__ __ ___
/ /\/ /\ /__/\
/ \/ /_/_ __ ____________ __ ____\__\/
/ / __ \/ /\/ /__ _/ __ \/ /\/ / __ \
/ /\ / /\/ / /_/ // __// /\/ /\ \/ / ____/\
/_/ /_/\____/\____/_____/\____/ /\__/\____/\/
\_\/\_\/\___\/\___\_____\/\___\/ \_\/\___\/
__________________________ ____ __,_ __ __ ___ ___
/_________________________/\/ __ \ \__/\/_/\ / /\ /__/\ /__/\
\_________________________\/ /\/ /\_\_\/\_\/___/ __/\_\__\/__ _\__\/
/ ____/ ____/ / ____/ /\/___ / __ \/ /\
/ /\__/ /\__/ /\__ \/ /_/ __ / /\/ / / /
/_/ / /_/ / /_/_____/___/\__,_/_/ /_/_/ /
\_\/ \_\/ \_\_____\___\/\_\_\_\/\_\_\/
______________________________________
/_____________________________________/\
\_____________________________________\/
____
/ __ \ robudil mě prudký otřes a odporné ječení poplašné sirény,
/ /\/ /\které po něm okamžitě následovalo. Hlavou jsem do něčeho
/ ____/ /narazil. Pomalu jsem otevřel oči. Čekal jsem, že se najdu
/ /\___\/ rozpláclý na podlaze, ale najednou jsem si uvědomil, že je
/_/ / všechno trochu jinak. Narazil jsem hlavou do stropu a nyní
\_\/ jsem se vznášel volně uprostřed místnosti. Koutkem oka
jsem zahlédl Enien, která se vznášela kousek ode mě. Vzal jsem ji za
ruku a pomohl jí se zorientovat. Za chviličku jsme již byli navlečeni
ve skafandrech a pomalu jsme se vydali ke dveřím kajuty. Najednou
slyším ze sluchátek hlas Arena, našeho druhého pilota. Konečně ho
napadlo mi říct,co se děje... Omyl! "Kapitáne, něco se děje! Nevím co
mám dělat. Pojďte sem rychle prosím!" To jsem si sakra taky všiml, že
se něco děje. "Arene, snad proboha víte, že letět na Zeta Reticuli!
Jdu se na to podívat!" odpověděl jsem mu s rostoucí dávkou vzteku.
Vzal jsem tedy Enien za ruku a vydali jsme se na můstek.
Usadil jsem se tedy na místo pilota a Enien se posadila vedle mě za
kopilotní panel. Rychlý pohled na prostorovou mapu mi prozradil, že
jsme opustili hyperprostor, letíme bůh ví kam, ale rozhodně ne k Zeta
Reticuli a navíc jsme dostali docela slušnou rotaci. Zapínám ovládání
na nastavení autopilota a zadávám mu provedení nového výpočtu pro
vstup do hyperprostoru. Enien ve stejném okamžiku přepnula ruční
ovládání a stabilizovala loď. Alespoň ona ví, co má dělat. Jenom mi
není jasné, proč to nemohl udělat Aren. Hlášení, kterým mi odpověděl
počítač na moji snahu aktivovat hyperpohon, se mi ale vůbec nelíbilo.
"Selhání generátoru hyperprostorové vlny." Kontroluji jeden ukazatel
po druhém a moje oko spočívá na červeném nápise, který jako jediný
svítí na ukazateli pravého motoru. "MIMO PROVOZ" Enien už si toho
také všimla a na jejím monitoru se objevily dva sloupečky údajů z
motorů. Nejenom pravý, ale i levý sloupec se červenal varovnými
údaji. "Vypadá to na selhání systému čerpání paliva pravého motoru,"
zhodnotila rychle stav Enien, "došlo k explozi a bezpečnostní systém
vystřelil zbytek paliva ven. A navíc to poškodilo i druhý motor."
"Při explozi vznikla rázová vlna a ta mohla spálit generátor
hyperprostorové vlny." Teda příště už autotestům zásadně nevěřím.
Předal jsem řízení Roze a Kirovi, třetí hlídce, a s Enien a s oběma
techniky jsem se šel podívat, jaké je poškození a nakolik to půjde
opravit. Bohužel to šlo jenom částečně. Nakonec se nám podařilo
omezeně zprovoznit hyperpohon na levém motoru, ale s umělou gravitací
nebo opravou pravého motoru jsme se museli rozloučit. Zavolal jsem
interkomem Roze a řekl jí, aby nechala počítač přepočítat letovou
dráhu. Odpověď: "Nedaří se mi stáhnout čas letu pod 16 let. Máme málo
paliva a ten jeden motor to rychleji neutáhne." Skutečně to nešlo a
tak jsme se po krátké poradě s Enien rozhodli, že budeme muset někde
přistát a pořádně to opravit. A pokud by bylo možné tam sehnat trochu
antihmoty, bylo by dobře. Kupodivu, jedna vhodně vypadající planeta
byla v dosahu: Sol 3a.
