________  __      __              __              __________
         /_____  /\/ /\    / /\            / /\            / ________/\
         \____/ /_/_/_/_  / /_/___  ______/ /_/_________  / /\_______\/
             / __ \/___ \/ __/___ \/ ____/ __/ ____/ __ \/ __/___ \
            / /\/ / __  / /\/ __  /\__ \/ /\/ /\__/ /\/ / /\/ __  /\
           /_/ /_/\____/___/\____/_____/___/_/ /  \____/ / /\____/ /
          _\_\/\_\/\___\___\/\___\_____\___\_\/____\__/ / /  \___\/
         /_____________________________________________/ /
         \_____________________________________________\/

      Vagabond   po několika měsících dlouhé   plavby  konečně zakotvil  a
      zatímco  probíhala vykládka nákladních modulů,  my, tedy Enien a já,
      jsme  se vydali na   obhlídku    základny. Teprve když  nás    jedna
      z dopravních  kabin  vezla po dlouhatánském rameni   od doku jsem si
      uvědomil,  jak  nádherný pohled  je na   planetu pod námi ozařovanou
      dvěma  hvězdami  Zeta  Reticuli.  Osud však  překazil naše plány  na
      alespoň  krátký odpočinek a  když   nás výtah vyložil v   centrálním
      modulu  základny,  postavil nám  do cesty  jednoho   vojáka z místní
      posádky. "Dobrý  den, pánové!  Kapitán  Myan?    Kapitán Kimo by  si
      s vámi přál mluvit,  pane. Pověřil  mne,  abych vás  k němu zavedl,"
      vyhrknul na nás. A tak jsme šli.

      Byli  jsme uvedeni do prostorné  okrouhlé místnosti, které dominoval
      velký konferenční  stůl a  několik velikých  obrazovek pokrývajících
      téměř polovinu obvodové stěny, jejíž druhou polovinu a klenutý strop
      tvořila obrovská okna, za kterými se zvolna otáčelo jedno z místních
      sluncí.  Kapitán  Kimo nás uvítal  a  usadil do  pohodlných křesel u
      stolu. "Takže   o  čem  jsem s vámi    chtěl  mluvit.  Dozvěděl jsem
      se z vašeho  palubního  deníku,    že planetě  Sol  3 hrozí   srážka
      s meteoritem. Něco  takového bychom ovšem neradi připustili, protože
      na té planetě  provádíme   řekněme tomu experiment. A   velmi neradi
      bychom  o něj přišli,  protože je, řekněme,  dlouhodobý. Problém ale
      je,  že nemáme  k dispozici   dostatečně rychlou  loď, která by   se
      dokázala  dostat na místo  ještě před  katastrofou.  Proto vás  chci
      požádat,  jestli byste nás tam  mohli dopravit." Chvíli jsem seděl a
      trávil informaci, kterou na nás  kapitán Kimo vychrlil, ale  nakonec
      jsem   se  rozhodl  jeho žádosti  vyhovět   a  dohodli jsme  se,  že
      odstartujeme hned, jak se nám podaří opravit poškozený motor.

      "Začínám pochybovat, jestli jsme tohle měli dělat," řekl jsem Enien,
      když jsme se  vraceli výtahem zpátky do doku,  "víš, že  je to proti
      základní  směrnici." "No, asi je,   ale je to dost sporné.  Nebudeme
      přece zasahovat do vývoje té  civilizace. To jsme udělali spíš  když
      jsme tam sháněli  to palivo." "Máš pravdu. Jenom   doufám, že už  je
      opravdu znovu neuvidíme.  Jednou mi to  stačilo." "Mě taky, ale žije
      tam  přece spousta  dalších  tvorů.  Ale  navíc  nás o  to  požádali
      Retikulíni, a  ti   jsou považováni  za  spojence."  "To  se  mi  na
      tom právě  líbí  nejmíň. Víš,  že je  nemám   moc rád.  A ten jejich
      'experiment' je mi už úplně podezřelý. Podle toho, jak to říkal, tak
      to  bude něco dost problematického." "No  teď už  je stejně nemůžeme
      odmítnout. Uvidíme, co  z   toho bude," uzavřela Enien,    když jsme
      konečně dorazili do doku.

      Retikulíni poslali několik  svých   techniků aby pomohli  s  opravou
      našich motorů a tak byly práce  brzy hotovy a  na palubu byl naložen
      retikulínský průzkumný  modul  se  spoustou  techniky,  nádrže  byly
      naplněny  po okraj a nalodilo  se k nám  taky několik retikulínských
      lampasáků.  (Ačkoliv  tvrdili,  že   jsou  vědci, tak    na  to  moc
      nevypadali.)  Byli jsme  tedy připraveni ke  startu a  ačkoliv se mi
      příliš nelíbilo vybavení, které jsme vezli,  tak se s tím nedalo nic
      dělat. Dal jsem tedy rozkaz k vyplutí a naše loď nabral kuzr Sol 3.

      Cestou, když se  Vagabond  řítil šílenou  rychlostí  hyperprostorem,
      jsem  se  k  nelibosti retikulínů   rozhodl zjistit  víc o  podivném
      nákladu, který  jsme  vezli.  Retikulíni  o něm  tvrdili, že   je to
      výsadkový člun   s  omezenou  schopností  letu  hyperprostorem,  ale
      udivilo mě,  proč potřebují další výsadkový  člun, když  naše loď na
      palubě jeden výsadkový a dva průzkumné čluny  má. Vydal jsem se tedy
      do  nákladového  prostoru  se na  podivný   člun podívat. Jednalo se
      opravdu  o  výsadkový  člun. Byl  čočkovitého   tvaru, asi 20  metrů
      v průměru. Na jeho obvodu  byly svisle umístěné čtyři mohutné válce,
      které mély na horních  koncích velké douvrtule. Jedinou  věcí, která
      vyčnívala z  jinak hladkého stříbřitého  povrchu byla veliká tryska,
      nebo spíše zařízení, které ji připomínalo,  na spodní straně. Uvnitř
      byl člun relativně   malý, pouze pro  pětičlenou   posádku (pro šest
      retikulínů trochu málo), neboť  velkou  část objemu zabíralo  palivo
      pro termojaderný reaktor a reaktivní  pohon. Nejvíce mě však udivilo
      technické  vybavení. Kromě velmi silné  výzbroje  a  štítů zde  byla
      špičková soustava senzorů, mohutný  reprodukor, lasery pro vytváření
      hologramů v prostoru a dokonce maskovací zařízení, to všechno řízené
      jedním z nejlepších počítačů, jaké retikulíni mají (na řídící systém
      Vagabonda stejňě neměl).

