+-----------------+
| Španělský deník |
+-----------------+
Prvopočátky mého pobytu v téhle bláznivé zemi se musí hledat
tak dávno, že si je pomalu ani nepamatuju. Od roku 92 do 97 jsem
studovala v Praze na pětiletém dvojjazyčném česko-španělském
gymnáziu, a po těch pěti letech studia (už tehdy jsem si měla
všimnout, co to je za národ, ale osud tomu asi nechtěl) nám bodrý
jazykový poradce španělské ambasády, napůl Kecal a napůl alkoholik,
přišel zvěstovat, že jestli se někdo chce stát posluchačem na
univerzitě v Granadě, nechť nelení a vyplní žádost. Vzhledem k
souhře několika nezávislých faktorů, např. že jsem měla naprosto po
krk pravidelně se opakujících pražských depresí táhnoucích se vždy
od října do dubna mezi pseudointelektuály mé věkové kategorie, že
mě v té době zásluhou našeho úžasného baskického učitele
španělštiny ten jazyk zrovna bavil, že jsem po mnoha letech
opustila svého "macho", že jsem chtěla jít do světa atd. - zkrátka
díky spoustě podobných důvodů jsem vyplnila formulář, ze tři roky
staré brožurky vydané danou univerzitou jsem si vybrala obor
"Hebrejskou Filologii", hned po maturitě jsem dálkově levou zadní
napsala směšně jednoduché přijímačky (pro porovnání: při
přijímačkách na dvojobor "Překladatelství a tlumočnictví
španělština a angličtina" na Filozofické fakultě Univerzity našeho
otce vlasti jsem se zpotila jako kůň, a ještě jsem u ústních
vypadala jak balík, neboť jsem nevěděla, kdo napsal "Mechanický
pomeranč" - a nestačilo vědět, že film režíroval Kubrick -, a ze
španělsky píšících autorů jsem měla "jen" jednu stránku četby),
bylo mi přislíbeno stipendium, a že mi z velvyslanectví
zatelefonují, až budou mít nějaké zprávy. "Nejpozději předtím, než
budeš muset jet v září na zápis," slíbil bodrý jazykový poradce a
odjel do Blavy, kde mu vzápětí z parkoviště před hotelem Forum
někdo pomohl od Toyoty (nebo Forda?)
Stipendium neznělo špatně - školné, knížky a ubytování na
koleji s plnou penzí. Baskický učitel José se na celou věc díval
tak trochu s nadhledem (za dlouhou dobu strávenou tady jsem
pochopila, proč se takový Bask dívá s nadhledem na zbytek Španělů,
o Andalúzanech - jímž jazykový poradce nepopiratelně je - snad ani
nemluvě), a upozorňoval mě, abych si byla vědoma možnosti, že mě
strčí třeba do kláštera. Upřímně jsem se zasmála a naprosto věrna
své naivní nepředvídavosti jsem prohlásila, že to by bylo snad
úplně nejlepší, protože to bych u nás rozhodně nezažila, a vůbec -
babička vždycky vyprávěla, jak to bývalo v klášterech úžasné,
nemluvě o babičkách mého ex-macho, které div nepsaly ódy na mládí
strávené v klášteře - no a když to je tak super, tak co bych to
nemohla zkusit i já, že?!?
Léto jsem strávila zařizováním naprostých hovadin typu: výpis
z trestního rejstříku a jeho soudní překlad do španělštiny,
potvrzení od doktora o způsobilosti ke studiu ("Jo vy jedete do
Granady? Hm, tak to já vám napíšu antibiotika."), cestovní čajník,
černé náplně do propisek, osm stejných fotek apod.
Ke konci srpna už jsem začala být trochu nervózní, protože
ačkoli se ozval jakýsi úředník z dálkové univerzity v Madridě, že
jsem poslala neplatné kopie mých dosavadních vysvědčení - udělala
jsem tytéž kopie ještě jednou, a už platné kupodivu byly, z
ambasády mi stále nikdo nevolal.
Prvního září... nic. Druhého... nic. Třetího jsem vyměkla,
zazvonila jsem a veselý jazykový poradce mi na druhém konci sdělil,
že jim vlastně "právě" přišel fax z Granady, abych se neprodleně,
mezi druhým a devátým zářím, dostavila k zápisu. Měl, chlápek, z
pekla štěstí, že byl tak daleko, jinak bych mu asi zakroutila
krkem, ale takhle mi nezbylo než jen poděkovat a začít přemýšlet,
jak bych se si tak mohla co nejrychleji dopravit do Granady.
