________ __ __ __ __________
/_____ /\/ /\ / /\ / /\ / ________/\
\____/ /_/_/_/_ / /_/___ ______/ /_/_________ / /\_______\/
/ __ \/___ \/ __/___ \/ ____/ __/ ____/ __ \/ __/___ \
/ /\/ / __ / /\/ __ /\__ \/ /\/ /\__/ /\/ / /\/ __ /\
/_/ /_/\____/___/\____/_____/___/_/ / \____/ / /\____/ /
_\_\/\_\/\___\___\/\___\_____\___\_\/____\__/ / / \___\/
/_____________________________________________/ /
\_____________________________________________\/
Vagabond po několika měsících dlouhé plavby konečně zakotvil a
zatímco probíhala vykládka nákladních modulů, my, tedy Enien a já,
jsme se vydali na obhlídku základny. Teprve když nás jedna
z dopravních kabin vezla po dlouhatánském rameni od doku jsem si
uvědomil, jak nádherný pohled je na planetu pod námi ozařovanou
dvěma hvězdami Zeta Reticuli. Osud však překazil naše plány na
alespoň krátký odpočinek a když nás výtah vyložil v centrálním
modulu základny, postavil nám do cesty jednoho vojáka z místní
posádky. "Dobrý den, pánové! Kapitán Myan? Kapitán Kimo by si
s vámi přál mluvit, pane. Pověřil mne, abych vás k němu zavedl,"
vyhrknul na nás. A tak jsme šli.
Byli jsme uvedeni do prostorné okrouhlé místnosti, které dominoval
velký konferenční stůl a několik velikých obrazovek pokrývajících
téměř polovinu obvodové stěny, jejíž druhou polovinu a klenutý strop
tvořila obrovská okna, za kterými se zvolna otáčelo jedno z místních
sluncí. Kapitán Kimo nás uvítal a usadil do pohodlných křesel u
stolu. "Takže o čem jsem s vámi chtěl mluvit. Dozvěděl jsem
se z vašeho palubního deníku, že planetě Sol 3 hrozí srážka
s meteoritem. Něco takového bychom ovšem neradi připustili, protože
na té planetě provádíme řekněme tomu experiment. A velmi neradi
bychom o něj přišli, protože je, řekněme, dlouhodobý. Problém ale
je, že nemáme k dispozici dostatečně rychlou loď, která by se
dokázala dostat na místo ještě před katastrofou. Proto vás chci
požádat, jestli byste nás tam mohli dopravit." Chvíli jsem seděl a
trávil informaci, kterou na nás kapitán Kimo vychrlil, ale nakonec
jsem se rozhodl jeho žádosti vyhovět a dohodli jsme se, že
odstartujeme hned, jak se nám podaří opravit poškozený motor.
"Začínám pochybovat, jestli jsme tohle měli dělat," řekl jsem Enien,
když jsme se vraceli výtahem zpátky do doku, "víš, že je to proti
základní směrnici." "No, asi je, ale je to dost sporné. Nebudeme
přece zasahovat do vývoje té civilizace. To jsme udělali spíš když
jsme tam sháněli to palivo." "Máš pravdu. Jenom doufám, že už je
opravdu znovu neuvidíme. Jednou mi to stačilo." "Mě taky, ale žije
tam přece spousta dalších tvorů. Ale navíc nás o to požádali
Retikulíni, a ti jsou považováni za spojence." "To se mi na
tom právě líbí nejmíň. Víš, že je nemám moc rád. A ten jejich
'experiment' je mi už úplně podezřelý. Podle toho, jak to říkal, tak
to bude něco dost problematického." "No teď už je stejně nemůžeme
odmítnout. Uvidíme, co z toho bude," uzavřela Enien, když jsme
konečně dorazili do doku.
Retikulíni poslali několik svých techniků aby pomohli s opravou
našich motorů a tak byly práce brzy hotovy a na palubu byl naložen
retikulínský průzkumný modul se spoustou techniky, nádrže byly
naplněny po okraj a nalodilo se k nám taky několik retikulínských
lampasáků. (Ačkoliv tvrdili, že jsou vědci, tak na to moc
nevypadali.) Byli jsme tedy připraveni ke startu a ačkoliv se mi
příliš nelíbilo vybavení, které jsme vezli, tak se s tím nedalo nic
dělat. Dal jsem tedy rozkaz k vyplutí a naše loď nabral kuzr Sol 3.
Cestou, když se Vagabond řítil šílenou rychlostí hyperprostorem,
jsem se k nelibosti retikulínů rozhodl zjistit víc o podivném
nákladu, který jsme vezli. Retikulíni o něm tvrdili, že je to
výsadkový člun s omezenou schopností letu hyperprostorem, ale
udivilo mě, proč potřebují další výsadkový člun, když naše loď na
palubě jeden výsadkový a dva průzkumné čluny má. Vydal jsem se tedy
do nákladového prostoru se na podivný člun podívat. Jednalo se
opravdu o výsadkový člun. Byl čočkovitého tvaru, asi 20 metrů
v průměru. Na jeho obvodu byly svisle umístěné čtyři mohutné válce,
které mély na horních koncích velké douvrtule. Jedinou věcí, která
vyčnívala z jinak hladkého stříbřitého povrchu byla veliká tryska,
nebo spíše zařízení, které ji připomínalo, na spodní straně. Uvnitř
byl člun relativně malý, pouze pro pětičlenou posádku (pro šest
retikulínů trochu málo), neboť velkou část objemu zabíralo palivo
pro termojaderný reaktor a reaktivní pohon. Nejvíce mě však udivilo
technické vybavení. Kromě velmi silné výzbroje a štítů zde byla
špičková soustava senzorů, mohutný reprodukor, lasery pro vytváření
hologramů v prostoru a dokonce maskovací zařízení, to všechno řízené
jedním z nejlepších počítačů, jaké retikulíni mají (na řídící systém
Vagabonda stejňě neměl).
