M.u.s.i.c f.o.r P.r.a.g.u.e Brian Eno / Jiří Příhoda Britský institut uspořádal na počest návštěvy génia současné moderní hudby Briana Ena v Praze dvě doprovodné akce. Promítání filmů s Enovou hudbou v divadle Archa a původní hudební instalaci v galerii Nová Síň ve Voršilské ulici, kterou Brian Eno stvořil ve spolupráci s Jiřím Příhodou. Byla otevřena vernisáží 12.3. a měli jste možnost ji navštívit do 19.4. Pravděpodobně o tom mnoho z vás nemělo ani ponětí a už vůbec nepředpokládám, že se tam někdo šel osobně podívat. Naštěstí se mi včas podařilo pár lidí upozornit, takže doufám, že z této instalace měli stejně dobrý pocit jako já. Pokusím se jej i vám alespoň subjektivně zprostředkovat. Pokud jsem vás článkem z minulé Výhně kapku inspiroval a vaše kroky vedly do nejbližší prodejny či půjčovny CD, pak mi dáte jistě za pravdu, že Brian Eno svému řemeslu rozumí a že jeho výtvory skrývají nejen tajemnou melodičnost a ambientní zvuky, ale především jako celek slouží k reprezentaci nesmírně zajímavých nálad. Myslím, že nejlepší ukázkou tohoto mistrovství jsou alba Spinner a The Pearl, která jsem vám minule zatajil. Ještě nedávno jsem toužil zažít jeho dílo i po vizuální stránce a moje přání se nečekaně rychle splnilo. Na hudebně-vizuální instalaci Music for Prague jsem se byl podívat celkem dvakrát a čistého času jsem tam strávil asi 3 hodiny, což už samo o sobě o něčem hovoří. Pokud znáte galerii Nová síň, asi víte, že nevyniká velikostí, ale jeden výstavní sál je sám o sobě poměrně rozlehlá plocha. Asi vás překvapí, když řeknu, že pro diváky, tedy lépe řečeno posluchače, byla vyhrazena asi tak jedna desetina celého výstavního prostoru. To ovšem není ještě všechno. V celé galerii byl všeho všudy jediný exponát, který byl složen ze čtyř sádrokartonových desek sahajících od podlahy až ke stropu. Celý komplex tvořil tedy jakýsi ochoz podél reálných stěn galerie, uzavřený sádrokartonovou překližkou. Prostor uzavírající tento komplex byl osvětlen silnými zářivkami, takže z malých mezer od podlahy vycházelo světlo, které částečně osvětlovalo prostranství vyhrazené pro posluchače. Lavičky byly také veskrze primitivní, ale měly jednu důležitou vlastnost. Byly vyhřívané, takže se člověku, který z mrazivého počasí vstoupil do této oázy klidu, odtud jen tak nechtělo. Všechno bylo ale jaksi naruby. Na stěnách bylo patrné, že se jasně jedná o odvrácenou stranu a že na druhé je vše vyhlazeno a vyšperkováno. Byla vidět celá dřevěná konstrukce a všechny spoje včetně zapečetěných dveří, které, jak se zdálo, vedly pouze ze vnitřku. Jejich jednosměrnost naznačovala bílá klika na vnitřní straně, ale to bych předbíhal. Poměrně kvalitní ozvučení zajišťovala soustava osmi speciálně upravených CD playerů zavěšených na sádrokartonových stěnách. Na každém z nich běžel zaloopovaně jiný ambientní CD track, což se dalo vysledovat z digitálních displejů, jimiž tyto přístroje značky Sony disponovaly. Celkový souzvuk byl opravdu úchvatný a občas docházelo k naprosté rezonanci se stěnami a člověk, který se na poslech plně soustředil, tento akustický efekt vnímal velice emotivně. Bylo velmi zajímavé, kterak se chovali příchozí, z většiny případů náhodní cizokrajní kolemjdoucí. Vždycky prošli celý okruh a udiveně pohlíželi na relaxující skalní příznivce, mezi něž jsem se počítal i já. Ve skutečnosti rezidentní osazenstvo