Proběhlo to asi tak, že jsem obtelefonovala asi tak milión
cestovek s otázkou, zda by neměly v autobuse alespoň jedno volné
místo, ideálně samozřejmě dvě (na této první cestě mě doprovázel
kamarád Jirka), a po dlouhých hodinách tragických výsledků se
ukázalo, že někde by se ta dvě místečka našla. Nechali jsme se tedy
už druhý den dovézt na francouzsko-španělskou hranici, a tam nás v
pět ráno, na naši vlastní žádost, šofér vyhodil.
Pokud jste ještě ve Španělsku nezkoušeli stopovat, tak to ani
nikdy nedělejte; pokud ano, tak víte, o čem mluvím. Stát v pět ráno
na hranicích uprostřed temna není med naprosto nikde, ale ve
Španělsku je to prostě BLBEJ NÁPAD. Míjející kamióny neměly ani
kapku slitování a jelikož Jirkovi byl můj zápis na univerzitu
docela buřt, nenapadlo ho nic lepšího, než se mi smát. Typické.
Když se začalo trochu oteplovat a rozednívat, objevil se konečně
nějaký bláznivý TIRák ochotný dovézt nás, kam až to jde, a jelikož
nás čekala cesta dlouhá asi tak 1000 km, vzali jsme zavděk i tím
"jenom" čtyřsetkilometrovým stopem. Situace na výsledné křižovatce
se však ukázala být ještě katastrofálnější než byla ta ráno,
protože jsme a) nestáli na dálnici, b) totálně nevhodně zvolili pro
stop dobu siesty, což je doba zhruba mezi druhou a půl šestou
odpolední, kterou správný Španěl věnuje trávení tučného oběda a
poklidnému podřimování rušenému jen hromadou tetelících se much.
Prostě: nakonec jsme vyměkli a jeli jsme na nejbližší možné
autobusové nádraží místním vláčkem. (Mimochodem - ten vláček byl
docela nečekaný zážitek, protože kromě čistých sedaček a oken mě
překvapila i příjemná muzička linoucí se z reproduktorů.)
Ve Valencii (která je moc pěkná, ale nejzajímavější na ní je
asi tak to, že jim přes město místo řeky teče park a přes ten park
se klenou mosty; hispanisty pak by možná zajímalo, že je to město -
pokud si na to v hlubinách svých přetížených pamětí vzpomenou -
které dobyl Cid, slavný protagonista hrdinského eposu "El Cantar
del Mío Cid" přebásněného do češtiny např. Václavem Cibulkou pod
názvem "Cid a jeho věrní"), zkrátka ve Valencii jsme nasedli -
zcela vyčerpáni a zklamáni španělským stopem - do dálkového
autobusu a vydali jsme se ku Granadě. Jízda ve Španělském dálkovém
autobuse - tedy v autobuse meziměstském, ale jelikož jsou tu města
tak 150-200 km od sebe, tak jim říkám autobusy dálkové - je scéna
jak z divadla. Vpředu sedí upejpavé paňmámy s vodovou o trojnásobku
objemu vlastní hlavy, čučej do bedny umístěné nad řidičem, kde
obvykle běží některý z nejhorších filmů americké produkce, v lepším
případě Schwarzenegger, nebo porno. Uprostřed autobusu sedí cizinci
a civilizovaná vrstva Španělů, většina z nich poslouchá walkmana a
v úporné snaze usnout se jim nejenže nedaří ani zdřímnout, ale
naopak - mají smysly zjitřené natolik, že jim neunikne ani ň z
toho, co provádí kasta vzadu. No a ta zadní skupina, to jsou
manuální dělníci (pozor, nerada bych byla nařčena z buržoustství,
ale těmhle figurkám, o kterých píšu, to skutečně myslí naprosto
jinak), většinou chlapi tak od padesátky nahoru, co vypadají tak na
sto dvacet, v převážné míře (alespoň v těchto jižních klimatických
podmínkách) sběrači oliv s nevalnou slávou alkoholiků a
budižkničemů. Celou cestu kouří smradlavé cigarety značky "Ducados"
(z hodně tmavého tabáku) a nebo ještě smradlavější doutníky,
povykují na sebe přes uličku a pijí levné víno z krabice. Obtěžují
celý autobus, ale jelikož jsou na to všichni zvyklí, nikdo proti
tomu nic nepodniká. Jedna z lepších variant je ta, když v autobuse
nefunguje klimatizace. To se tabáková mlha prostě a jednoduše
koncentruje vzadu. Když ale klimatizace (nedejbože!) funguje -
naštěstí zřídkakdy -, tak dojde teprve ke katastrofě, neboť
klimatizace vzduch neobměňuje, pouze recykluje, no a pak se v
autobuse dusí všichni. V takových případech řidič mikrofonem
důrazně upozorní kuřáky, aby si počkali na přestávku, ale
španělského kuřáka prostě přesvědčit NELZE.
