================================================================================ ↓ ≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡ ↓↓ ≡≡≡≡≡≡≡ ↓ ↓ ↓ ≡≡≡≡≡≡≡≡ ↓ ≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡ ↓↓↓↓↓↓↓↓ ↓ ↓↓↓ ↓↓↓↓ ↓ ↓↓↓↓↓↓↓↓ ↓ ↓ ↓↓↓↓↓ ≡≡≡≡≡≡≡≡≡ ↓↓ ↓↓↓ ↓↓ ↓↓↓↓ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓↓ ≡≡≡≡≡≡≡≡≡ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓↓↓↓↓ ≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡≡ ↓↓↓↓↓↓↓↓↓ ↓↓ ↓↓ ↓ ↓ ↓↓ ↓ ↓↓ ↓ ↓ ↓↓ ↓↓ ↓ ↓↓↓↓↓↓ ↓ ↓↓ ↓↓ ↓ ↓ ↓↓↓ ↓↓↓↓ ↓ ↓↓ ↓ ================================================================================ Bylo sedm hodin večer a k Patrikovi domů se sešli jeho kamarádi ze školy na pijáckou párty (so called pijatiku ). Rodiče nebyli jako obvykle doma a měli přijít až k ránu. Každý z kamarádů přinesl nějaký alkohol, někdo i cigarety. Patrik měl k dispozici svoje Pentium Pro 166 MHz se Sound Blasterem ASP 32 a velkým SVGA monitorem. Ideální pro gamesení. Zrovna včera si přinesl od jistého známého bezkonkurenčně nejbrutálnější hru, jakou kdo kdy vytvořil --- Harvestera. S kamarády se u počítače vesele vyžívali v krvi a řevu a vychutnávali všechny možné typy smrti protivníka, které jim Harvester nabízel. Pili, kouřili, náramně se bavili a dělali brajgl. Párty šla v pohodě, promile stoupala a vzduch houstl. Jen Patrik moc nepil, protože se hrozně bál, že by to rodiče ráno poznali. Po půlnoci se už všichni potáceli a vehementně se u počítače rvali o Harvestera, jenom Patrik se je odtamtud pokoušel dostat, protože už začínalo hrozit, že mu počítač rozsekají na kusy. Ale harvesterní choutky zvítězily a Patrikovi se s houfem gamesníků nic udělat nepodařilo. Ukončil to až Roman, který vytrhl Štěpánovi klávesnici z ruky, a protože byl naštvaný, přerazil mu ji o hlavu. Tím byl počítač znehodnocen a Harvester se stal nehratelným. Horda opilců se potom odebrala k televizoru do obývacího pokoje, kde se posilovala dalším alkoholem a bavila erotickým pořadem. Potíž nastala až v okamžiku, kdy erotika v televizi skončila . Patrik se pokoušel skupinu vyprovodit z bytu, že prý už je moc hodin, ale na to mu nikdo neskočil. Naopak se začínalo zdát, že se kamarádi ohlížejí po nějaké jiné zábavě, která by mohla vyústit v neodstranitelné závady na bytovém zařízení. Toho se Patrik obával nejvíce a vtom ho napadla spásná myšlenka: uspořádat spiritistickou seanci. Kamarádi se tím trochu zklidní a potom třeba už půjdou vyprovodit. Přinesl tedy malý stolek a postavil k němu židle. Sezval své kamarády se slovy, že se budou vyvolávat duchové. Patrikovi sice jeho babička několikrát říkala, že je to nebezpečné, a zapřísahala ho, aby se o to v životě nikdy nepokoušel, nicméně on si v ten okamžik řekl, že žijeme ve dvacátém století a že tyhle věci přeci ve skutečnosti vůbec neexistují. Zasedli ke stolku, položili na něj ruce a začali. Nejdříve museli určit, koho vyvolat. Milana napadlo, že třeba ty duchy, co má televizní obraz. Jednání pochopitelné, uvážíme-li osm promile v jeho krvi. Tomáš potom vykřikl "Jacka Rozparovače," neboť měl promile pouze sedm. Všichni jednohlasně souhlasili a tak přistoupili k vyvolávání. Poté, co duchovo jméno zaznělo potřetí, stolek se začal zvedat ze země. Leč záhy se