      Retikulíni trvali  na co  nejvyšší  rychlosti  a  tak když  jsme  se
      vynořili z hyperprostoru u hvězdy Sol  a zaparkovali na oběžné dráze
      Sol3  (museli  jsme být  dost vysoko,    protože níž bylo  strašného
      harampádí  -- nejspíš  se tu  nikdy neuklízelo),  zbývaly do příletu
      meteoroidu  ješťě téměř dva měsíce. Retikulíni   však zjevně měli na
      tuto dobu nějaké plány, které měly, jak se později ukázalo, události
      ještě hodně zamotat.  Zatím jsem však netušil  jaké následky to bude
      mít a povolil jsem retikulínům povolil start s tím jejich člunem.

      Pak se nějakou dobu nic nedělo. Jenom  Sagr, retikulín, který zůstal
      na palubě, když jeho pět koleků odlétlo, pobíhal sem a tam po palubě
      a  dělal trochu zmatky,  ale na můstek jsme  ho nepustili (což se mu
      moc nelíbilo, ale  kapitán jsem tady  pořád  já). Protože nebylo  co
      dělat,  pokusily se  Roga  a   Fina rozluštit   alespoň něco z    té
      komunikační změti  dole  na  planetě.  Bylo tam    spousta hlasových
      kanálů, ve  kterých se  naprosto nešlo vyznat  a pak  přes tisícovku
      kanálů, ze kterých  se nám podařilo  analyzovat obrazovou informaci.
      Nebylo to jednoduché,  protože používali několik různých modulací  a
      navíc se z různých míst čato na  stejných frekvencích vysílaly různé
      signály. Některé signály však vysílaly také umělé družice, a ty bylo
      celkem  slyšet. V obsahu   však byl také  děsný maglajs.  Nečastější
      sekvence byly takové  krátké nahrávky opakované stále  dokola, které
      spojovalo časté používání   tvarů  slov "lepší"   a  "nejlepší", ale
      jejichž informační hodnota byla   nulová (skoro bych  řekl záporná).
      Trochu náhodou a trochu proto, že se jednalo o velmi rozšířený kanál
      (na mnoha frekvencích),   se   nám však podařilo   objevit   stanici
      vysílající  kromě spousty výše  zmíněných  nesmyslných nahrávek také
      spoustu  informací, které vypadaly,  že odrážejí dění na té planetě.
      Proto jsme ten signál začali sledovat. A právě  z něj jsme se začali
      dozvídat část pravdy o retikulínském "experimentu".

      To  jsme s  Enien  seděli na pozorovatelně na  přídi,   dívali se na
      modravou planetu hluboko pod námi a povídali si, když se z palubního
      intercomu ozval   Arenův  hlas:  "Kapitáne, zachytili  jsme  podivné
      informace na tom   pozemním informačním kanále.   Možná se  to  týká
      našich retikulínů."  "Jdu se na to podívat,"  odpověděl jsem mu, a i
      s Enien  jsme s  vydali na  můsek.  A skutečně.   Vysílání, které se
      objevilo na  jedné  z hlavních obrazovek   bylo opravdu zajímavé. Na
      obrazovce se objevila   lidská žena na   pozadí soumraku na  mořském
      pobřeží u nějakého velkého lidského  sídliště. Obraz, který by nebyl
      ničím   zajímavý, kdyby nízkými  mraky  neprosvítala podivná červená
      záře.  Žena   rychle,  ale  relativně srozumitelně,   mluvila, takže
      počítač stíhal překládat: "... svědky velmi zvláštní události, možná
      přistání UFO (???). Zatím  je jediným projevem červená záře,  kterou
      vidíte za  mnou a která se  velmi rychle proměňuje. Podle posledních
      informací se letištním radarům  ani pozorovacím družicím  nepodařilo
      objevit žádný   objekt, který  by  mohl  být  příčinou tohoto  jevu.
      Moment, teď jsem dostala  zprávu,  že letištní kontrola objevila  na
      radaru velmi podivně vypadající  ozvěnu,  která je velmi slabá,  ale
      přitom   široká,  jako kdyby ji    způsoboval  obrovský objekt. Byly
      vyslána dvě průzkumná  stíhací letadla, aby objekt  blíže prohlédla.
      Zatím můžeme  jen čekat, jak  se tento velmi  zvláštní jev bude dále
      vyvíjet." Po těchto slovech    se kamera mírně posunula  a  zvětšila
      osvícenou část  mraků, takže postava zmizela ze  záběru. Mezi tím se
      našim senzorům podařilo zaměřit retikulínský  člun. Nyní bylo  téměř
      jasné, že je příčinou tohoto úkazu.

