.., - - - = = - - - ,..
..
__
Před mýma očima se rychle objevuje strop. Zpocený trhám hlavou na
stranu a bleskovým pohledem zjišťuji, že je půl druhé v noci. Velmi
těžce se mi dýchá a tep také vyskakuje nad normál. Co se to proboha
v poslední době děje? Už asi týden jsem neprožil jedinou noc v klidu.
Budím se stále častěji a můj vyjevený pohled vždy rychle přejíždí po
pokoji. Šíleně mě bolí celé tělo, chce se mi zvracet a také cítím, že
z nosu mi začíná vytékat krev. Musím se zvednout, otočit se, vzít
kapesník a nos si utřít. Hotovo. Pokouším se na nic nemyslet, a tím dát
možnost unavenému mozku znovu upadnout do blahodárného spánku. Bohužel
se to nedaří a já jsem čím dál víc nervóznější. Kolik už je? Teprve
dvě. Čeká mne asi ještě hodně dlouhá noc. Po kratší době však usínám.
Ráno se probouzím značně unavený. Do práce se mi dnes vůbec
nechce, asi zůstanu doma, vždyť bych tam stejně usnul. Znovu se oddávám
posilujícímu spánku. V jedenáct se budím s pocitem silného hladu. Jen
tak tak vstávám z postele a potácím se do kuchyně pro nějaké jídlo. Po
obědě si jdu ještě lehnout. Jestli se mé stavy rychle nezlepší, budu si
muset hledat nové zaměstnání. Ale což, únava je silnější. Večer se
cítím již dostatečně zotaven na to, abych vstal, sedl k počítači
a pokusil se alespoň částečně dodělat poslední zakázku. Nořím se do
práce čím dál víc a ani si nevšímám rychle plynoucího času. Když už je
vše skoro hotovo, chce se mi najednou hrozně spát. Odpadám od počítače
s rudými kruhy pod očima a opět se uchyluji do postele. Nynější únava
se mi zdá poněkud jiná než ta zrána. Ve skutečnosti nejsem unaven, jen
se mi chce si jít lehnout. Je to velmi zvláštní, v mozku mi stále
probíhají poslední řádky programu, který jsem se snažil dokončit
a přitom ležím nehybně v posteli. Zdá se mi, že to tak musí být, že je
to z mé vůle. Do celkového klidu však najednou zasahuje podivná
událost. Počítač se sám od sebe vypíná, hodiny zhasínají a všude se
rozprostírá temnota a ticho. Zkouším pohnout rukou, ale nejde to.
S druhou je to úplně stejné a noha také odpírá poslušnost. Ale já jsem
při plném vědomí. Začínám mít zvláštní pocit okolo žaludku, který se
rychle mění v úzkost a strach. V místnosti se náhle rozlévá intenzivní
světlo a mým vědomím projíždí pocit bezpečí a síly. Otáčím hlavu směrem
k hodinám. Ani mne nepřekvapuje, že pohled na ně zakrývá postava.
Je malá a celá šedivá bez jakýchkoliv nerovností na povrchu těla.
Má setsakramentsky dlouhé a tenké ruce a nohy. Na stejně vyhlížejícím
krku však trůní hlava jako obří žárovka s obrovskýma očima. Jinak jsou
na obličeji obzvláště patrné lícní kosti. Ústa jsou viditelná jen
v náznaku a nejsou ohraničena žádnými rty. Nos také není moc dobře
rozeznatelný, opět je omezen pouze na nosní dírky. Uši chybí úplně.