Konečně jsme vstoupili do systému Sol a přiblížili se k třetí
planetě. Byla to taková menší planeta. Na jejím povrchu bujel život a
dokonce zde byla i jedna civilizovaná forma. A nejen to. Tahle
civilizovaná forma života podle informací od retikulínů prováděla
nějaké pokusy antihmotou, což potvrdily i naše senzory. Okolo létalo
neuvěřitelné množství různých těles. Zjevně byla umělého původu, ale
mnoho z nich bylo spíše smetí, než cokoliv jiného. Dalo mi dost práce
nalézt volnou oběžnou dráhu. Najednou se však objevilo jedno těleso a
mířilo přímo na nás. Lehce jsem zatáhnul za ovladač motorů, abych se
mu vyhnul. Ten objekt však v tom okamžiku také spustil motory a zase
mířil přímo na nás. Kopírovalo to všechny naše úhybné manévry.
Nakonec jsem to musel zničit protiraketovým laserem. Explodovalo to,
jako kdyby to bylo plné výbušniny. Kvůli opravě motoru bylo potřeba s
lodí přistát na povrchu. Protože jsem měl (oprávněnou) obavu, že
tahle civilizace by nemusela být příliš přívětivá, rozhodl jsem se
pro přistání v místě, kde byla vysoká koncentrace forem života, ale
která nejevila známky přítomnosti těch civilizovaných tvorů, kteří si
říkají člověk moudrý moudrý (normální ješitnost).
Přistáli jsme a zamaskovali loď, aby ji ti člověci nenašli. Zatímco
technici se pustili do opravy motoru, já jsem se rozhodl, že se
vypravím pro trochu paliva. "Samotného tě nepustím," zastavila mě
Enien, "budeš někoho potřebovat. Letím s tebou." Nejhorší je, že jí
nedokážu nic odmítnout. A navíc měla pravdu. Bude to jistější, když
nás půjde víc. Nakonec jsme se rozhodli, že s sebou vezmeme ještě
někoho. Nikoho z pilotů jsme s sebou bohužel vzít nemohli. Roga a Kir
museli zůstat na palubě, aby tam byla alespoň jedna schopná pilotní
hlídka, a Arenovi, kterého jsem degradoval z druhého na třetího
důstojníka, ani Fině, jeho kopilotce, už nevěřím, že by nám byli co
platní. Tak jsme nakonec vzali Porvara, prvního operátora, a vydali
se transportérem na průzkum. Senzory nám oznámily, že na planetě jsou
tři místa, kde se nachází nějaká antihmota. Vybrali jsme si místo,
které se podle kusých údajů, jež jsme měli k dispozici od retikulínů,
zdálo nejbezpečnější. Letěli jsme nizoučko nad povrchem planety,
většinou pokrytém obrovskými masami vody. Až ke konci našeho letu
jsme se dostali nad suchý a také velmi členitý povrch. Transportér
jsme ukryli do menšího skrytého údolí v horách nad místem našeho
zájmu, které se nalézalo na břehu velkého jezera na jejich úpatí.
Byla hluboká jasná noc.
Před úsvitem jsme se s Enien nasoukali do skafandrů a opatrně jsme se
vydali na cestu dolů do velikého člověčího sídliště, na jehož okraji
se nalézalo místo našeho zájmu. S sebou jsme si vzali samozřejmě
pomocnou nádrž na antihmotu, překládací počítač, protože jsem si
nebyl jistý, jestli se s těmito tvory půjde bavit telepaticky, a pro
jistotu pistole, kdyby komunikace selhala, což bylo (alespoň podle
retikulínů) dobře možné. Brzy jsme se dostali až k člověčím obydlím.
Nechtěli jsme, aby nás někdo viděl, ale přestože všude byla spousta
sloupů s ošklivě oranžovými světly, nebyl problém pohybovat se mimo
jejich dosah. Tady na okraji si byla člověčí obydlí velmi podobná.
Většina z nich měla podobu jakýchsi velkých krabic nevýrazných barev.
Mezi nimi byly cesty z jakési šedočerné hmoty. Pravoúhlost všech
člověčích výtvorů tvořila ostrý kontrast s přírodním prostředím za
hranicemi sídliště. Skoro to vypadalo, jako by se tahle civilizace
chtěla pokud možno co nejvíce odlišovat od přírody, ze které vzešla.
