+----------------------+
---------------------------+ JOINT STRIKE FIGHTER +-----------------------------
+----------------------+
Joint, hehe, řeknete si. Ne, ne, mí věrní piloti, hulit se
nebude. Bude se lítat ! ;).
Joint Strike Fighter je jméno programu americké armády, který
má zajistit převahu jejího letectva i v relativně blízké
budoucnosti. Staré dobré (a pořád moje nejoblíbenější) F-16ky a
zřejmě i všichni ti Horneti a Tomcati se podle generálů ocitly v
důchodovém věku a bude třeba nových taktických letounů. Vypadá to,
že F-22, která má již jít do výroby, nějakou chvíli vydrží, ale s
programem JSF se počítá tak kolem roku 2010. Zatím jsou plánovány
dva konkurenční prototypy, X-32 a X-35. X-32 opravdu vypadá jako
stroj budoucnosti. Má tvar ne nepodobný diskovému a jistě víte, co
to bude znamenat - enormní zvýšení výskytu pozorování našeho známého
UFO. X-35 oproti tomu má nejblíže svým vzezřením k F-22, u které mi
virtuální piloti chtě nechtě známe již každý šroubek. Měl by
následovat odstavec o nudném omílání stroje F-22 v dnešních
simulátorech. Domyslete si ho podle libosti.
Nálet na Brendin barák
Ať tak či onak, nesmírné plus se tomuto simulátoru připisuje
hlavně za originalitu. Nejen, že máte možnost vyzkoušet si pilotovat
to, co se na nás chystá na konci příštího desetiletí, ale i prubnout
nově připravované letecké zbraně z programu JSF.
Jelikož celé tohle recenzoidní povídání plodím na dovolené,
dávám si teď pauzu a jdu se někam svlažit do pěnivých vln. A jsem
zpátky. O den později, ale s dobrou historkou, která má s naším
simulátorem co dělat.
Dnešní program sestával z Aqua city, prostě takové ty tobogány
vedoucí až za hrob. Procvičovali jsme své žaludky s dívčinou z
vedlejšího hotelu a s jejím asi osmiletým bratránkem z desátého
kolena. A pak to přišlo. Nějakým záhadným způsobem přišla řeč na
počítačové hry a Karolínka (jaké to krásné jméno) se vyjádřila o
trávení času s hrami dosti záporně. Už si s povzdechem zvykám, že
holky fakt moc nepařej. My hráči pak musíme většinou dívce přitakat,
co že je to za blázny, kteří sedí ve svých temných doupatech nad
nějakým stupidními simulátory, dungeony, strategiemi...ách ! Prostě
totální pokrytectví.
Takže jsem jakž takž přiznal že jó, že počítač doma mám a že
jsem ve svém životě i tu nějakou hru už viděl. A pak se osmiletý
Šimon ozval: "A hele, znáš třeba Need for Speed ? To pařim s tátou !
Teď má prej bejt trojka, to bude něco !" Samozřejmě mi zablejskaly
očička a dívčina jako by vedle mě najednou vůbec nebyla. Jenomže
jsem se musel ovládnout a nezačít si s prťavým chlapečkem povídat o
záludnostech a slastech té které zatáčky v NFS II. Jenomže pak řekl
další nevinnou věc:
Radioamatéři
" A znáš Joint Strike Fighter ? To mám voriginálku s tákhle
tlustym manuálem, ale v angličtině." Vyvalil jsem oči, ale mlčel
jsem. Totiž moje verze je tak trochu "ořezaná" (znáte to) a po
manuálu ani památky. A tam je popis kláves, bez kterých se já lamer
neumím zatím ani ejectovat.
Začal jsem z nebohého chlapečka na tobogánu páčit CTRL-ALT-Xové
kombinace, ale nedostal jsem z něj naneštěstí skoro nic, já se teda
taky nebifluju ovládání nazpaměť, a to mu ještě bylo osm. Tady malá
pokrytecká historka o pařícím chlapečkovi končí, ještě jenom snad,
že to napech stejně bylo nanic, protože dívčina se nakonec ukázala
jako zadaná. Sakra, moh jsem mít manuál ! :\ (^&*##. No. Zkusíme
to zase poněkud k věci, že ;). Takže se opět podíváme na simulátor.
Co je tedy ta magická věc, která mě uchvátila a připoutala i přes
to, že hraju JSF tak krátce ? Je to kupodivu grafika.
Nevím jak vy, ale já k smrti nenávidím a zatracuji všechny
hi-end simulátory honosící se "fotorealistickými texturami ze
skutečných družic". Ano, je to přesně ten typ grafiky, kdy se při
nízkém letu fotografie terénu na texturách rozplynou v rozmazané a
hnusné nic. Typickým příkladem by byly třeba Back to Baghdad nebo
Flight Unlimited. Nic mi nemůže připomenout víc to, že koukám jenom
na obrazovku monitoru, jako když se auto na silnici nebo strom lesa
rozplyne při nízkém letu v bitmapový flek. A zde přichází JSF.
Číslo Pět v transportéru
Když jsem tedy testoval svého Celeronka, vyhrabával jsem starší
hry, které byly předtím trhané a ruka má padla na JSF. A hned do
vzduchu a nízkým letem prý přes kolumbijské hory. První, co mě
uchvátilo, byla naprostá plynulost grafiky. Ne, není to mojí ještě
tak dva dny dream-konfigurací, simulátor má jeden z nejrychlejších
enginů ze všech. Takže nahodit starou dobrou dvoustovku nebo cokoliv
a hurá do vzduchu ! Když už tam budete a znova si v menu nastavíte
ze začátku přehnanou citlivost joysticku, podíváte se okolo.
