G O n D a R ----- | | | P R O J E K T D E I M O S I I I. _ O B Č A N * x * * x . * . * * x . . . . . . * x * x . x * . . * * Stál jsem pod proskleným stropem našeho domu a, světe div se, vařil jsem. Moje drahá polovička Venza opět brouzdala sítí Supranetu, ovšemže ve své helmě a nejspíše opět učila své virtuální dítko, přesněji obrovský počítač zde v Namartinu. Vůbec, od té doby, co začala pracovat v Institutu AI systémů, viděl jsem jí stále méně. Samozřejmě obrazně řečeno, protože její fyzické tělo se z domu nehlo. V sestavování našeho jídelníčku jsme se poctivě střídali a teď byla řada na mě. Z komponování toho dnešního mě vytrhl známý syntetický hlas: "Pane, podle programu spouštím večerní zprávy od vámi zadaného aktivátoru." Chuť večeře, kterou jsem již i mohl cítit, mi zhořkla na jazyku. Tak už to propuklo. Válka začala. " 3.srpna 2112 vyhlásila Země otevřenou válku planetě Marsu, která prý odpírá poslušnost a její zákony. Ale nechce nic víc než mír a svobodu. Všechny obchodní lodě Země již byly odbaveny a objekty až do jejího hraničního okolí včetně orbitální pevnosti byly zabrány. Nyní je vše již věcí armády. Obyvatelům je doporučeno poslouchat denní zprávy, kde se dozví další pokyny." To už vedle mě stála Venza a jako každý věděla, co to znamená. Země nám samostatnost nepovolila, jen dál ždímala nerostné i jiné zdroje Marsu k záchraně sebe sama. Když začalo nedobrovolné transportování pracovních sil na Zemi, byla to poslední kapka pro utlačovaný Mars. Dříve řídké demonstrace v ulicích několik a marťanských měst propukly v opravdovou revoluci v hlavním městě Namartinu, zatím jediného města s neuzavřenou, plně dýchatelnou atmosférou. A že jí bylo potřeba. Ze všech koutů spíše zatím řídce obydleného Marsu se sjeli lidé, aby se domohli bitvy za samostatnost a konec ponižování od "většího" souseda. Mírová jednání na neutrální Luně byla neúspěšná a všechno se vyhrotilo do přirozeného vyuzlení - otevřené války. Venza pouze položila zbytečnou otázku: " Musíš ? " Co může člověk v mém postavení na to své družce odpovědět ? Samozřejmě že na velitelství musím - je tady přece válka ! Tu noc jsme se spolu po svém rozloučili a brzy ráno jsem odjel do Namartinu, kde jsem nasedl do vlaku transredstonské magnetické dráhy. Nečekal jsem až konečně pošlou Graviton a uháněl pětisetkilometrovou rychlostí k ledovým a metanovým čepičkám Marsu, tam, kde obrovské komplexy elektráren koncentrují sluneční světlo a rozpouštějí nekonečné megalitry skryté a zmrzlé vody. Tu rozvádějí obrovskými kanály po celém povrchu Marsu. Ano, oněmi upravenými kanály, o kterých se ve 20.století předpokládalo, že jimi kdysi velmi dávno proudila voda. V ranných dobách osidlování vědci připustili, že bez nich by bylo postupné zúrodnění a vytváření atmosféry téměř nemožné. A navíc dnes s jistotou můžeme říci, že podobný proces Mars v oněch dávných dobách již podstoupil. Ve vzláštních stanicích po celém Marsu je voda přeměňována na dýchatelný vzduch a ten je pouštěn do měst, odkud proudí do okolí. Již se i vytvořila i slabá ozónová vrstva a v některých údolích se prý dá dokonce nějakou chvíli dýchat, asi jako na Zemi ve výšce asi 9000 metrů nad mořem. Touto na první pohled nehostinou krajinou jsem tedy na počátku této bratrovražedné války za svobodu projížděl. Příjemný šumot klimatizace moje myšlenky moc neuklidnil. Tento vývoj se dal předpokládat. Všechna jednání byla neúspěšná, vlády se nedohodly na ničem. Není pak snad válka v naší barbarské společnosti logickým východiskem ? Jediné, čeho jsem se obával, byl vleklý mnohaletý konflikt, který by za sebou nechal jen statisíce mrtvých. Země si to dovolit může, ta má obyvatel přebytek, ale Mars, ani ne před generací kolonizovaný, ne. Nevydržel by. Jeho jedninou šancí je rychlý frontální útok, při kterém se síly Země rozdrtí v mohutném úderu. Tento útok již byl naplánován dlouho, protože se čekalo, že Země válku opravdu vyhlásí. Stalo se. Všeobecná mobilizace Marsu je tady. Nyní bych měl vysvětlit maličkou záhadu kolem mého věku. Opravdu je mi 63 let. Ale omlazovací kliniky na Zemi již také fungují pár let a lidé, kteří si to mohou dovolit (mezi něž se kupodivu počítám) zde jakoby mávnutím kouzelného proutku přestávají stárnout. Ve skutečnosti jde o složitou genovou terapii, která pozastavuje a částečně obrací procesy stárnutí. Jelikož jde o ne zas tak starou techniku, není doloženo kolika let se člověk s tímto "vylepšením" může dožít, ale já se ve svém věku cítím jako muž v nejlepších letech. Venza podstoupila stejnou terapii a ani na její tváři byste nenašli stopy vrásek. A skoro bych zapomněl na našeho syna Kyla - je na dětské akademii na Měsíci, kde se učí všem důležitým základům života. Na konečné, nejzazší stanici dráhy na mě přes můj údiv nad rychlostí armádní byrokracie čekal mnohakolový terénní transportér, kterým jsme se vydali přes další pláně rudé planety ke skrytému místu v nevelké hoře poblíž pólu. Tam je velitelské centrum celé planety a obrovské, tajně vybudované podzemní prostory, ukrývající nejmodernější výdobytky techniky. Po dni úmorné cesty jsme se tam dokodrcali. Maskovaná vrata se otevřela a my pokračovali osvětleným tunelem dál do nitra hory. Generál Landfall mě osobně přivítal a řekl mi termín zítřejší porady, kde se bude specifikovat plán onoho útoku. Stále se mě snaží přemluvit, abych létání nechal, že s mojí hodností a vědomostmi bych byl mnohem užitečnější ve velení. S úsměvem opět odmítám. Vím, že jsem nejzkušenější pilot, přinejmenším ten, který přežil nejvíc bojů. Ale nemohu bez toho žít. Kdysi za Japonsko-Americké války na Gravitonech a pak snad celý život při honbě za Nakimurou. Ten se ale již pěknou řádku let smaží v pekle. A hlavně jsem si zamiloval nový stroj ve výzbroji, hvězdný stíhač Kreith, který je opravdu povedeným kouskem. Má skokovou jednotku a proto nepotřebuje mateřskou loď, která by jí dopravila na místo určení, ale dokáže se tam přenést sama. Vesmírní piráti se pak jenom diví, když se před nimi objeví letka těchto dravců. Ani výzbrojí a obratností se nenechá zahanbit. Prostě stroj, na který jsem čekal. A teď že bych měl nechat létání a