Retikulíni trvali na co nejvyšší rychlosti a tak když jsme se
vynořili z hyperprostoru u hvězdy Sol a zaparkovali na oběžné dráze
Sol3 (museli jsme být dost vysoko, protože níž bylo strašného
harampádí -- nejspíš se tu nikdy neuklízelo), zbývaly do příletu
meteoroidu ješťě téměř dva měsíce. Retikulíni však zjevně měli na
tuto dobu nějaké plány, které měly, jak se později ukázalo, události
ještě hodně zamotat. Zatím jsem však netušil jaké následky to bude
mít a povolil jsem retikulínům povolil start s tím jejich člunem.
Pak se nějakou dobu nic nedělo. Jenom Sagr, retikulín, který zůstal
na palubě, když jeho pět koleků odlétlo, pobíhal sem a tam po palubě
a dělal trochu zmatky, ale na můstek jsme ho nepustili (což se mu
moc nelíbilo, ale kapitán jsem tady pořád já). Protože nebylo co
dělat, pokusily se Roga a Fina rozluštit alespoň něco z té
komunikační změti dole na planetě. Bylo tam spousta hlasových
kanálů, ve kterých se naprosto nešlo vyznat a pak přes tisícovku
kanálů, ze kterých se nám podařilo analyzovat obrazovou informaci.
Nebylo to jednoduché, protože používali několik různých modulací a
navíc se z různých míst čato na stejných frekvencích vysílaly různé
signály. Některé signály však vysílaly také umělé družice, a ty bylo
celkem slyšet. V obsahu však byl také děsný maglajs. Nečastější
sekvence byly takové krátké nahrávky opakované stále dokola, které
spojovalo časté používání tvarů slov "lepší" a "nejlepší", ale
jejichž informační hodnota byla nulová (skoro bych řekl záporná).
Trochu náhodou a trochu proto, že se jednalo o velmi rozšířený kanál
(na mnoha frekvencích), se nám však podařilo objevit stanici
vysílající kromě spousty výše zmíněných nesmyslných nahrávek také
spoustu informací, které vypadaly, že odrážejí dění na té planetě.
Proto jsme ten signál začali sledovat. A právě z něj jsme se začali
dozvídat část pravdy o retikulínském "experimentu".
To jsme s Enien seděli na pozorovatelně na přídi, dívali se na
modravou planetu hluboko pod námi a povídali si, když se z palubního
intercomu ozval Arenův hlas: "Kapitáne, zachytili jsme podivné
informace na tom pozemním informačním kanále. Možná se to týká
našich retikulínů." "Jdu se na to podívat," odpověděl jsem mu, a i
s Enien jsme s vydali na můsek. A skutečně. Vysílání, které se
objevilo na jedné z hlavních obrazovek bylo opravdu zajímavé. Na
obrazovce se objevila lidská žena na pozadí soumraku na mořském
pobřeží u nějakého velkého lidského sídliště. Obraz, který by nebyl
ničím zajímavý, kdyby nízkými mraky neprosvítala podivná červená
záře. Žena rychle, ale relativně srozumitelně, mluvila, takže
počítač stíhal překládat: "... svědky velmi zvláštní události, možná
přistání UFO (???). Zatím je jediným projevem červená záře, kterou
vidíte za mnou a která se velmi rychle proměňuje. Podle posledních
informací se letištním radarům ani pozorovacím družicím nepodařilo
objevit žádný objekt, který by mohl být příčinou tohoto jevu.
Moment, teď jsem dostala zprávu, že letištní kontrola objevila na
radaru velmi podivně vypadající ozvěnu, která je velmi slabá, ale
přitom široká, jako kdyby ji způsoboval obrovský objekt. Byly
vyslána dvě průzkumná stíhací letadla, aby objekt blíže prohlédla.
Zatím můžeme jen čekat, jak se tento velmi zvláštní jev bude dále
vyvíjet." Po těchto slovech se kamera mírně posunula a zvětšila
osvícenou část mraků, takže postava zmizela ze záběru. Mezi tím se
našim senzorům podařilo zaměřit retikulínský člun. Nyní bylo téměř
jasné, že je příčinou tohoto úkazu.
Situace na obrazovce se zvolna začala měnit. Červené světlo
v mracích se z neurčité záře stal úzký paprsek, který osvětloval
malou plochu těsně nad hranicí příboje. Bylo vidět, že okolo stojí
veliké množství lidí, z nichž mnoh mělo různou techniku, zřejmě
kamery a podobně. K jejich i našemu údivu se v červeném paprsku
začala formovat obrovská zářící postava. Po několik dlouhých minut
její záře jen pozvolna rostla, než dosáhla oslňující intenzity.