Celkově postava vyhlíží jako dřevěná loutka. Pohled do jejích očí však
fascinuje. Bytost mě v myšlenkách uklidňuje, dalo by se říci, že až
vnucuje pocit bezpečí. Jako by říkala: "Tak jsem zase tady. Nemusíte se
ničeho bát. Jste v naprostém bezpečí." Když už jsem úplně klidný,
začínám mít pocit, jako bych se vznášel. Asi to bude pravda, protože
strop se pomalinku přibližuje a couvá. Vědomě porušuji zákon
o neprostupnosti hmoty a proplouvám oknem. Bytost je stále se mnou,
také se pohybuje, ale narozdíl ode mne při levitaci nehybně stojí
a přitom stále vysílá do mého mozku pocit bezpečí a klidu. Už jsme dost
vysoko nad zemí, ale při pohybu nic necítím, ani slabý vánek. Pomalu se
přibližujeme k světelnému bodu. Pokouším se zeptat mého průvodce na cíl
cesty, ale dostává se mi pouze uklidnění a informace, že se mi nic
nestane. Znovu se zeptat nepokouším a začínám mít obavy o svůj osud.
Bytost to poznala a zintenzivňuje zaplavování mého mozku pocitem
bezpečí. Daří se jí to natolik dobře, že upadám do lehkého transu.
Procitám v nějaké celokovové místnosti, jež mi ze všeho nejvíc
připomíná čekárnu u lékaře. U velmi podivného lékaře. Je tu plno lidí,
kteří jsou různě oblečeni. Od těch, co mají společenský oděv, až po ty,
kteří na sobě nemají zhola nic. A u každého stojí jako na stráži jedna
nebo více k nerozeznání stejných bytostí. Tu a tam někoho zvednou
a odvedou ho za velké dveře. Bohužel nevidím nikoho vycházet a do mysli
se mi neodbytně vtírají scény z válečných dokumentů, kdy jsou lidé
odváděni na "prohlídku" v koncentračním táboře. Tento pocit je ale
velmi brzy přehlušen záplavou klidu, který mi vnucuje můj "strážný".
Čekáme nečinně velmi dlouho a já se opět snažím navázat hovor se svým
strážcem. "Co to se všemi těmi lidmi děláte?" táži se. "Buďte naprosto
klidný. Nic se Vám a ani jim nestane." telepaticky mi sděluje bytost,
"děláme jen takové testy." Okamžitě vypaluji z úst: "Kdo jste? Co
chcete?" "Přišli jsme z velké dálky. Nic Vám nechceme udělat." odbývá
mne můj průvodce a novou vlnou klidu, poslaného do mého mozku mi dává
najevo, že se se mnou dál nechce bavit. Zcela podroben jeho vůli opět
upadám do nečinnosti. Přestávám vnímat čas a jako obvykle usínám.
Náhle mne probouzí myšlenka, vetknutá do mého mozku "mojí" bytostí
a sdělující mi informaci, že už nastal čas odchodu. Zcela poslušen se
zvedám a šourám se vedle mého "opatrovníka". Jdeme k velkým dveřím,
které se před námi s lehkým zasyčením pomalu rozestupují. Před námi je
dlouhá chodba, po jejíchž stranách se táhne dlouhá řada malých dveří.
Stěny jsou zhotoveny z nějakého hladce vyleštěného stříbrného kovu. Ze
stropu vychází světlo, aniž by byl viditelný jakýkoliv jeho zdroj.
V dáli jsou vidět další velké dveře. Jdeme celkem pomalu a musí být na
nás směšný pohled. Velký člověk se klátivou chůzí pohybuje vedle malé,
krátkými krůčky se posunující a o dobrých padesát centimetrů nižší,
šedé potvůrky s tenoučkými končetinami a mongoloidními rysy v obličeji.
Jak to tak vypadá, než dojdeme k velkým dveřím, uběhne ještě hodně
času. Náhle se však dveře v dáli otevírají a vybíhá z nich nějaká žena,
následovaná několika malými bytostmi. Můj průvodce mne svými myšlenkami
uklidňuje a já se na zběslilý úprk té ženy dívám stejně apaticky jako
na padající listí. Celá skupinka se rychle přibližuje k nám. Šťastnou
náhodou se pronásledovaná při svém běhu trefuje plnou rychlostí do mé
bytosti, a ta padá na zem. Zřejmě jí ublížila, protože jsem jako
mávnutím kouzelného proutku získal plnou kontrolu nad svým tělem
i myslí. Ještě kolem mne probíhá skupinka "lovců" a já po krátkém
mentálním chaosu, který průběhem oněch zrůd nastal, opět získavám
naprostou svobodu.