zasednout někde za stůl so koženého křesla a kouřit doutníky ? Nikdy ! * * * Největší výkvět válečných expertů, velitelů a generálů je ve velké zasedací místnosti kolem oválného stolu. Právě se všichni se zájmem dívají na holografické záběry výzvědného satelitu a generál Landfall s ukazovátkem v ruce vysvětluje: " Tyto záběry jsou z Gilské pouště v Severní Americe, kde se staví velmi neobvyklá loď. Zvláštní na ní je její velikost a předpokládaná palebná síla, která si hravě poradí s flotilou našich lodí a když by se dostala k Marsu, byl by konec. Její části se staví v uměle vybudovaných údolích a její celková délka bude snad až celých 14km ! Dovete si jenom představit, kolik antigrav-modulů bude potřeba k vynesení jejích částí na oběžnou dráhu ? Zkreslení záběrů není vinou satelitu, ale okolo celé oblasti je vzduch z neznámých důvodů silně zionizován. Podobný jev vzniká při aktivaci generátoru slabého šítového pole na několika prototypech naší stíhačky Kreith vybavených tímto revolučním zařízením. Pole je ale velmi nestabilní a je nemožné, že by se podařilo trvalé zaštítění tak velkého území. Takže vlastně co to je nevíme. Jedno křídlo útoku povede na tuto oblast a druhé na Starway, největší orbitální přístav Země. Jak bylo naplánováno, do útoku půjde téměř celá síla Marsu a využijeme chvíle překvapení, což znamená zaútočit co nejdříve. Nějaké otázky ? Ne ? Dobře. Pánové, vaše stroje čekají. Řídící část mě bude prosím následovat do hlavní místnosti a velitelé letek ať se rozejdou do briefingových místností v hoře k pilotům. Hodně štěstí, pánové ! Budete ho potřebovat. Svobodný Mars ! Je to úchvatný pohled. Stovky a stovky lesknoucích se strojů se rojí po celé obloze a u planety se řadí do formací, v jakých se budou přemisťovat do nadprostoru. Všemu dominují obrovské hvězdné křižníky plné starších typů hvězdoletů, které se z těchto lodí vyrojí až po skoku k Zemi. Ta se odtud jeví jako malá kulička, již se opět po jaderné válce pomalu začínající vyjasňovat. Modrá planeta, kolébka lidstva. Kdo by tušil, že oči všech pilotů budou nyní k této planetě hledět plny nenávisti ? Mnoha z nim byli synové a někdy podle podivného výběru i celé rodiny transportovány na práce na Zem, ve snaze napravit a oživit planetu poznamenanou radioaktivními mračny a spálenou zemí na Americkém kontinentu. Je pravda, že se to velmi pomalu daří, ale za jakou cenu ? Umírá zda denně tisíce lidí včetně těch násilím dovlečených. Vládě na Zemi to zjevně nevadí. Mars je přece pouhá kolonie založená svojí matičkou a jako taková může být ždímána až do samého dna. Ale již to zašlo příliž daleko. Lidé Marsu chtějí pomstu za své ztracené rodiny a životní druhy. Ten den je tu. Na všech frekvencích je ticho. Je až neuvěřitelné, jak dokáže být v jednom okamžiku tolik lidí potichu. Pak se kdesi v éteru ozve nesmělý hlas: " Svobodu Marsu ! Svobodu Marsu ! " Další a další hlasy se na společné frekvenci přidávají. Za chvíli stovky a pak snad tisíce hlasů svorně křičí toto heslo. To po další chvíli přechází v obrovský bojovný řev, za který by se nemusel stydět žádný pravěký kmen. Éter se otřásá řevem, palubní počítače mají plné ruce práce se ztlumováním příjmu. Vše je na veřejné frekvenci, za pár minut to uslyší i tam na Zemi. Ale již bude pozdě - to se tam už naše flotila bude zhmotňovat z nicoty hyperprostoru. A již první největší koráby pomalu a pak stále rychleji zvyšují svoji rychlost, až s oslnivým zábleskem mizí kdesi v nebytí a jen pohasínající zář energie značí místo, kde se před chvílí nacházely. Prostor před planetou se pomalu vyprazdňuje a brzy mizí i poslední záblesk. Vesmír je dokonale prázdný a tichý jako vždy, nic nesvědčí o tom, že ještě před chvílí se zde nacházela největší útočná síla, co se kdy plavila vesmírem. Kolem dvou tisíce různých strojů se propadlo do nicoty... Ještě dodnes by mnoho primitivně žijících lidí přísahalo, že ten den se na nebi zrodily houfy hvězd a zase uhasly. Je jen náhoda, že onen řev mnoha hrdel toužících po svobodě dorazil k uším spojovatelů na Zemi právě v okamžik, kdy se 400km od planety zažalo vynořovat stovky lodí a setrvačností a gravitací se řítily v útočných formacích na své cíle jako žhnoucí meteority. Na každém velitelství světa propukla panika. Ale ne nadlouho. Ještě než mohlo jedno útočící křídlo dosáhnout svého cíle, obrovského orbitálního města Starway a přístavu pro velkou většinu pozemských sil, vyrojilo se z jeho nitra spousty světel, které se ukázaly být jejich stíhačkami. Naproti tomu naše padající síla z oblak zatím nezaznamenává žádné radarové kontakty. Do mysli se mi začíná vkrádat podivná myšlenka, která mě vede až k nutkání navrhnout zrušení útoku. Mezitím se ale již řítíme rychlostí sedmi Machů do atmosféry a naše stroje se začínají opravdu podobat rozžhaveným meteoritům padajících k povrchu. Pomalu přecházíme na vodorovný let a i přes snižování rychlosti se velmi rychle podle detailně propočítaného prostorového plánu přibližujeme k našemu cíli. Již jsme se dostali na území kontinentu staré Ameriky a naše radary nám spolu s několika našimi neobjevenými satelity nabízejí znitý a neostrý obraz cílové oblasti, který získává na kvalitě s každým kilometrem. Aktivuji zbraně a nepříliž vyzkoušený generátor štítového pole, při jehož zapnutí vzdych kolem lodě na okamžik zmodrá a zahoupe se. Na všech ostatních vzorně vyrovnaných stíhačkách se také odklápějí kryty laserových kanónů a torpéd. Za tímto kopcem jsou ona údolí s obrovským staveništěm, snažícím se dát dohromady zbraň ničivější než všechno co jsme doposud viděli. Ale jakmile se naše lodě přehoupnou přes okraj, stane se něco hrozného. Zem ožije nespočetným množstvím barevných čar, které se začnou míhat oblohou kam až oko dohlédne. Na radaru najednou naskočí spousty cílů. Naše obrovská formace se rozděluje do pěti rojů a naklání se na své cíle. Desítky strojů se však řítí v kouři a plamenech k zemi a obloha se stává stále méně přehledná. Přibližuji se k monstróznímu dílu lidských rukou. Celá stavba má zatím nepříliž určitý tvar, vše je protkáno můstky a stavebními plošinami, které se oproti velikosti lodi zdají jen nepatrnými tečkami