Doslova. Virtuální kokpit je samozřejmostí. A pak se sneseme za
burácení přídavného spalování dolů, mezi údolí kopců, kde všude
kolem vás je spousta teček. Letím níž a níž a vykylíme oči - ty
tečky jsou totiž zblízka nádherně detailní stromy ! Ani byste
nevěřili, co toto a další podobná zlepšení terénu dokáží. Je
podvečer a slunce bude za chvíli zapadat za vzdálené pohoří.
Hodíme tam jeden z mnoha externích pohledů a náš stroj osvítí krásný
lensflare. V dálce vidíme světla. Město. Brzdíme stroj na půl Machu
a přízemním letem kopírujícím terén se k němu blížíme. Město nás
vítá. Proplétáme se ulicemi mezi vysokými i nižšími domy, ve kterých
se rozsvěcují první světla. Některé mrakodrapy pořád vypadají sice
jako osvětlené krabice od bot, ale v záplavě ostatních krásných
texturovaných domečků a efektů si toho ani nevšimnete.
Klasický lensflare
Jenomže jsem jaksi při těch všech grafických hodech zapomněl,
že je vlastně válka a letím na misi a ne na vyhlídkový let. Známý
výstražný zvuk hlásí, že jsem zaměřen tepelně naváděnou raketou.
Dávám zadní pohled a vidím ruský SU-27, jak mi visí na ocasu a
nenechává se setřást mým úhybným manévrováním. Raketa prolétává
těsně kolem mě a ztrácí se v podvečerním oparu. Ale druhou už mě
Ivan trefil. Všechno bliká červeně a status poškození ukazuje
zrasenou celou pravou stranu letounu a podvozek. Engine hry na to
hned reaguje a letadlo se skutečně podle poškození špatně ovládá.
Šmátrám po klávesnici, abych našel čarovnou kombinaci, většinou
CTRL-E, která z vás udělá sice parašutistu, který ale zatím žije. Ať
ale mlátím do kláves jak chci, eject ne a ne najít. A přede mnou je
dům. Prásk ho a ve městě je kráter a určitě pár mrtvých včetně mě.
Bez manuálu to prostě nepůjde. Z internetovských recenzí se dozvídám
další neuvěřitelnou věc: když se odpálíte a dopadnete s padákem na
zem, hra nekončí, ale vy dostáváte do ruky pistoli či samopal a
hezky po svých se musíte probojovat z nepřátelského území zpátky na
svojí základnu ! Malý klučina z tobogánu mi to potvrdil, a prý se dá
kulometem ze země sestřelit i na vás nalétávající stíhačka ! Co se k
tomu dá dodat. Snad jenom, že musím sehnat to zpropadený rozmístění
kláves !! Grrrr...
Jedna věc je právě bez manuálu dost nepříjemná, a to neustálé
zapnutí funkce kopírování terénu. Nemůže se vám pak sice stát, že to
naperete do země, ale ony zmiňované stromečky, keříčky nebo v
Afganistánu pouště a šutry zblízka zase neuvidíte, protože palubní
počítač vás moc nízko nepustí. Při mých vyhlídkových letech jsem to
řešil zase jako lamer-bezmanuálu-pilot, nebo taky jako člověk, který
by opravdu aspoň jednou ten originál vskutku potřeboval. Vysunul
jsem totiž podvozek a vesele si to smažil těsně nad lesem.
Jelikož jsem se před nedávnem vrátil z pustých hor Skotska, kde
jen fouká vítr a sem tam zamečí horská koza, atmosféra v JSF mě
totálně dostala, což ostatně poznáte sami.
Jak letíte nad vyprahlými a nehostinnými pouštěmi Afghanistánu,
hukot vašeho proudového motoru se mísí se šumotem větru a pouštní
údolí se před vámi na monitoru rozevírají jako lastury vydávající ze
svých niter svá tajemství. Až poletíte, tak poznáte tu krásnou
závrať. Z vysokých hor a zaoblených kopců je opravdu cítit respekt,
ne jako jinde, kdy se máte proletět kolem polygonové hory a pouštět
si z toho zážitku do textilu. Zde opravdu cítíte tu samotu pouště,
kdy vašimi společníky jsou jen hlasy v rádiu a občas váš wingman.
Jak tak uháníte nad pustinou a sledujete na zemi stín svého letounu,
jste rádi, že sedíte ve svém kokpitu a máte alespoň nějaký kontakt
se světem a nejste sám... sám s tesknými kopci kolem vás. A tady
nejspíše nastupuje další část hry, a to právě když to schytáte a
musíte po svých. To se snad pak samým steskem mezi horami rozpláču a
vítr ponese mé kvílení mezi ve stínu schovanými skálami. Básnické
střevo se zase ozývá (bolí mě břicho) a slunce na pláži pálí. Ani
jediný mráček nedopřeje kůži odpočinku, a tak přemýšlím jako správný
závislák o tom, jak až přiletím polorozpadlým Tůčkem domů, sednu
třeba do X-35 a poletím se schladit do mlhavých vietnamských lesů.
Šťastný let.
TopGum GOnDaR
výheň