      Situace  na  obrazovce  se zvolna   začala  měnit.  Červené   světlo
      v mracích se  z neurčité  záře  stal úzký  paprsek, který osvětloval
      malou  plochu těsně nad hranicí  příboje. Bylo vidět, že okolo stojí
      veliké množství  lidí, z  nichž  mnoh mělo  různou techniku,  zřejmě
      kamery a  podobně.  K jejich i  našemu  údivu se v červeném  paprsku
      začala formovat obrovská  zářící postava. Po několik  dlouhých minut
      její  záře jen   pozvolna rostla, než  dosáhla  oslňující intenzity.
      V tom okamžiku postava  jako by promluvila,  i když jsem přesvědčen,
      že i pozorný pozorovatel tam  dole si mohl  všimnout, že zdroj zvuku
      je o něco  výše. "Já," zahřímala postava,  "jsem Hospodin, bůh vaš a
      vašich otců. Již delší dobu s hněvem pozoruji, jak nedodržujete moje
      zákony.  Proto jsem se  rozhodl, že vám dám  poslední šanci. Když se
      do měsíce  nepolepšíte, tak vás   vyhladím z povrchu  této planety!"
      S těmito  slovy  se postava opět  začala  rozplývat. Na obrazovce se
      opět ojevila ona žena a už se chystala něco  říct, když věci nabraly
      rychlý spád.  Dohasínající světlo  najednou   zhaslo úplně  a   naše
      senzory hlásily,  že člun se  dal rychle  do pohyby následován dvěma
      menšími létajícími tělesy. To však na obrazovce nebylo vidět a žena,
      mírně zaskočená náhlým koncem  "zjevení" začala opět mluvit: "Vážení
      diváci,  s největší   pravděpodobností  jste se  právě  stali svědky
      skutečného zázraku,  zjevení božího. Jenom  je  škoda, že boží slova
      byla takto vážná...."  Proud jejích slov  přerušil jiný hlas: "SIGMA
      (to byl  volací kód, který  jsme přidělili retikulínskému člunu) pro
      Vagabond! May-Day May-Day! Jsme  pod palbou! May-Day  May-Day!" Člun
      byl právě na opačné polokouli, než my.  Proto jsem křiknul na Arena,
      který právě sedél  u řízení:  "Rychle to  otoč a leť  tam!!" Otočení
      lodi mu   trvalo nemožně daleko  a  než přepnul motory   a zrychlil,
      ozvalo  se z  reproduktoru další  volání:  "SIGMA pro Vagabond! Jsme
      zasaženi!  May-Day May-Day!," a  bylo vidět, že člun provádí zběsilé
      manévry  a snaží  se útok  opětovat. Ke  dvěma  pronásledovatelům se
      v tom okamžiku přidali další  dva a okamžitě vystřelili rakety. Člun
      vystřelil ze svých  laserů  a jeden  z pronásledovatelů  explodoval,
      druhý také, vtom se ale  ozvalo: "SIGMA  pro Vagbond! May-Day!  Jsme
      zasaženi!  May-...,"  a člun naposledy   vystřelil a roztříštil se o
      hladinu oceánu.

      Na nějaké pocity však nebyl čas. Téměř ve stejném okamžiku, kdy člun
      narazil na hladinu, ozval  se náš počítač: "Nalezen nový komunikační
      vzorec s pravděpodobností 79,3%." To už bylo  docela dost a tak jsem
      téměř   bezmyšlenkovitě  stisknul tlačítko  pro  zobrazení výsledků.
      Chvíli jsem jim nevěnoval ozornost, ale pak jsem se zarazil, protože
      mi počítač ukazoval zdánlivě  prázdnou hladinu oceánu. Když jsem  se
      ale podíval  pozorněji, zjistil jsem,  že z vody  vyčnívá několik --
      vlastně celkem dost -- hřbetních  ploutví nějakých tvorů. Ale stejně
      se mi to pořád nezdálo. Na pozemním vysílání  už nebylo nic k vidění
      a protože celá posádka  člunu při  havárii  zahynula, nebylo už  nic
      k vydění  ani  na záběru  místa jeho  zkázy. "Podívejte se,  proč mi
      tohle počítač ukázal tohle  jako komunikační vzor," vyzval jsem tedy
      ostatní a přehodil záběr  na hlavní obrazovku. Při větších detailech
      to  už  začinalo být  zajímavější, ale vysvětlovat   se to začalo až
      v okamžiku, kdy jeden z operátorů zapnul  příslušné filtry, na které
      jsem úplně zapoměl. V tom okamžiku počítač zvýraznil těla těch tvorů
      a zvláštní dráhy, ve kterých se pohybovali.  A v tom okamžiku začalo
      být úplně jasné, že se tím snaží něco  říct. Teď šlo  o to, co. Když
      jsem se na to ale chvíli díval, bylo mi i bez počítače jasné, že jde
      o zprávu zakódovanou ve dvojkové soustavě, což nás všechny na palubě
      dost  překvapilo. A když jsem si  všimnul, že je předávána paralelně
      v šíři  dvanácti bitů, téměř jsme nemohl  věřit svým očím, jak to ti
      tvorové dokáží koordinovat. I odpověď na otázku co to znamená přišel
      velmi rychle. Za  chvíli bylo jasné, že  vždy po třech stavech, tedy
      šestatřiceti bitech přišel   zvláštní, jako by  rozdělovací, signál.
      Enien si toho všimla první a nechala zobrazit informaci, kterou jsme
      zatím zachytili  v tabulce  o 36 sloupcích.  A  k našemu  obrovskému
      překvapení se zde   střídaly geometrické obrazce, které nám  nejspíš
      měly pomoct  při luštění, s malými, ale  celkem názornými obrázky. A
      tak jsme všichni s  napětím čekali na další a  další znaky. A trvalo
      to několik hodin, než se zpráva začala opakovat.