V tom okamžiku postava jako by promluvila, i když jsem přesvědčen,
že i pozorný pozorovatel tam dole si mohl všimnout, že zdroj zvuku
je o něco výše. "Já," zahřímala postava, "jsem Hospodin, bůh vaš a
vašich otců. Již delší dobu s hněvem pozoruji, jak nedodržujete moje
zákony. Proto jsem se rozhodl, že vám dám poslední šanci. Když se
do měsíce nepolepšíte, tak vás vyhladím z povrchu této planety!"
S těmito slovy se postava opět začala rozplývat. Na obrazovce se
opět ojevila ona žena a už se chystala něco říct, když věci nabraly
rychlý spád. Dohasínající světlo najednou zhaslo úplně a naše
senzory hlásily, že člun se dal rychle do pohyby následován dvěma
menšími létajícími tělesy. To však na obrazovce nebylo vidět a žena,
mírně zaskočená náhlým koncem "zjevení" začala opět mluvit: "Vážení
diváci, s největší pravděpodobností jste se právě stali svědky
skutečného zázraku, zjevení božího. Jenom je škoda, že boží slova
byla takto vážná...." Proud jejích slov přerušil jiný hlas: "SIGMA
(to byl volací kód, který jsme přidělili retikulínskému člunu) pro
Vagabond! May-Day May-Day! Jsme pod palbou! May-Day May-Day!" Člun
byl právě na opačné polokouli, než my. Proto jsem křiknul na Arena,
který právě sedél u řízení: "Rychle to otoč a leť tam!!" Otočení
lodi mu trvalo nemožně daleko a než přepnul motory a zrychlil,
ozvalo se z reproduktoru další volání: "SIGMA pro Vagabond! Jsme
zasaženi! May-Day May-Day!," a bylo vidět, že člun provádí zběsilé
manévry a snaží se útok opětovat. Ke dvěma pronásledovatelům se
v tom okamžiku přidali další dva a okamžitě vystřelili rakety. Člun
vystřelil ze svých laserů a jeden z pronásledovatelů explodoval,
druhý také, vtom se ale ozvalo: "SIGMA pro Vagbond! May-Day! Jsme
zasaženi! May-...," a člun naposledy vystřelil a roztříštil se o
hladinu oceánu.
Na nějaké pocity však nebyl čas. Téměř ve stejném okamžiku, kdy člun
narazil na hladinu, ozval se náš počítač: "Nalezen nový komunikační
vzorec s pravděpodobností 79,3%." To už bylo docela dost a tak jsem
téměř bezmyšlenkovitě stisknul tlačítko pro zobrazení výsledků.
Chvíli jsem jim nevěnoval ozornost, ale pak jsem se zarazil, protože
mi počítač ukazoval zdánlivě prázdnou hladinu oceánu. Když jsem se
ale podíval pozorněji, zjistil jsem, že z vody vyčnívá několik --
vlastně celkem dost -- hřbetních ploutví nějakých tvorů. Ale stejně
se mi to pořád nezdálo. Na pozemním vysílání už nebylo nic k vidění
a protože celá posádka člunu při havárii zahynula, nebylo už nic
k vydění ani na záběru místa jeho zkázy. "Podívejte se, proč mi
tohle počítač ukázal tohle jako komunikační vzor," vyzval jsem tedy
ostatní a přehodil záběr na hlavní obrazovku. Při větších detailech
to už začinalo být zajímavější, ale vysvětlovat se to začalo až
v okamžiku, kdy jeden z operátorů zapnul příslušné filtry, na které
jsem úplně zapoměl. V tom okamžiku počítač zvýraznil těla těch tvorů
a zvláštní dráhy, ve kterých se pohybovali. A v tom okamžiku začalo
být úplně jasné, že se tím snaží něco říct. Teď šlo o to, co. Když
jsem se na to ale chvíli díval, bylo mi i bez počítače jasné, že jde
o zprávu zakódovanou ve dvojkové soustavě, což nás všechny na palubě
dost překvapilo. A když jsem si všimnul, že je předávána paralelně
v šíři dvanácti bitů, téměř jsme nemohl věřit svým očím, jak to ti
tvorové dokáží koordinovat. I odpověď na otázku co to znamená přišel
velmi rychle. Za chvíli bylo jasné, že vždy po třech stavech, tedy
šestatřiceti bitech přišel zvláštní, jako by rozdělovací, signál.
Enien si toho všimla první a nechala zobrazit informaci, kterou jsme
zatím zachytili v tabulce o 36 sloupcích. A k našemu obrovskému
překvapení se zde střídaly geometrické obrazce, které nám nejspíš
měly pomoct při luštění, s malými, ale celkem názornými obrázky. A
tak jsme všichni s napětím čekali na další a další znaky. A trvalo
to několik hodin, než se zpráva začala opakovat.
"Měli bychom jim nějak dát najevo, že jsme to slyšeli," navrhl,
jsem. Všichni to odsouhlasili. Ale jak? Roga však naštěstí dostala
geniální nápad. Na palubě jsme měli několik laserů, které byly
schopné vytvořit dostatečně drobné (několik metrů -- zaostřování
laseru na tu vzdálenost je už docela problém) světelné skvrny na
hladině moře i z oběžné dráhy, na které jsme byli. Pak jsme ještě
nějakou dobu kreslili vhodné symboly. Konečně jsme začali vysílat.
