IRSKÁ BALADA
(dle skutečného příběhu)
Oba je znám. Setkal jsem se s nimi na svých cestách po Jižní
Americe teprve nedávno a vyprávěli mi svůj příběh nad sklenkou
tequilly. Vyprávěli mi o tom, když se dozvěděli o tom, že jsem Čech.
Musel jsem jim slíbit, že neprozradím skutečná jména všech uvedených
osob. Je tomu již bezmála dvacet let, kdy všechno začalo. Nyní pozorně
poslouchejte.
Dublin
"Ještě nevyschla krev našich lidí, prolitá v Derry britskou
armádou, a už prosazují nový útlak, špinavci! Tomu musíme my všichni
zabránit! Ať se nenajde ani muž, ani žena a ani dítě, kteří by se
neodvážili zasáhnout proti tomu! Lidé ze Severu nás potřebují, jsou
utiskováni protestantskými bastardy! Já říkám stop bezpráví, stop
násilí...," hlas nadšeného člena IRA zmlkl. To Ken O'Donnovan vypnul
rádio a znechuceně si odplivl na zem.
- To jsou tedy starosti, to mě podržte! Ať si klidně Britové celý
Ulster strčí někam, přece kromě několika pitomců o něj nikdo nestojí.
A náboženství je hovadina.
On už v Boha dávno nevěří. Ale dlouho, předlouho trvalo, než vše
pochopil. Co se mezitím natrápil, naplakal slz a kolikrát chtěl s tím
vším skoncovat! I jeho rodina jím pohrdala a koukala se na něj
s útrpným despektem. Od té doby, co umřel otec, matka ke Kenovi
přilnula, ale to bylo možná ještě bolestivější, než chladné mlčení.
Teď žije s matkou sám. Domů si může vodit koho chce - ani Larry jí
tak nevadí jako dřive. Máti hodně cestuje. Otec po sobě zanechal dost
peněz a Ken je rád, že aspoň k něčemu budou. Ken peníze nepotřebuje. Má
všechno, a přitom nemá nic. Za peníze nikdy nekoupí to, po čem jediném
touží.
Přátelé nemá, až na ojedinělé výjimky, které se ještě po letech
občas ozvou. Ale nevyhledává je. Je zvyklý na samotu. Musel si
zvyknout, když se k němu většina lidí otočila zády. Samota mu vlastně
tak nějak vyhovuje.
- Až ta holka z Prahy přijede, to bude horor. A máti je taková, že
mě tu s ní nechá čtyři měsíce úplně samotného. Jak surové! Ta fotka,
jak mi poslala s pitomoučkým dopisem, byla otřesná. Nechápu, proč mi
posílá obrázek z pláže, kde se vyvyluje v nepatrných plavečkách. Pěkně
debilní a pubertální. Osmnáct let? Tss! Rozum na dvanáct! Zoja, tak
blbý jméno. Kdo to kdy slyšel?
"Obávám se, že to s ní nevydržím," postěžoval si Larrymu.
"Budu tě chodit často navštěvovat, to se nemusíš bát. Řekneš jí
to?"
"Nic jí do toho není. I když na druhou stranu třeba pak budu mít
od ní pokoj."
"Měl bys."
"Tobě se to mluví, Larry. Jsi o deset let starší a vyrovnaný. Já
si ještě občas připadám, jako na rozbouřeném moři. Tak ano, poslechnu
tě. Povím jí pravdu, ale jen pokud to bude potřeba."
- Známe se téměř už dva roky. Ani jednou jsme se nehádali, skvěle
spolu vycházíme. Larry je nejlepší člověk na světě!
Praha
Zoja se chystala k odletu.
- Fajn, půlku plánu mám za sebou. Ale dalo to fušku, to jo. Musela
jsem se starat o nástěnku, vedla jsem oddíl jisker a pořádala výstavky
ruských lidových řemesel. A hlavně jsem se musela šrotit, abych byla
nejlepší a dostala tak šanci zlepšit jeden z jazyků. Irsko je poměrně
nevýznamná země, IRA je dokonce brána jako něco dobrého. Už se tolik
těším, na nové věci a lidi, které tam poznám! A můj "brother" se mi
bude určitě věnovat a provede mě městem a ukáže mi spoustu zajímavého.