ztracenými v moři dalších. Jedna část zabírá opravdu plochu velikosti údolí. Z celého výjevu čiší obrovská síla a moc, skrytá v těch do nepřehlédnutelného útvaru poskládaných slitinách. Vše působí až hypnotickým dojmem a jen těžko se opět soustřeďuji na své zbraně. Vybírám si zadní část jedné ze sekcí a vypouštím torpédo. Čára, která za raketou zůstává při použití v atmosféře, dává tušit kam dopadne a vytvoří škrábanec na té obrovské mase. Pak se ale vzduch v onom místě zachvěje a nálož předčasně vybuchuje. Stejně tak dopadají pokusy ostatních. Ještě nejsem příliž blízko a proto pouštím maximální dávku z palubních děl. Stejný výsledek - střely se lámou a v záplavě barev mizí. Rozezvučí se poplašný zvuk a vzduch kolem skořepiny mého stroje začíná...nejlepší slovo je asi "drhnout". Přes zřejmý nesohlas vyrovnávacích ploch zvedám nos v ostrém úhlu a dostávám se z toho podivného pole. Je to pravda, pozemšťanům se podařilo oběvit sílu, která drží tento jinak náladový typ štítu jednolitě pohromadě. Formace se přeskupují, ale nedaří se to, protože piloti začínají zběsile kličkovat před lasery a střelami plasmových děl, které se zdají pálit odevšaď. S hrůzou zjišťuji, že téměř polovina letounů chybí. Pokouším se zformovat nový útok a postupně se tři stovky letounů dávají dohromady. Tento žalostný zbytek se pokouší o nový útok, ale stále s neúspěchem. Střely vybuchují v bezpečné vzdálenosti a lodi se ani nedotknou. Další naše stroje se řítí k zemi a já vydávám rozkaz k ústupu. Všechno se seběhlo hrozně rychle. Zbytek se zvedá do vyšších vrstev atmosféry a ve vývrtce se řítí další k zemi. Do volného vesmíru se dostává hrstka strojů, z nichž některým pilotům není pomoci. Zažívají rychlou smrt, když si krutý vesmír bere daň za jejich příliž poničené letouny. Kontroluji náš stav. Do otevřeného vesmíru nad Zemí se dostalo 134 dalšího boje schopných strojů. Porážka je to naprosto zdrcující a nejhorší je, že nečekaná. Jak je možné, že satelity neobjevily tolik dělových věží na jednom území ? Úplně jsem zapomněl na to, že na druhé straně planety možná pořád zuří bitva o Starway. Přepínám kameru přes další ze satelitů a naskýtá se mi pohled na krvácející hvězdné město. Od velitele druhého křídla dostávám hlášení. Útok byl nakonec úspěšný. Jeho slova dokazují spršky výbuchů, které se oběvují na pomalu se otáčejícím komplexu. Propletené přístavy a obytné části jsou poznamenané mnoha zásahy, do prostoru odlétávají rotující trosky a zaplňují prostor kolem. Přesto se zdá, že samotné jádro je neporušeno, ale to nic nemění na tom, že toto město je na dlouhou dobu vyřazeno. Ještě vidím několik civilních modulů spěšně opouštějící umírající hangáry a mířící k Zemi. Nikdo je nepronásleduje. Bilance je zde také hrozivá. Z nejméně tisíce zbylo kolem tříset bojeschopných strojů. Ani nestačím promyslet co dál, když se sluchátky všech pilotů ozve: " Slyšíte nás ? Pomoc ! Mars je napaden ! Volá velitelství. Mars napaden překvapivým pozemským útokem. Opakuji..." A je to - dostali jsme se do toho až po uši. Nebyli jsme to jenom my, koho napadl překvapivý útok. Jedniné, co nás teď zajímá, je vrátit se co nejrychleji k Marsu. Zbývající lodě se překotně formují a vzápětí mizí v hyperprostoru. Já se přesunuji k zadnímu voji, protože můj štít propustil několik střel a ty jak se zdá poškodily skokovou jednotku. Vyhlídka na uváznutí kdesi v meziprostoru, jako ten nešťastný bídák Nakimuri, se mě vůbec nelíbí. Ale pomyšlení na moji ženu ostřelovanou na Marsu také ne. Aktivuji hyperpohon. Hvězdy se kolem mě rozjíždějí známým efektem do stran, až se z nich stávají putující čáry. Pak okamžik něčeho, co lze těžko popsat a zase ty hvězdy, vracející se do původního tvaru. Díky bože, dokázal jsem to...ale co to je ? Místo černoty vesmíru se předemnou oběvuje rudo...to je Mars ! Musel jsem z nadprostoru vystoupit o hezkých párset tisíc kilometrů dál, stačil kousek a byl bych v planetě - bůhví co by se stalo, ale rozhodně bych se to už nedozvěděl. Výstražná světla a zvuk mě zaplňují hlavu, povrch se závratnou rychlostí přibližuje, podvědomě šátrám za sebe a trhám za odpalovací pojistku. Okamžitě ztrácím vědomí, ale po dávce adrenalinu, který se mi vbodl do žíly, se opět probouzím. Všude je absolutní ticho. Rotuji na sedačce a Mars je jednou nademnou, podruhé dole. Spouštějí se vyrovnávací gyroskopy a malé trysky vyrovnávají můj nekontrolovaný pád. Poté se zažehává hlavní proud horkých plynů a konečně brzdí můj let. S tupým a bolestivým nárazem dopadám do prachu Marsu mezi kameny. Mnoho minut jen ležím a nehýbu se. Každá část těla mě bolí a zuřivé rozdíly přetížení jen pomalu odeznívají. Konečně se zvedám a snažím se uklidnit můj bouřící žaludek. Měl jsem pekelné štěstí. Rozhlížím se kolem sebe a na všechny strany se táhne jen narudlá pustá poušť. Musím se co nejrychleji dostat do Centra. Na sedačce pouštím maják, který má ale stejně jen velmi omezený rozsah. Beru přídavné kyslíkové nádrže a po dalším odpočinku se vydávám na cestu. Na obzoru právě vychází slunce a celé okolí postupně zalévá svým svitem. Prohlížím si tu hru barev ve výšce, tam, kde zatím kyslík prohrává svůj boj s nicotou vesmíru. Jak slunce roste, barvy se postupně rozjasňují a pustá pláň se už ve slunečním světle nezdá tak nehostinná. Občas dokonce oko upoutá malý, téměř nepatrný kousek mechu podobné spóry, která si i v těchto na život zatím skoupých končinách našla obživu. Nebude to trvat zas tak dlouho a život zde bude. I když mi hlavou probíhají myšlenky na můj život na Zemi, uvědomuji si, že toto je můj pravý domov. Ohlížím se a chvíli sleduji mé stopy mizící v dálce, za dalším kopcem. Hodinu za hodinou putuji krajinou, po neurčité době odhazuji prázdné nádrže na vzduch a připevňuji ty z lodi. Dál se ploužím rudou pouští. Po čase indikátor ukazuje mírné zvýšení obsahu kyslíku. To se pořád nepatrně zvyšuje. Znamená to, že stanice na výrobu vzduchu je nedaleko. Což může znamenat i 20 km. Musím ji najít co nejdříve, vzduchu už příliž nezbývá. Na spánek se snažím nemyslet, jen dál polykám kofeinové tablety. Pláň se postupně svažuje do skalnatého údolí a mé kroky pokračují