Asi na mne zapomněli. Jsem úplně sám v dlouhé chodbě, akorát na
zemi leží pravděpodobně mrtvá šedá postava. Využívám situace
a bleskurychle skáču směrem k nejbližším malým dveřím. Ty se
automaticky otevírají a já přistávám v těsné prostoře, která je velmi
spoře osvětlena. Dveře se za mnou zavírají a v místnosti se rozlévá
tma. Po chvíli, kdy se můj zrak adaptoval na nízkou intenzitu světla,
začínám rozeznávat tvary. Je slyšet tiché šumění připomínající
ventilátor a jemné bublání, jako by všude byla akvária. Postupuji dál
do prostoru a po uražení jisté vzdálenosti se světlo zapíná plným
výkonem. Nemýlil jsem se. Všude na stěnách jsou malé nádržky
s kapalinou, ale rybičky v nich neplavou. Akvária jsou plná embryí,
která se nacházejí v různých stádiích vývoje. Na těch větších je jasně
vidět, že se jedná o nějaké křížence mezi lidmi a šedými bytostmi.
Embrya jsou nezdravě světlá, až průhledná a nejeví žádné známky života.
Nehybně se vznášejí ve svých nádržích, ale asi žijí. Některým totiž
prosvítá srdce hrudníkem a vypadá to, že normálně pracuje. Pomalu mi
dochází, co s námi šediváci provádějí a co jsou ty jejich "testy".
Z pohledu na stěny se mi chce zanedlouho zvracet a já raději vyhledávám
nějaký východ. V každé stěně je jeden a já se tedy vydávám směrem
kupředu. Procházím ještě několika místnostmi s embryi a dostávám se do
jakéhosi skladu. Je zde plno předmětů, jejichž využití si jen těžko
dokážu domyslet. Nachází se zde také několik kovových stolů, na nichž
je upevněno velké množství hadic a držáků. Tak to budou asi pomůcky,
které používají při "testech". Při pomyšlení na to, co by teď mohlo se
mnou být na jednom takovém stole, mi naskakuje husí kůže a jsem velice
šťasten, že bytost, která mne unesla pryč z mého domova, se teď válí na
chodbě a nejeví známky života.
Ze zamyšlení mne najednou vytrhuje slabé zastření mysli. Zdá se,
že jsou mi nějaké bytosti nablízku. Asi se mne vydali hledat, musím
rychle pokračovat dál. Dávám svým nohám příkaz k vyvinutí maximální
rychlosti a probíhám místnostmi, přičemž se dveře sotva stačí přede
mnou otvírat. Náhle se ocitám ve velké hale, ze které vede východ jen
jedním směrem, všude je plno malých kontejnerů, "obrazovek"
a nesrozumitelných nápisů. Instinktivně mířím ke vzdálenému východu.
Asi čtyři metry před ním slyším, jak se v dáli za mnou otevírají dveře.
Ohlížím se a vidím vbíhat skupinku bytostí. Asi jsou moc daleko na to,
aby mne ovládli a přinutili vzdát se jim. Probíhám posledními dveřmi
a ocitám se uprostřed kvádrovitého prostoru, jenž je velký jako menší
obydlí. Dveře se za mnou zavírají a vzduch kolem mne se začíná
pohybovat. Stěny se zvedají a já zírám na oblohu plnou hvězd. Hluboko
pode mnou se rýsuje země. Kolem mne s vytím proudí už solidní vítr a já
mám co dělat, abych se udržel. Pod obrovským náporem však padám na zem
a pomalu ujíždím směrem od dveří, kterými jsem se sem dostal. Zoufale
se snažím něčeho zachytit, ale podlaha je moc hladká. Zrychluji. Konec
podlahy se neúprosně přibližuje. Ocitám se ve volném prostoru a padám.
Do sítnice se mi vrývá obraz obrovského disku, z nějž jsem se právě
dostal. Nabírám na rychlosti a začínám rotovat. Země se blíží...
Ferda
výheň