Takže jsme se s Jirkou, po pár hodinách nedobrovolného kouření
trochu přidušeni, v neděli ráno vysypali na granadském autobusáku.
Výborně.
Úkol na pondělí byl jasný: Vydobýt na stipendijním oddělení
potvrzení o stipendiu, zjistit, kterou budu mít kolej, odklusat na
fakultu, tam se zapsat, posléze onu neznámou kolej najít a
obhlédnout no a odpoledne nebo večer odjet z města pryč na další
pouť. Ať jsem se o tomto programu zmínila komukoli, všichni mě
považovali za idealistu a kroutili hlavami, protože dle konvenčních
španělských měřítek je tolik věcí v jednom dni prostě
NEZVLÁDNUTELNÝCH, a to musím ze své dnešní pozice - o šestnáct
měsíců vyspělejší - potvrdit.
Avšak neuvěřitelné se stalo skutkem, a Jirkova víra v to, že
večer už budeme v Córdobě, se naplnila. Ale po kolika zvratech!!!
Nejprve jsem plna optimismu vyzvedla na stipendijním oddělení
potvrzení o stipendiu. Těšila jsem se, jak se na oficiálním papíře
bude vyjímat "Hebrejská filologie"..., ale ouha. Koukám na dokument
(napsaný ve Wordu bez sebemenší známky snahy o zakamuflování tak
evidentního faktu), a co nevidím: mé jméno a pod ním "Španělská
filologie". Cililink!!!
Ukázalo se, že tři čtyři roky stará příručka, ze které jsem si
obor v Praze vybírala, byla neplatná, neboť mezitím někdo stačil
hebrejskou filologii coby ucelené magisterské studium zrušit. No,
nevadí..., říkala jsem si. Alespoň se naučím něco TROCHU užitečného
do života. (Jen tak na okraj - dívala jsem se při zahajování
letošního akademického roku do ZBRUSU nových informačních brožurek,
a píšou tam úplně tutéž blbost, přestože hebrejskou filologii lze
studovat bohužel i nadále jen jako druhý obor. Je to ještě trochu
komplikovanější, ale to nebudu rozvádět.)
Má další otázka na beznadějně průměrného úředníka byla
následující: "A co kolej? Kterou jste mi přidělili?" Zavládlo
dlouhé ticho, během něhož se ten nebožák prohrabal pěti tunami
papírů, které mu ležely na stole, pod stolem, kolem stolu a na
klíně, a nakonec mi bylo vítězoslavně odpovězeno: "Klášter jeptišek
převorek řádu svatého Jakuba." Mou mysl už podruhé během velmi
krátké chvíle obestřely mrákoty, tentokrát při představě děsivých
křížů na studených zdech, hrobového ticha, vstávání na šestou na
mši a mládí stráveného za gigantickou barokní petlicí spolu s lidmi
mně naprosto nevlastního náboženství... Mrákoty přešly, i otázala
jsem se na polohu. Úředník zalapal po dechu a pravil, že neví. "Ale
možná v ulici sv. Jakuba," zněla odpověď. I vydali jsme se na
fakultu, kde se mi za hodinu podařilo neuskutečnitelné - zapsat se
jako student do prvního ročníku - a odtamtud jsme se přes celé
město táhli až do ulice Santiago, tedy sv. Jakuba. Tenkrát jsem
ještě netušila, že řádově tříkilometrovou cestu budu celý
následující rok chodit tam a zpátky denně, a to velmi často i
dvakrát.
Šli jsme jednoduše za nosem a stále jsme nemohli najít cedulku
s číslem 20. Zeptali jsme se děduly sedícího v jednom ze vchodů po
levé straně a kouřícího smradlavý doutník (později jsem zjistila,
že je to vchod sídla granadské falangy, tedy fašistů...), a ten jen
mávl přes dláždění naproti. Obrátila jsem se o sto osmdesát stupňů
a málem jsem šla do kolen: přede mnou se napravo i nalevo táhla
starodávná zeď se dvěma řadami zamřížovaných oken zajištěných ještě
proti vlezlému světlu masívními okenicemi. Matička církev se
zkrátka proti osvětě jistí, jak může...