Byla přesvědčena, že jí nebude nic chybět ke štěstí. Domů ale musí
psát o tom, že to není takové, jak si myslela, že ubytování nestojí za
nic a že se už těší domů. S otcem se na tom dohodli. Cenzura je přeci
jenom nemilosrdná.
- Uvnitř své duše se ale přetvařovat nemusím. Můj život je jedna
velká lež - tam, jedině tam se budu moci chovat bez přetvářek
a falešných ideí.
Když se loučila s rodinou, všechny dlouze objala.
- Možná je to naposledy, co je vidím. Možná zůstanu venku a otec
se mě zřekne. Co může dělat? Nebudu mu to zazlívat. Díky jeho vysoké
funkci jsem se dostala na jazykovou školu. Bez něj bych nadosmrti
zkysla v kuchyni nebo za pultem. GOOD LUCK FOR ME!
Dublin
Ken otráveně pozoroval, jak Zoja prohrabuje obchod za obchodem.
Přiletěla před půlnocí a ani se pořádně neprospali, když ho vzbudila,
aby jí všude doprovázel. Všude - to znamenalo po všech obchodech, neboť
ani St. Patric"s Cathedral či Phoenix Park, tolik obdivovaný cizinci,
ji dostatečně nezlákaly.
"Ken, have a look, please! Ain"t the dress lovely?"
"Ale ano, moc hezký."
"Mám si to koupit?"
"Kup."
- Klidně bych jí odsouhlasil cokoli, jen aby jí to přestalo bavit.
Takový kraviny, co si kupuje! V srpnu si koupit zimní bundu je tedy
velmi praktické. Ženský jsou všechny stejný : hadry, kosmetika, účesy
a zase hadry.
Kena překvapila její angličtina. Představoval si nějaké nesouvislé
žblebtání, ale mýlil se. Na letišti působila inteligentně. Na to už
změnil názor. Chovala se naprosto nemožně.
"Ken, není už čas jít domů? Koupila jsem si tak všechno, co se mi
zdálo hezké. Kolik je hodin? Půl sedmé? To už musíme jít. Viď, že mi
pomůžeš to odnést do auta. Thank you very much! You are a real
gentleman!" pronesla, aniž Ken souhlasil s tím, že se kvůli ní bude
s tou hrozivou hromadou dřít.
Raději s ní mnoho nekomunikoval. Kvůli ní nestihl zavolat Larrymu
a to ho moc mrzelo.
- Slíbil jsem, že zavolám v šest. Snad nebude mít starost, co se
mnou je. Mám mu zavolat z budky? Zoja se na to bude tvářit divně
a ještě by mě mohla odposlouchávat. Škoda, že Larry neumí moc irsky
- to by se dalo snadno vyřešit. Kdyby nebyl tak tvrdohlavý! Nikdy si
nenechá nic poradit či vysvětlit, myslí si, že když je starší, ví
všechno nejlíp. Irštinu bych ho klidně doučil, dělal bych to rád, ale
když on nechce - má svou hlavu.
"Na co myslíš," zamávala Zoja Kenovi před očima.
"Musím dávat pozor, když řídím. Proto se nemůžu bavit. Proto mlčím
a vypadám, jako bych přemýšlel."
"Mlčel jsi skoro pořád. Obchody tě nudily?"
"Hrozně."
- To by Angličan neřekl. Já jsem to tedy nečekala, takovou
podpásovku. Co teď?
"Vadím ti, " řekla tiše a dala si snahu, aby to znělo jako smutné
konstatování.
"Nejsem zvyklý na lidi. Prosím, neruš mě, když řídím. Popovídáme
si doma. Ale ty asi budeš unavená, ne?"
"Ne."
- Její výdrž bych chtěl mít. Celý den chodí z krámu do krámu
a není unavená! Já už toho mám plný zuby.
"Popovídáme si tedy? Ukaž mi pak nějaký fotky, jo?"
Vešla k němu do pokoje v lehoučké noční košilce, made in France.
"Neruším tě? Viděla jsem světlo, a tak jsem přišla sem. Nemůžu
spát. Je mi tam smutno," pokrčila půvabně křehkými ramínky.
Ken ležel v posteli a četl si. Měl co dělat, aby se uklidnil
a na místě jí nevynadal, co si to dovoluje.
"Čtu."
"Mám jít pryč?"