      "Měli bychom jim   nějak dát najevo,  že jsme   to slyšeli," navrhl,
      jsem.  Všichni to odsouhlasili.  Ale jak? Roga však naštěstí dostala
      geniální  nápad. Na  palubě  jsme měli  několik   laserů, které byly
      schopné  vytvořit dostatečně  drobné (několik  metrů --  zaostřování
      laseru na  tu  vzdálenost je už docela   problém) světelné skvrny na
      hladině moře i z  oběžné dráhy, na  které jsme byli. Pak  jsme ještě
      nějakou dobu  kreslili vhodné symboly.  Konečně jsme začali vysílat.
      Pomalu, aby to druhá   strana  stihla vnímat. Ti   tvorové  skutečně
      zareagovali,    přestali vysílat a     otočili  se, aby viděli  naše
      vysílání.  Pochopili  a   odpověděli. Všichni   jsme  měli obrovskou
      radost, že  se nám podařil  kontakt. Jenom trochu  nám ji zkazil ten
      retikulín, Sagr, pořád otravoval a vyčítal nám, že jsme jeho kolegům
      vůbec nepomohli.  A taky se zlobil, že  jsme ho nepustili na můstek.
      Ale to bych  se z něj  musel zbláznit, kdybych ho  tady měl mít. Byl
      jsem hrozně  unavený a Enien  taky, ale ještě  dvě  hodiny jsme měli
      hlídku. Konečně nás přišli Roga a Kir, ačkoliv  ani oni si za ty dvě
      hodiny moc neodpočali. Ale hlídky jsou  hlídky a my  s Enien jsme se
      šli pořádně vyspat. Nad místem, kde byli  ti zvláštní tvorové pomalu
      svítalo. Až se zase setmí,  musíme se pokusit  navázat s nimi bližší
      kontakt -- pokusit se přistát.

      Zase jsme s Enien seděli na  hlídce na můstku  a do výpravy na povch
      zbývaly  ještě přes tři hodiny, když  nás zase začal otravovat Sagr,
      že nesmíme dopustit, aby se pozemšťané zmocnili trosek jejich člunu.
      A měl bohužel vyjímečně naprostou pravdu. Jenže co teď. Sagr naléhal
      na okamžitou akci   a  protože pozemšťané  již začali    po troskách
      pátrat,  měl k tomu rozhodně důvod.   Jenže za tři  hodiny jsme měli
      naplánovanou další   akci.  Rozhodli jsme   se  tedy  vyslat   jeden
      průzkumný člun --  je schopen ponořit  se pod hladinu -- aby vyzvedl
      nebo  zničil trosky   a   s druhým  průzkumným   člunem   se pokusit
      kontaktovat   ony  tvory. Z prvním   člunem  poletí  Porvar, protože
      s druhým  člunem chci  leťět já s  Enien a  ostatní piloti tedy musí
      zůstat  na palubě. Sagr  trval na tom že  poletí  teky a doplní tedy
      Porvara v prvním člunu.

      První  člun odstartoval a začal sestupovat   a já jsem nabil všechny
      palubní  zbraně, kdybychom jej  museli  krýt.  První fáze jeho  letu
      probíhala bez problémů a    vteřiny  pomalu plynuly. I  přistání   a
      ponožení bylo bez problémů a sbírání a ničení trosek začalo. Člověci
      však  byli v pátrání  dál,  než jsme předpokládali    a náš člun  se
      hluboko   pod  hladinou oceánu  potkal   s jejich ponorkou.  Na obou
      stranách začala horečná aktivita. Zatím  co člověci se snažili najít
      náš člun, ten ve spěchu likvidoval  poslední trosky. I já jsem začal
      rychle  nastavovat zbraňové systémy:  zaměřovat střely,  automatická
      odpověď -- plnou palebnou  silou,  všechny cíle, výstražná palba  --
      10 sekund, polovičňí   palebná  síla.... Člun pod   hladinou nabiral
      rychlost a rychle stoupal k hladině. Člověci měli ve vzduchu několik
      ledadel.   Ještě   několik dlouhých vteřin  a    člun se  objevi nad
      hladinou. Téměř okamžitě  se pod křídly letadel zableskly zažehující
      motory   raket a ve  zlomku  milisekundy  palubní počítač  Vagabonda
      spustil kanonádu z  fázových laserů. Výbuchy  raket ještě pod křídly
      letadel měly zničující účinky. Jedno letadlo se rozlomilo ve vzduchu
      a druhé tlaková vlna poslala do vývrtky. Zbylé dva stroje se otočily
      zpátky,  ale pak se znava vrhy  do útoku, nejspíš na důrazný rozkaz.
      Rychle mačkám tlačítko   odpalovače a dva  přesné  zásahy  jim lámou
      křídla. Člun nabírá rychlost a opouští  atmosféru, zatímco ti zelení
      cvoci tam dole bezmocně zuří. Úkol byl splněn.

      To už nás ale přišli Roga a Kir vystřídat a my jsme se měli vypravit
      tam dolů, kousek od  místa, kde se  ještě před chvílí bojovalo. Řekl
      jsem tedy Roze, aby nás  v případě potřeby kryli  a s Enien jsme  se
      usadili do člunu. Rychle jsem  zkontroloval všechny přístoje a už se
      otevřela  vrata hangáru a  náš člun zvolna opustil palubu Vagabonda.
      Při sestupu jsme museli dávat pozor na spoustu harampádí, které tady
      všude okolo poletovalo a tak nebylo  moc času být nervózní. Náš člun
      rychle klesal  a houstnoucí vzduch  před  přídí se  začal rozpalovat
      tak, že přes něj téměř nebylo vidět. Konečně jsme zpomalili a zlehka
      přistáli na vodní hladině. Ti tvorové -- budu pro ně používat lidské
      označení delfíni -- nás už čekali. S tím  se však  přiblížil palčivý
      problém, jak se s nimi domluvíme. A v zápětí  se také v podstatě sám
      vyřešil, to když mi  začalo tak  divně  hučet v hlavě.  "Slyšíš je,"
      zeptalqa  se mě  Enien.    "Myslím, že  slyším," odpověděl  jsem  jí
      telepaticky, "ještě,  že jsi  mě  tu telepatii  naučila,"  a políbil
      ji. Měl  jsem hroznou radost, že  se s nimi  domluvíme a byl jsem jí
      strašně vděčný,  že mě tu  telepatii  učila. "Teda  moc ti to nejde,
      Myane. Od teď se stebou  bavím jenom  telepaticky." Když jsem  svoji
      pozornost   obrátil k    delfínům, začal     jsem skutečně  pozvolna
      rozeznávat, co mi chtějí říct. Bylo to  úžasné. Usadili jsme se tedy
      v otevřených dveřích  člunu,  pozdravili se s  delfíny  a začali jim
      vysvětlovat, proč jsme vlastně přiletěli a co se tady stalo.

