Stál a  hleděl na  obraz visící  na stěně. Obraz kamene stojícího
     v záplavě  světla  na  vrcholku nějakého  kopce. Obraz rána těsně po
     svítání kdesi na západě Francie. Poodstoupil, aby lépe přehlédl celé
     dílo. Zastavil se. Již se  déle nevydržel  dívat na záplavu sluneční
     záře byť jen reprodukovanou obrazem. Odvrátil od něj hlavu a pohlédl
     na svůj stůl.
        Znal  sice  každý  detail toho stolu, ale přesto ho znovu a znovu
     prohlížel. Mahagonové  dřevo, terminál  na  jednom  konci,  stařičký
     kalamář  na  druhém, kontrast  mezi moderním  a historickým. Měl rád
     kontrasty. Snad  proto  mu na stěně vedle sebe visí Monet a Piccaso,
     dva  tak  rozdílní  autoři. Snad  proto  jeho  šuplíček  s hudebními
     nahrávkami sdíleli Beatles  v kontrastu s Orbem či Verdi v kontrastu
     s Bernsteinem. Nesnesl pomyšlení na to, že by se nějak zaškatulkoval
     a byl příliš jednotvárný.
        Otevřel onen šuplík a zrakem prohlédl obaly svých cédéček. Chvíli
     přemýšlel a pak šuplík zabouchl. Poodstoupil od stolu, volným krokem
     došel k jediné skříni v místnosti a sáhl za ni. Z prachu vyndal dost
     velký tvrdý obal a donesl ho ke stolu. Opratrně obal otevřel a téměř
     s posvátnou  opatrností z  něj vyndal černou  gramodesku. Vzal ji do
     rukou, sfouknul z ní prach a otočil se zpět  ke skříni. Otevřel ji a
     na gramofon svého moderního sterea položil  tuto stařičkou nahrávku.
     Jemně  položil jehlu  na  první  stopu  a  z reproduktorů  se ozvalo
     zarpaskání. Deska  se  pomalu roztočila  a pokoje  se naplnil ryčným
     hlasem Luise Armstronga.
        "I see trees of green, red roses too, I see them blue  for me and
     you," neslo se místností a jemu se v oku zaleskla slza.
        "...and I think to my  self, what a  wonderful world." pokračoval
     Armstrong a jemu přišlo až  ironické, že si pouští  tuto píseň právě
     teď.
        Píseň v něm vzbudila nostalgii. Vzpoměl si, jak jako malý odletěl
     ze Států, když  byl  jeho otec  jmenován  velvyslancem  v jedné malé
     středoevropské zemi. Jak o několik let později šel se svými kamarády
     do ulic, aby pomohl této zemičce získat svobodu  takovou, jakou znal
     z  domova. Vzpomínal jak  z  této  země  odjel  do  jiné, rozpolcené
     občanskou válkou, kde okolo  něj létaly kulky  a granáty. Vzpoměl si
     na  prvního  a jediného  člověka, kterého zabil. Mladý chorvat tehdy
     hodil granát před jejich vozidlo, přestože mělo  jasně bílou barvu i
     označení  mírových  jednotek. Když  se vyskočil  z  rozbitého  vozu,
     stanul útočníkovi tváří v tvář  a spíše  v pudu  sebezáchovy nežli s
     rozvahou tenkrát třikrát zmáčkl spoušť. Dodnes si pamatuje vyděšenou
     tvář  mladého  kluka, který  již  uměl  zabíjet, ale  na  svou  smrt
     připraven nebyl.
        Luis  Armstrong  pokračoval svoji  píseň: "...the colours of  the
     rainbow, so pretty in  the skies..." a jemu se na mysl  draly  další
     vzpomínky. O prár let později, již  jako mladičký  námořní důstojník
     kontroloval  Husainovy  paláce,  snažíce  se  předejít  válce.  Také
     tehdy  byl  veden svými  ideály, i když  již věděl, jak to  ve světě
     opravdu  chodí. A také  tehdy  válce  předešel,  když ze  svým týmem
     odhalili  Íráckou  zbrojovku.  Tehdy   dostal  své  první  a  jediné
     vyznamenání.
        "... I see friends, shaking hands...." znělo z reproduktorů  a on
     již nemohl slzy  potlačit. Kde jsou  teď jeho  přátelé? Jeho rodina?
     Pokaždé  když  opouštěl  domov  na  nějakou  svou  misi, ať již jako
     důstojník  či  později jako  kapitán, vždy mu  říkali ať na  sebe dá
     pozor. A teď, několik okamžiků poté, co udělal něco co udělat musel,
     vzpomíná na jejich slova. "Dej na sebe pozor," jak ironicky ta slova
     znějí taď, když si je zpětně vybaví.
        Sžíraloho  svědomí. Udělal  něco, proti čemu  celou svou  kariéru
     bojoval. Ale musel  to  udělat. Již nebylo jiné  možnosti. Tušil, že
     podobně teď možná uvažuje více lidí po celém světě. Ale nevěděl to a
     to ho sžíralo nejvíce.
        "... and I think to my  self..." pokračoval  Armstrong  ve písni,
     "... what  a  wonderful  world...." dozněla  melodie  a  gramofon se
     zastavil.
        Cítil  se  již  vyrovnaněji  a popošel  zpět ke  stolu. Sehl se k
     mikrofonu  vedle  terminálu, stiskl červené  tlačítko a  stále ještě
     třesoucím se hlasem promluvil:
        "Můstek, kurz 180 stupňů, rychlost dvacet uzlů."
        Slabé "Ano pane." z můstku ho utvrdilo  v tom, že i  ostatní se s
     fakty ještě nedokázali sravnat. Otočil se ke skříni a znovu roztočil
     Armstrongovu desku.
        Když místnost zaplnil  ryčný  zvuk černochova  hlasu, pomyslel si
     jediné. Snad jsou ne Zemi  místa, kam  radioaktivní spad  rozpoutané
     jaderné  bouře  nedosáhne. A snad na  nějaké takové  místo  on svoji
     ponorku dovede.

                                                        Marky


            výheň