Pomalu, aby to druhá strana stihla vnímat. Ti tvorové skutečně
zareagovali, přestali vysílat a otočili se, aby viděli naše
vysílání. Pochopili a odpověděli. Všichni jsme měli obrovskou
radost, že se nám podařil kontakt. Jenom trochu nám ji zkazil ten
retikulín, Sagr, pořád otravoval a vyčítal nám, že jsme jeho kolegům
vůbec nepomohli. A taky se zlobil, že jsme ho nepustili na můstek.
Ale to bych se z něj musel zbláznit, kdybych ho tady měl mít. Byl
jsem hrozně unavený a Enien taky, ale ještě dvě hodiny jsme měli
hlídku. Konečně nás přišli Roga a Kir, ačkoliv ani oni si za ty dvě
hodiny moc neodpočali. Ale hlídky jsou hlídky a my s Enien jsme se
šli pořádně vyspat. Nad místem, kde byli ti zvláštní tvorové pomalu
svítalo. Až se zase setmí, musíme se pokusit navázat s nimi bližší
kontakt -- pokusit se přistát.
Zase jsme s Enien seděli na hlídce na můstku a do výpravy na povch
zbývaly ještě přes tři hodiny, když nás zase začal otravovat Sagr,
že nesmíme dopustit, aby se pozemšťané zmocnili trosek jejich člunu.
A měl bohužel vyjímečně naprostou pravdu. Jenže co teď. Sagr naléhal
na okamžitou akci a protože pozemšťané již začali po troskách
pátrat, měl k tomu rozhodně důvod. Jenže za tři hodiny jsme měli
naplánovanou další akci. Rozhodli jsme se tedy vyslat jeden
průzkumný člun -- je schopen ponořit se pod hladinu -- aby vyzvedl
nebo zničil trosky a s druhým průzkumným člunem se pokusit
kontaktovat ony tvory. Z prvním člunem poletí Porvar, protože
s druhým člunem chci leťět já s Enien a ostatní piloti tedy musí
zůstat na palubě. Sagr trval na tom že poletí teky a doplní tedy
Porvara v prvním člunu.
První člun odstartoval a začal sestupovat a já jsem nabil všechny
palubní zbraně, kdybychom jej museli krýt. První fáze jeho letu
probíhala bez problémů a vteřiny pomalu plynuly. I přistání a
ponožení bylo bez problémů a sbírání a ničení trosek začalo. Člověci
však byli v pátrání dál, než jsme předpokládali a náš člun se
hluboko pod hladinou oceánu potkal s jejich ponorkou. Na obou
stranách začala horečná aktivita. Zatím co člověci se snažili najít
náš člun, ten ve spěchu likvidoval poslední trosky. I já jsem začal
rychle nastavovat zbraňové systémy: zaměřovat střely, automatická
odpověď -- plnou palebnou silou, všechny cíle, výstražná palba --
10 sekund, polovičňí palebná síla.... Člun pod hladinou nabiral
rychlost a rychle stoupal k hladině. Člověci měli ve vzduchu několik
ledadel. Ještě několik dlouhých vteřin a člun se objevi nad
hladinou. Téměř okamžitě se pod křídly letadel zableskly zažehující
motory raket a ve zlomku milisekundy palubní počítač Vagabonda
spustil kanonádu z fázových laserů. Výbuchy raket ještě pod křídly
letadel měly zničující účinky. Jedno letadlo se rozlomilo ve vzduchu
a druhé tlaková vlna poslala do vývrtky. Zbylé dva stroje se otočily
zpátky, ale pak se znava vrhy do útoku, nejspíš na důrazný rozkaz.
Rychle mačkám tlačítko odpalovače a dva přesné zásahy jim lámou
křídla. Člun nabírá rychlost a opouští atmosféru, zatímco ti zelení
cvoci tam dole bezmocně zuří. Úkol byl splněn.
To už nás ale přišli Roga a Kir vystřídat a my jsme se měli vypravit
tam dolů, kousek od místa, kde se ještě před chvílí bojovalo. Řekl
jsem tedy Roze, aby nás v případě potřeby kryli a s Enien jsme se
usadili do člunu. Rychle jsem zkontroloval všechny přístoje a už se
otevřela vrata hangáru a náš člun zvolna opustil palubu Vagabonda.
Při sestupu jsme museli dávat pozor na spoustu harampádí, které tady
všude okolo poletovalo a tak nebylo moc času být nervózní. Náš člun
rychle klesal a houstnoucí vzduch před přídí se začal rozpalovat
tak, že přes něj téměř nebylo vidět. Konečně jsme zpomalili a zlehka
přistáli na vodní hladině. Ti tvorové -- budu pro ně používat lidské
označení delfíni -- nás už čekali. S tím se však přiblížil palčivý
problém, jak se s nimi domluvíme. A v zápětí se také v podstatě sám
vyřešil, to když mi začalo tak divně hučet v hlavě. "Slyšíš je,"
zeptalqa se mě Enien. "Myslím, že slyším," odpověděl jsem jí
telepaticky, "ještě, že jsi mě tu telepatii naučila," a políbil
ji. Měl jsem hroznou radost, že se s nimi domluvíme a byl jsem jí
strašně vděčný, že mě tu telepatii učila. "Teda moc ti to nejde,
Myane. Od teď se stebou bavím jenom telepaticky." Když jsem svoji
pozornost obrátil k delfínům, začal jsem skutečně pozvolna
rozeznávat, co mi chtějí říct. Bylo to úžasné. Usadili jsme se tedy
v otevřených dveřích člunu, pozdravili se s delfíny a začali jim
vysvětlovat, proč jsme vlastně přiletěli a co se tady stalo.