      "Vlastně jsme   to  retikulínské vystoupení viděli,"    odpvěděl nám
      Quirgi,  vůdce delfínů, když jsme mu  vysvětlili, co se děje. "I ten
      sestřel. V téhle  době sou ti  lidé  naprosto nemožní. I když  už se
      v něčem začínají polepšovat.  Ale pořád to není  ono. Oni jsou na tu
      svou techniku totiž strašně mladí, mají za sebou jen asi milión let,
      a tak i když  jsou mezi nimi takoví, kteří  je varují, co by všechna
      ta technika mohla způsobit, ale když jde o jeho vlastní pohodlí, tak
      je nikdo neposlouchá. Stejně je to vina  retikulínů. Aspoň se to tak
      už asi dva tisíce let  povídá. Ale možná  by to bez jejich přičinění
      dopadlo stejně."

      "Co tady vlatně retikulíni tehdy provedli. Nám  se zmínili o nějakém
      'experimentu,' ale moc by  mě zajímalo,  o  co jde," zeptal  jsem se
      jich. "No, podle toho,  co se mezi námi  povídá, tak tady asi dva  a
      půltisíce  let nazpátek    založili náboženství.    Oni už   předtím
      napáchali  různé škody, ale   většina   z nich měla  tenkrát  okolní
      přírodu  v úctě a tek  se s nimi  dalo  celkem vycházet.  Třeba víra
      v převtělování v  Indii, ta byla moc pěkná  věc.  A jak měli přírodu
      v úctě  staří keltové! Ale  pak    přišli ti prokletí retikulíni   a
      jednomu národu támhle   na  východním   pobřeží  Středozemního  moře
      namluvili, že byli stvořeni k obrazu božímu  a celý svět byl stvořen
      pro  ně a že s nimi  nějaký  bůh uzavřel smlouvu,  že  když ho budou
      uctívat, tak   jim pomůže ten  svět  podmanit. A oni jej  uctívali a
      dobývali svět a ničili na co přišli. A pak ho  uctívali čím dál méně
      a  podmaňovali si  svět dál.  A dnes to  vypadá, že  uctívají už jen
      svoje pohodlí. Myslí si,  že jim všechno patří  a i když už začínají
      chápat  některé souvislosti, připouštějí si  je  jen velmi pozvolna.
      Vlastně nevíme, jestli    by  bylo dobře, aby    jste  ten meteoroid
      zničili.  Nemůžeme  se totiž  dohodnout,  jestli  je lepší nechat ho
      dopadnout  a   snažit se přežít  dlouhou  krutou  zimu, která by pak
      nastala, nebo riskovat přehřátí Země, nebo otravu nějakými svinstvy,
      které pořád tečou do moře."

      Začal jsem  uvažovoat o  tom,  jak  téhle planetě pomoct.  A  pak mě
      napadlo  zeptat se, jestli si   ti  člověci jsou schopní  představit
      telekinezi.  Prý ani náhodou.  Ale  žádný z  delfínů si nebyl  jist,
      jestli by  ji byli schopni  používat oni.  Najednou nás  ale vyrušil
      hlas  Rogy  z vysílačky: "Vagabond    je  napaden. Jsme  pod  palbou
      laserů!"  "Odpovězte střelbou, pozitronová  torpeda," odpověděl jsem
      rychle a součstně zadal počítači rozkaz, že to s těmi torpedy myslím
      vážně. Několik sekund zlověstného ticha bylo nekonečných. Ale pak se
      ozval z vysílačky hlas: "Zdroj  laseru zničen pozitronovým torpedem.
      Škody jsou  pouze na   tepelných  štítech  a vnějším  plášti,  žádná
      vitální část lodi nebyla poškozena. Vychylovací štíty byly zdvyženy,
      protože je možný   další  útok." Všichni,  včetně  delfínů, jsme  si
      oddechli.

      "Měli  bychom se  pokusit  vymyslet  metodu, jak  ty  člověky přimět
      k rozumu," otevřela  Enien   zase debatu s   delfíny. "No   jo,  ale
      problém je, jak  to udělat. Jeden pokus,  který  měl naději, udělali
      retikulíni,  ale neuspěli.  A  veškeré naše snahy  byly zatím marné.
      Nedá se s  nima pořádně domluvit. Když  to zkoušejí oni, tak nám nic
      podstatného neřeknou, a když jsme to zkoušeli  my, tak si toho nikdy
      nevšimli. A  zkoušeli jsme to mockrát,  stejně jako s vámi.  Nebo to
      bulo tak nesrozumitelné?" "Podle mě to bylo úplně  jasné. My jsme to
      rozluštili celkem snadno, ale to  pro ně  asi není směrodatné."  "To
      není, ale co s  nima chcete dělat.  Když dojde ke katastrofě, kterou
      jasně způsobí, tak si   to půlka z   nich nebude připouštět,  a když
      bychom se o něco pokusili my, tak proti tomu budou bojovat a bude to
      k ničemu. Už jsme se  párkrát o něco  pokusili, ale oni stejně nikdy
      nic nepochopili. Asi  jediná šance byla opravdu  ta komedie s bohem,
      ale i tam  pochybuju, jestli by  to mělo efekt. I  když to bylo dost
      přesvědčivé, tak si myslím,  že by jich  tomu asi spousta nevěřila a
      zbtek si z toho nic nedělal. A když je  sestřelili, tak už si z toho
      vůbec nikdo nic dělat nebude. Takhle to opravdu nemá cenu."

