+------------------+
| Španělská fiesta |
+------------------+
Není asi nic typičtějšího než taková španělská fiesta. Fiesta
je jakákoli oslava, a to ať se koná kde chce a kdy chce, a navíc
ještě naprosto nezávisle na počtu zúčastněných osob. Takovou
fiestou může být domácí mejdan, setkání nějaké skupiny po letech,
opíjecí akce U Fleků anebo masové (neřku-li celonárodní) křepčení
zastřené dost průhledně rouškou nosící jméno nějakého svatého.
Tohle je katolická země a svatých by člověk napočítal pomalu
víc než věrných oveček, a padne-li na každého z nich jeden
svátek... tak tu v podstatě není pracovních dní moc. Krásně o tomto
tématu píše Robert Merle ve své knize "Mé dobré město Paříž", která
se sice odehrává v Paříži, ale kde pár dní před Bartolomějskou nocí
katolická švadlenka poměrně logicky zdůvodňuje svou nenávist vůči
hugenotům: "Vždyť oni nám chtějí sebrat všechny svaté! A kdy bychom
si potom my, chudáci, měli asi tak odpočinout???" A jelikož Španělé
tohle poměrně bystře pochopili, zůstali u katolicismu, a výsledek
je ten, že zůstal-li jeden jediný týden beze změn, tak se dá mluvit
v podstatě o zázraku nebo nejméně o veliké náhodě.
Pokud datum fiesty padne na sobotu, tak se nic neděje -
oslavuje se v sobotu večer, v neděli se střízliví a vlastně je vše
v pořádku. Horší to je, pokud se má oslava odehrávat v neděli.
Jedná-li se o opravdu hodně důležitou fiestu, tak se "střízlivěcí
den" odloží i na pondělí, čímž se dosáhne prodlouženého víkendu
neboli "puente" (= most). Jiná varianta je, že svátek má být v
pátek. Není ani třeba mluvit o tom, že pátek se jednoduše přilepí k
sobotě... Ale ze všeho nejraději mají všichni oslavy padající na
čtvrtky, protože takový čtyřdenní víkend prostě není k zahození
nikdy... Španělé zbožňují puentes, a že jich není málo, to je
jasné.
Asi bych neměla znovu spadnout do starého omylu
zevšeobecňování, protože při zmínce o Andalúzii si klepe na čelo
celý zbytek království, takže se radši budu držet zdejšího folklóru
a mluvit o tom, co vím a co jsem zažila. A tím je Jih.
Heslo zní asi takhle "Slavíme cokoli a kdykoli - a pokud nám
to v nebíčku přinese nějaké plus, tím líp." (Moje oblíbená česká
parafráze zní podobně - "buď je Karla, nebo Čtvrtýho" - ale
zůstaňme ve Španělích.) V Granadě začíná rok pro většinu lidí
poslední nedělí v září, kdy se oslavuje "Nuestra Seňora Virgen de
las Angustias", což je "Naše Paní Panna Sedmibolestná", patronka
Granady (příjemný patron, ne?). Z kostela uprostřed města se vydává
mohutné procesí nesoucí veliká a odporně těžká nosítka s figurínou
řečené svaté, za ní a před ní kráčejí zasloužilí členové příslušící
k farnosti a nesou tlusté a vysoké svíce, stříbrné okrasné nástroje
pochybné užitečnosti a podobně. Projdou město a po mnoha hodinách
kráčení a odříkávání modliteb se za svítání vrátí zpátky. Uklizečka
z kláštera, ve kterém jsem vloni bydlela, jinak velmi příjemná a
sympatická vdovička šedesátnice, byla této svaté tak oddaná, že za
ní chodila se svící v ruce a mrmlala si modlitbičky po celou dobu
procesí.
Podobných procesí je do roka mnoho a mnoho. Bohužel si
nepamatuju všechna data a příslušná jména, ale minimálně každý
druhý víkend se podobná sláva odehrává. To je samozřejmě obrovský
kšeft pro pojízdné prodejce limonád, sladkostí, pražených buráků a
dalších dobrot, takže ať je oslava jakákoli, vždycky si můžete
koupit úplně totéž... Další z důležité řady podobných procesních
svátků je např. 8. prosince "La Inmaculada Concepción" (čili
Neposkvrněné Početí), kterou má velmi ráda především univerzitní
komunita, neboť je nepřímým signálem pro ukončování výuky. Týden
předcházející velikonočnímu pondělí, Semana Santa, je akce
vyžadující sama o sobě hodně dlouhé vyprávění, takže o tom jindy,
ale dalším důležitým procesím je ještě třeba Boží Tělo neboli
Corpus Christi (nemýlím-li se, pak se jedná o první čtvrtek v
červnu, což je ve zdejších teplotních podmínkách mučednictví dost
vysokého stupně), po němž následuje týdenní (!!!) noční tančení,
konzumování a veselení se ve speciální Juldě-Fuldě za městem. Vedro
je v té době už takové, že se nezačne dřív jak o půlnoci a nekončí
se před svítáním...