ukázalo, že to způsobuje David, kterému se pod stolek nevejdou nohy. Další součástí rituálu byla tato slova: "Duchu, jsi-li tady, dej nám znamení o své existenci!" Následovala chvíle napětí, po které se Milan sesunul ze židle. Pokoušeli se ho oživit, ale alkohol zřejmě udělal svoje. Tedy pokračovali a znovu žádali ducha o projev jeho přítomnosti. Chvíli všichni v očekávání naslouchali prázdnému bytu. V takových pozdních hodinách panovalo v okolí příšerné ticho. Jenom starožitné pendlovky na stěně odměřovaly majestátním klapáním čas, ten, který počítaly nepřetržitě už více než sto let. Najednou se ty pendlovky nevysvětlitelně zastavily. Že by se duch začal projevovat? Nálada se posunula směrem k tajemnu. V tom něco tiše prasklo a pendlovky celou svou vahou sletěly na zem. Za příšerného rachotu se rozmlátily na padrť, hodinový stroj se rozpadl, stočené péro se uvolnilo, vyšvihlo a zevnitř roztřískalo skleněné tabulky dřevěných dvířek. Střepy se rozletěly směrem ke skupince účastníků seance a dopadly mezi ně, na stolek a na zem. Několik jedinců vykřiklo zděšením a vstalo ze židlí. Zamířili k odchodu a začali se oblékat a obouvat, zatímco Patrik se je snažil přemluvit, aby zůstali, že prý se musí duch odvolat zpátky, jinak že by to všechno mohlo špatně skončit. Oni ovšem nechtěli, otevřeli dveře a odešli urychleně domů se slovy, že s tímto strašidelným bytem už nechtějí mít nic společného. Když zavřeli dveře, náhle bouchla v lustru v obýváku žárovka a zhasla všechna světla. Zděšení se zmocnilo i ostatních účastníků a všichni začali zmateně pobíhat po bytě. Patrik zamířil ke skříňce s nářadím, odkud vyndal baterku a šroubovák. Procvakal postupně všechny jističe v bytě a nic se nerozsvítilo. Otevřel tedy dveře na chodbu, našel rozvody a ještě dvakrát překlopil jistič od svého bytu. Podíval se do bytu, s nadějí, že světla už budou svítit. Jeho oči stále zíraly do tmy. Posvítil tedy na elektroměry od sousedů, jestli se některý z nich netočí. Jeden z nich se pomalu otáčel. Někde asi zrovna běží lednička. Pak si posvítil na svůj elektroměr a hrůzou zkoprněl: točil se! Jističe byly v pořádku, elektroměr se točil, ale světla v bytě nešla. To opravdu nemohl pochopit. Vrátil se do bytu s úmyslem vyprovodit ven zbytek kamarádů. Žádné tam nenašel. Bundy měli na věšácích, boty u dveří, ale ani v jedné místnosti nikdo nebyl, ačkoliv prošel úplně celý byt, jestli se někde neschovávají. Nakonec musel konstatovat, že zmizeli. Jen v obýváku a kuchyni byla otevřená okna. To tu přece předtím nebylo. Ledový vítr tahal záclony sem a tam. Patrika polil studený pot, když si uvědomil, že na chodbě venku kolem něj projít nemohli, toho že by si určitě všimnul. Podíval se z oken s pochmurným nápadem, ale dole na zemi žádné mrtvoly neležely. Tak ta okna zavřel a šel zavřít i dveře. Ani bundy ani boty tam už nebyly. Nemohl to sice stále pochopit, ale alespoň si oddechl. Zamkl a šel s baterkou uklízet ten svinčík, který po jeho párty zbyl. V obýváku položil zbytek hodin na stůl a zametl střepy ze skla. Také se díval na zeď. Ta skoba, na které hodiny visely, musela být uvolněná a vypadnout. Když se na to díval zblízka, všiml si jedné divné věci. Seshora dolů se od stropu až k podlaze táhla podivná, tenká a