Tahle povídka vám asi bude něco docela dost připomínat.
Vlastně Je napsaná, aby něco připomínala. Je to vlastně jenom časová
konverze děje jedné knížky...
+-------------------------+
| DÍL PRVNÍ |
| STARÝ VESMÍRNÝ PIRÁT |
+-------------------------+
+------------- KAPITOLA PRVNÍ -------------+
| Starý vesmírný jezdec U admirála Benbowa |
+------------------------------------------+
Jasně si vzpomínám, jako by se to stalo teprve včera, jak se
dotrmácel ke dveřím hostince, obrosvký kufr dovezlo zvláštní taxi.
Byl to vysoký, silný, svalnatý, do kaštanova opálený chlapík.
Umaštěný copánek mu splýval až na špinavou modrou uniformu. Ruce měl
rozdrásané a zjizvené, s černými olámanými nehty a v tváři sinavě
bílou jizvu. Ještě dnes ho vidím, jak vyhlíží prosklenými stěnami
kopule, puhvizduje a prozpěvuje si onen starý popěvek, který jsme
od něho později tak často slýchali:
Na černé rakvi patnáct chlapů popíjí,
jo-ho-ho, ať teče rum!
Zpíval vysokým, třaslavým hlasem, vycvičeným, ale taky značně
nakřáplým z vyzpěvováním na svých cestách. Pak vstoupil samočině se
otevírajícími dveřmi, došel k výčepu a objednal si sklenku cloumáku.
Upíjel zvolna a znalecky cloumák vychutnával a jeho zrak přitom
těkal z ulice na neonovou reklamu nad vstupními dveřmi.
"Hezká stanice," řekl konečně, "a správný výčep. Hodně
zákazníků, kamaráde?"
Otec mu řekl, že to bohužel ani nestojí za řeč.
"Dobrá," prohlásil neznámý. "U vás přistanu. Hej, kamaráde,"
zavolal na taxikáře, kterýmu přivezl kufr, "popjeď před vchod a
pomoz mi s kufrem nahoru. Zůstanu tady," pokračoval, "a nemám velké
požadavky. Stačí mi rum, slušné jídlo a komůrka, z níž budu vidět na
startovací rampu. Jak mi máteříkat? Říkejte mi kapitán. Ach tak, už
vím, nač čekáte - tady máte,", protáhl kreditkartu terminálem u
stolu a vyťukal kód. "A až to spotřebujete, řekněte si o další,"
dodal a zatvářil se pánovitě jako skutečný velitel.
Ačkoliv měl chatrný oděv a hrubou řeč, nevypadal opravdu na
obyčejného člena posádky, ale spíše na pilota či dokonce kapitána
zvyklého rozkazovat a hned rozdávat rány. Muž, který mu dovezl
zavazadla, mám prozradil, že předešlého dne přiletěl pravidelnou
meziplanetární linkou, vyptával se na dobrý hostinec a usídlil se u
nás proto, že na naši hospodu slyšel jen samou chválu, a hlavně
proto, že stála zcela mimo stanici.
Povahou byl samotář. Celý den se potloukal po stanici a
pozoroval v kopulích oblohu, večer pak proseděl v baru v koutku a
popíjel cloumák slabě ředěný vodou. Oslovil-li ho někdo, zpravidla
neodpověděl, ale jen prudce a zuřivě zvedl hlavu a zatroubil do
kapesníku jak na lesní roh. Tak jsme se my i naši stálí hosté
naučili nechávat ho na pokoji. A den co de, jakmile se vrátil z
potulek, vyptával se, nešel-li kolem nějaký pilot. Zpočátku jsme si
myslili, že se mu stýská po společnosti lidí jako je on sám, později
jsme však přišli na to, že se jim naopak chce stůj co stůj vyhnout.
Kdykoli se u Admirála Benbowa ( tak se náš podnik jmenoval )
zastavil nějaký pilot, nevstoupil kapitán do baru, dokud si ho
neprohlédl záclonkou ve dveřích. Potom seděl tiše jako myška, dokud
námořník neodešel. Já jsem sám dobře věděl, oč mu jde, trnul jsem
totiž skoro tak jako on. Jednoho dne si mě zavolal a slíbil mi, že
mi každého prvního připíše pár kreditů, budu-li "dávat pozor na
jednonohého cizince" a oznámím mu okamžitě jeho příchod. Kolikrát
se stalo, že jen zatroubil do kapesníku, když jsem se prvního
dožadoval své odměny a zpražil mě pohledem, Ale než se týden s
týdnem sešel, rozmyslil si to, připsal na konto nějaký ten kredit a
opakoval, abych "dával pozor na toho jednonohého."