"Vlastně jsme to retikulínské vystoupení viděli," odpvěděl nám
Quirgi, vůdce delfínů, když jsme mu vysvětlili, co se děje. "I ten
sestřel. V téhle době sou ti lidé naprosto nemožní. I když už se
v něčem začínají polepšovat. Ale pořád to není ono. Oni jsou na tu
svou techniku totiž strašně mladí, mají za sebou jen asi milión let,
a tak i když jsou mezi nimi takoví, kteří je varují, co by všechna
ta technika mohla způsobit, ale když jde o jeho vlastní pohodlí, tak
je nikdo neposlouchá. Stejně je to vina retikulínů. Aspoň se to tak
už asi dva tisíce let povídá. Ale možná by to bez jejich přičinění
dopadlo stejně."
"Co tady vlatně retikulíni tehdy provedli. Nám se zmínili o nějakém
'experimentu,' ale moc by mě zajímalo, o co jde," zeptal jsem se
jich. "No, podle toho, co se mezi námi povídá, tak tady asi dva a
půltisíce let nazpátek založili náboženství. Oni už předtím
napáchali různé škody, ale většina z nich měla tenkrát okolní
přírodu v úctě a tek se s nimi dalo celkem vycházet. Třeba víra
v převtělování v Indii, ta byla moc pěkná věc. A jak měli přírodu
v úctě staří keltové! Ale pak přišli ti prokletí retikulíni a
jednomu národu támhle na východním pobřeží Středozemního moře
namluvili, že byli stvořeni k obrazu božímu a celý svět byl stvořen
pro ně a že s nimi nějaký bůh uzavřel smlouvu, že když ho budou
uctívat, tak jim pomůže ten svět podmanit. A oni jej uctívali a
dobývali svět a ničili na co přišli. A pak ho uctívali čím dál méně
a podmaňovali si svět dál. A dnes to vypadá, že uctívají už jen
svoje pohodlí. Myslí si, že jim všechno patří a i když už začínají
chápat některé souvislosti, připouštějí si je jen velmi pozvolna.
Vlastně nevíme, jestli by bylo dobře, aby jste ten meteoroid
zničili. Nemůžeme se totiž dohodnout, jestli je lepší nechat ho
dopadnout a snažit se přežít dlouhou krutou zimu, která by pak
nastala, nebo riskovat přehřátí Země, nebo otravu nějakými svinstvy,
které pořád tečou do moře."
Začal jsem uvažovoat o tom, jak téhle planetě pomoct. A pak mě
napadlo zeptat se, jestli si ti člověci jsou schopní představit
telekinezi. Prý ani náhodou. Ale žádný z delfínů si nebyl jist,
jestli by ji byli schopni používat oni. Najednou nás ale vyrušil
hlas Rogy z vysílačky: "Vagabond je napaden. Jsme pod palbou
laserů!" "Odpovězte střelbou, pozitronová torpeda," odpověděl jsem
rychle a součstně zadal počítači rozkaz, že to s těmi torpedy myslím
vážně. Několik sekund zlověstného ticha bylo nekonečných. Ale pak se
ozval z vysílačky hlas: "Zdroj laseru zničen pozitronovým torpedem.
Škody jsou pouze na tepelných štítech a vnějším plášti, žádná
vitální část lodi nebyla poškozena. Vychylovací štíty byly zdvyženy,
protože je možný další útok." Všichni, včetně delfínů, jsme si
oddechli.
"Měli bychom se pokusit vymyslet metodu, jak ty člověky přimět
k rozumu," otevřela Enien zase debatu s delfíny. "No jo, ale
problém je, jak to udělat. Jeden pokus, který měl naději, udělali
retikulíni, ale neuspěli. A veškeré naše snahy byly zatím marné.
Nedá se s nima pořádně domluvit. Když to zkoušejí oni, tak nám nic
podstatného neřeknou, a když jsme to zkoušeli my, tak si toho nikdy
nevšimli. A zkoušeli jsme to mockrát, stejně jako s vámi. Nebo to
bulo tak nesrozumitelné?" "Podle mě to bylo úplně jasné. My jsme to
rozluštili celkem snadno, ale to pro ně asi není směrodatné." "To
není, ale co s nima chcete dělat. Když dojde ke katastrofě, kterou
jasně způsobí, tak si to půlka z nich nebude připouštět, a když
bychom se o něco pokusili my, tak proti tomu budou bojovat a bude to
k ničemu. Už jsme se párkrát o něco pokusili, ale oni stejně nikdy
nic nepochopili. Asi jediná šance byla opravdu ta komedie s bohem,
ale i tam pochybuju, jestli by to mělo efekt. I když to bylo dost
přesvědčivé, tak si myslím, že by jich tomu asi spousta nevěřila a
zbtek si z toho nic nedělal. A když je sestřelili, tak už si z toho
vůbec nikdo nic dělat nebude. Takhle to opravdu nemá cenu."
Vypadalo to opravdu beznadějně, ale nikdo jsme to nechtěli vzdát.