nepravidelná prasklinka. Ani trochu nebyla podobná prasklině, která časem vznikne na zdi v místě, kde jsou panely svařeny dohromady. Jenom mu pořád přicházel na mysl ten duch, zda to bylo něco opravdového nebo jenom souhra nepříjemných náhod. Pak si vzpomněl na to, že ho vůbec neodvolali zpátky. Raději na to nemyslel, zakryl stopy, uklidil rozštípanou klávesnici za skříň a šel si lehnout. Ráno se probudil, když už rodiče byli v práci, a zkusil rozsvítit lampu. Svítila. Zaléval ho ale nepříjemný pocit, co se stane, až rodiče přijdou odpoledne domů. Hodně těžko jim bude vysvětlovat, že ty pendlovky neshodil, že spadly zčistajasna samy. Šel se podívat do obýváku. Žárovka v lustru byla vyměněná. Jenom stále nemohl pochopit ten včerejší elektroměr. Když jel autobusem do školy, stal se svědkem dosti podivné dopravní nehody. Autobus stál na zastávce, Patrik byl na zadní plošině a díval se z okna. Jakási žena za autobusem chtěla přejít přes ulici, kde hustě jezdily automobily. Když se rozhlížela, zavadila pohledem o Patrika v autobuse. Najednou se otočila směrem k němu, vytřeštila oči a pár vteřin na něj zírala, stála na místě a divně se třásla. Pak se jí z úst vydral přidušený hrdelní výkřik "nééé! ne! nééé!", otočila se a bezhlavě vběhla do provozu. Auto, které vypadalo, že ji v nejbližším okamžiku přejede, náhle prudce zastavilo a žena leknutím upadla. Zase se zvedla a utíkala pryč. Kamión, který byl za autem, to neubrzdil, naboural to auto zezadu, kousek ho před sebou tlačil a přitom ho šrotoval. Autobus již odjížděl a tato podivná scéna Patrikovi mizela v dálce z očí. Ve škole bylo všechno normální kromě toho, že všichni účastníci Patrikovy včerejší párty chyběli. "Máme to dnes nějakou velkou absenci," nechala se slyšet paní profesorka. Okolo jedenácté hodiny se ozvalo z rozhlasu hlášení, že v budově školy došlo k vodovodní havárii a že se končí s vyučováním. Třídu naplnilo nadšení a Patrik byl rád, že se dostane brzo domů. Na zpáteční cestě ze školy zašel do počítačového krámku a za pár stovek koupil novou klávesnici. Nechtěl, aby se doma na něco přišlo, a hodlal uvést klávesnici do pořádku dříve, než by to rodiče mohli odhalit. Tu částku si s Romanem vyřídí ve škole, až nebude chybět. Když se blížil ke svému domu, šel obvyklou zkratkou přes trávník a potom těsně podle kratší strany paneláku. Náhle něco dopadlo na zem těsně vedle něj a přitom ho to praštilo do pravého ramene. Byla to lišta, kterými byla holá stěna domu obložena kvůli tepelné izolaci. Musela se uvolnit a zarazila se jako kůl pěkný kousek do země. Patrik si uvědomil, že kdyby ho trefila do hlavy, mohl by být v pohodě mrtvý. Podíval se nahoru a viděl, že tmavý obdélník je až v jedenáctém patře, na zdi, která patřila jeho bytu. "Idioti!" vykřikl a kopl do naštípnuté lišty. "Museli to tam přidělat zrovna takhle debilně!" Mrazení v zádech mu opět připomnělo blízkost smrti, která tu byla před chvílí. Se stejným mrazením se vracel výtahem nahoru a umiňoval si, že už nikdy podél té zdi nepůjde. Hned, jak přišel domů, připojil novou klávesnici k počítači a tu starou dal ke dveřím, že ji hned odnese do kontejneru. Ale vtom se mu začlo chtít na záchod. Vzal cigarety, do walkmana dal Sepulturu, pustil větrák, sedl si a