Uprostřed zdi byly veliká vrata, v jejich pravém křídle malé
dveře a na dveřích mrňavé zarýglované okénko. Připadala jsem si
jako v dobách nejhlubšího středověku, kdy někdo do kláštera vešel
jako mladík, a nevyšel, dokud ho nevynesli nohama napřed. Alespoň
ve filmech mají kláštery těch dob takovéhle vchody.
Vedle dveří jsem ale objevila výdobytek civilizace -
elektrický zvonek - a nezaváhala jsem ani na chvíli, zda ho mám
použít, či ne. Brzy jsem pochopila, že je to psychologická léčka,
protože ačkoli elektronický zvonek působí na první pohled jako vliv
dvacátého století na středověkou instituci, tak skutečný efekt byl
ten, že se zvonek rozdrnčel neuvěřitelnou silou, jako by někdo
vyzváněl na poplach. Zkrátka, jak jsem v průběhu celého
následujícího roku měla možnost vysledovat, jedno nevinné zazvonění
bylo schopné probudit hluboce spící klášter (o rozloze dobře dva a
půl hektaru) do poslední myšky. Měla jsem ale dost času na to, aby
mi hrůzou vstaté vlasy zase v poklidu slehly, neboť jeptiškám
evidentně příliš nezáleželo na tom, aby mi ihned otevřely.
Po nějaké době se za dveřmi ozval šramot. Nějaký ženský hlas
se mě zeptal, kdo jsem, tak jsem jí vysvětlila, jak nejlépe to v
dané situaci šlo, že jsem cizí stipendistka a že bych se ráda
podívala, jak to tam vypadá... Zřejmě mi rozuměla, protože odešla,
vrátila se s chřestícím svazkem klíčů a otevřela. Opět se o mě
pokusily mrákoty, protože se přede mnou objevila stopadesátikilová
ošklivá figura navlečená do černého hábitu od hlavy až k patě.
Podívala se na mě divně, ale když spatřila můj úděs, začala se
smát. V témže okamžiku se zezadu začaly objevovat další a další
jeptišky, všechny v černém hábitu, ale některé s bílou novickou
rouškou. Byly všechny o poznání snědší než normální Španělky, na
pohled bylo poznat, že to jsou cizinky, a tyto slečny
(pravděpodobně finalistky soutěže o nejošklivější ženu na světě) na
nás zvědavě pokukovaly a něco si nesrozumitelně štěbetaly. Po nich
se majestátně vkolíbala mrňavá, asi tak stokilová, podobně ošklivá
jako všechny předešlé postavy, Matka Přestavená (dále jen MP).
Mé sebevědomí (jindy dost pevné) kleslo na bod mrazu, a jen
stěží jsem jí vysvětlila situaci, ve které se nacházím. MP však
měla zkušenost jak s cizinci, tak s Univerzitou, a pravila, že
ačkoli o mě ještě vůbec nebyla zpravena, je dost možné, že se tak v
blízké budoucnosti stane, a ať se tedy klidně jdu podívat dovnitř.
Poprvé v životě jsem vstoupila na půdu kláštera, a to ještě do
prostoru klauzury. Ovšem daleko víc než já byl z míry vyveden
Jirka, kterému se něco podobného asi stalo nejen poprvé, ale i
naposledy v životě.
Byli jsme odvedeni do části, která slouží jako "kolej" pro
dívky, a jeptišky mi ukázaly pokoj, kde byla postel, noční stolek,
skříň, zavřené okno o rozměru čtyř metrů čtverečních, tma a
smrádek. Nad nočním stolkem elektroměr a na podlaze dlaždičky. Až o
měsíc později, když začala zima, jsem pochopila, že dlaždičky jsou
v nevytápěné místnosti docela nedobré zařízení a že je možno
nenávidět i takovou neškodnou věc, jako je elektroměr (který se
pořád jen otáčel a otáčel a sčítal pesety, které jsem potom později
musela dobrotivým Kristovým nevěstám zaplatit v dvojnásobném
množství, neboť "elektrárna zdražila", což samozřejmě nebyla
pravda).
Při té první zdvořilostní návštěvě ale všechno vypadalo OK,
byli jsme zavedeni i do jídelny, kde se na jedné zdi - od stěny ke
stěně - táhl obrovský obraz Poslední večeře nakreslený jakýmsi
místním patlálkem. Pod Ježíškem stála vyřezávaná komoda ve stylu
minulého století, na něm čínský čajový servis (dodnes nechápu, kde
se tam vzal - ve Španělsku se čaj nepije) a mrňavá napodobenina
japonského papírového paravanu. Kromě toho také španělská olejnička
se zeleným olivovým olejem a majonéza v tradičním komerčním balení.