Dohodli jsme se, že uděláme větší poradu. Delfíni prý znají ješté
jeden druh, se kterým se umí telepaticky bavit -- nějaké divoké
kočky, které chtějí také zapojit a my bychom měli přivést toho
retikulína, Sagra, a profesora Brensona, který je u nás na palubě od
toho incidentu kolem paliva. Trošku problém byl v tom, že ty kočky
žily asi 7000 kilometrů od místa kde jsme byli. Takže jim bude
nějakou dobu trvat, než se tam dostanou a než je svolají. Do příletu
meteoroidu, ale zbývaly ještě necelé dva měsíce a tak jsme si mohli
dovolit čtrnáct dní počkat. Rozloučili jsme se a vydali se zpět na
oběžnou dráhu, kde nás čekal Vagabond.
Mezi tím jsme se na palubě rozhodli, že bychom se mohli pokusit
předat člověkům dole ještě jedno poselství, tentokrát otevřeně a na
vlnách jejich vlastního vysílání. Ten kanál, který jsme sledovali
a na kterém jsme chtěli zprávu odvysílat totiž přenášely družice a
když jsme se na jednu z nich podívali podrobněji, zjistili jsme, že
vůbec nebude problém je přinutit vysílat chvíli něco jiného.
Nainstalovali jsme si tedy kamery na pozorovatelně a čekali, až se
ti člověci dozví, co jim hrozí. Ten okamžik přišel brzy a já jsm se
usadil na pozorvatelně. Když skočili se zprávou, že se připravuje
raketa, která má mateoroid zničit, zapnul jsem vysílací program.
Statisíce přijímačů tam dole potemnělo a pak se ozval hlas našeho
počítače: "Vesmírná loď vagabond přerušuje vysílání velmi důležitým
poselstvím...." Nechal jsem chvilku, aby to mohl někdo nahrát a
zapnul přenos. "Tady kapitán Myan z kosmické lodi Vagabond,"
promluvil jsem pomalu do mikrofonu, aby počítač stíhal tlumočit.
"Před chvílí jste všichni slyšeli, jaké nebezpečí hrozí vaší
planetě. Přiletěli jsme s úmyslem toto nebezpečí zažehnat, a to i
přes to, jak jste se k nám chovali nyní i před rokem. Bohužel však
na té planetě nejste sami a někteří jiní tvorové si myslí, že by
možná bylo lepší nechat ten meteoroid dopadnout. Vaší planetě totiž
v nejbližších letech hrozí druhá a možná ještě horší katastrofa --
přehřátí. Její příčinou jste vy sami a vaše tecnika. Proto berte
tento vzkaz jako poslední varování. Pokud by jste nebyli ochotní
drsticky omezit znečišťování ovzduší, by byli ostatní obyvatelé vaší
planety přijmout určitá dosti tvrdá protiopatření, nebo nás požádat,
abychom nechali meteoroid dopadnout, čehož bychom podle našich zásad
museli uposlechnout."
Tak, a teď zkuste odhadnout, co se ti člověci pokusili udělat. No
zbavit se nás, samozřejmě. Chvilku poté, co jsme ukončili vysílání
zazněl poplach a loď se otřásla několika zásahy. Zase laser. Štíty
byly ale pořád zvednuté, takže škody byly nulové. Rozčileně jsem
navolil na řídícím panelu program vysílání a trochu rozlobeně řekl
do vysílačky: "Tady kapitán Myan z lodi Vagabond. Chtěl jsem vás
varovat po dobrém. Ale vy po nás zase střílíte. Nechceme s vámi
bojovat, ale pokud nepřestanete, budeme nuceni palbu opětovat."
Palba ustala a asi půl hodiny se nic nedělo. Pak se ale na obrazovce
objevil muž, který mluvil jednoznačně k nám: "Vagabonde, mohli by
jste se s námi spojit na frekvenci 116.25 MHz?," zněl jeho krátký
vzkaz. Naladil jsem tedy příslušnou frekvenci a promluvil do
vysílačky: "Tady kapitán Myan z lodi Vagabond. Poslouchám vás."
"Kapitáne, co nám to vyhrožujete!" odpověděl kdosi, aniž by se
představil. "S kým mluvím?" otázal jsem se, protože nemám rád
anonymy. "S Pozemšťany!" dostalo se mi přesné odpovědi. "Tak, dobře,
já se vám pokusím vysvětlit, o co jde. Před asi rokem jsme museli
z technických důvodů přistát na vaší planetě a přijetí nebylo zrovna
vřelé. Při tom jsme zjistili, že se tato planeta srazí
s meteoroidem. Asi před dvěma měsíci jsme přistáli na Zeta Retikuli
2 a na hlavně díky žádosti retikulínů. Přilétli jsme tedy sem a
retikulíni, které jsme také přivezli, se pokusili s vámi navázat
kontakt, ale jejich člun byl sestřelen, než naše loď stihla
zasáhnout. To by nicméně neovlivnilo náš záměr meteoroid zničit,
nebýt jiných živých tvorů z vaší planety, kteří s námi navázali
kontakt a vyjádřili se v tom smyslu, že pokud se nezměníte, tak by
bylo dobře kolizi nezabraňovat. Jejich slovo má pro naše rozhodování
největší váhu, protože se jich to narozdíl od retikulínů přímo týká
a kontaktovali nás sami. Takže máte v podstatě dvě možnosti. První
je, že přijmete jejich podmínky o ukončení spalování fosilních
paliv, a druhá, že se s nimi pokusíte dohodnout. Třetí možnost bych
vám moc nedoporučoval, protože by mohla vést ke srážce Země
s meteoroidem, nebo k nějakému druhu útoku ze starny různých
obyvatel vaší planety. Rozmyslete si to a za 12 dní nás kontaktujte
na stejné frekvenci. Kapitán Myan končí," s kterýmy slovy jsem
vypnul vysílačku.