čítalo možná méně, než je počet prstů lidské ruky, zato průchozích bylo poměrně dost a když si uvědomíme, v jaké zapadlé uličce se galerie Nová Síň nachází, je to až podezřelé. Celou atmosféru doplňovala babka hlídačka, která ustavičně upozorňovala příchozí, že vstup je zdarma pro studenty, důchodce a vojáky a že ostatní platí celkem 10 Kč, což je, jak jistě uznáte, na současné poměry opravdu lidová cena. Když zrovna nikdo nechodil, pokoušela se obvolávat pomocí přítomného telefonního přístroje všechny možné přátele a úřady v zájmu projednání jistých blíže neurčených otázek. Nebylo se čemu divit. Žádné prospekty k dispozici nebyly snad kromě strohé tiskové zprávy, jejíž štos ležel opodál přístroje, na kterém babka stiskla čudlík, který celé zařízení spustil, takže kromě lístků ani nebylo co prodávat. Někteří cizinci se z ní snažili nechápavě vydolovat, kde že je ta výstava s názvem Music for Prague a babka poctivě přesvědčovala zbloudilé turisty, že zde žádný zábavný park typu Pražský Hrad nenajdou, a tak mrzutě odcházeli ven. Většině pravděpodobně unikalo kouzlo celé instalace a možná, že pro ně ani nebyla postavena. Ovšem našly se i vyjímky. Jeden mladý pár, komentující stavbu anglickým jazykem, prolomil bariéru a podíval se škvírou, která byla mezi podlahou a sádrokartonovou stěnou do centra objektu. Po jejich odchodu mi zvědavost nedala a uskutečnil jsem tento krkolomný pohled také. Z čehož vyplývá i moje znalost vnitřní struktury vystavovaného objektu. Právě při tomto aktu jsem si naplno uvědomil pravý smysl snažení Briana Ena a Jirky Příhody. Celá instalace má vlastně představovat rozhraní mezi naším všedním světem vnímání, který je špinavý a neprůhledný s ostrými rysy zmatku a tajemným světem neznáma, do kterého chceme každým svým krokem proniknout. Hledáme odpovědi na naše problémy a věříme, že právě ono tajemné a neviděné nám je zodpoví. Abychom ale opravdu došli poznání, musíme podstoupit jistou námahu a provést určité rozhodnutí, které je značně neotřelé a odvážné. Tento akt symbolizovalo právě ono lehnutí si na zem a prostrčení hlavy úzkou škvírou. Ale jakmile tento svět tajemna objevíme, zjištění, že v něm panuje naprostá symetrie, o které jsme před tím neměli ani ponětí, naše bujné extatické představy rázem sfoukne sílou uragánu. Uvnitř celé "krabice" se nenacházelo vlastně nic zvláštního -- pouze bíle vymalované zdi, klika od dveří vedoucích do nikam a zářivky osvětlující celý prostor. Když se nad tímto světem symetrie zamyslíme, bude se nám najednou zdát tak nádherný, že do něj budeme chtít vstoupit celým vlastním tělem i duší, ale tomu nám brání naše biologická podstata. Těžko by se někdo protáhl tak úzkým otvorem. Ti, kteří pohlédli do světa symetrie o tom vyprávějí těm, co se o tento pohled nikdy nepokusili a společně hledí na jasné světlo vycházející ze škvír, které jim dává nekonečnou naději. Tak jsem celou hudební instalaci vnímal já. Po dlouhé době duševního strádání ze špíny a plytkosti komerčního světa jsem konečně dosáhl duševního uspokojení a myšlenka, že na světě ještě existují lidé, kteří mají v hlavě mozek, mi dodala značného povzbuzení. Děkuji tímto autorům i pořadatelům za jejich povedené dílo a nezbývá než doufat, že Brian Eno nebyl v Praze naposledy a že příště i vy okusíte sílu jeho audio-vizuálně prezentovaných myšlenek naživo. ReDox výheň