Okraj zářícího kotouče Sol se právě objevil nad obzorem, když jsme
došli k plotu, který měl zřejmě chránit to, co byla nejspíše
laboratoř na provádění experimentů s antihmotou. Rychle jsme našli
vstupní bránu. Rozhodnutí zeptat se tam sedícího dveřníka na cestu se
však neukázalo jako nejšťastnější. Přišli jsme klidně k jeho skleněné
boudě a protože telepatie se skutečně ukázala nepříliš účinnou,
pomocí překládacího počítač vybaveného poznatky retikulínů jsem se
jej zeptal, jak se dostanu do laboratoře. Odpověděl mi, ale když jsme
se otáčeli k odchodu, najednou vyběhl ze své kukaně s křikem:
"Pomóóóc! Cizácííí! Napadli nás ufonííí! Pomóóóc!"
Netrvalo dlouho a vstoupili jsme do laboratoře. Byla to velká, dobře
osvětlená místnost. Podél stěn a na dvou dlouhých stolech uprostřed
bylo spousta různých přístrojů. U jednoho ze stolů seděli tři člověci
a něco dělali na jednom z ovládacích panelů. Vešel jsem dovnitř a
slušně (alespoň doufám) je pozdravil. Zvedli oči od monitoru a chvíli
se na nás udiveně dívali. Zatím co jeden, zřejmě nejstarší z nich,
byl překvapený, ale zůstával klidný, druzí dva nás pozorovali se
stále rostoucím strachem. Najednou jeden z nich zpanikařil a vyběhl
ze dveří křičíc nějaké podobné nesmysly jako ten dveřník dole u
vchodu. "Dobrý den," přivítal nás konečně starší člověk, "vy jste
mimozemšťané, že? Co vás přivedlo na tuhle bláznivou planetu?"
"Museli jsme nouzově přistát. Naše loď měla poruchu," vysvětlila mu
Enien, "Možná byste nám mohl pomoci." "Pokud to bude v mých
silách...." "Bohužel jsme přišli o většinu paliva. Potřebovali bychom
nějaké antiprotony, nebo alespoň pozitrony a naše senzory tvrdí, že
tady nějaké jsou." "Ano, děláme tady nějaké experimenty. Ale právě
máme nějaké problémy. Třeba byste mi mohli na oplátku poradit." "Naši
technici by vám asi řekli víc, ale pokusíme se." S profesorem (tak mu
říkal ten druhý člověk) jsme se celkem rychle domluvili. Umístili
jsme naši přenosnou magnetickou nádobu do urychlovače a potom jsme se
usadili vele profesora k přístrojům a snažili se odhalit příčinu jeho
problémů.
Z diskuse nás vyrušil dusot mnoha těžkých bot na chodbě. "Honem se
někam schovejte," povídá profesor, "určitě vás chtějí zajmout.
Považují vás za nebezpečné." Jenomže tady nebylo kam se schovat.
Enien mě popadla za ruku, rozběhli jsme se k oknu a vyskočili ven.
Antigravitátory zabudované do našich skafandrů zbrzdily náš pád a my
jsme přistáli mezi nějakými pichlavými zelenými organismy u paty zdi.
"Měli bychom se rozdělit," povídám Enien. "Ať nás nenajdou oba.
Jestli měl profesor pravdu a budou nás chtít zajmout tak bychom mohli
mít problémy. Zatím tady dole ještě nikdo není, ale za chvíli se
určitě objeví. Vrať se, prosím tě, k lodi. Já se tady pokusím nějak
ukrýt, abych se pak mohl vrátit k profesorovi a dořešit ten jeho
problém." Enien mě sice nechtěla nechat samotného, ale nakonec přece
jen odešla. Zůstal jsem sám skrčený mezi těmi pichlavými organismy.
Najednou se zpoza rohu objevilo několik člověků v zelených oblecích.
Vynořovali se z různých míst a za chvíli jich v okolí byly stovky.
Telepaticky jsem se zeptal Enien, kde je. Naštěstí se jí podařilo
utéct dost daleko. Zato se mnou to vypadalo hůře. Těmhle zeleným sem
teď nemohl utéct a jestli mě tady najdou....
Začali prohledávat okolí a za chvilku si mě skutečně jeden všiml.