Za dvanáct dní se skutečně ozvali a dokonce se tvářili, že se chtějí
dohodnout. Jednání se mělo uskutečnit za dva dny a tak jsme se
dohodli, že tři jejich zástupce vyzvedneme na smluveném místě a
odletíme s nimi na místo jednání. Překládat bude počítač (ale
telepatii stejně Enien a já, což jsme jim neřekli).
Dva dny uběhly a Enien a já jsme nastoupili do velkého výsadkového
člunu (průzkunmé jsou pro sedmičlenou posádku malé) a vydali jsme se
na místo setkání s člověky, zatímco Roga a Kir převzali velení lodi.
Naložili jsme je a odletěli na jednání. Přistáli jsme na skalnatém
pobřeží právě když slunce pomalu vycházelo nad vřesem pokrytými
kopci. Delfíni už nás čekali ve vodách zálivu sevřených skalami a
zanedlouho se z hustého vřesu vynořilo několik koček. Jednání mohlo
začít. První si vzal slovo Sagr, protože právě rtetikulínská žádost
byla na počátku všech těchto událostí. "Všichni víme, že této
planetě hrozí srážka s jiným kosmickým tělesem. Kosmická loď Vagbond
této srážce může zabránit. Problém je ale ten, že jsme zjistili,
že této planetě hrozí ještě jedna katastrofa -- přehřátí díky
skleníkovému jevu. Tomu by ale právě srážka s meteoroidem mohla
zabránit i když za cenu velkých škod." "Takže nás chcete zabít tím
meteorem," vpadl mu do řeči člověk jménem Bruner. "Ne, nechceme vás
nechat zemřít upečením!" ohradil se Sagr. Bruner už se chtěl začít
hádat, ale Quirgi je přerušil: "No tak, nehádejte se! Existují
v podstatě dvě možnosti. Buď se vy lidi dohodnete a do tak dvou let
téměř zastavíte používání fosilních paliv, nebo budeme nuceni
požádat kapitána Myana, aby nechal meteoroid dopadnout." "A co když
se nedohodneme a meteor zničíme sami?" zkočil mu zase do řeči
Bruner. "Nezlobte se, ale jednak pochybuji o možném úspěchu té vaší
metody a jednak pokud by mě o to delfíni požádali, byl bych nucen
každou vaši raketu zničit dříve, než by mohla zasáhnout meteoroid,"
odpověděl jsem mu a Quirgi pokračoval: "Na tu dohodu máte momentálně
pět týdnů. My víme, že je to hrozně málo, ale to je daň za to, že
jste nereagovali na naše pokusy o navázání komunikace. Myslím, že by
jste to ale měli zkusit a doufám, že alespoň pod tlakem
okolností..."
Najednou jedna z koček vydala ostrý varovný výkřik, ale než jsme
stačili zareagovat, tak mě prudký náraz porazil na zem a ozval se
rachot střelby. Jeden z lidí byl mrtev a Bruner byl zraněn na ruce.
Mě zachránil život skafandr. Enien strhla profesora Brensena na zem
a vytáhla z pouzdra na noze laserovou pistoli, zatímco kočky se
bleskurychle schovaly do hustého vřesu. "Řekněte jim, ať se vzdají,"
křiknul jsem na třetího člověka, který se rovněž položil na zem.
"Nechte toho!" začal volat na vojáky, kteří nás napadli. Ti sice
právě nestříleli, ale šli pořád k nám. "Odhoďte zbraně!" nařídila
jim Enien přes překládací počítač, ale jeden z nich o ní vystřelil.
Z její pistole vyšlehl záblesk světla a vojáka spálil téměř na
uhel. Všichni ostatní se na chvilku lekli a pak se vrhli k zemi.
Vytáhl jsme svoji pistoli a požádal Enien, aby naložila raněné do
člunu. "Vzdejte se!" zavolal jsem ještě jednou na vojáky, ale ti po
mě zase začali střílet. Jedna střela mě nepříjemě prudce udeřila do
helmy. "Myan Vagabondu. Jsme přepadeni. Žádám o varovný útok
z palubních zbraní," zavolal jsem do vysílačky a vystřelil přitom
další ránu z pistole. Jeden voják padl mojí střelou a další dva
roztrhaly zásahy fázového laseru Vagabondu na kousíčky. Ostatní už
byli v člunu, takze jsem se taky stáhnul. V okamžiku, kdy jsem
naskočil do dveří jeden voják vytáhl raketomet a vystřelil po nás,
za což byl okamžitě potrestán smrtícím zásahem laseru. Poškozen
přední tepelný štít, radary mimo provoz. No tak to se mi teda
nelíbilo. Rychle jem nahodil motory a snažil se nás co nejrychlejc
dostat pryč, zatímco Enien ošetřovala zraněné. Další otres a další
zásah raketou. "Levý motor poškozen, stabilizátor nefunguje" znělo
hlášení počítace. "Myan Vagabondu. Máme problémy. Palte plnou
silou!" zařval jsem do vysílačky, když náš poškozený člun jen ztěžka
nabíral rychlost. V tom okamžiku se za námi rozpoutalo peklo a ve
vteřině byla většina útočníků zlikvidována. Náš člun konečně získal
rychlost a letěl vstříc Vagabondu.