"Neřekl jsem to."
"Ale myslíš si to!"
"Nemůžeš nikdy vědět, co si myslí druzí. Proč si myslíš, že mi
vadíš?"
"Jsi chladný."
"Jak se mám k tobě chovat, když tě neznám? Musím si na tebe
zvyknout, nic víc. Jsi tu teprve druhým dnem, proto nemůžeš očekávat
nějakou vřelost. Ale omlouvám se ti, že jsem si nakonec s tebou
nepopovídal, jak jsi chtěla. Dlouho jsem telefonoval, a když jsem se
vrátil do kuchyně, byla jsi pryč, jen jsem slyšel tekoucí vodu. Přece
ti nemohu lézt do koupelny."
"Mně by to nevadilo. Jsi vlastně jako můj bratr."
"Tady není vhodné místo na rozhovor. Pojďme dolů."
- Svádí mě snad? To není možné! Ta košilka... no nevím, na můj
vkus je vidět až příliš. Zakázal bych něco podobného vyrábět.
Jako by tušila, nač myslí, zeptala se ho s vyzývavým úsměvem:
"Líbí se ti?"
"Nerozumím módě."
- Asi se mu nelíbím. Ani se na mě nepodíval, bídák!
"Kene, nechováš se ke mě takhle náhodou proto, že jsme v celém
domě sami a ty nechceš, abych si myslela, že toho chceš nějak využívat?
Jsem taková bezmocná a co bych si počala, kdyby to..."
"Nebuď jako malá. Nejseš pro mě sexuální objekt, pochop to."
"Tak to ti teda děkuju!" vyběhla Zoja z Kenova pokoje s pláčem.
- Co budu dělat? Ta holka si ode mě slibuje příliš. Ve smlouvě
je pevně stanoveno pouze ubytování, strava a doprava do školy - nic
víc. A chůze po nákupech je také nadstandard, natož pak takové věci.
Pojedu za Larrym. Vzbudím ho, ale snad mu to nebude vadit. Ne, jistě,
že nebude.
Zoja seděla v kuchyni za stolem a popíjela teplé kakao, když Ken
vešel do dveří. Bylo něco okolo půl devaté.
"Ahoj, kdes byl?"
"Byl jsem venku."
"Celý zbytek noci? Promiň mi včerejšek. Urazilo mě to, ale teď
je to už dobré. V noci jsem o tom přemýšlela, proto vím, žes byl pryč.
Povíš kde?"
"Byl jsem u nejlepšího člověka na světě.
"Proč tak vyhýbavé odpovědi? Mohla jsem si to myslet."
"Co?"
"Že máš holku. Ostatně to vše vysvětluje."
"Nemám holku. Měl jsem, ale to už je dávno."
"Co se stalo?"
"Neklapalo to. Rozešel jsem se s ní. Nebyla pro mě."
"Proč si to myslíš?"
"Protože je to způsobeno mnou. I když za to nemůžu. Jsem takový
a s tím nic neudělám, i kdybych chtěl. I kdybych měl holku, jak ty
říkáš. To by bylo ještě horší."
"Nerozumím ti. Nechápu nic z toho, co jsi mi právě řekl. U koho
jsi tedy byl?"
"Proč se ptáš. Kdyby ses na nic neptala, bylo by to pro nás pro
oba lepší."
Ken odešel nahoru. Zoja slyšela, jak zamkl.
Asi za půl hodiny se vrátil. Zoja strnule seděla za stolem.
"Kene, tys plakal. Proč, tak mi to pověz, prosím. To sis
nevšiml, že mě zajímáš, že se mi líbíš?"
"Právě proto, že jsem si toho všiml. Děláš mi to těžší, než je
to ve skutečnosti."
"Bojíš se zklamání?"
"O to nejde."
"O co tedy?"
"Večer dostaneš vysvětlení. Ale pak naříkej sama na sebe. Nebýt
tvých všetečných otázek, mohli jsme být přátelé. Teď to již nebude
možné."
Odešel. Tentokrát až do večera. Pak se sebral a jel někam autem.
Zmatená Zoja na něj koukala skrze záclonu.
Také hodně plakala. Plakala nad sebou.