Nemusím vám snad ani říkat, že mne ten jednonohý strašil i ve
snu. Za bouřlivých nocí, kdy písečná bouře brázdila poušť kolem
stanice a generátory vypadávaly a dodávaly málo energie, vídával
jsem ho v tisíci podobách a s tisícerým ďábelským výrazem. Jednou mu
chyběla noha od kolena, podruhé od kyčle. Jindy to byl netvor, který
měl odjakživa jen jednu nohu uprostřed těla. V nejstrašnějších snech
jsem ho viděl, jak skáče, běží a pronásleduje mě cesta necesta. A
tak byla ta trocha peněz vlastně jen nepatrnou odměnou za noci
prožité v hrůzostrašných představách.
Ačkoliv mi představa jednonohého cizince naháněla takovou
hrůzu, kapitána samotného jsem se bál mnohem méně než ostatní. Někdy
večer vypil víc cloumáku s vodou, než je zdrávo, a pak se na nikoho
neohlížel a pustil se do zpěvu rouhačských, divokých popěvků.
Podruhé zas objednal pití pro celou ustrašenou společnost a přinutil
ji, aby poslouchala jeho vyprávění či zpívala sborově refrém jeho
písní. Často jsem slýchával jak se celý bar otřásá při "Jo-ho-ho ať
teče rum". Všichni hosté ve smrtelném strachu zpívali z plnýhc hrdel
a jeden překřikoval druhého aby kapitána nerozhněvali. V takových
chvílích s ním totiž nebyla vůbec rozumné řeč. Bouchal pěstí do
stolu a dožadoval se naprostého ticha, zlostně vybuchoval, když se
ho někdo na něco zeptal, a jindy zase zlobil, že nikdo ani nemuká,
protože se domníval, že neposlouchají jeho vyprávění. A nedovolil
nikomu, aby odešel z baru, dokud se sám nezpil do němoty a
neodpotácel se na lože.
Z jeho vyprávění měli lidé největší hrůzu. Byly to strašidelné
historky o střílení, vyhazování do volného vesmíru, meteorických
rojích, trestaneckých planetách a nejrůznějších kouscích v i mimo
sluneční soustavu. Soudě podle jeho vyprávění, prožil celý život
mezi nejhoršími lotry jaké kdy vesmír nosil, a tón, kterým své
historky vypravoval, děsil prosté zemědělce ze stanice jako ty
zločiny samy. Otec naříkal, že ho kapitán přivede na mizinu, protože
si hosté jistě rozmyslí chodit k nám jen proto, aby na ně někdo
hulákal, okřikoval je a strašil před spaním, ale já si myslím, že
nám byl vlastně na prospěch. Lidé sice měli chvilku strach, ale
časem se na tyto sedánky začali dívat jako na vzrušující změnu v
poklidném životě stanice. Pár mladíků se dokonce tvářilo, že se mu
obdivují, říkali mu "pravý nebeský jezdec" a podobně a tvrdili, že
takový chlapíci jako on proslavili Antares mezi hvězdami.
V jednom směru nás však skutečně div nepřivedl na mizinu.
Ubíhaly týdny, ubíhaly měsíce, kapitánův účet byl dávno vyprázdněn,
ale otec si netroufal požádat ho důrazně o další kredity. Zmínil-li
se o placení, kapitán zatroubil do kapesníku tak hlučně, že to
vypadalo jhako zařvání, a změřil si tak ostře mého ubohého otce, že
ten se raději vytratil ze dveří. Výdal jsem otce, jak po takovémto
výstupu lomí rukama, a jsem přesvědčen, že útrapy a hrůza, v níž
žil, značně uspíšili jeho předčasnou neblahou smrt.
Po celou dobu pobytu v naší hospodě nezměnil kapitán nic na
svém zevnějšku. Vzpomínám si na jeho uniformu, kterou so ve své
komůrce vlastnoručně látal a která byla nakonec jen záplata na
záplatě. Nikdy nenapsal ani nedostal jiediný dopis, nikdy nepoužil
komunikačních kanálů a nemluvil s nikým, leda s našimi sousedy, a i
to jen tenkrát, když byl opilý. Obrovské zavazazadlo nikdo z nás
neviděl otevřené.