kaňonem, který se táhne do dálky. Po dalších dvou hodinách mi došel vzduch. Kde může být šance na přežití při otevření hledí skafandru větší než v hlubokém údolí, když stanice musí být nedaleko ? A nebo - kde může být smrt krásnější než mezi prosluněnými skalami planety pomalu se probouzející k životu ? Musím ale po pravdě říct, že v té chvíli mě ani jedna z těchto myšlenek vůbec nezajímala. Sklo se začíná mlžit, jak vybité baterie nestíhají dodávat čerstvý vzduch, nehledě na to, že není z čeho. Padám na kolena a lapám po vzduchu. Ta chvíle přišla. Ještě kontroluji stav kyslíku v okolí. Po přepočtu přibližně 6500 metrů nad pozemským mořem. Mohlo to být horší. Uvidím, co moje tělo snese. Se zasyčením odsunuji hledí a unikající proud vzduchu mi ovívá tváře. Zběsile vdechuji, ale zatím ještě zbytky ze skafandru. Pak se nadechnu okolního vzduchu. Má nepříjemný zápach a jeho řídkost mě nutí dýchat mnohem rychleji. Před očima se mi dělají červená kola a vlastní dech mi hučí v uších. Ale dýchat se dá ! Notnou půlhodinu se snažím přesvědčit sám sebe, že se nedusím, jenom je vše v trochu řidčím podání. Ale udělat v tomto stavu byť sebemenší krok ? Jenomže co mi zbývá. Za mohutného funění se stavím na nohy a žehnám skafandru, že mě chrání před pořád nebezpečnými paprsky odpoledního slunce. Po celé věčnosti cesty údolím konečně vidím stanici. Jednoduchá bílá budova na břehu nedozírné plochy proudící vody. Za chvíli jsem u vchodu přechodové komory a vyčerpaně do něho buším pěstmi. Ale k mému údivu se otvírají dveře o kousek dál a vychází z nich starý, osmahlý horal, jen ve velmi širokém klobouku proti slunci a lehkém kevlarovém obleku. Jeho tvář je působením všudypřítomného záření zjizvená a je trochu neforemná, ale když mě podpírá a vede do vnitřku budovy, ani se nevzpírám - nemám na to sílu. Probouzí mě podivná vůně. " Je to čaj z lišejníků. Vypijte to, udělá se vám líp." Horal se ke mně naklání a podává mi otřískaný hrnek. Čaj chutná odporně, ale po chvíli se mi mysl opravdu rozjasňuje. " Vy musíte být pilot jednoho z těch strojů, žejo ? " Ptá se muž a ani nečeká na moji odpověď a pokračuje: " Vaše kyslíkové nádrže jsem už naplnil. Jestli chcete, hned jakmile vám bude lépe můžeme vyrazit ke stanici magnetické dráhy. Je to jen 35 kilometrů. Ale samozřejmě buďte mým hostem, jak dlouho chcete... " Jeho tvář se se roztáhne v širokém úsměvu. Pak s zamyslí jeho zmačkané čelo se ještě více zkrabatí. " Víte, od té doby co moje rodina odešla od města, nemám moc příležitostí si jen tak pokecat. " Domluváme se, že zítra mě svým ternéním vozem vezme ke stanici. I přes to, že jsem dost unavený a stále ještě s potěšením dýchám řidčí, ale uvnitř přece jenom dobrý vzduch, vyprávím muži co se stalo. Pak se rozpovídává on o životě zde, že je stále ještě závislý na jídle z města, ale že za domem má malou skleníkovou zahrádku. Pak mi vysvětluje nejfantastičtější věc. Zdejší vzduch se opravdu naučil dýchat ! Jediným problémem je pořád silné ultrafialové záření, proto bez ochranného obleku nevychází. Nechce se mi tomu ani věřit, ale byl to on, kdo mě tak lehce doprovodil do domu. Pak mluvíme o válce, o Zemi a o všem ostatním. Ani nevím, která pozdní hodina odbila, když uléhám do jeho postele pro hosty. Musí zde být spíše symbolicky, protože jak sám říkal, mnoho hostů nemá. Ráno se s Rowanem, jak se ten muž představil, vydáváme v jeho polorozpadlém roveru ke stanici dráhy. A opravdu, po několika hodinách ne zrovna příjemné jízdy, kdy jsem už ve svém skafandru samá modřina, se před námi vynořuje zpoza kopce moderní budova a průhledný tunel vedoucí na obě strany k obzoru. Rozloučil jsem se se svým zachráncem a vydal se na nyní už pohodlnější cestu do Centra. Ve vlaku jsem se dozvěděl další hrozné zprávy. Namartin byl z velké části v troskách z bombardování, které se podařilo zastavit až po velké bitvě po návratu našich lodí od Země. Ta vyslala jen několik letek, asi 400 strojů, ale i přesto měl náš navrátivší se zbytek spousty problémů tento útok zastavit. Mnoho dalších statečných pilotů zemřelo. Město se teď z té hrůzy vzpamatovává a některé obrázky vysílané z Namartinu vypadají dost hrozně. Celou dobu myslím na Venzu. Nevím co bych dělal, kdyby se jí něco stalo. Našel jsem videofon a vyťukal náš kód. Ozvala se centrála: " Je nám líto, ale toto číslo je dočasně vyřazeno. Ale je zde nahrán vzkaz. Přejete si ho vyslechnout ?" Přirozeně jsem chtěl. Hlas Venzy byl vystrašený, ale pevný. Jen pár slov: " Sejdeme se tam. " Vzkaz byl trochu krkolomný a krátký, ale pochopil jsem, že nemusím mít strach. Venza je v jediném místě, kam teď může směřovat - v Centru. Přes skryté číslo jsem tam zavolal a ujistil se, že to je pravda. Na konečné mě bude čekat transportér. Zbytek cesty jsem strávil víceméně tupým civěním z okna na rychle ubíhající krajinu a sledováním nových zpráv. Transportér s mladým snaživým důstojníkem na stanici opravdu čekal, a tak jsem se dostal opět do nitra hory, skrývající centrální velitelství. Venza už na mě čekala, nedočkavě jsme si padli do náruče a ona vyprávěla, jak to bylo hrozné, když znenadání začalo bombardování. Procházeli jsme rušnými chodbami a já jí pevně držel kolem pasu, jako bych jí už nikdy nechtěl pustit. Náš dům, i když je notný kus od Namartinu, byl skoro zničen a Venza byla ráda, když se v našem nákladním Gravitonu spolu s pár rodinami ze sousedních farem dostala do bezpečí. Pak pro ni poslali z Centra a tak je tady. Poletí totiž za pár hodin transportní lodí až k hranicím naší sluneční soustavy. K věčně zamrzlé planetě Pluto. Před několika lety zde totiž byla na orbitu armádou založena výzkumná laboratoř, kde měl být zkoušen nový typ bomby. Po tom, co byly meziplanetární konvencí zakázany všechny nukleární, termonukleární a jiné zbraně s dlouhodobým účinkem, armáda samozřejmně potřebovala jiný typ výbušniny se stejnou nebo větší sílou. Všechny testy zcela nové bomby šly dobře, až do té doby, kdy stanice přestala vysílat. Vyhodnocením informací dorazivších před utichnutím se došlo k závěru, že došlo k poškození nebo dokonce výbuchu jaderného reaktoru stanice, který jí zásoboval v těch končinách tak