Prostě typický pohled na nejistotu v duších dnešních obyvatel
Andalúzie.
Poděkovali jsme jepťuchám a MP za přívětivé přivítání, popřála
jsem jim příjemný zbytek dne, a že se tedy uvidíme za dva týdny. A
jak už jsem pravila, ještě ten samý den se nám podařilo odjet do
Córdoby.
Tedy povím vám, ta první návštěva v klášteře mě tehdy docela
vyšokovala, ale to jsem ještě netušila, co všechno během celého
následujícího roku v jeho stěnách zažiju, takže mě ještě žádná
noční můra na prsou neseděla. Místo toho jsme s Jirkou vyrazili na
autobusové nádraží a hurá v odpoledním vedru a (již dříve
popisovaném) andalúzském autobuse do Córdoby. Dvouapůlhodinová
cesta pro mě znamenala nejhorší zážitek svých dosavadních dní,
neboť kromě toho, že nám řidič pouštěl topení a zcela
nepochopitelnou spatlaninu americké provenience, tak jsem při
pohledu z okna za celou dobu neviděla NIC jiného než jen řady a zas
jen řady olivovníků, pěkně v zákrytu jeden za druhým; vyprahlou
zemi, suché pokroucené olivovníky a modré nebe. Kopečky, na kterých
v učesaných řadách pěkně rostly ty bezduché olivovníky... a v duchu
jsem si říkala - no to je tedy paráda, sem jdu studovat, sem, kde
jedeš dlouhé desítky kilometrů a nevidíš nic než jen ty olivy... Od
té doby už jsem si zvykla a poetika olivovníkových plantáží mi
přestala být cizí, ale první setkání bylo rozhodně bolestné.
Příjezd do Córdoby se ze směru Granada koná přes periferní
čtvrť, kde stojí malé jednopatrové baráčky a na každém z nich je
anténa, popřípadě dvě až tři. Těch baráčků je strašně moc a antén
tedy ještě víc. Vypadá to ze zvýšené perspektivy autobusu jako moře
rákosu nebo tak něco. Brzy se setmělo, a tak jsme začali hledat
kemp. Dojeli jsme městským autobusem do určené části a zeptali jsme
se kolemjdoucí paní, jak že je to daleko, protože jsme byli utahaní
až hrůza, nemluvě o téměř živočišné touze po vlažné sprše způsobené
šíleným córdobským horkem. Paní se na nás podívala, rozhlédla se
kolem sebe a pravila: "Tak normálně..." Pochopila jsem, že mám-li s
těmito lidmi komunikovat, musím respektovat jejich způsob myšlení a
rozhodla jsem s nevzít tuto nedefinovanou jednotku vůbec na vědomí.
A tak se nám nakonec kemp opravdu podařilo najít.
Druhý den jsme se vydali po památkách. Córdoba je moc staré
město, které bylo v době muslimské nadvlády sídlem kalify a tak i
správním střediskem kalifátu. Jak bylo v tenkrát zvykem, žili tu
vedle sebe poměrně poklidně Muslimové (Arabové), Židi a křesťané
(zvaní Mozárabes). Památky se tedy týkají všech tří kultur.
Všichni turisté se do Córdoby jezdí dívat především na Mešitu
tisíce pilířů (Mezquita de las mil columnas). Je to obrovský
komplex (Španělé samozřejmě tvrdí "největší na světě") značně
esteticky poškozený vlivem španělského katolicismu. Původní mešita
byla postavena Abderramánem I. za pomoci stavebního materiálu ze
zrušené křesťanské baziliky svatého Vincenta v letech 756 - 788,
postupná rozšiřování ale trvala až do roku 990. Přestavte si
náměstí asi tak sto krát sto metrů (ale možná i větší), které je
zastřešené a jehož střechu drží právě symetricky umístěné sloupy.
Sloupy mají samozřejmě typický muslimský dekorační prvek oblouku se
žlutočervenými pruhy.
Vstoupit do téhle mešity muselo být svého času nesmírně
působivé, neboť vešlo-li se hlavním vchodem, byl úplně na opačném
konci sálu mihrab (nika označující Východ) vykládaný droboulinkou
zlatavou mozaikou osvícenou důkladným systémem oken. Všechno
pokazil v roce 1523 biskup don Alonso Manrique, který doprostřed
obrovského sálu nechal postavit katolickou katedrálu (renesanční
základ s barokní dekorací). Nic proti umění, katedrála je krásná
(obzvláště se mi líbí z tmavého dřeva vyřezávaná část pro sbor a
mramorové sochy lva a býka), ale v té mešitě prostě nemá co dělat.