Náš člun konečně ztěžka dosedl do hangáru Vagabondu. Rychle jsme
vyložili raněné a odnesli je na ošetřovnu, kde se o ně postaral náš
doktor, zatímco technici se pustili do opravy poškozeného člunu.
Teď jsme museli odvysílat zprávu delfínům, že za nimi co nejdřív
přiletíme a také jsme samozřejmě museli vrátit ty lidi zpátky dolů.
Hned jak náš doktor ošetřil Brunera, tak jsme mrtvého a oba živé
lidi naložili do menšího člunu a opět odstartovali. Přistáli jsme na
střeše jedné nemocnice nedaleko místa, kde jsme ty lidi předtím
naložili, a pochopitelně jsme tam vyvolali pěknou paniku. Ale lékaři
byli naštěstí profesionálové natolik, že když viděli, že vezeme
raněného, tak se ho hned ujali. Ještě jsme jim předali videozáznam
celé události z kamery jednoho z těch lidí (kopii jsme si samozrejmě
nechali) a protože se dalo čekat, že by na nás mohl zase někdo
zaútočit, rychle jsme zase odletěli.
S delfíny a s kočkami jsme se setkali nedaleko od místa, kde
předtím, ale tohle bylo podstatné méně dostupné, chráněné příkdými
skalami. "Teda ti lidé jsou naprosto nepoučitelní," spusil na nás
Quirgi. "Ale tentokrát si to nejspíš dost zavařili. Zabili si totiž
zástupce státu, který tenhle nemá moc v lásce, a teď se kvůli tomu
budou nejspíš pěkně hádat." "To by se nám možná mohlo hodit," povídá
na to jedna z koček, Mili, "mohli by se pobít navzájem za menších
škod než by způsobil ten meteorit a přitom nám ušetřit práci."
"No jo, ale to nepochopí, že ten, kdo je tady nechce jsou ostatní
druhy." "To nepochopí stejně. To bychom se alespoň s někým z nich
museli navázat komunikaci a to se nám zatím nepovedlo." "Jakto,
a co ti tři, teda dva, protože jeden je mrtvý?" "No jo, ale bez
tlumočníka se s nimi nedomluvíme." "Myslíte, že by nebyli schopní
telepatie?" "Zatím jsme na nikoho takového nenarazili. A i kdybychom
jim dokázali něco říct, tak by asi nechápali telepatii" "Ale měli
bychom to zkusit." "Tak dobře. Teď ještě jak jim způsobit nějaké
škody?" "No, možná by tu byla jedna možnost. Naše schopnosti
telekineze nejsou nic moc a domácí kočky, které narozdíl od nás žijí
po celém světě je nemají téměř určitě. Ale myši, naše hlavní
potrava, mají dost ostré zuby. A možná bychom je dokázali přemnožit.
Když je chvíli nebudeme lovit a budeme je trochu chránit, tak bychom
je mohli docela dobře využít." "Jsem hrozně rád, že jsme vymysleli
něco jiného, než nechat ten meteoroid dopadnout. Škody by byly přece
jenom moc velké. Ale Myane, musíte ten meteoroid zničit vy a až na
poslední chvíli. A budeme potřebovat nějaké lidi, kteří pro nás
budou pracovat, takže musíte požádat všechny domácí kočky celého
světa, aby se po někom podívali. Zatím jsme dohodnutí. Uvidíme se",
ukončil diskusi Quirgi a my jsme opět odletěli na Vagabonda trochu
si odpočinout. Tenhle den byl hrozně dlouhý.
Pak už začaly události nabírat spád i bez naší účasti. Nejdříve se
objevila zpráva, že jeden z vyjednavačů na setkání s námi doplatil
životem, ale v zápětí se objevily záběry útoku, které odstartovaly
vlnu rozhořčených vyjádření představitelů různých států. A když do
toho začaly přicházet zprávy o atentátech na elektrárny a rafinérie,
začali se z nich politici navzájem obviňovat, což podporovaly různé
anonymní informace. Přemnožení myší si při tom nikdo nevšiml.
Mezi tím se meteoroid přiblížil na tři týdny cesty. Z planety
odstarovala raketa a zamířila si to k němu. Tu jsme na žádost
delfínů měli zlikvidovat a tak jsem zavedl loď blíž k tomu šutru, a
když byla raketa dost daleko od Sol 3, tak jsem ji zničil fázovým
laserem. Když jsme se přiblížili zpátky a naladili pozemské zprávy,
tak jsme se nestačili divit. Ačkoliv bych čekal, že všem bude jasné,
že jsme tu raketu zničili my, tak se navzájem obviňovali, že to je
vina toho a tamtoho a jak zavládla všeobecná hysterie, začaly
ozbrojené šarvátky přerůstat ve války. Během dvou týdnů už válčili
téměř všichni. Kočkám jejich plán vyšel. Teď jsme mohli s klidem
zničit meteoroid, který se mezi tím přiblížil na dva dny. Pak jsme
se rozloučili s delfíny, vysadili profesora Brensena, který se
nakonec rozhodl, že přece jen chce zůstat na Zemi a pak už Vagabond
roztočil motory na plný výkon a vstoupil do hyperprostoru směrem k
Zeta Reticuli.
- Bulb -
výheň