Stejně nemělo smysl se dál schovávat, tak jsem se postavil a klidně
jsem je pozdravil. Na okamžik se zarazili a potom postoupili ještě o
krok blíže. Rozestavili se kolem mě v širokém kruhu a ukazovali na mě
takovými černými věcmi. Někteří s nimi kývali, ale jinak se nic
nedělo. "Co se děje? Co chcete?" ptám se jich. Nakonec se přece jenom
jeden z nich rozhodl něco udělat. Přišel ke mě, chytil mě za rameno a
vlekl mě k takové velké zelené krabici na kolečkách, kterou tam mezi
tím přivezli. "Klídek kamaráde, nepanikař," povídám mu. Tihle zelení
se ale tvářili, že mě neslyší, nebo že nerozumí, ale spíš to
vypadalo, že jsou úplně vypatlaní.
Vyložili mě v nějaké veliké hale a pak mě vedli dlouhými chodbami.
Podle mých senzorů a také podle toho, že zde nebyla okna, jsme byli
někde hluboko pod povrchem. Dovlekli mě až do nevelké, bíle
vymalované místnosti. Uprostřed stál velký nízký stůl osvětlený
silným světlem a podél stěn bylo mnoho menších stolků s různými
nástroji a přístroji. Okolo stolu uprostřed stálo pět člověků v
dlouhých, světleji zelených pláštích a zjevně čekali, až mě přivedou.
"Položte ho sem.... Počkat, on má skafandr. Sundejte mu ho nejdřív,"
rozkázal jim jeden z těch opláštěných. Tohle jsem si nemohl nechat
líbit. Prudkým překvapivým pohybem jsem se vyškubl tomu, který mě
držel a vyskočil jsem na ten stůl. Ven stejně nemělo smysl utíkat.
Tam bylo spousta těch zelených. Světlo, blesklo mi hlavou. Oni ve tmě
nevidí. Vytrhnul jsem protonovou pistoli z dovedně ukrytého pouzdra a
vystřelil jsem. Vyšlehl záblesk, a velké světlo se rozlétlo na tisíce
střepů. Místnost potemněla. Zapnul jsem infračervenou kameru na své
helmě, což mi umožnilo alespoň částečně vidět. Teď jsem měl výhodu.
Musím se odsud rychle dostat. Ventilace. To je ono. Tihle tvorové
přece nemůžou žít bez kyslíku, takže si ho sem určitě čerpají z
povrchu. Rozhlédl jsem se po místnosti a v jednom místě u stropu jsem
skutečně spatřil proud chladnějšího vzduchu. Porazil jsem jednoho z
člověků, kteří se snažili mě nahmatat a vyškrábal jsem se nahoru k
ventilaci. Byla tam mřížka, ale tu jsem snadno vytrhnul. Byl jsem v
ne příliš širokém větracím potrubí. Teď to ale chtělo je nějak
zaměstnat, aby je přešly roupy. Telepaticky jsem se spojil s Enien:
"V modulu by někde mělo být trochu uspávacího prostředku. Jestli ti
senzor dokáže říct, kde jsem, a podaří se ti dostat se k vyústění
téhle ventilace, tak ho tam zkus nalít, co to s nimi udělá." "Dobře,
já to zkusím." Já jsem se zatím vydal na dlouhou cestu potrubím. A
pro jistotu jsem si zapnul dýchací přístroj, aby mě ten uspávací
prostředek neuspal. Za chvíli jsem přišel k ventilátoru. Tady jsem si
mohl rozsvítit čelní lampu a najít přístupové dveře. Vylezl jsem ven
z potrubí a za ventilátorem jsem vlezl zase zpátky do komína. Konečně
jsem se vynořil na povrchu.
Enien přiběhla ke mě a objala mě, i když to přes ten skafandr moc
nešlo. Tak a teď pryč. Doufám, že je ten uspávací prostředek trochu
zdrží. Pozvolna jsme se vydali zpátky k tomu velkému lidskému
sídlišti. Do večera jsme se ukryli na jeho okraji a když padla tma,
vydali jsme se na cestu napříč tímhle hranatým bludištěm zpátky k
laboratoři. Jak jsme se postupně přibližovali k jeho středu,
přibývalo světla a my jsme se museli pohybovat opatrněji, abychom
zase někoho nevyděsili. Bylo zde také čím dál více člověků, kteří
spěchali sem a tam nebo jezdili v takových hranatých rámusících a
smrdících krabicích na kolečkách. Jejich obydlí se také změnila. Byla
větší, hustěji namačkaná a na mnoha z nich se začaly objevovat velké
desky se stále se opakujícími obrázky a různé roztodivné svítící
útvary a obrazce. A kolem toho pořád běhali člověci sem a tam.
Vypadalo to, že se nikdy nezastaví, protože celý den něco dělali a
nyní, když už byla polovina noci pryč,stále pokračovali. My jsme však
bohužel neměli čas studovat, co to dělají. Museli jsme se dostat
zpátky k laboratoři a nesměl si nás při tom nikdo všimnout.