důležitou energií. Jak se zdá, tato bomba je naší poslední šancí. Podle simulací jednině ona je schopna zničit štít chánící staveniště obrovské lodi na Zemi. Jak jsme tak bloudili dlouhými koridory chodeb plných spěchajícíh lidí, připojil se k nám generál Landfall. Ale vytknout mé ženě, že mi vlastně vyzrazuje část státního tajemství, si kupodivu nedovolil. Má žena tam letí, aby se pokusila získat informace a plány z palubního počítače, ovšem jestli už není celý komplex zničený. Vzhledem k tomu, že je žena marťanský expert přes počítače a umělou inteligenci, je to přirozené. Rozhodl jsem se přesvědčit generála, že poletím taky. Za každou cenu. Landfall se mě to snažil všemožně vymluvit, nakonec z něj vylezlo, že se mnou se počítá v druhé části, kdy právě já mám dopravit bombu k patě štítu. Opravdu vřele jsem mu poděkoval, že o mě rozhoduje, když já zatím mohl být už dávno mrtvý někde na Marsu. Generál se to snaží omluvit tím, že před nedávnem našli můj maják u opuštěné sedačky, a tak předpokládali, že jsem přežil. Ale nic mu nepomohlo - se svojí ženou prostě poletím a basta. Již s tím očividně smířený mi začal vysvětlovat podrobnosti. Útok provedu s druhým pilotem. Důležitá totiž bude jediná věc. Nepozorovaně se dostat k patě štítu. Pak odhodit náklad a zmizet. Je tu kromě toho, že bombu zatím nemáme další problém. Jak se totiž dostat ke štítu skrytě. Radary nás skoro okamžitě objevily a víme jak to dopadlo. Je totiž téměř nemožné zkonstruovat obstojný vesmírný stíhač a zároveň svým nátěrem a hlavně tvarem neviditelný radarům. Jak se zdá, technici už našli řešení. Kdesi v nevadské poušti je ukryto opuštěné vojenské letiště, kde má být dosud funkční, starý, ale právě prý neviditelný bombardér F-117f. Tento letoun byl vyřazen z výzbroje již před mnoha lety, ale je to prý jediný typ, který se podařilo lokalizovat v dostatečné blízkosti cíle. Mně se tento šílený plán moc nelíbí, ale generál mě ujišťuje, že to musí vyjít. Je už prý i připravený simulační program, který mě naučí tento stroj ovládat. Dvakrát šťastný z toho nejsem, sedat si do takového prastarého vraku se mi moc nechce. Ale co naplat, připomenu si, co by se stalo, kdyby tu bitevní loď dokončili. To se nesmí stát. Pak už by nám nepomohlo nic. * * * Právě vyplouváme z nadprostoru a před námi se zjevuje ta nehostinná a mrazivá planeta Pluto, nejvzdálenější společník našeho Slunce. Až mě mrazí při pocitu, že toto je hranice naší soustavy, vlastně v širokém slova smyslu domova. Cítím se podivně odloučený od všeho živého a uvědomuji si, co je to být ztracen ve vesmíru mezi ničím. Copak museli zažívat vědci na stanici ? Vojáci, kteří nás doprovázejí, zažívají jistě podobný pocit, ale jejich kamenné tváře nic neprozrazují. Venza mě drží za ruku a pozoruje tu nehostinnou scenérii také. " Pane, výzkumná stanice Ellea-2 je na dohled. Připravte se na přesun. " Stanice tedy nevybuchla. V jakém je ale stavu ? Jediné zvuky rušící posvátné ticho při přibližování je bzukot palubních počítačů a dech lidí v otevřených skafandrech. Stanice se v průzorech jeví pustá a prázdná. Ani jediné světlo nezpříjemňuje její ponurý vzhled. Tichá a tmavá. Její hladký povrch je na jednom místě rozervaný, jakoby jí rozryla obrovská tlapa. S kovovým zvukem a nárazem se náš modul připojuje k jedné z přechodových komor. Všichni čtyři vojáci se shromažďují u tlakového uzávěru a jejich těžké blastery se v přítmí tlumeného osvětlení matně lesknou a stejně tak jejich bojové skafandry. Nás do stejné věci navlékli také a řeknu vám, není si na co stěžovat. O pohodlí a bezpečí je postaráno. Skafandr má dokonce vlastní recyklační jednotku, takže i o vaše potřeby je postaráno. HUD display v přilbě nabízí údaje o oběktech a případné zaměřování a sledování cílů, ať již živých či neživých. Bezpočet vylepšení oproti standardnímu skafandru snad ani nelze vyjmenovat, nehledě na to, že ani nevím, k čemu všechny funkce slouží. Senzory ukazují, že prostor stanice je silně zamořený radioaktivitou. Poklop se otvírá a my hledíme do temné chodby. Přepínáme na infra a mezi vojáky jdeme dál. Prostory vypadají zpustle a zničeně. Vše osvětlují jenom slabá nouzová světla. Naše vlastní infrareflektory prořezávají tmu a ohmatávají okolní zdi. Voják na špici dává povel k zastavení. Všichni totiž s hrůzou zíráme na k nepoznání znetvořenou lidskou postavu vklíněnou mezi převrácený stůl a zeď. Není pochyb, že to kdysi člověk byl, ale jeho radioaktivitou spálené a rozežrané tkáně nám v tom příliž za pravdu nedávají. Zpola obnažená lebka zírá někam do neurčita a chomáče vlasů má přilepené na prosvítající lebeční kosti. Opatrně tento výjev obcházíme a pokračujeme k hlavní místnosti, kde budou určitě další nebožtíci. Po chvíli se dostáváme do centra, nevelké, ale osvětlené místnosti, která sloužila jako řídící část. Všude jsou rozházené odpadky a celý prostor je zdevastovaný. Rozbité obrazovky terminálů jsou temné a dívají se jako slepá oka do prostoru. Venza s tím ale počítala. Z vaku na zádech vytahuje malý přenosný počítač a kabelem ho spojuje s na první pohled mrtvým computerem. Malý počítač běží a Venza spouští několik programů. Otrávený vzduch se najednou rozechvěje zvukem rozbíhajících se strojů. Obrazovky zablikají a mnohé zůstávají temné, jen neizolovaná elektrika zasrší. Venza spouští diagnostický program a po chvíli nám do interkomů říká, že bomba je tu. Všem se okamžitě lépe dýchá a vzájemně se povzbuzujeme. Ani toto podivné a mrtvé místo nás už tolik neděsí. Do transbooku se stahují soubory s daty a plány a na pozadí probíhá program, který přenese bombu do modulu. A opravdu, kdesi v hloubi komplexu cítíme jemné lupnutí, jak se robot s bombou oddělil od stanice. Jeden voják manipuluje s malou věcičkou, klepe s ní a různě ji natáčí: " To je divný, na senzoru se mi objevilo několik bodů. Něco živého se sem blíží ze severní a západní chodby. Není s tím krámem něco ? ...pořád se to blíží ! Jacku, Tome - obranná pozice u dveří. Steve a já vás kryjeme tady. Proboha, co to může bejt ? Je to bez skafandru ! V týhle radiaci ? Odjistěte si zbraně. A vy, paní, si opravdu pospěšte. " Ani jsem se nevzmohl na