Dejme tomu, že jsme spolknuli tu katedrálu - ale co nezvládl
biskup, dokonal lid córdobský. Podél celého obvodu sálu vybudoval
vždy mezi dvěma sloupy kapličku věnovanou nějakému svatému. Celkem
jich je asi tak kolem padesáti. Pak ať mi někdo mluví o katolickém
monoteismu... Před vchodem do mešity je Patio de los naranjos, tedy
Dvůr pomerančovníků, kde rostou, jak sám název napovídá,
pomerančovníky. Ale ani jejich stín nám ve více než
čtyřicetistupňovém pekle nezvládnul pomoci. Seděli jsme s Jirkou v
téměř neexistujícím stínu kašny uprostřed těch pomerančovníků,
snažili jsme se něco sníst, ale letargie dostoupila takové meze, že
nám víc zbaštili místní holubi a nikdo se neměl k tomu, aby je
odehnal. Každých pět minut se jeden z nás natáhnul,aby pokropil
sebe a toho druhého vodou z kašny, ale ještě než kapky stačily
dopadnout na naše zcela hořící těla, vypařily se v letu vzduchem a
zmizely v nenávratnu.
Později odpoledne jsme se drasticky zvedli z dlažby, ponořili
hlavy do kašny a vydali se na další obchůzku. Hned za mešitou je
stará židovská čtvrť zvaná Judería, v níž se zachovala většina
původní architektury i přesto, že byli Židé, jak známo, v roce 1492
vyhnáni. Je příjemné pohybovat se najednou úzkými bílými uličkami,
kde je v oknech hromada zelených rostlin a kde jsou za mřížemi
dveří vidět pěkně upravená chladná patia plná muškátů a jiných
květin. Jen jedna věc mi přitom vadila - všechna ta patia jsou
soukromá, a není ani trochu možné se do nich dostat.
Uprostřed Juderíe stojí stará synagóga, jedna ze tří původních
synagóg zachovaných na území Španělska (ty dvě další jsou v Toledu,
o těch jindy). Je malinká, tak na patnáct modlících se mužů,
jejichž manželky se jen tak tak vešly na galerii. Dekorace má
typicky muslimské prvky a ten, kdo viděl v Granadě Alhambru už
trochu začíná zívat. Co je ale zvláštní - místo arabských nápisů
jsou po zdech nápisy hebrejsky (z pochopitelných náboženských
důvodů) a to i přesto, že v té době hebrejsky mluvil málokterý Žid
- lingva franca byla v Andalúzii arabština.
Nedaleko je Maimonidův pomník, což byl velký židovský myslitel
11. století (Moše ben Maimón). Jiným důležitým córdobským
myslitelem byl o něco později Muslim Averroes (Abulgualid Muhammad
Ibn-Ahmad ibn-Muhammad ibn-Rushd).
Za křesťanskou památkou, která má něco do sebe, jsme šli na
druhou stranu córdobské mešity, na římský most neboli Puente
Romano. Nechci tvrdit, že by byl římský most nějakou křesťanskou
pamětihodností, ale uprostřed jinak úplně prázdného starého mostu
stojí "jak svatej na mostě" socha sv. Rafaela. Celý most má šířku
tak asi na jedno osobní vozidlo, ale polovina vozovky a celé okolí
kolem svatého Rafaelka je plné červených svíček. Córdobani mu rádi
chodí zapalovat svíčky, a pokud jde někdo z nich okolo a vidí, že
některá svíčka nehoří, vytáhne zapalovač a chybu napraví.
Vedro nás opět udolalo, tak jsme přes Puente Romano přešli na
druhý břeh (hlídaný starou strážní věží Torre de la Calahorra) a
sedli si v rozbořeném vodním mlýně, že se budeme v zapadajícím
slunci kochat pohledem na staré město přes řeku Guadalquivir.
Netrvalo dlouho a letmým pohledem kolem sebe jsme našli památku po
předchozích českých turistech - prázdnou krabičku se známým logem
Sparta...
Ještě než zcela zapadlo slunce, jsme se vypravili do
královského paláce Alcázar de los Reyes Cristianos, v němž po dobu
osmi let bydleli Katoličtí králové - manželé Ferdinand Aragónský a
Isabela Kastilská. Taková menší Alhambra, ovšem s mnohem šikovněji
upravenou zahradou, granaďané totiž nemají na uspořádání zahrad
estetické cítění, kdežto córdobané díky svým patiům ano. Našli jsme
si další kašnu a pod citróníkem si v ní svlažili upajdané nohy.