      Vypadalo to opravdu  beznadějně, ale nikdo  jsme to nechtěli  vzdát.
      Dohodli jsme se, že uděláme  větší  poradu. Delfíni prý znají  ješté
      jeden druh,  se  kterým se umí  telepaticky  bavit --  nějaké divoké
      kočky, které  chtějí také  zapojit   a my bychom  měli přivést  toho
      retikulína, Sagra, a profesora Brensona, který je u nás na palubě od
      toho incidentu kolem  paliva. Trošku problém byl v  tom, že ty kočky
      žily  asi  7000 kilometrů  od místa  kde jsme  byli.  Takže jim bude
      nějakou dobu trvat, než se tam dostanou a než je svolají. Do příletu
      meteoroidu, ale zbývaly ještě necelé dva měsíce a  tak jsme si mohli
      dovolit čtrnáct dní počkat. Rozloučili  jsme se a  vydali se zpět na
      oběžnou dráhu, kde nás čekal Vagabond.

      Mezi tím jsme  se na  palubě rozhodli, že   bychom se mohli  pokusit
      předat člověkům dole ještě  jedno poselství, tentokrát otevřeně a na
      vlnách jejich  vlastního vysílání.  Ten  kanál, který jsme sledovali
      a na  kterém jsme chtěli  zprávu odvysílat totiž přenášely družice a
      když jsme se na jednu z nich podívali  podrobněji, zjistili jsme, že
      vůbec    nebude problém je    přinutit  vysílat chvíli  něco jiného.
      Nainstalovali  jsme si tedy kamery na  pozorovatelně a čekali, až se
      ti člověci dozví, co jim hrozí. Ten okamžik přišel  brzy a já jsm se
      usadil na  pozorvatelně. Když skočili  se  zprávou, že se připravuje
      raketa, která má mateoroid zničit,   zapnul jsem vysílací   program.
      Statisíce  přijímačů tam dole potemnělo  a pak se  ozval hlas našeho
      počítače: "Vesmírná loď vagabond  přerušuje vysílání velmi důležitým
      poselstvím...." Nechal jsem chvilku,   aby  to mohl někdo  nahrát  a
      zapnul  přenos.  "Tady kapitán   Myan   z kosmické  lodi  Vagabond,"
      promluvil  jsem pomalu  do mikrofonu,  aby  počítač stíhal tlumočit.
      "Před chvílí jste  všichni    slyšeli, jaké nebezpečí  hrozí    vaší
      planetě. Přiletěli  jsme s úmyslem toto nebezpečí  zažehnat,  a to i
      přes to, jak jste  se k nám chovali nyní  i před rokem. Bohužel však
      na té planetě nejste  sami a  někteří jiní  tvorové si myslí,  že by
      možná bylo lepší nechat ten meteoroid  dopadnout. Vaší planetě totiž
      v nejbližších  letech hrozí druhá  a možná ještě horší katastrofa --
      přehřátí.   Její příčinou jste vy  sami  a vaše tecnika. Proto berte
      tento  vzkaz jako  poslední  varování. Pokud by  jste nebyli ochotní
      drsticky omezit znečišťování ovzduší, by byli ostatní obyvatelé vaší
      planety přijmout určitá dosti tvrdá protiopatření, nebo nás požádat,
      abychom nechali meteoroid dopadnout, čehož bychom podle našich zásad
      museli uposlechnout."

      Tak,  a teď zkuste odhadnout, co  se  ti člověci pokusili udělat. No
      zbavit se  nás, samozřejmě. Chvilku poté,  co jsme ukončili vysílání
      zazněl  poplach a loď se  otřásla několika zásahy. Zase laser. Štíty
      byly ale   pořád zvednuté, takže škody  byly  nulové. Rozčileně jsem
      navolil na  řídícím panelu program  vysílání a trochu rozlobeně řekl
      do  vysílačky: "Tady kapitán  Myan z  lodi  Vagabond. Chtěl jsem vás
      varovat po dobrém.  Ale vy  po  nás zase střílíte. Nechceme  s  vámi
      bojovat,  ale  pokud nepřestanete,  budeme  nuceni palbu  opětovat."
      Palba ustala a asi půl hodiny se nic nedělo. Pak se ale na obrazovce
      objevil muž,  který mluvil jednoznačně k  nám:  "Vagabonde, mohli by
      jste se s  námi spojit na frekvenci  116.25 MHz?," zněl  jeho krátký
      vzkaz.  Naladil  jsem  tedy  příslušnou  frekvenci  a  promluvil  do
      vysílačky:  "Tady kapitán   Myan z lodi   Vagabond. Poslouchám vás."
      "Kapitáne,  co  nám to vyhrožujete!"   odpověděl  kdosi,  aniž by se
      představil. "S   kým mluvím?"  otázal  jsem  se,  protože  nemám rád
      anonymy. "S Pozemšťany!" dostalo se mi přesné odpovědi. "Tak, dobře,
      já  se vám pokusím  vysvětlit, o co jde.  Před asi rokem jsme museli
      z technických důvodů přistát na vaší planetě a přijetí nebylo zrovna
      vřelé.     Při  tom  jsme  zjistili,  že    se   tato  planeta srazí
      s meteoroidem. Asi před dvěma měsíci  jsme přistáli na Zeta Retikuli
      2  a na hlavně   díky žádosti retikulínů. Přilétli  jsme  tedy sem a
      retikulíni, které jsme také  přivezli,  se pokusili s  vámi  navázat
      kontakt, ale  jejich    člun byl sestřelen,  než   naše   loď stihla
      zasáhnout. To  by  nicméně neovlivnilo náš  záměr  meteoroid zničit,
      nebýt jiných živých  tvorů  z vaší planety,  kteří  s  námi navázali
      kontakt a vyjádřili se  v tom smyslu, že pokud  se nezměníte, tak by
      bylo dobře kolizi nezabraňovat. Jejich slovo má pro naše rozhodování
      největší váhu, protože se jich to narozdíl  od retikulínů přímo týká
      a kontaktovali nás  sami. Takže máte  v podstatě dvě možnosti. První
      je, že přijmete   jejich  podmínky o  ukončení   spalování fosilních
      paliv, a druhá, že se s nimi pokusíte  dohodnout. Třetí možnost bych
      vám moc nedoporučoval,   protože   by mohla  vést  ke   srážce  Země
      s meteoroidem,  nebo   k nějakému   druhu  útoku ze   starny různých
      obyvatel vaší planety. Rozmyslete si to a  za 12 dní nás kontaktujte
      na  stejné frekvenci.  Kapitán  Myan končí,"  s  kterýmy  slovy jsem
      vypnul vysílačku.