nějakou obhajobu své ženy, protože jsem měl plné ruce práce se svou zbraní. Venza se potila nad počítačem a kopírovala poslední důležitá data. Dveře se rozétly. Okamžik zaváhání z toho, co jsme spatřili, stačil. Jack se chytil za pahýl své ruky, která se cukala před ním. Druhá rána a ležel v krvi na zemi. Ti před námi už lidmi nebyli. To, na co jsme se dívali, se tak rozhodně popsat nedá. Ve dveřích stála mokvající monstra, každým krokem ztrácející nějakou část svého těla. Tito nebožáci nějakou krutou náhodou přežili radiaci do této chvíle a nyní již znal jejich měkký a rozpadávající se mozek jen jednu hodnotu : zabít a ukojit hlad. Druhý voják se obrátil a začal utíkat k nám, ale zakopl a zástup těch živých mrtvol ho doslova pohltil. Venza vytrhla síťový konektor a přidala se k nám. Začali jsme střílet najednou. Střely se nořily do jejich odporných těl a trhaly je na cáry. Tohoto osvobození se ale nedostalo každému monstru. Při ústupu do chodby jsme totiž museli přestat pálit. Oni se sunuli za námi. Vojáci nás statečně strkali před sebou a otáčeli se, aby posílali střely mezi ten neuvěřitelný dav, který se za námi plížil. Zachvátil mě panický pocit, že jsme ve spleti koridorů zabloudili. Konečně se před námi objevil průchod do modulu. Za námi se ozývají čvachtavé kroky, ale to už zatěsňujeme poklop. Pilot hlásí, že bomba je uchycena a v pořádku. My se spěšně poutáme do svých sedadel. Cvaknutí a jsme volní. Bezeslova hledíme na dvě prázdná sedadla po Tomovi a Jackovi. Nikdo nemluví, víme, že by to bylo zbytečné, ale splněný úkol už nikoho netěší. Všichni se také modlíme za chudáky tam ve stanici, kteří měli tu smůli, že nějak přežili katastrofu. Hned po skoku se pilot spojuje s Marsem a vysvětluje situaci. Na stanici musí být okamžitě vyslána anitibakteriální jednotka. Kdo ví, co se s těmi pozůstatky lidí stane ? Nyní je hlavní, že máme bombu a s ní naději. Teď si naopak postavila hlavu Venza, že na Zem poletí semnou. Svůj úmysl se generálovi neúnavně snaží dokázat, buď tím, že se také jako já dokonale naučila všechno o neviditelném bombardéru, kterým máme provést nálet, nebo přesvědčováním, že ona jako jeden z nejlepších počítačových expertů je pro tuto akci nezbytná. Já samozřejmně chci, aby zůstala zde v bezpečí, ale je neúnavná. Zatímco trávím dny v simulátoru, studuje podrobně všechny informace o tehdejší době a technice. Nakonec prohlašuje, že jedině ona je schopna se dostat do pohřbeného a zaplombovaného letiště. Generál Landfall se brání tím, že to je vydírání a že by stačilo říct jak se přes systém zabezpečení dostat. Ale Venza mu jen stále mává před nosem malou podivnou krabičkou, se kterou prý kromě ní nikdo neumí správně manipulovat. Co chudákovi generálovi zbývá. Ženy jsou tvrdohlavé jako mezek - a právě proto dosahují svého. Týden výcviku uběhl jako voda. Nadešel správný čas pro odlet. Země je totiž v tomto období léta bombardována nesčetným množstvím malých či větších meteoritů, které se ve dne v noci míhají po obloze. V sondě mezi nimi proklouzneme lehce, jako další z meteoritů. Přistát bychom měli poblíž toho starého letiště. Naše sonda i s bombou je připravena. Technici nám pomáhají usednout a připoutat se v tomto stísněném prostoru. Za průhlednou přepážkou sedí masivní, ale štíhlá termo-reakční puma, která v epicentru výbuchu vytvoří teplotu blízkou skutečnému slunci. Neobstojí před ní nic. Na části kontinentu na malou chvíli vzplane opravdové slunce. Je pravda, že lidí zahyne mnoho. Jediné ospravedlnění může být to, že zemřou velmi rychle. Žádné vleklé umírání ze zásahu radiace. Ale co je život planety proti pár tisícům lidských životů ? Výbuch postihne obrovské území, většina z toho je pustá a holá poušť. Těsnící poklop se uzavírá a za okamžik se odpojujeme od marťanského orbitálního přístavu. Před skokem vrhám nejistý pohled na tu spoutanou sílu a pak už se jenom připravuji na přetížení při automatickém přistání. A opravdu. Sonda vystupuje z hyperprostoru a nezmenšenou rychlostí padá k Zemi. Při vstupu do atmosféry se její vnější plášť začíná tavit a zanechává za sebou hořící stopu. Pád se nakonec brzdí a až v relativně malé výšce se rozevírá složitý komplex padáků. Několik škubnutí, po chvíli prudký náraz a pak nic. Chvíli bez hnutí sedíme. Spouštím test bomby. Vše se zdá v pořádku. Opatrně vylézáme z rozpálené a poničené sondy a rozhlížíme se po okolí. Slunce téměř v nadhlavníku nemilosrdně pálí a v dáli vystupují nad horizont obrysy pro tuto oblast tak typických načervenalých hor a my si v této poušti připadáme jak na Marsu. Ovšemže až na rozdíl ve spoustě vzduchu, který je ale horký k zalknutí. Podle kompasu se vydáváme k horám v dáli, které jsou podle měřidla v dalekohledu 4,7km od nás. Ale cesta v klimatizovaných skafandrech ubíhá rychle a za chvíli už za námi zamaskovanou sondu s čekající bombou ani nepoznáváme. Prostě další kopeček v kamenité poušti. Po dlouhé době chůze se před námi zjevuje nevýrazná kontrolní věž letiště a napolo pískem zavátá rozjezdová dráha. Na jistotu šlapeme k nenápadně zbarvené věži. Vstup je chráněn velkými ocelovými dveřmi, ale Venza odklápí malý kryt a odstraňuje prach. K alfanumerické klávesnici ve zdi připojuje svoji malou dekódovací krabičku, kterou už použila i na Nakamurově bázi. Zastaralost tohoto oběktu se ukazuje. Zatímco rozkódování tamtoho kódu trvalo snad 10 minut, tato vrata odskakují a otevírají se sotva za minutu. Ocitáme se ve sterilní, ale zatuchlé věži. Venza opět zapojuje po chvíli problémů se správnou korekcí svůj transbook a za chvíli již podruhé oživuje další komplex počítačů. Oproti stanici u Pluta je zde ale hluk mnohem větší. Kdesi se rozbíhají nepochopitelné větráky těchto předpotopních mašin. Za malou chvíli se zem před věží zachvívá a doslova se otvírá. Na povrch vyjíždí zaprášený, prostorný hangár. Rozevíráme jeho masivní vrata jednoduchou mechanickou klikou a zanedlouho před námi ční černá, hrozivá silueta. Přesně jako v simulacích. Podivná, trojúhelníková kabina splývající s trupem a dvě rozeklaná kormidla na zádi. Stroj je tichý, ale jako bychom mohli cítit sílu, která z něj pořád ještě vystupuje. Jak jsme