Jen jednou se mu někdo postavil na odpor. To už se blížil
konec mého ubohého otce. Kvečeru přiletěl doktor Livesey, prohlédl
pacienta, pojedl s matkou, sešel do baru, zapálil si dýmku a čekal,
až dorazí taxi ze stanice. Ve starém Benbowovi totiž nebyla garáž,
kde by mohlo vznášedlo počkat. Šel jsem s ním k výčepu a ještě dnes
si vzpomínám, jak mě překvapil rozdíl mezi skvěle elegantním lékařem
v přiléhavém obleku, s bystrýma černými očima a vlídným chováním a
mezi neupravenýmy dělníky a zemědělci ze stanice. Ještě nápadněji se
však lišil od našeho špinavého hromotluckého kapitána, který se
opilýopíral lokty o stůl. Najednou kapitán spustil svou odrhovačku:
Na černé rakvi patnáct chlapů popíjí,
jo-ho-ho, ať teče rum!
Zpočátku jsem si myslíval, že "rakev" je ono objemné
zavazadlo, které jsme mu odnesli do jeho pokojíku, a tato představa
se v mých hrůzostrašných snes mísila s představou jednonohého
cizince. Kapitánovy písničky jsme si už přestali všímat. Jediný, kdo
ji ještě neznal, byl doktor Livesey. Jak jsem viděl, nebyla mu
nijak po chuti. Zvedl hlavu a hněvivě se podíval na zpěváka,
potom však pokračoval v rozhovoru s technikem od generátorů Taylorem
o novém způsobu ochrany před radioaktivním zářením. Zatím se kapitán
svým zpěvem rozjařil a konečně bouchl pěstí do stolu, což pro nás
znamenalo rozkaz k okamžitému utišení. Všechny hlasy rázem zmlkly,
jen doktor Livesey hovořil vlídným a zřetelným hlasem dál, potahuje
za každým druhým slovem z dýmky. Kapitán na něho chvíli poulil oči,
bouchl ještě jednou do stolku, zahleděl se na něj ještě upřeněji, až
se konečně na něho osopil se sprostým zaklením:" Ticho tam, vy
bando!"
"Mluvíte snad se mnou, pane?" povídá doktor, akdyž mu hrubec s
novým zaklením přisvěčil, odpověděl: "Chci vám jen říci, pane, že
nepřestanete-li pít cloumák, bude na světě brzo o jednoho hnusného
chlapa méně!"
Kapitán se neznal vzteky. Vyskočil, sáhl za pás, odkud k
našemu překvapení vytáhl malou plazmatickou pistoli a vyhrožoval
doktorovi, že ho propálí naskrz.
Ale doktor se ani nehnul. Mluvil s ním dál jen tak přes rameno
a týmž tónem, dost hlasitě, aby to bylo slyšet v celém baru, ale
naprosto klidně a pevně:
"Neschováti-li tu zbraň okamžitě do kapsy, slibuji vám, že
ihned po odsouzení vás čeká křeslo."
Pak se na sebe upřeně zahleděli, netrvalo to dlouho, kapitán
schlípl, schoval zbraň a usedl. Vrčel jako zbitý pes.
"Protože teď vím," pokračoval doktor, "že v mém obvodu je
takovýto chlapík, počítejte, pane, s tím, že vás ve dne v noci
nespustím z očí. Nejsem jenom lékařem, ale i členem pořádkových
služeb a zaslechnu-li na vás nějakou stížnost, třeba jen na vaší
hrubost, jak jsem jí byl dnes svědkem, použiji všech prostředků,
abych vás odtud dostal. To vám doufám stačí."
Za chvilku zastavilo před dveřmi taxi a doktor odjel ke svému
vznášedlu. Kapitán byl ten večer a ještě dlouho potom zamlklý.
+------- KAPITOLA DRUHÁ ------+
| Černý pes se objeví a zmizí |
+-----------------------------+
Zanedlouho se udála první z řady tajemných příhod, které nás
konečně zbavily kapitána, nikoliv však následků jeho pobytu, jak
ostatně sami uvidíte. Toho roku prožívala celá planeta těžké období
a nám bylo zřejmé, že se můj ubohý otec nedočká pomyslného jara,
kdyby v té pouštní krajině nějaké bylo. Scházel den ze dne a břemeno
celého hostince spočívalo na matčiných a mých bedrech. Měli jsme
plné ruce práce, takže jsme nevítenému hostu nevěnovali pozornost.