      Za dvanáct dní se skutečně ozvali a dokonce se tvářili, že se chtějí
      dohodnout.  Jednání se mělo  uskutečnit  za dva dny   a tak jsme  se
      dohodli, že tři jejich  zástupce  vyzvedneme  na smluveném místě   a
      odletíme s nimi na   místo  jednání.  Překládat bude počítač    (ale
      telepatii stejně Enien a já, což jsme jim neřekli).

      Dva dny uběhly a  Enien a já jsme  nastoupili do velkého výsadkového
      člunu (průzkunmé jsou pro sedmičlenou posádku malé) a vydali jsme se
      na místo setkání s člověky, zatímco Roga a Kir převzali velení lodi.
      Naložili jsme  je a odletěli na jednání.  Přistáli jsme na skalnatém
      pobřeží právě když   slunce  pomalu vycházelo nad   vřesem pokrytými
      kopci.  Delfíni už nás čekali  ve  vodách zálivu sevřených skalami a
      zanedlouho se z hustého  vřesu vynořilo několik koček. Jednání mohlo
      začít. První si vzal  slovo Sagr, protože právě rtetikulínská žádost
      byla  na  počátku  všech těchto  událostí.   "Všichni  víme, že této
      planetě hrozí srážka s jiným kosmickým tělesem. Kosmická loď Vagbond
      této srážce  může zabránit. Problém   je ale ten, že jsme  zjistili,
      že této planetě   hrozí  ještě  jedna katastrofa  --  přehřátí  díky
      skleníkovému jevu. Tomu  by   ale právě srážka s   meteoroidem mohla
      zabránit i  když za cenu velkých škod."  "Takže nás chcete zabít tím
      meteorem," vpadl mu do řeči  člověk jménem Bruner. "Ne, nechceme vás
      nechat zemřít  upečením!" ohradil se Sagr. Bruner  už se chtěl začít
      hádat,  ale Quirgi   je přerušil: "No   tak, nehádejte  se! Existují
      v podstatě dvě možnosti. Buď se vy lidi dohodnete a  do tak dvou let
      téměř   zastavíte používání  fosilních  paliv,   nebo budeme  nuceni
      požádat kapitána Myana, aby nechal  meteoroid dopadnout." "A co když
      se  nedohodneme a  meteor zničíme   sami?"  zkočil  mu zase do  řeči
      Bruner. "Nezlobte se, ale jednak pochybuji o  možném úspěchu té vaší
      metody a jednak pokud by  mě o to  delfíni požádali, byl bych  nucen
      každou vaši raketu zničit  dříve, než by mohla zasáhnout meteoroid,"
      odpověděl jsem mu a Quirgi pokračoval: "Na tu dohodu máte momentálně
      pět  týdnů. My víme, že  je to hrozně málo, ale  to je daň za to, že
      jste nereagovali na naše pokusy o navázání komunikace. Myslím, že by
      jste    to  ale  měli zkusit   a   doufám,  že  alespoň pod   tlakem
      okolností..."

      Najednou jedna  z koček  vydala  ostrý varovný výkřik, ale  než jsme
      stačili zareagovat, tak  mě prudký náraz porazil  na zem a ozval  se
      rachot střelby. Jeden z lidí byl mrtev a Bruner  byl zraněn na ruce.
      Mě zachránil život skafandr. Enien  strhla profesora Brensena na zem
      a  vytáhla z  pouzdra na  noze laserovou pistoli,  zatímco kočky  se
      bleskurychle schovaly do hustého vřesu. "Řekněte jim, ať se vzdají,"
      křiknul jsem  na třetího člověka,  který se  rovněž položil  na zem.
      "Nechte toho!" začal volat  na  vojáky, kteří  nás napadli. Ti  sice
      právě nestříleli, ale  šli pořád k  nám. "Odhoďte zbraně!"  nařídila
      jim Enien přes překládací počítač, ale  jeden z nich o ní vystřelil.
      Z  její pistole  vyšlehl  záblesk světla   a vojáka  spálil téměř na
      uhel. Všichni ostatní  se  na chvilku  lekli a pak  se vrhli k zemi.
      Vytáhl jsme  svoji pistoli a  požádal Enien, aby naložila  raněné do
      člunu. "Vzdejte se!" zavolal jsem ještě  jednou na vojáky, ale ti po
      mě zase začali střílet. Jedna  střela mě nepříjemě prudce udeřila do
      helmy. "Myan Vagabondu.     Jsme přepadeni. Žádám  o   varovný  útok
      z palubních  zbraní," zavolal jsem  do  vysílačky a vystřelil přitom
      další ránu z  pistole.  Jeden voják  padl  mojí střelou a  další dva
      roztrhaly  zásahy fázového laseru  Vagabondu na kousíčky. Ostatní už
      byli  v  člunu, takze jsem se   taky stáhnul. V  okamžiku,  kdy jsem
      naskočil do  dveří jeden voják  vytáhl raketomet a vystřelil po nás,
      za což  byl  okamžitě  potrestán smrtícím zásahem  laseru.  Poškozen
      přední tepelný  štít, radary mimo   provoz.  No tak   to se mi  teda
      nelíbilo. Rychle jem nahodil  motory a snažil  se nás co nejrychlejc
      dostat  pryč, zatímco Enien ošetřovala zraněné.  Další otres a další
      zásah raketou. "Levý  motor poškozen, stabilizátor  nefunguje" znělo
      hlášení počítace.    "Myan Vagabondu. Máme  problémy.   Palte  plnou
      silou!" zařval jsem do vysílačky, když náš poškozený člun jen ztěžka
      nabíral rychlost. V  tom okamžiku se za  námi rozpoutalo peklo  a ve
      vteřině byla většina  útočníků zlikvidována. Náš člun konečně získal
      rychlost a letěl vstříc Vagabondu.