Když zavřela i tahle památka, sedli jsme si před ní pod vysoké
palmy na napodobeninu secesní lavičky a zkonzumovali poslední české
pozdraveníčko - Studentskou pečeť. V tu ránu mě přepadl šílený
úpal, a tak nemám ani nejmenší představu o tom, co se dělo do
našeho odjezdu nočním autobusem na východní pobřeží, ale faktem je
a zůstane, že jsme druhé ráno dorazili do města Denia v provincii
Valencie.
Už v Alicante se hezky rozednilo, ale autobus se začal
podezřele vylidňovat. O dvacet minut později, v Benidormu, jsme
seděli v jinak naprosto liduprázdném autokaru, koukali jsme ne
zcela ve své kůži (po neprospané noci to jinak nejde) střídavě na
sebe a na prázdné řidičovo místo a děsivé vedro deroucí se do útrob
neklimatizovaného autobusu zvenčí nám jakékoli uvažování nad
nepochopitelnými okolnostmi téměř znemožňovalo.
Už za hodinu se s naprosto vítězoslavným výrazem ve tváři
objevil řidič a mával na nás jakýmsi papírkem. Prý už nám zjistil
"ty lodě". Začínalo nám svítat, že světově proslulý španělský
surrealismus opravdu nemohl vzniknout někde jinde než právě tam.
Ukázalo se, že iniciativní řidič nám na benidormském autobusáku
sháněl časy lodí, které jedou na Ibizu, protože přeci "všichni
Němci, co jezdí tímhle autobusem do Denie, chtějí pak lodí na
Ibizu." Přešli jsme - patřičně již vychováni Andalúzií - typickou
chybu automatického zařazovnání Nešpanělů mezi Amíky, Frantíky a
Němce a naše mozkovny se soustředily na významový obsah řidičova
prohlášení. Loď na Ibizu. Po pravdě řečeno, ani jeden z nás
netušil, že se na ni jede lodí zrovna z Denie, ale především jsme
to vůbec neměli v plánu. No nic, hlavně že se o nás pan šofér tak
pěkně staral...
První bod v Denii byl najít si nějaký kemp a druhý vysprchovat
se. Bod číslo jedna se povedl poměrně snadno. Pan kempař byl
naštěstí o něco zkušenější, co do rozeznávání cizinců, a když
pochopil, odkud jsme a uviděl zelené batohy s originální visačkou
"Tulák" a jeho firemním logem, podíval se líně na kalendář, pak na
ceník, pak něco naškrabal na účet a pravil, že už je ode dneška po
sezóně a že jsme se akorát trefili do sníženého tarifu.
Dostali jsme místo bez jediného čtverečního centimetru stínu,
ale dojetí bylo ještě hlubší, když se ukázalo, že do proschlé
udusané země prostě stanové kolíky nezapíchneme. Nevadí, řekli jsme
si, tady nám stan těžko uletí, a urychleně jsme se šli věnovat bodu
č. 2. Ale ouvej. Sprcha byla vlažná a slaná. A tak nezbylo nic
lepšího než se bez ohledu na denní dobu (byla právě siesta, tedy
největší vedro) odplazit asi dvacet metrů na pláž a mrsknout sebou
do vody. Pro ty, kdo tenhle konejšivý pocit neznáte - vřele
doporučuji.
I jahody se šlehačkou se jednou přejí, a tak když už nás
přestalo bavit plácat se ve vodě a vést hluboké řeči o
nesmrtelnosti chrousta (mořská voda k takovým úvahám svádí, těžko
říct, proč), rozhodli jsem se odkráčet do vnitrozemí za účelem
nákupu živin. Cesta zády k moři a k horskému masívu čelem byla více
než dojímající. Mezi námi a horami byla ještě asi deset kilometrů
naprostá nížina, kde se pěstují pomeranče, citróny a mandarinky
zavlažované důkladnou soustavou kanálků. Tu a tam se mezi nízkými
citrusovými stromy vzepjala nějaká ta palma a ve večerním slunci
(svítícím nám přímo do očí) jsem si - nevím vlastně z jakého důvodu
- připadala jako ve Vietnamu z filmu Olivera Stonea "Mezi nebem a
zemí" (?).
Než jsme ovšem došli do prodejny, už se nám stačilo dívání na
nekonečné řady citrusů a čvachtající irrigaci znudit, takže jsme
byli rádi, že nás napadl alespoň ten Vietnam jako odrazový můstek
pro další veleintelektuální konverzaci.