Bylo to jednou časně zrána, za kopulemi zuřila písečná bouře,
a v celé stanici svítila pouze nouzová světla. Kapitán vstal dřív
než obvykle a vydal se na svou procházku stanicí. Za pasem měl svou
pistoli, pod paží dalekohled, přestože přez písčné přeryvy nad
kopulemi toho mnoho vidět nemohl. Vzpomínám si, jak rozhořčeně
zatroubil na svůj kapesník když odcházel, jako by se stále v
myšlénkách zabýval doktorem Leveseym.
Maminka byla nahoře v otcově ložnici a já jsem prostíral na
stůl, aby se kapitán, až se vrátí, mohl nasnídat. Tu se otevřely
dveře baru a vešel muž, kterého jsem u nás dosud neviděl. Byl to
chlapík voskově žluté tváře a na levé ruce mu chyběly dva prsty, a
protože byl vyzbrojen laserovou puškou, nevypadal zrovna statečně.
Dával jsem neustále pozor po osádkách kosmických lodí, ať s jednou
či oběma nohama, ale tento chlapík mi byl hádankou. Nevypadal
vlastně ani jako někdo z osádek lodí, a přece z něj byl cítit
vesmír.
Zeptal jsem se ho, co si přeje a on mi odpověděl, abych
přinesl rum. Když jsem však chctěl jít pro objednaný nápoj, sedl si
za stůl a kývl na mne, abych šel blíž. Nehýbal jsem se z místa a
stál jsem s ubrouskem v ruce.
"Pojď sem, synku," povídá, "jen pojď blíž!"
Pokročij jsem.
"Prostřej jsi tenhle stůl pro mého kamaráda Billa?" zeptal se
s úšklebkem.
Řekl jsem mu, že jeho kamaráda Billa neznám a stůl že jsem
prostřel pro našeho hosta, kterému ťíkáme kapitán.
"No pravda," povídá cizinec, "to je jistě on. Má jizvu na
tváři a je ohromě příjemný, zvlášť když se napije. Tak aby bylo
jasno: Ten vás kapitán má jizvu na tváři, a to na pravé. Vida, vida!
Neříkal jsem to? A což, je můj kamarád Bill doma?
Pověděl jsem mu, že si vyšel na procházku.
"Kampak synku? Kam šel?"
A když jsem ukázal směrem do centra stanice a řekl mu, kudy se
asi kapitán vrátí a kdy, a odpověděl ještě na pár otázek, prohlásil:
"Ten můj kamarád Bill, ten bude mít ale radost, až mě uvidí!"
Když říkal tato slova, tvářil se dost nepřívětivě a já jsem
byl v hloubi duše přesvědčen, Ze se tento cizinec mílí, i když svá
slova myslí doopravdy. Ale co je mi do toho, řekl jsem si. A co jsem
měl vlastně dělat? Cizinec se potloukal kolem vstupních dveří a
vykukoval do ulice vedoucí do centra jako kočka číhající na myš.
Vyšel jsem na ulici, ale on mě hned zavolal zpět, a když se mu
zdálo, že jsem neuposlechl dost rychle, hrozivě se zamračil a
opakoval svůj rozkaz s tak zuřivým zaklením, až jsem dostal strach.
Jakmile jsem byl za dveřmi, choval se ke mně zase jako předtím a
zpola úlisně, zpola posměšně mi poklepal na rameno. Řekl mi, že jsem
hodný chlapec a že jsem se mu hned zalíbil: "Já mám doma taky syna,"
pokračoval, "a ten se ti podobá jako vejce vejci. Je to má pýcha.
Ale chlapci musejí poslouchat, synku, poslouchat! Ho, kdybys někdy
letěl s Billem, nemusel bych ti to ani říkat. V tom ohledu nezná
Bill žertů, a to věděli na lodi všichni. A hleďme, můj kamarád Bill
už jde, s dalekohledem pod paží! My dva se zatím schováme pěkně do
baru za dveře a Billa hezky překvapíme!"
Cizinec mě vstrčil do nálevny a šoupl do kouta, takže jsme oby
byli schovaní za rohe dveří. Bylo mi pochopitelně úzko a měl jsem
strach, který se nikterak nezmenšil, když jsem zpozoroval, že
cizinec se také bojí. Shodil z ramene pušku, odjistil a zkontroloval
baterie, těžce polykaje, jako by měl v krku knedlík.
