P S A N Á V D E L I R I U
aneb kam spěje česká lukostřelba?
Koná se mistrovství republiky, tak se tam jedem pořádně ožrat.
* Den první *
Panuje obecné povědomí, že člověk zabývající se vrcholovým
sportem musí této své aktivitě věnovat veškerý volný čas, mít
vynikající kondici a trénovat minimálně od čtyř let třikrát týdně. U
jednoho sportu však toto vše neplatí: je to lukostřelba a reportáž z
mistovství ČR v halové lukostřelbě jsem napsal v průběhu víkendu od
14. do 16. března 1997, kdy se turnaj konal. Určeným místem byl pro
letošní rok Prostějov na Moravě.
Tedy něco k samotnému sportu. Lukostřelba je zatím u nás skoro
neznámá a nepopulární, narozdíl třeba od Korei, kde je národním
sportem a kde z luku střílí téměř každý, kdo má dvě ruce. V době
předválečné jsme byli na docela vysoké úrovni, měli jsme i pár
olympioniků. Někteří z nich dosud žijí a jsou to už celkem slušné
vykopávky. Je tu jedna zajímavá věc, sport můžete totiž provozovat od
4 do 120 let, je věkově neomezen. V současnosti stagnuje česká
lukostřelba lehce pod průměrem a těch pár opravdu dobrých
střelců-snaživců to nemůže zachránit. Ono celé toto sportovní odvětví
je bráno z naší strany více než laxně, a to také potvrzují různé
akce, kde se pod záštitou vrcholového, mnohými podnikateli
sponzorovaného klání, pořádají různé oddílové pařby a chlastačky,
pochopitelně bez přítomnosti trenérů. To se samozřejmě zpětně odrazí
na výsledcích.
Prostějov, malebné městečko ve středu Moravy, se tento rok
rozhodl ubytovat přes stovku společenských vyvrhelů, kteří se sami
raději nazývají lukostřelci. Náš pražský klub = lukostřelecký oddíl
odjel z hlavního města v pátek odpoledne a na místě jsme byli kolem
deváté hodiny večerní. Samozřejmě nikdo si ani nevybalil a už se šlo
hromadně sondovat noční město. První nemilé překvapení se dostavilo
o hodinu později, když jsme zjistili, že většina hospod je už zavřena
a že ty otevřené už dvacet lidí nepojmou. Nenacházel-li se v hospodě
aspoň jeden kulečníkový stůl, byly takové prostory jednohlasně
zamítnuty. A o to pak bylo těžší nalézt vhodný objekt. Po třech
kilometrech temnými ulicemi se ve 22.00 naše skupina uměle rozdělila
na dvě stejné poloviny. Míň lidí má větší šanci, že se někde uchytí
a opravdu se to podařilo. Tím místem úkrytu se stal noční policejní
bar jen pro zvané - jak vidno, pozvali jsme se sami. To, co
následovalo v několika dalších hodinách, snad ani do reportáže
nepatří. Nakonec se všichni dezorientovaní účastníci pitky dostali
jen s maximálním vypětím sil zpět na ubytovnu. Poslední poznámka na
závěr tohoto dne: V sobotu ráno se konal turnaj, na který se většina
lukostřelců připravuje celý rok :-). Kolem 4 hodiny ranní se ještě
z postelí ozývaly zoufalé výkřiky: "Ráno v osm na sřelnici? Ježíši,
já se z toho zbláznim!"
* Den druhý *
Sobota, jitro, začíná svítat. Nastává dilema, zda jít či nejít
na slavnostní zahájení. Nakonec se tam všichni vzájemně dokopeme. Sto
lukostřelců vyslechne úvodní proslov, hymnu, pár keců starosty a
začne se střílet. Turnaj začíná tréninkem a pak se střílí
kvalifikace: 72 šípů po 24 sadách, na jednu sadu připadají tři šípy.
Muži, ženy a dorost střílí zvlášť. Takže bordel je v hale pořádnej.
Já osobně jsem začínal až ve 13.00 hodin, takže jsem měl celé
dopoledne na sehnání chlastu. A nečinil jsem tak jenom já. Teda, pro
odrůdová moravská vína je slovo chlast dost nevhodné, i když město
Prostějov je jako stvořené pro dlouhotrvající, takřka nekonečnou
pařbu. V jednu hodinu odpolední začal závod a konkrétně mé výsledky
odpovídaly tomu, co se dělo v pátek v noci. Vlastně takový postup
praktikuje většina lukostřelců: opít se, aby se pak mohli příští den
při závodech vymlouvat na momentálí indispozici v důsledku intoxikace
alkoholem. Nikdo nechce riskovat, že by se ráno probudil střízlivý a
odpočatý, a přesto mu to nešlo - byl by to trapas. Je to nezvratný
důkaz, že lukostřelba jako sport tělo netuží, ale ničí a že čeští
lukostřelci, pokud náhodou nejsou poctivci nebo abstinenti, brzy
vymřou na hromadnou otravu alkoholem. Ovšem rozhodně nechci, aby to
vypadalo, že jsme banda ochlastů, to né. Každopádně večer po závodu
se většina sportovců rozprchla všude možně po městě - kam se dalo a
kde měli otevřeno. Už kolem desáté hodiny začaly opilecké hrátky na
ubytovně. Po velkém psychickém vypětí ze závodů následuje okamžité a
totální uvolnění. Mnoho z mladších lukostřelců se chová jako idioti
(já ne), mlátí sebou o postele, vykřikují nesrozumlitelné výrazy.
A pak, zmoženi únavou a alkoholem, padají do mdlob.
* Den třetí *
Neděle, opět ráno. Naskýtá se mi neutěšený pohled na pár
lidských trosek (ještě, že nevidim na sebe) a stejné je to asi na
všech ostatních pokojích. Lukostřelci, kteří se v sobotu
nekvalifikovali do dalšího postupu, mohou spát klidně do dvanácti,
což je můj případ. Ti ostatní svým kolegům jen tiše závidí a v osm
hodin odchází zbědovaný průvod postoupivších sportovců k hlavní hale.
Z hlediska čistě psychologického se dá říct, že vyhrál ten, kdo mohl
v neděli spát déle. A když v prostějovské sportovní hale probíhal ten
nejdramatičtější zápas o první místa, já jsem se dospával na ubytovně
a popíjel jakostní Neuburgské bílé :-). Většina odjížděla s pocitem,
že do Prostějova neměla jezdit vůbec. Já to ale tak černě nevidím.
Když už nic jiného, byla to aspoň skvělá pařba. Příští rok jedu zas!
Willy
výheň