zapálil si. Po chvíli začal větrák vrčet nepříjemným hlubokým zvukem. Motorek byl hodně starý a měl už za tu dobu značně vyběhaná ložiska. Patrik jenom zesílil Sepulturu a poslouchal a kouřil dál. Když skončil, spláchl, vypnul větrák a šel do koupelny. V tom okamžiku si uvědomil, že slyší odkudsi hluboké, nepříjemné dunění. Předtím ho nemohl slyšet, protože měl puštěný větrák a Sepulturu. Umyl se a pak chodil od okna k oknu a snažil se najít zdroj toho zvuku. Ze začátku byl slabý, ale stále velmi pomalu sílil. Ale ať se Patrik zaměřil kamkoliv, vždycky měl pocit, že zvuk přichází odjinud. Ani nebyl schopen říci, je-li jeho původ v bytě nebo někde venku. Byl stále stejný, jenom mu připadal čím dál tím více nepříjemný. Zrovna stál v kuchyni, když se mu za zády ozvala rána a řinčení. Otočil se a viděl, že na zemi leží rozbité kuchyňské porcelánové hodiny. "Nechápu, proč tu pořád padaj hodiny ze zdi. Ty skoby snad najednou přestaly držet. Akorát nevim, proč padaj jenom hodiny. Dyť je tu po zdech tolik jinejch věcí." Jen tak se šel podívat zblízka na díru, která zbyla po skobě ve zdi. Zarazilo ho, že tam zase vidí tenkou prasklinu, která se táhne od podlahy ke stropu. Začal se cítit dosti divně. Vybral ze střepů hodinový strojek, položil ho na stůl, posbíral střepy a vyhodil je do koše. Potom šel ke dveřím, obul se, vzal klíče, klávesnici a šel přivolat výtah. Klávesnice už ležela v popelnici a Patrik vystoupil z výtahu v jedenáctém patře. Chystal si klíče a najednou spatřil na svých dveřích nastříkáno velkými červenými písmeny "A TIME FOR HARVEST". "Já ty kretény s těma sprejema přerazim, jenom co zjistim, kterej z nich to udělal." Proběhl celé patro, jestli se tam neskrývají. Podíval se také na schodiště, seběhl dvě patra a naslouchal, zda neuslyší kroky. Nikde nikdo nebyl. "Asi už utekli. Nevim, proč zrovna mně musej na dveře nastříkat zrovna takhle přiblblej nápis." Pak si vzpomněl na včerejšek a na hru Harvester. Nemá to s tím něco společného? Když odemykal, všiml si, že to asi není obyčejná barva. Ačkoliv to ještě stékalo, nesmrdělo to ani trochu ředidlem, ale spíše živočišně. Vypadalo to úplně jako krev. "Prasata!" přidal ještě Patrik a vstoupil do bytu. Na hlavě měl pořád walkmana a zrovna teď rozjížděla Sepultura jeho nejoblíbenější skladbu. Zul se a zamířil si to rovnou do koupelny, že si umyje ruce, protože si venku sáhl do té barvy. Lepilo se to úplně stejně jako krev. Otevřel dveře do koupelny a rozsvítil. Teprve teď uslyšel, že se někdo sprchuje ve vaně. Viděl zatažený igelitový závěs a za ním tmavou siluetu, která se hýbala. Postava pod sprchou se začala smát odporným, sadistickým smíchem. Patrik viděl umyvadlo, které bylo do půlky plné krve a ležela v něm potopená dlouhá dřevorubecká sekera. Na krytu automatické pračky na druhé straně koupelny byly položeny dvě dlouhé stehenní kosti a ruka useknutá v zápěstí. Stékal z ní tenký pramínek krve a na podlaze se začínala dělat loužička. Mezi těmi věcmi na pračce stála sklenice na vysoké nožce, do polovice naplněná červeným vínem. Ve víně plavaly dvě lidské oční bulvy. Když Patrik utíkal zpět ke hlavním dveřím, uslyšel ze svého pokoje silné duté buchnutí a viděl, jak z monitoru vylétly střepy a monitor se zakymácel na