Takové nepohyblivé fiesty mají poměrně velkou oblibu. Při těch
se totiž Španěl může veselit na jednom místě, aniž by se z něj
hnul. Prostě v danou dobu přijde na dané místo, tam už stojí
typický stánek s pivem a občerstvením, pódium a velké reprobedny,
pustí se "bacalao" (místní popík žalostné kvality) a tančí se, pije
a konzumuje až do áleluja. Týdenní oslava na Corpus Christi je
samozřejmě extrém, ale o měsíc dřív je třeba oslava Křížů (Cruces),
při kterých se poměrně vysoké procento jinak naprosto průměrných
občanů převlékne do toho typického cikánského andalúzského kroje,
sedne na koně, dojede na některou granadskou křižovatku (MHD ani
jiná doprava v ty dny nefunguje), sesedne a jme se konzumovat a
tančit sevillanas.
Výhodou tohoto tance je nesporně fakt, že ho můžou tancovat
jak ženy s muži, tak i ženy s ženami nebo muži s muži, neboť se
partneři v podstatě jeden druhého vůbec nedotýkají, ale jinak mi
přijde docela nudný, tančí-li se nepřetržitě již pátou či šestou
hodinu na tytéž melodie. (Andalúzané prostě milují hity, které
právě letí v rádiu, takže když se třeba na Corpus Christi
pohybujete od jedné diskotékové plochy ke druhé, tak máte pocit
deja vu... všude pouštějí totéž.) Původně byla slavnost Křížů asi
docela zajímavá, protože každý kostel, každá čvrť, společnost,
asociace sousedů a podobné instituce vystavila na ulici veliký kříž
nesoucí neuvěřitelné množství dekoračních prvků a komise
brouzdající mezi jednotlivými exponáty měla rozhodnout, který kříž
je v tom daném roce nejlepší. Již několik let po sobě vyhrávají
tytéž kříže, takže něco smrdí ve státě dánském...
Jedna z kombinovaných fiest je tzv. "romería" neboli jarmark,
kdy je třeba nejprve někam dojít a potom se na daném místě veselit.
Zrovna dnes byla třeba "Romería de San Cecilio", což je opatství
ležící kousek nad městem, ale když jsem tam v rámci nedělní
odpolední procházky došla, tak se mi udělalo docela zle, protože
malé Cikánky začaly tancovat sevillanas na "bacalao" verzi staré
dobré beatlesácké "All my loving". Pominu-li to, že mi konzumní
část španělských fiest trochu leze krkem, tak jsem se docela dobře
pobavila, protože mezi tím opatstvím a městem jsou jeskyně, v nichž
bydlí hippieci a alternativně smýšlející lidé, a ti se všichni mezi
konzumní Granaďany vmísili a dali fiestě naprosto specifický
nádech.
Jedna speciální granadská fiesta je "La toma de Granada" (=
dobytí Granady). Slaví se 2. ledna, protože v ten den v roce 1492
byla katolickým královským párem Ferdinandem Aragónským a Isabelou
Kastilskou (psala jsem o nich při povídání o Córdobě) Granada
dobyta, maurský král se vzdal a předal jim klíče města. Ti na hlavu
padlí a nevděční katoličtí Granaďané dodnes slaví ubohý svátek
vyhnání Muslimů, přestože tu všechno, co i po pěti stech letech
jejich správy stojí za to, zdědili po nich. Ten den prochází městem
procesí v čele se starostou...
Tak to byl krátký úvod do andalúzských fiest, no a na konec
dnešní relace ještě takovou malou perličku: před týdnem se v
Madridu slavila "Fiesta de San Antonio", tedy svatého Toníka, kdy
Madriďané nosí své čtyřnohé, dvoukřídlé či několikaploutvé miláčky
do kostela, aby se i jim dostalo náležitého pokřtění a přístupu na
nebesa. V televizi dokonce ukazovali i kněze světícího obstojného
vepříka... no dobrou chuť.
Medvědice
výheň