      Náš člun konečně ztěžka  dosedl  do hangáru Vagabondu.  Rychle  jsme
      vyložili raněné a odnesli je na ošetřovnu, kde se  o ně postaral náš
      doktor, zatímco technici  se  pustili do opravy   poškozeného člunu.
      Teď jsme museli  odvysílat zprávu delfínům,   že za nimi  co nejdřív
      přiletíme a také jsme samozřejmě museli vrátit  ty lidi zpátky dolů.
      Hned jak  náš doktor ošetřil  Brunera, tak jsme   mrtvého a oba živé
      lidi naložili do menšího člunu a opět odstartovali. Přistáli jsme na
      střeše jedné nemocnice nedaleko   místa,  kde jsme ty  lidi  předtím
      naložili, a pochopitelně jsme tam vyvolali pěknou paniku. Ale lékaři
      byli  naštěstí profesionálové   natolik, že když  viděli,  že vezeme
      raněného, tak se  ho hned ujali. Ještě  jsme jim předali videozáznam
      celé události z kamery jednoho z těch lidí (kopii jsme si samozrejmě
      nechali)  a  protože se  dalo čekat,  že by  na nás  mohl zase někdo
      zaútočit, rychle jsme zase odletěli.

      S delfíny  a  s kočkami  jsme   se setkali  nedaleko  od místa,  kde
      předtím,  ale tohle bylo podstatné  méně dostupné, chráněné příkdými
      skalami. "Teda ti lidé  jsou  naprosto nepoučitelní," spusil na  nás
      Quirgi. "Ale tentokrát si to  nejspíš dost zavařili. Zabili si totiž
      zástupce státu, který tenhle  nemá moc v  lásce, a teď se kvůli tomu
      budou nejspíš pěkně hádat." "To by se nám možná mohlo hodit," povídá
      na  to jedna z  koček, Mili, "mohli  by se pobít navzájem za menších
      škod  než by  způsobil ten  meteorit a   přitom nám ušetřit  práci."
      "No jo, ale to nepochopí,  že ten, kdo  je tady nechce  jsou ostatní
      druhy." "To  nepochopí stejně. To bychom  se alespoň s někým  z nich
      museli navázat komunikaci a  to   se nám zatím  nepovedlo."  "Jakto,
      a co ti  tři,  teda dva, protože jeden  je  mrtvý?" "No  jo, ale bez
      tlumočníka  se s nimi  nedomluvíme." "Myslíte, že  by nebyli schopní
      telepatie?" "Zatím jsme na nikoho takového nenarazili. A i kdybychom
      jim dokázali  něco říct, tak  by asi nechápali telepatii"  "Ale měli
      bychom to zkusit."  "Tak  dobře. Teď  ještě jak jim  způsobit nějaké
      škody?"  "No,   možná by tu    byla  jedna možnost.  Naše schopnosti
      telekineze nejsou nic moc a domácí kočky, které narozdíl od nás žijí
      po  celém  světě  je  nemají téměř určitě.    Ale myši,  naše hlavní
      potrava, mají dost ostré zuby. A možná bychom je dokázali přemnožit.
      Když je chvíli nebudeme lovit a budeme je trochu chránit, tak bychom
      je mohli docela  dobře využít." "Jsem  hrozně rád, že jsme vymysleli
      něco jiného, než nechat ten meteoroid dopadnout. Škody by byly přece
      jenom moc velké. Ale  Myane, musíte ten meteoroid  zničit vy a až na
      poslední chvíli. A budeme  potřebovat   nějaké lidi, kteří pro   nás
      budou pracovat, takže  musíte požádat  všechny domácí kočky   celého
      světa, aby se po někom podívali.  Zatím jsme dohodnutí. Uvidíme se",
      ukončil  diskusi Quirgi a my  jsme opět odletěli na Vagabonda trochu
      si odpočinout. Tenhle den byl hrozně dlouhý.

      Pak už  začaly události nabírat spád  i bez naší účasti. Nejdříve se
      objevila zpráva, že  jeden z vyjednavačů  na setkání s námi doplatil
      životem, ale v zápětí  se objevily záběry útoku,  které odstartovaly
      vlnu rozhořčených vyjádření  představitelů různých států. A když  do
      toho začaly přicházet zprávy o atentátech na elektrárny a rafinérie,
      začali se z nich politici  navzájem obviňovat, což podporovaly různé
      anonymní informace. Přemnožení myší si při tom nikdo nevšiml.

      Mezi   tím  se meteoroid přiblížil  na   tři týdny cesty.  Z planety
      odstarovala raketa  a zamířila si  to   k němu.  Tu jsme  na  žádost
      delfínů měli zlikvidovat a tak jsem zavedl loď blíž  k tomu šutru, a
      když byla  raketa dost daleko od Sol  3, tak jsem ji  zničil fázovým
      laserem. Když jsme se  přiblížili zpátky a naladili pozemské zprávy,
      tak jsme se nestačili divit. Ačkoliv bych čekal, že všem bude jasné,
      že jsme tu raketu zničili my,  tak se navzájem  obviňovali, že to je
      vina toho  a  tamtoho  a  jak  zavládla všeobecná  hysterie,  začaly
      ozbrojené  šarvátky přerůstat ve války. Během  dvou týdnů už válčili
      téměř  všichni. Kočkám jejich  plán vyšel.  Teď  jsme mohli s klidem
      zničit meteoroid, který  se mezi tím  přiblížil na dva dny. Pak jsme
      se  rozloučili  s  delfíny, vysadili  profesora  Brensena,  který se
      nakonec rozhodl, že přece jen chce zůstat  na Zemi a pak už Vagabond
      roztočil motory na  plný výkon a vstoupil  do hyperprostoru směrem k
      Zeta Reticuli.

                                                                       - Bulb -


            výheň