svém podstavci. Nepatrnou chvíli poté, když už byl Patrik za zdí, slyšel, jak se střepy z obrazovky za jeho zády tříští o stěny a o podlahu. Ještě stačil popadnout klíče a vyběhl na chodbu. Jak zavíral dveře, vyletěly z bytu těsně nad jeho hlavou dva budíky. Rozsekaly se na jednotlivé součástky o protější stěnu. Patrik zabouchl dveře, přivolal výtah, zamkl dveře na všechny západy a skočil do výtahu, který zrovna přijel. Chtěl zmáčknout přízemí, ale trefil se do tlačítka od suterénu. Dveře se zavřely a Patrik se opřel o zadní stěnu výtahu a těžce oddychoval. Ozvala se rána a praskání dřeva. Těsně vlevo vedle Patrikovy hlavy vyrazilo ze stěny výtahu ostří krumpáče. Patrik uskočil a opřel se o plechové dveře. Na místě, kde měl před chvílí hlavu, vyjel ze stěny s kvílením silný vrták. Patrik slyšel, jak někdo chodí po střeše jedoucího výtahu. Ten kdosi tam nahoře se začal smát. Bylo slyšet, jak se to rozléhá výtahovou šachtou. Nastartoval motorovou pilu a zuby se začaly zakusovat do dřeva. Pila vyjela ze stropu a pomalu obtáčela velký oblouk. Postupovala pořád po kruhu a když byla na konci, vypadl vnitřek díry na zem. Dutý zvuk prozradil, že pila byla odložena na střechu, a v otvoru se objevily nohy. V tom okamžiku se otevřely dveře a Patrik vypadl na zem v suterénu. Okamžitě se postavil na nohy a utíkal kolem výtahu směrem ke schodišti, které vede do přízemí. Ve zlomku sekundy zahlédl, že dveře do kočárkárny jsou otevřeny. Žádné kočárky tam nebyly, jenom ve středu temné místnosti bylo pět židlí, postavených do vrcholů pravidelného pětiúhelníka. Na sedadle každé z nich dohořívala tlustá, rozteklá svíčka. Ve středu mezi židlemi byl malý věštecký stolek, na kterém ležela bílá lidská lebka. V rohu místnosti zahlédl několik postav. Vyběhl schodiště a vyrazil z domovních dveří na ulici. Běžel asi sto metrů a potom se ohlédl, jestli ho někdo nepronásleduje. Nikdo za ním nebyl. Přešel tedy na rychlou chůzi a rozmýšlel se, kde je nejbližší telefonní budka, aby zavolal policii. Rozhodl se pro budku, která je u zastávky autobusu. Ještě jednou se podíval dozadu. Teď tam viděl, asi dvacet metrů za sebou, postavu oblečenou v černé kápi, které nebylo vidět do obličeje. Patrik dostal strach a přešel přes ulici. Černá postava za ním přešla také. Patrik se opět dal do běhu a na rohu ulice zahnul. Když se po chvilce ohlédl, viděl, že za ním běží ta postava, pořád ve stejné, asi dvacetimetrové vzdálenosti. Patrik se blížil k zastávce. Zrovna tam přijížděl autobus. Zrychlil běh. Na telefonní budku neměl ani pomyšlení, protože když se znovu ohlédl, viděl, že postava také zrychlila a pořád byla za ním asi dvacet metrů. Do autobusu naskočil, zrovna když se už dveře zavíraly. Dopadl na sedadlo a oddychl si, že unikl. Když se ale podíval z okna, nikde tu postavu neviděl. Ale řekl si, že do autobusu se dostat nemohla, vždyť když se dveře zavíraly, zbývalo jí ještě dvacet metrů. Pro jistotu se rozhlédl po autobuse. Bylo v něm jenom několik lidí. Jeho zděšení se umocnilo po té, co na opačném konci autobusu, na sedadle těsně za řidičem, zahlédl onu postavu. Byla otočená k Patrikovi zády, dívala se po směru jízdy a nijak se nehýbala. Patrik se otočil a nedíval se tam. Jenom dychtivě čekal, až řidič zastaví