- Když to je právě to. Nechci se chovat jako dříve, neboť mě to
ubíjelo. Je lepší, když ubíjím já druhé? Na Kenovi mi začínalo záležet,
ale všechno jsem svou hloupostí zkazila. Jsem zvědavá, s čím vyrukuje.
Nenapadá mě jediný důvod, čím jsem se ho dotkla. Je to krásný, ale moc
zvláštní chlapec. Jsem tedy zase sama. Jako doma. S nikým mě neseznámí,
neboť i on je sám. Nebude se se mnou vůbec bavit, bude se mi vyhýbat.
"Larry, já... já jsem zcela bezradný. Jsem moc rád, že mi s tím
pomůžeš. Je to ženská, která se chlapům dost líbí, a proto se včera
naštvala, když jsem jí cosi naznačil. Nezvládl bych jí o tom říct. Jsem
šťastný, že existuješ, že jseš tady se mnou."
"Já to vyřeším. Patrně jí to otřese, ale bude mít, co chtěla.
Taky nesnáším ženské, co mají moc zvědavý nos a strkají ho všude, kam
můžou."
"Ona není tak hrozná, jak jsem si myslel včera touto dobou. Je
vidět, že cokoli řekne, myslí upřímně."
"To je ale její velká chyba, nemyslíš?"
"Kene, přivedl jsi s sebou kamaráda? To je moc milé. Ráda tě
poznávám."
"Jsem Larry Nielly."
"Pojďte, posadíme se. Zojo, skutečně, můžeš si za to sama. Měla
jsi mlčet a na nic se neptat."
"Měla. Ale to už nevrátíme. Tak co mi chcete říct?" ptala se
stále usmívajíc.
"Ken a já spolu chodíme. Jsme do sebe zamilovaní, chápeš už?"
"Cože? To je jen fór, dost nechutnej fór. Tomu se nedá věřit. Oba
vypadáte normálně, jste hezký kluci, a přece nemůžete mít takovou
úchylku... Kene, řekni něco. Že to není pravda, že mě jenom zkoušíte?"
"Je to pravda."
"Je to trestný - potrušujete zákon, víte o tom?"
"Jistě, že ano. U nás je to trestné z náboženských důvodů, ale
existuje hodně takových lidí, kteří jsou na tom stejně, některé jsou
i ženy."
"Je to odporné, neměla jsem se na nic ptát - teď je mi z vás
zle, třesu se odporem, když vím, co spolu děláte za věci, kterým
normální lidi říkají sex."
Zoja vypadala opravdu otřeseně a znechuceně. Odešla, ale
chlapcům rozhodně nechyběla.
"Je to husa, Keníčku. Nemůžeme za to, jací jsme. Nemohli jsme to
nijak ovlivnit a musíš se s tím smířit. Už to asi nebude dlouho trvat,
to nejhorší máš za sebou - máš mě."
"Máš naprostou pravdu. Kolik je v tomhle pitomým katolickým
státě kluků, kteří jsou takoví, ale nikoho nemají? Já nejsem sám.
Nesmím si už nikdy stěžovat na to, že nemám kamarády, že se všichni
zachovali jako Zoja, když se to dozvěděli."
"Mrzí tě co udělala, viď?"
"Něčím je mi blízká, proto by mi to mohlo být líto, ale teď jsem
na ní hrozně naštvaný. Nebavme se o ní, když můžeme být spolu. Nechceš
se sem nastěhovat, abych tu nebyl se Zojou sám?"
"Cože, on tu bude bydlet?" byla Zojina reakce.
"Je to můj dům a můžu si sem zvát koho chci. Ty tu také bydlíš,
ačkoli nemohu říct, že by mě to příliš těšilo."
Ken měl tu nepříjemnou, ale velmi přirozenou vlastnost, že
jedovatost a hrubost oplácel stejnou mincí.
"Mám se odstěhovat?"
"Když chceš."
"Takže jo. Lepší bydlet na nádraží než se dvěma úchylákama.
Aspoň se nemusím bát, že mě seberou fízláci."
- Kráva, pomyslel si Ken, ale nesmírně jej to zranilo.
- Další blbá vlastnost, tahle přecitlivělost k posměchu
a opovrhování.
Nedocházelo mu, že posměch není třeba brát vážně, neboť je
nespravedlivý.
Pro Zoju nebyl problém zorientovat se ve městě, kde každá
křesťanská duše ráda poradí. Ocitla se tedy v nočním podniku blízko
přístaviště, kde se scházela spousta zajímavých a lákavých lidí.