V obchodě plném nebývalých artiklů mi došlo, že máme-li
(nejméně pro nejbližších pár chvil) jen několik posledních dní ve
Španělsku, je třeba je vychutnat až do dna. A co se vychutnává lépe
než španělské víno?... Teď už vím, že je takových věcí víc než
dost, ale v té chvíli jsem si myslela, že "to bude to echt"... a
nechala jsem si přímo ze sudu natočit do plastikové lahve
"renomované" místní oporto, jak pravila cedulka. Mé zkušenosti z
maďarských vinných sklípků byly s portským vždy jen kladné, takže
mi ani na mysl nepřišlo pochybovat. A to se mi vymstilo.
Večer jsme totiž na břehu moře - za tichého šumění drobných
vlnek, vlahého povívání neustávající brízy, ležíce na zádech na
všudyvlezném písku a pozorujíce bezmračné nebe s hvězdami - za
vydatné podpory již zmíněného portského opět probírali jakási
neopominutelná témata. Jenže to portské bylo slazené a kořeněné
(naprosto pohansky si takhle přestavuji mešní víno) a po čtvrtlitru
už nemohl ani jeden z nás. Ale nemohli jsme ho přeci nechat jen
tak...
Zkrátka... Krušná jsou rána opilcova, o to víc, je-li ve stínu
asi tak čtyřicet a je-li přítomnost tohoto stínu naprosto nulová.
Nebyla jsem se celý den schopna kamarádovi Jirkovi podívat do očí,
protože jsem naprosto netušila, co se mezi tím prvním vypitým
čtvrtlitrem a probuzením do jitra dalšího dne dělo. Poněkud
zvláštní situaci zachránil božský Homér v překladu Otmara
Vaňorného, jehož jsem si před odjezdem koupila za deset korun v
antikvariátu. Dovolte, abych zacitovala verše, které mě ten den
uvedly do života: (slova Odysseova) "Když pak přistaly lodi, tu
sňali jsme veškery plachty, tam jsme se oddali spánku a jasné
dočkali Zory. Zora když úsvitorodá se zjevila růžovoprstá, onou
jsme chodili výspou a s podivem zírali na ni."
Chápu, že číst řecký hexametr asi není zrovna terno, ale pro
mě to byl ten den veliký objev, nemluvě o tom, že jsem viděla také
téměř růžově. Zatímco Jirka vesele zbaštil kilo olivek, co jsme
jimi původně měli zakusovat to portské, já jsem jen ležela a půl
dne jsem jen nahlas předčítala Odysseovy cesty.
Ponaučení: pokud vám někdo bude ve Španělsku tvrdit, že
tamější portské je dobré, tak mu nevěřte. A až pojedete na cesty,
nezapomeňte si s sebou vzít nějakou hodnotnou literaturu.
Odpoledne jsme se vydali na výzvědy podél moře k jiným
turistickým oblastem, kde jsme předpokládali zvýšený výskyt českých
topinek a topiňáků. Když jsem ho skutečně nalezli, málem jsme se
radši vrátili (jisté dítě si něco plácalo z mokrého písku, a pak
veselo volalo na maminku: "Hele, mami, průjem!!!"), ale odchytila
nás paní Chytrá, která nám všechno vysvětlila - kdy a odkud bude
autobus odjíždět, to, že ji cestovka vlastně okrádá a že Španělsko
je vlastně neuvěřitelně levná země. Rychle jsme se ze spárů paní
Chytré vyrvali a zbývající dva dny jsme strávili příjemně mezi
Španěly vegetujícími víkend co víkend ve svých fixních stanech v
kempu. Ke standardnímu vybavení takového stanu patří televize,
kanape, kuchyňka na velkou plynovou bombu, stříbrný servis...
Prostě jsme se cítili jako čeští turisté v zahraničí, ale
upřednostňovali jsme večerní přímé přenosy z fotbalového hřiště
před paní Chytrou a jejími znalostmi.
Cesta do Prahy proběhla víceméně v pořádku, jen při nasedání
do autobusu došlo k drobnému zádrhelu, neboť se ukázalo, že
delegátka cestovní kanceláře je naše poměrně dobrá známá a že je
ochotná zařídit, abychom seděli vedle sebe. Ani ve snu by mě nebylo
napadlo, že osoba, kterou bude kvůli nám muset vystrnadit z jejího
původního místa, bude právě paní Chytrá.
Medvědice
výheň