předokládali, v rohu hangáru jsme našli několik velkých vojenských jeepů a Venza s jedním vybaveným jeřábem odjela vyzvednout bombu ze sondy. Já jsem se zatím zasunul do těsné kabiny na místo pilota. Dvoumístný typ naposledy vyráběné F-117f má díky tomu mnoho výhod. Přesně jako v simulátoru procházím startovací sekvencí a diagnózou přístrojů a mnoho desítek let starý stroj ožívá. Kontrolky a displeje mnoha barev blikají do tmy. Motory se s temným hučením zažehnuly a já opatrně roluji z hangáru na plochu. Pak se jdu znovu podívat do opuštěné věže. Letadel je zde ukryto více, ale většinou jsou to v té době velmi používané a oblíbené letadla F-16 Talon. Venza se vrátila s bombou, která leží v bezpečné vzdálenosti od dráhy a velkým hrablem s ventilátory za jeepem odklízí zavátou dráhu. Za chvíli je všude tolik zvířeného prachu a písku, že není vidět ani k hangáru. Když je prach pryč, oba se soukáme do svých skafandrů a pak do kabinky. Zelené kontrolky poslušně svítí a zkušební let může začít. Na mapě jsme vyznačili horu, kolem které proletíme a pak přistaneme. Řev motorů je stále silnější a pak povoluji brzdy. Z našeho současného pohledu zbytečně masivní a nemotorný stroj se dává do pohybu. Zanedlouho se odlepuje od země a po zapnutí odhlušení motoru se řev mění na tiché šumění. Postupně zkoušíme vsšechny systémy a spokojeně se vracíme na letiště. Dráha je poněkud krátká, ale letadlo se před koncem bezchybně zastavuje. Do odklápěcí pumovnice instalujeme mohutnou bombu a připravujeme se na osudový noční let, který za pár hodin začne. Je to tak, jedna ze světlejších budoucností Marsu záleží na nás. * * * Motory podruhé burácejí a za chvíli jsme opět ve vzduhu. Pomalu se otáčíme směrem k cíli, vzdálenému několik stovek kilometrů. Zapínám ECM ochranu a poté stealth obvody. A noc naše tiché letadlo pohlcuje docela. Nevditelný bojovník uhání nad temnou krajinou v několika desítkách metrů a jemně kopíruje nepříliž členitý povrch. Krajina v našich HUD displejích rychle ubíhá. Naše jediná šance je proklouznout až k cíli nepozorovaně a všechno závisí jen na stealth technologii, kterou je letoun vyroben. Jistě - radary schopné objevit tento typ letadla existují už velmi dlouho, ale v dnešní době již díky diametrálně odlišným konstrukcím dnešních hvězdných stíhačů nejsou používané. Nebo spíš doufáme, že nejsou. Zbývá asi deset kilometrů. Zatím jde všechno dobře. Vypadá to, že nás opravdu na svých radarech nevidí. Kilometr od paty štítu otvírám pumovnici a čekám na zaměřovací tón. Téměř v tom okamžiku se naše letadlo, jehož jednolitost je otevřením pumovnice porušena, objevuje na všech radarech v oblasti. Ale už je pozdě. Černá bomba opouští mateřské lůno a plachtí k zemi. Hned pumovnici opět zavírám a akcelerace nás tiskne do sedadel, jak se maximální rychlostí přídavného spalování řítíme pryč k černé obloze. Po minutě naše rychlost šplhá až k 1,5 Machu a dostáváme se do stále vyšších vrstev atmosféry. S nějakou rezervou bychom měli výbuchu uniknout, ovšem za cenu, že na špici naší dráhy spotřebujeme všechno palivo a s trochou štěstí dopadneme někam do Tichomoří. Přídavné spalování, neuvyklé takto dlouhé činnosti, hlasitě hučí a my sedíme přitiskuti ve svých sedadlech. V tom se tma kolem nás doslova promění v den. Kamery, šikovně skryté v trupu, snímají zkázu pod námi. Na zemi vznikla vzláštní oslnivě zářivá polokoule a rozšiřuje se, když v tom teplota plynů dosáhne kritické hranice a vše znovu vybuchuje. Kamery se intenzitou náhlého světla se zazrněním odpojují a filtry v kabině mají co dělat, aby jeho náhlý příliv zvládly. To už ale máme zavřené oči a já křečovitě tlačím páku rychlosti, která je dávno ve své maximální poloze. Mnoho miliónů lidí jak na Zemi, tak na Měsíci a dokonce na Marsu mohlo sledovat na v té době noční polokouli krátký vznik a zánik malého slunce. Země se otřásala v samých základech a úpěla. Výbuch a tlaková vlna smetla většinou holou poušť, ale síla vyvolala po Zemi mnoho zemětřesení. Nechtě jsme tak zabili mnoho nevinných lidí, ale vše pořád mizivá čísla proti možným obětem na Marsu z té hrozivě ničivé lodi. V té chvíli ale čas na zkoumání vlastního těžce zkoušeného svědomí nezbýval. Ještě pár sekund a palivo dojde. Hermeticky uzavřený letoun stále hůř hledá oporu pro svá křídla. Pak hučení utichlo. Nos letounu ještě nějakou chvíli mířil do blízkého vesmírného prostoru, a pak se začal nelítostně propadat. Země se před námi oběvila posetá tisíci světélky měst a zakulacený povrch se táhl do dálky. Z této výšky jsme planetu viděli jako první kosmonauti v dávných dobách. Řídké mraky v pásech pokrývaly temnou zem pod námi a na oceánu probleskovalo jen několik osamělých světel záoceánských parníků. Ale nejvýraznější záře vycházela z jednoho místa. Po zvětšení optických kamer se ukázala zkáza celá. Po lodi ani památky, v tom místě se táhl jen několik desítek kilometrů široký kráter plný tavících se hornin, dobře viditelný i z prostoru nad planetou. Bez paliva a rychlosti ochromený bombardér se začal řítit k zemi. Palubní computer začal vypočítávat místo pro nouzové přistání a nejbezpečnější přiblížení. Za pár minut rychlost dosáhla několika machů a vše se začalo znatelně třást. Stroj nezkonstruovaný na tak vysoké rychlosti se zlobil. Povrch za sklem kabiny se rozpálil milióny jiskřiček, zářivě odlétávajících za záď. Cítili jsme se i přes naše kvalitní anti-g skafandry jako na utržené horské dráze. Nevím, jak to snášela Venza sedící za mnou, ale můj žaludek se tomu tlaku vzpíral vlastím způsobem. Stačilo málo a jeho obsah bych měl před sebou. Nezbývalo nic jiného, než se spolehnout na autopilota, který začal letadlo otáčet do vodorovné pozice a brzdit celým povrchem. Opět jsme tlačeni do sedaček a přecházíme na klouzavý let. Naše rychlost se pořád snižuje a na obrazovce se oběvuje drátěný model vhodného místa pro přistání. Je to poměrně velký ostrov obklopený několika menšími utopený v nesmírných plochách Tichého oceánu. Jako vystřelený šíp se k němu přibližujeme, i když je ještě na stovky kilometrů vzdálen. Vztyčené brzdné plochy se brání mocnému odporu vzduchu a náš let pořád zpomalují. Na