na další zastávce. Hned, jak se otevřely dveře, se Patrik podíval k řidiči. Postava tam pořád seděla otočená zády a nejevila žádné známky, že by chtěla vystoupit. Patrik tedy ještě chvilku počkal a potom se vymrštil ze sedadla a vyběhl ven z autobusu. Dveře se za ním hned zavřely. Když stál na chodníku, ještě se otočil, aby viděl, že černá postava pořád sedí na sedadle odjíždějícího autobusu a pořád se dívá po směru jízdy. Pomalu odcházel ze zastávky a zamířil si to do jedné postranní ulice. Ujistil, se, že za ním nikdo není. Stejně na příštím rohu zahnul. Mířil směrem k předchozí zastávce, potřeboval jít do té budky. Zrovna šel kolem vykopaného příkopu, u kterého nikdo nebyl, ačkoliv se tam válely dva odložené krumpáče. Najednou ho napadlo, aby se otočil. Leknul se, když viděl, že asi tři metry za ním jde ta černá postava, co ji viděl odjíždět autobusem. Zmocnilo se ho nepředstavitelné zděšení, když viděl, že postava má v ruce motorovou pilu. Naprosto zřetelně viděl na jejím boku černý nápis "HUSQVARNA". Patrik se sehnul a vzal do ruky masívní krumpáč, který ležel u jeho nohou. V okamžiku, kdy bytost v černé kápi nastartovala svoji pilu a začala se k němu beze slova přibližovat, si byl Patrik naprosto jist, že se ho chystá zabít. Zvedl krumpáč a rotující zuby motorové pily se téměř dotkly jeho oblečení. Patrik uhnul dozadu a se vší vervou máchnul krumpáčem směrem dolů. Slyšel duté kruchnutí a cítil, jak krumpáč pronikl do hlavy útočníka. Pustil násadu zaseknutého krumpáče a dal od ní ruce pryč. Postava zařvala takovým způsobem, že při tom tuhla krev v žilách. Zhroutila se na zem a zůstala tam ležet. Patrik se dal do zběsilého útěku a chtělo se mu zvracet. Když se po několika krocích ohlédl, postava tam už neležela. Jenom motorová pila pomalu vrčela na zemi a vedle ní ležel krumpáč. Vylekalo ho to, protože nemohl uvěřit svým očím. Jeho zděšení to ještě více umocnilo a Patrik se rozběhl ještě rychleji. Po pár minutách běhu se už cítil vyčerpaný. Přešel v chůzi a zahnul do ulice, ve které byla první zastávka s hledanou telefonní budkou. Přistoupil k automatu, zvedl sluchátko, přidal si hlasitost a namačkal číslo policejní služby. Po krátkém zazvonění se ozval hlas. Právě se chtěl představit, když v tom otřásl sídlištěm mohutný výbuch, až Patrikovi zalehlo v uších. Podíval se tím směrem a viděl zdálky roh svého paneláku, přesně v tom místě, kde byl jeho byt. Létaly odtamtud trosky a nad střechou domu se vytvořil mrak černého kouře. Když vítr odvál kouř, viděl, že jeho byt chybí a že stěny sousedních bytů jsou utržené. Na sklo telefonní budky dopadlo několik malých kousků betonu. Asi o hodinu později, když seděl na policejní stanici a sepisoval s policisty protokol, slyšel z rádia nejnovější zprávy: "V jedenáctipatrovém panelovém domě ve zmíněné ulici došlo dnes, krátce po dvanácté hodině, k mohutnému výbuchu. Výbuch zcela zdemoloval několik bytů a způsobil škody v okolí. Při výbuchu naštěstí došlo pouze k lehkým zraněním, protože v těchto hodinách bývá převážná většina obyvatel v zaměstnání. Původce výbuchu je předmětem vyšetřování, zatím se v kriminalistických laboratořích podařilo zjistit jen to, že detonaci způsobil dosud neznámý druh výbušniny." (c) 1997 Clocksoft výheň