtem členů daleko menších než jsou chirigotas. Ale i tak -
      má-li  se kapela  o 15-20  lidech  vtěsnat na  jeden povoz  (tažený
      původně koňským spřežením, dnes však traktorem), je to docela síla.
      Těch kapel,  a tedy povozů, je  tak deset až patnáct  a jezdí kolem
      dokola po  náměstíčku o velikosti asi  tak pražského Staroměstského
      náměstí,  jenže tohle  je  uprostřed zastavěné,  takže ty  traktory
      vlastně objíždějí  budovy uprostřed. Vzniklá ulička  je velmi úzká,
      traktory  velmi  smradlavé  a  hlučné a  písničky  všech  seskupení
      podobné  jedna druhé  jak  vejce  vejci, takže  mě  osobně to  brzy
      přestalo bavit.

           Odpoledne je  ještě další zábavná akce,  té jsem se však  už z
      nedostatku času  nemohla zúčastnit.  Říká se  jí Cabalgata,  což je
      něco jako  veselý průvod jezdců  na koních; s  muzikou, ozdobami...
      zkrátka se  vším, co  je třeba.  Průvod projde  městem, ale  jak to
      končí, nevím. Asi další veselicí.

           Tak  to je  cádizský  karneval.  A na  závěr  vám ještě  volně
      přeložím úryvky z nějakých starších chirigot:

      Džínovej Džou
      Uaáaáaáaáaách, čana, hana čeiaiaiaia... upa upa jéjéjé...
      Tak dost bylo tý srandy, dem na to, né?:
      Indiánský přísloví říká: když v potůčku už neplout ani jedna ryba,
      když nebýt bizoni a já nemoct ohnivou vodu pít,
      když na stromě už nebýt nic než shnilý květy,
      tak nezbýt nic jinýho... než do Delvity jít!!!
      No a když jsme tam, tak Velký Manitů povědět:
      "Paní Novákovou prosím k pokladně číslo pět."
      Pak přijít bílý muž, já s ním dělat obchody,
      jenže on mě natáhnout... a já pak letět na schody.
      Já mu přinýst kůže z bizona z Arizóny,
      on mě přinýst tenisky z fabriky ze Zlína,
      já mu dát malý diamantíky... a on mě...
      dát desku "Na Vlachovce", ten šejdíř, ta sviňa!
      (...)
      Vopičky z Kájzu
      Sklapněte na chvilku, no tak ticho, už to začíná...
      Sakra, ale tečou mi nervy, no to je vážně skvělý, má milá!...
      Když se se mnou chce moje stará pohádat,
      najednou zvážní a je jak esembák,
      dělá na mě bububu... to je teda paráda!
      "Koukej, ty vopičáku jeden, mám tě tak akorát dost,
      beru si děti a hodlám s nima odejít, abys měl zlost,
      a jsem móóóóc zvědavá, jak si tu pěkně povedeš!"
      Ty dééš? A próóč? A co já??? Ty fakt deš????
      Kampak to asi tak máš namířeno, kočičko?
      No ale táhni ke všem rohatejm, když myslíš, holčičko!
      Je mi to ukradený, jdi si klidně stěžovat neteři,
      jenom než se vypaříš, má milá, hrábni do peří
      a udělej mi hodně dobrý míchaný vajíčka,
      i kdyby snad měly bejt až pozdě k večeři...
      (že v tomto kontextu znamenají míchaná vajíčka něco zcela jiného,
      je snad zbytečné podotýkat...)

                                                        Medvědice


            výheň