obrazovkách probíhá naše simulované přistání. Ostrov má téměř rovný písčitý břeh bez zjevných překážek a při souběžném přistání s pláží bychom měli skončit pár desítek metrů od břehu. Jestli tam ale bude hluboko, budeme muset vypadnout rychle. Vše se zdá jít dobře. Autopilot se snaží vybrat takové přistání, abychom nezačali po hladině skákat jako žabka hozená malým klučinou na vodu rybníka. Temné vlny pod námi se přibližují neuvěřitelně rychle a už můžu vidět i nezřetelné obrysy ostrova. Počítač po další simulaci potvrzuje 89% bezpečnost vybrané trasy, ale rychlost, jakou se řítíme k ostrovu, mě o tom vůbec nepřesvědčuje. Za pár chvil se s nárazem dotýkáme hladiny a voda kolem nás se vaří jako při největší bouři. Zdá se, že uháníme po hladině pořád stejnou rychlostí a já si najdu i okamžik, abych si blíže prohlédl pobřeží ostrova v levém průzoru. Většina přístrojů v kabině je již vypnuta a tak vidím jen nejasné obrysy. Za chvíli nesvítí už ani jedniný displej a my se nyní už jen suneme dál. Další cuknutí, když se spodek začne drhnout o písek. Nos se začíná bořit do rozvířeného bahna, ale za chvíli veškerý pohyb ustává, a tmavé letadlo nehnutě spočívá asi v dvoumetrové hloubce a vypíná poslední elektroniku, kvůli skratu. Výbuchem pyropatron kabina odskakuje a my jsme zavaleni vodou. Vše se děje ve zběsilém tempu. Nad nás vyskakuje člun a obrovský vak se všemožnou výbavou, kterou jsme si přinesli ze sondy. Zběsilými tempy se hrabeme k hladině a po chvíli již vyčerpaně ležíme na nedalekém břehu. Už se nezmůžeme na nic víc, než zalést pod nejbližší palmu, vysoukat se ze svých skafandrů a schouleni k sobě usnout. Druhý den se probouzíme do slunného dopoledne. Palmy kolem nás se kývou v lehkém vánku a blankytně modré moře se třpytí s každou vlnou, která se u břehu vzpění a zaniká. Z vedlejšího keře nás zvědavě pozoruje pestrobarevný pták a zjevně neví, co si má o nás myslet. Náš pohled pak hned upoutá černá silueta naší mrtvé F-117ky, zabořené do písčitého dna kus od břehu. Tmavé ocasní plochy s emblémem tehdejších Spojených států amerických se tyčí do výšky proti modré obloze, zadní části směrových kormidel se lehce kývou ve vánku. Vytahujeme na břeh vyplavený vak a člun, který sem příliv také donesl. Vybalujeme věci a připravujeme se na druhou noc na tomto ostrově... Oba jsme moc dobře věděli, že jízdenka na Zemi je jen jednosměrná. Bylo jasné, že na ostrově jsme museli přečkat až do konce konfliktu, protože by se s námi staly hodně nepříjemné věci, kdybychom se dostali do rukou pozemské vlády. Náš radiomaják neúnavně vysílal naši polohu na zvláštní frekvenci k satelitu obíhajícím v periodách Zemi a ten signál zesílený posílal dál, do hlubin vesmíru, až k rudé planetě. Ukázalo se, že zdejší domorodci jsou celkem přátelští a k naší velké úlevě dost priminitvní. Slova jako videofon nebo holovize znali jen od námořníků, kteří sem jednou za čas zavítali. Prožili jsme mezi nimi několik krásných let, ale téměř každou bezmračnou noc jsme zvedali hlavy k obloze poseté hvězdami a hledali planetu, náš domov, ze kterého jsme přišli. Když se na obloze oběvil Měsíc, s lítostí jsme vzpomínali na našeho syna, který už musel být velký kluk. Jestli ho ještě někdy uvidíme, nevím, zda-li nám dokáže někdy odpustit. Nicméně život ve vesnici ubíhal dál... Bylo to čtvrtý rok našeho života na ostrově Eulyptus, jak se v domorodé řeči jmenoval, když se z oblohy snesl Božský vůz, jak vykřikoval černý mladík, který ho na stráži spatřil první. Náčelník ho sice uzemnil, že je to obyčejná transportní loď třídy Turtle, ale přesto se celá vesnice seběhla na přistávající raketu podívat. Na kovově lesklých bocích sestupující lodě se třpytil krásný výjev. Rudá planeta v modrobílých pruzích. Mars má svoji vlajku - symbol mnoha životy vykoupené svobody. Loď dosedá na malé náměstí a hned po otevření se k nám řítí vysoká postava. Náš syn ! Radost ze shledání nebere konce a už vidím i generála Landfalla následovaného několika muži, jak k nám s úsměvem míří. Padáme si také do náruče jako staří přátelé a vítáme se. Syn Kyle za ty čtyři roky vyrostl jako z vody a mimo ostatních věcí, které se naučil na akademii, se může pyšnit i další významnou věcí. Stejně jako my je občanem Svobodného jednotného státu Mars. Večer je ve vesnici velka slavnost, při které generál Landfall vypráví, co se za ty čtyři roky stalo. Pozemšťané, naprosto spoléhající na svou super-loď neměli po jejím zničení šanci. Po našem obrovském útoku Zemi nezbylo mnoho lodí schopných boje a po dalších několika dnech bojů jsme dobyli už tak dost poničené hvězdné město Starway, odkud jsme měli většinu povrchu jako na dlani. Země byla nucena uznat nezávislost a suveneritu Marsu. My jsme uvízli na ostrově tak dlouho, protože mnoho marťanských výzvědných satelitů bylo při bojích zničeno a mezi nimi i ten náš. Na Mars nedorazil ani jediný signál. Trvalo velmi dlouho, než nás lokalizovali na tomto ostrově kdesi v oceánu. Zítra se poletí domů - na svobodnou planetu Mars ! * * * Opět sedím na svém oblíbeném místě pod kopulí našeho nového domu, moje sladká polovička i já jsme chtěli, aby vypadal jako náš původní. Dopisuji tyto poslední řádky mého příběhu a přemýšlím o svém dlouhém životě. Že by byl nudný říct opravdu nemohu. Můj syn Kyle je po tatínkovi pilotem a zrovna teď se prohání někde hluboko ve vesmíru na nějaké z těch jejich šílených výzkumných misích. Venza už si nejspíše zvykla, ale občas vidím její ustaraný, ale přesto krásný obličej, jak se obrací k obloze. Vždy pak sleduji její hrdý profil a jemnou tvář, kterou již brázdí několik neznatelných vrásek. Vždy si pak vzpomenu na mých několik šedin, které se mi oběvují ve vlasech. Oba často přemýšlíme, jestli bychom měli jít na další omlazení. Ale času dost, proto se zatím věnujeme našemu hospodářství. Venza se stará o domácnost, já jsem armádním poradcem a právě nyní spisovatelem, kteý sepisuje svoje poněkud rušné paměti. Sedím ve svém oblíbeném křesle, které se lehce pohupuje a říkám si, že takhle to už zůstane. Ale kdo ví ? Ty zářivé, neposlušně blikající tečky na noční obloze mě nepřestanou lákat nikdy ! K O N E C GOnDaR výheň