Konečně kapitán rázně vešel do nálevny, dveře se za ním
neslyšně zavřely, nedíval se nalevo ani napravo, a šel rovnou ke
stolu, kde měl připravenou snídani.
"Bille, " řekl mu cizinec hlasem, který měl znít co nejsilněji
a nejsměleji.
Kapitán se otočil a podíval se na nás. Jeho opálený obličej
zbledl a nos mu dokonce zmodral. Vypadal, jako člověk který právě
viděl příšeru, vetřelce, či - je-li to vůbec možné - ještě něco
horšího. A bylo mi ho namouduši líto, když jsem viděl, jak v jediném
okamžiku zestárl a sešel.
"Nono, Bille, vždyť mě znáš - jistě znáš svého kamaráda!"
povídá cizinec.
Kapitán zalapal po dechu.
"Černý pes!" vyhrkl.
"A kdo jiný?" opáčil cizinec, který se už zatím trochu
vzpamatoval. "Starý černy pes, který přišel k Admirálu Benbowivi
navštívit svého kamaráda Billa. Ba, Bille, leccos jsme spolu prožili
od té doby, co jsem přišel o ty dva drápy!" řekl cizinec a zvedl
zmrzačenou ruku.
"Nech toho," přerušil ho kapitoán. "Uštvali jste mě, tady mě
máte, tak mluv, co chceš?"
"To je ono, Bille," odpověděl Černý pes. Teď ses strefil přímo
do černého. Tenhleten hošíček, který se mi hned zalíbil, mi přinese
sklenici cloumáku. A my si tady sedneme a popovídáme si jako dva
dobří staří kamarádi."
Když jsem se vrátil s cloumákem, seděli už proti sobě u
kapitánova stolku - Černý pes co nejblíže dveří, bokem k nim, asi
proto, aby mohl jedním okem hlídat starého kamaráda a druhým cestu k
ústupu.
Nařídil mi, abych šel ven z místnosti a nezavíral za sebou.
"To proto abys nemohl poslouchat za dveřmi, synku" řekl mi. Nechal
jsem je tedy o samotě a vytratil se do kuchyně.
Dlouho jsem marně napínal uši, ale neslyšel jsem nic jiného
než tlumené drmolení. Po chvíli se však rozhovořili hlasitěji, takže
jsem rozuměl sem tam nějakému slovu. Většinou to byl kapitánovy
kletby.
"Ne, ne a ne - to je moje poslední slovo," vykřikl najednou.
"Když viset, tak všichni - a dost!"
Pak byl slyšet strašlivý příval nadávek a hrozný rámus. Židle
a stůl se s bouchnutím převrhly, vzduch zapraskal elektrostatickými
výboji, ozval se bolestný výkřik a pak už jsem jenom zahlédl Černého
pas, jak utíká co mu nohy stačí a kapitán třímá v ruce svou
plazmatickou pistoli. Černý pes krvácel z levého ramene. Kapitán
zvedl svou zbraň a zamířil k poslední strašné ráně, která by byla
prchajícího jistě zabila, kdyby se automatické dveře za Černým psem
nezavřely a střela neskončila v nich. Ještě dlouho však byla vidět
zčeraná stopa na místě, kde střela dveře zasáhla.
A tímto výstřelem boj skončil. Jakmile se totiž Černý pes
dostal na ulici, pustil se - ač zraněn - do takového trysku, že než
bys řekl švec zmizel v pološeru. Kapitán stál a třeštil oči na stopu
po výstřelu na dveřích. Potom si několikrát přejel rukou přes oči a
nakonec se vrátil do domu.
"Jime," povídá, "dones mi cloumák," a trochu se zapotácel a
opřel rukou o zeď.
"Jste raněn?" zvolal jsem.
"Cloumák," opakoval. "Musím odtud. Cloumák, cloumák!"
Utíkal jsem pro rum. Ale ruce se mi tak chvěly, že jsem rozbil
sklenici a překroutil pípu. Loudal jsem se vystrašeně zpátky, když
jsem zaslechl, jak něco v baru těžce žuchlo na zem. Vyběl jsem a
spatřil kapitána: ó hrůzo, ležel na podlaze jak široký tak dlouhý. V
té chvíli už spěchala po schodech maminka, vyděšená křikem a hlukem.