Zoja nadšeně zkoušela různé mixované drinky, o kterých se jí do
té doby ani nezdálo, a náramně se bavila s Polákem, který sem emigroval
před sedmi lety.
Juliuzs Ostrowski byl asi třicetiletý, uměleckého vzezření
s dlouhým černým plnovousem. Vypadal trošku jako Faust, trošku jako
Mefisto. Zoju to nesmírně přitahovalo.
Slovo dalo slovo a ihned se k Julkovi přistěhovala. Překvapilo
ji, kolik má Juliuzs peněz, líbilo se jí, že jí neustále kupuje nové
oblečení, parfémy, šperky.
Na školu, kterou měla v říjnu zahájit, si ani nevzpomněla,
rodinu opomíjela. Majetek jejího partnera milovala ze všeho nejvíc.
Nevadilo jí ani, že obchoduje s drogami. Policie se o něco takového
nestará - přesně to jí řekl Julek. Zdálo se, že je to pravda.
Ze Zoji se stala bestie, kterou nic nezajímalo tolik, jako
vlastní blaho.
Toto však byla předzvěst ohromné tragédie. Trvalo by dlouho, než
bych všechno vylíčil, ale musím se zmínit o tom, že Zoja potkala
Larryho v obchodě.
Dělala, že jej nezná, ale ten se nedal odbýt. Ptal se, co dělá,
s kým žije. Rozpovídala se o všem, i o skutečnosti, že Julek se neživí
moc čestně. Varoval ji před ním, ale ona se mu jen vysmála.
Ken se také pokusil si s ní promluvit - mnohokrát jí
telefonoval, ale ona byla hluchá ke všem varovným slovům.
Pak se to muselo stát. Julek se potřeboval Zoji zbavit a podal
jí několikrát neznámý halucinogen. Ochotně přijala, protože by ji ani
ve snu nenapado, že jí chce Julek ublížit.
Po krásných prožitcích, plných světel a barev, se z jejího
života postupně stávalo peklo. Začala se o sebe hrozným způsobem bát,
zamykala se v pokoji, nebrala telefony a nikomu neotvírala.
Julek jí tentokrát poskytl nějaká analgetika, po kterých jí bylo
všechno jedno. Problém byl v tom, že je musela brát čím dál tím víc
častěji, ale to si ani v nejmenším nepřipouštěla.
Když dostala dopis od Kena, rozhodla se, že mu odepíše. V dopise
prosila oba kluky o prominutí, že se k nim chovala tak příšerně.
Chtěla, aby ji navštívili.
Dva dny před plánovanou návštěvou jí Julek léky sebral. Prý
došly. Abstinenční příznaky byly tak hrozivé a bolestivé, že Zoja
prokřičela celou noc. Ráno si napustila plnou vanu horké vody, do které
si ulehla, jektajíc zuby v otřesné zimnici.
Upadala do bezvědomí, jehož intenzita a délka trvání se stále
stupňovaly. Julek na to čekal. V jednom takovém záchvatu sevřel její
hlavu do dlaní a ponořil do vody. Ani ne za pět minut přestala dýchat.
Julek chladnokrevně sbalil všchny své věci a vyrazil směrem na
sever. Kena ani Larryho se nebál. Drželi se vzájemně v šachu.
- Zoja byla blbá, že mi to o nich řekla. Ženské moc mluví,
naštěstí pro mě.
Kenovo zoufalství neznalo mezí, když spatřili její tělo. Vraha
udat nemohli, setrvat v Dublinu také nemohli. Ken byl přece za ní
zodpovědný. Měl jí hlídat a zaručit jí bezpečí. Nikdy ji neměl nechat
odejít. Ale ona si to přála, byla to její volba. Musela zemřít.
Ken a Larry ještě toho týdne odcestovali do Mexika, kamsi na
venkov, kde je nikdo nehledal. Dostali mexické občanství, změnili si
jména, světlé vlasy obarvili. A byli tam šťastnější, než v Irsku.
Mexičané jsou lidé srdeční, dobrotiví a tolerantní.
Stín smrti bude navždy v jejich duších. Nemohou na ni
zapomenout. Není to však jejich vina. Tu nese někdo jiný.
Snake
výheň