Před rozedněním jsme se ukryli v malé boudě na okraji sídliště.
Antihmota měla být vyrobena nejdříve zítra ráno, takže jsme teď měli
spoustu času. Ze zvědavosti jsme začali pozorovat protější člověčí
obydlí. Krátce po rozednění jej postupně opustili všichni obyvatelé.
Zřejmě šli shánět potravu. Vrátili se až k večeru a někteří z nich
přinesli spoustu různých věcí. Nejzajímavější však bylo, že zatím co
několik z nich opět odešlo, většinu z nich bylo možné zahlédnout
oknem a dívají se na nějaký modře svítící předmět. Bohužel se nám
nepodařilo zjistit, co je na něm tak zajímavého, ale vydrželi na něj
téměř bez hnutí koukat několik hodin.
Před rozedněním jsme se opatrně vyplížili ven. "Enien, chtěl bych,
abyses vrátila k modulu a přiletěla s ním pro mě, jakmile vyzvednu
palivo." "Porvar to přece taky zvládne," odpověděla mi Enien. "Ano,
ale ty to umíš líp. A navíc tam určitě budou zase ti zelení a já
nechci, aby tě chytili. Tentokrát budou ostražitější. Možná že budeme
muset bojovat. A potom by bylo lepší, abys byla na palubě a mohla
použít zbraně modulu." Nakonec jsem ji přemluvil a opět jsme se
rozdělili. Pomalu jsem se přikradl k laboratoři. Zelené nebylo nikde
vidět, ale nepochyboval jsem, že se skrývají někde v okolí. Přelezl
jsem plot, abych se vyhnul dveřníkovi (a možná že nějací zelení
čekali právě v bráně) a opatrně jsem došel až k budově laboratoře.
Sestoupil jsem dolů k urychlovači, kde na mě už čekal profesor.
"Bohužel nemáme moc času. Hlídají to tady. Antihmotu jsem vám
připravil," spustil na mě. Popadl jsem přenosnou nádrž a pověsil si
ji na záda. "Enien, za jak dlouho tady budeš?" zeptal jsem se
telepaticky své společnice. Zbývalo padesát vteřin. Vyšli jsme s
profesorem ke dveřím budovy a skrz jejich skleněnou výplň sledovali,
co se děje venku. Podél plotu stála řada zelených a nějací hlídali
kolem laboratoře. Najednou na prostranství před budovou laboratoře
padl stín a nad námi se objevila silueta přistávacího modulu. Prudce
se přiblížil a měkce dosedl asi deset metrů od nás. Rozrazil jsem
dveře a vybíhám k otevřené přechodové komoře. Několik zelených vybíhá
za mnou. V tom okamžiku si druhá skupinka všimla profesora stojícího
ve dveřích a rozbíhá se k němu. Nádrž s antihmotou na mých zádech je
těžká, takže se mi běží špatně. Ještě kousek a budu uvnitř. Kolem mě
se ozývají rány a na koncích černých tyčí v rukou zelených se
objevují záblesky. Vbíhám do otevřených dveří přestupové komory.
Konečně na palubě. Otáčím se, abych za sebou zavřel, a vidím, že
profesor se rozběhl ke mě. Zelení už jsou skoro u něj. Zvedám svou
pistoli a mířím nejbližšímu zelenému pod nohy. Záblesk a zelený
klopýtá a padá k zemi. Profesor je již téměř u mě. Opět se ozývá
střelba. Vykláním se a vtahuji profesora dovnitř. Dveře se na stisk
tlačítka prudce zavírají a ve stejném okamžiku sebou celý modul
prudce škubne směrem vzhůru. Ještě jsem zahlédl průzorem, jak se
zelení válejí po zemi a potom již náš modul rychlým nízkým letem mizí
ze scény.
S lodí jsme se setkali už na oběžné dráze. Nádrž s palivem jsem
předal technikům a všichni tři jsme vstoupili na můstek, kde nás
přivítala Roga. "Jsme připraveni k odletu?" "Připraveni. Odlétáme."
Roga mačká několik tlačítek a loď opouští oběžnou dráhu téhle
prokleté planety. "Myane, Enien, pojďte se na něco podívat, zavolala
nás najednou Roga. Na prostorové mapě svítily předpočítané dráhy
těles. "Tady, na dráze Sol 3," ukazuje Roga. A opravdu. Na
předpočítané dráze byl nepatrný, ale rozeznatelný zlom. Tenká čára
procházející stejným místem značila dráhu jiného tělesa.
- Bulb -
výheň