Nadzvedli jsme společně kapitánovi hlavu. Těžce a namáhavě
oddychoval, oči však měl zavřené a v tváři strašnou barvu.
"To je neštěstí," naříkala matka. "A tatínka máme nemocného!"
Byli jsme úplně bezradní a tak jsem přiskočil k terminálu za pultem
abych přivolal lékařskou pomoc. Mysleli jsme totiž, že utrpěl
smrtelnou ránu ve rvačce s cizincem. Spojení však nefungovalo,
pravděpodobně kvůli disfunkci generátorů. Oddychli jsme si, když se
náhle otevřely dveře a vstoupil doktor Livesey, který se zrovna
přišel podívat na otce.
"Ach pane doktore," volali jsme, "co máme dělat? Kde je
raněn?"
"Raněn? To je nesmysl, není i nic víc raněn než vy nebo já,"
řekl doktor. "Ranila ho mrtvice, jak jsem mu prorokoval. Vy, paní
Hawkinsová, běžte nahoru ke svému manželovi a pokud možno mu nic
neříkejte. Já udělám, co je v mých silách, abych tomuhle lumpovi
jeho mizerný život zachránil. A tady Jim mi pomůže."
Než jsem se stačil rozhlédnou, vyhrnul doktro kapitánovy
rukáv, rozepl uniformu a začal na tělo lepit všelijaké přísavky ze
svého lékařského kufříku. Tam se na obrazovkách okamžitě rozjely
nejrůznější oscilogramy. Všiml jsem si, že byl na několika místech
tetován: "Mnohoštěstí", "Dobrý vítr," "Billimu Bonesovi od jeho
milé" na předloktí a výš k rameni šibenice s obješencem - podle mého
názoru velmi vtipná kresba.
"A prorocká," dodal doktor, dotýkaje se jí prstem. "A teď se
na vás, pane Billi Bonesi, či jak se vlastně jmenujete, pořádně
podíváme."
Vzal několik injekcí jednu po druhé zapíchl kapitánovy pod
vyhrnutý rukáv. Poté se kapitán probral, otevřel oči a vyjeveně se
rozhlédl. Nejprve poznal doktora a výmluvně se zamračil. Potom se
podíval na mne a hned se mu ulevilo. Náhle však zbledl, pokusil se
vstát a zařval:
"Kde je Černý pes?"
"Žádný černý pes tu není," uklidňoval ho doktor, ale jako pes
můžete lehce skončit. Pil jste samý cloumák a teď vás ranila
mrtvice, zrovna tak, jak jsem to předvídal. Byl jste už jednou nohou
v hrobě, ale já jsem vás z něho, ač nerad, vytáhl. Teď, pane Bonesi
-"
"Nejmenu ji se tak," přerušil ho kapitán.
"To je mi jedno," odpověděl doktor. "Máte to na ruce a já vás
tak pokřtím pro stručnost. Tak abyste věděl: Jedna sklenička
cloumáku vás nezabije, ale vypijete-li jednu, vypijete i druhou,
třetí a tak dále, a vsadím se s vámi o hlavu, že nepřestanete-li,
bude to vaše smrt. Rozumíte? Smrt. Tak, a teď zkuste vstát. Pomohu
vám do vašeho pokoje.
S vypětím všech sil jsme ho vytáhli do schodů a položili na
postel. Hlava mu klesla na polštář, jako by užuž omdléval.
"A pamatujte si," řekl mu ještě doktor, "abych měl svědomí
čisté - cloumák pro vás znamená smrt."
Po těch slovech odešel za otcem a odvedl mě s sebou.
"Nic to není, řek, sotva se za námi zavřely dveře. "Dal jsem
mu jen trochu silnější sedativa, že nachvilku dá pokoj. Měl by aspoň
týden zůstat v posteli - to bude nejlepší pro něho i pro vás. Pokud
je na tom dobře finančně, mohl by si dovolit i odlet jinam, do
nemocnice, ale tady ještě jeden záchvat - a je s ním amen."
Pokračování příště, doufám že se vám můj nápad líbil (není
zase až tak původní, ale televizní seriál, který byl na toto téma
natočen byl velice nepěkně proveden a snad proto mne napadlo napsat
vlastní verzi). Ti zvás, co do teď nepoznali o jakou knihu se v
původní verzi jedná, tak vězte že to je POKLAD NA OSTROVĚ od Roberta
Luise Stevensona.
Marky Parky
výheň