Kmen
----------
Romul si nikdy nemyslel, že modrá obloha je tak nádherná. Mraky,
které jim dříve nad hlavou létaly se nad pevninou roztrhly
a prosvítalo jimi Slunce. Když s mamutem dojeli až k pobřeží sedli
a mamuta nechali na ledu, který se již asi den nacházel pod metr
silnou přikrývkou studené vody. Vylezli na břeh a koukli se zpět, za
nimi se rozlévalo jezero vody na ledu. Otočili se a vystoupili na
menší vrcholek, pokrytý ledovou břečkou. Jakmile Romul vylezl,
okamžitě v dálce zhruba hodiny cesty spatřil podivný shluk dřevěných
klád navršených na sebe. Romul vysvětloval starci:
"Vypadá to jako dřevěný základ na oheň, jenomže je vysoký asi jako já
nebo ty."
"A vidíš se tam něco hýbat?"
"Zatím ne, jsme moc daleko."
"Tak pojďme blíž k těm stohům"
Romul se tedy se starcem vydal po místy ledovou břečkou pokryté
pahorkatině směrem ke stohům. Když od nich byli vzdáleni asi čtvrt
hodiny Romul vykřikl :
"Jsou tam lidi"
"Kde?"zeptal se Mufar.
"V těch stozích, asi jsou duté."odpověděl.
"Asi si je postavili jako stany."
"Jaké stany?"divil se Romul.
"To byla dříve taková obydlí na přenocování v přírodě, ale teď by se
také hodily. Nejspíše teď po dešti nalezli velké množství dřeva
a mají někoho, kdo si pamatuje, jak se dají ze dřeva stavět
stany."vysvětloval stařec.
"Proč si je postavili?"tázal se Romul.
"Před deštěm a větrem, který začal už trochu vát. Nebude sice taková
zima, ale z deště pořád prochladneš. Kožešiny by ti
nestačili."odpovídal Mufar"Pokud se koukneš pořádně možná jsou
i potaženy kůží."
"Ano, myslím, že jsou."
Když už byli téměř u stanů, všiml si je nějaký člověk. Vykřikl:
"Další přeživší!"
Na odpověď začali vybíhat ze stanů ostatní obyvatelé. Měli na sobě
povětšinou krysí kůže, ale i zbytky starých šatů. Jeden z nich, asi
nejstarší, neboť měl už trochu šedivé vousy první promluvil:
"Odkud jdete?"
"Ze severu, ze zamrzlého moře."odpověděl Mufar.
"Jak jste přežili jen dva, i nás třicet dva mělo potíže odolat
krysám."
"Krysy na severu moc nebyly, ale něco málo ano. Měli jsme štestí,
našli jsme v ledu dostatek dřeva. Jak jste se ubránili proti
krysám?"otázal se Mufar.
"Náš stařec nám poradil, jak udělat zbraně."
"Jaký stařec? Kde je?"rozrušil se najednou Mufar.
"Tady jsem" ozval se starý hlas." Rád tě opět slyším Mufare. To jsem
já Oskar."
Mufar se rozběhl k druhému vousatému starci, když ho nalezl, objal
ho.
"Jak si ten útok přežil Oskare? Myslel jsem, že sežraly ty
krysy."ptal se Mufar.
"Ne, nesežraly, skočil jsem do tý radioaktivní vody a krysy tam
nešly."
"Nestalo se ti potom nic?"
"Ano, nějakou dobu mě pak bolela hlava."
"Hlavně že žiješ. Já jsem byl zachráněn tímto chlapcem." a pokynul
Romulovi, aby přišel."Zabil krysu, která mě ohrožovala a zavedl mě do
bezpečí jeho jeskyně. Kdyby mě tam nenašel, asi by mě udolala. Za to
že žiju vděčím i tomu kousku lisované oceli, co jsem zachránil ze
zbytku oceláren. Chlapec se jmenuje Romul."
Oskar si ohmatal Romula a řekl:"Měl si štěstí, žes ho našel, alespoň
si měl náhradní oči. Já jsem zase našel jednu rodinu, ze které mi
zbyla jen Klea, nejmladší dcera. Teď je zrovna s bojovníky na lovu
krys. Krysy se teď stěhují na Sever , do větší zimy a nejsou tak
agresivní, neboť se bojí slunce. Spolu s Kleou jsme pak sestavili
tento kmen a teď, když roztál led našli jsme spostu dřeva na oheň
a stany, jídla sice moc není, ale máme teď hodně krysího masa
k ulovení, a tak neleníme."na chvíli se odmlčel, a pak řekl:"Něco
velkého sem jde, je to obrovské!"
Romul se obrátil, a uviděl, jak mamut, na kterém jeli, právě přichází
směrem k nej bližším stanům.
"To je jenom náš mamut, myslím, že vám chce sníst jeden z vašich
stanů."
"Mamut?!"zhrozil se Oskar.
"Neboj se Oskare, neublíží vám, jenom trochu poškodí vaše stany, to
je vše, nejmíň dva dny nejedl, a tidle živočichové jedí strašně
hodně."uklidňoval ho Mufar.
"Mamuti přece vymřeli, před dvaceti tisíci lety."protestoval Oskar.
"Ne úplně. Vyklonovali je přece v Německé ZOO."vysvětloval Mufar.
"Jak jsi to myslel, Romule, že je váš?"zeptal se Oskar.
Než to dořekl mamut, kolem kterého se udělal kruh sebral kládu ležící
na zemi a pomalu ji snědl.
"Přijeli jsme na něm ze severu zkrze vodu která je na ledu. Jinak
bychom tam zůstali."odpověděl Romul.
"Oskar, jaké zbraně to máte?"zeptal se Mufar.
"Nic zvláštního, jen jsem jim pomohl vyrobit oštěpy a sekery."
"Z čeho?"
"Z místního kamene, jako pralidi, jenže já mám svůj krumpáč, kterým
vykopali a vybrousili kousky kamene. Proti krysám to však moc
efektivní nebylo, musel jsem vyprojektovat dlouhé oštěpy, aby se na
nás krysy nedostaly."
"Na zbraně si byl vždy expert, ale Romul před několika dny našel luk
a šípy. Jsou sice ze závodního luku, ale na krysy budou stačit."
"Kolik máte těch šípů?"otázal se Oskar.
"Sedm"odpověděl Romul a díval se dál bezmocně na mamuta, který
pořádal velkou kládu.
"Cože tak málo, vždyť tady procházejí celé kolony krys."
"Kolik asi?"ptal se Mufar.
"Pět až šest set krys v jedné. Vedou je takové velké krysy asi jedna
na sto malých, a dokonce Festar, vůdce kmene, který je s Kleou na
lovu, viděl v čele asi tisícové tlupy jednu krysu velkou jako člověk,
občas prý stála na dvou nohou."
"Myslím, že když jsem byl malý, tak na mě zaútočila."vmísil se Romul.
"Kdy asi?"zeptal se Oskar.
"Asi před sedmi lety."doplnil Mufar. Znal velice dobře chlapcův
příběh.
"V tom případě je ta krysa stejně dlouhověká jako člověk, nebo je
jich víc, protože krysy nepřežijí víc než pět let, to mají
zakódované, i když jsou změněny Kouřem z Ohně předků."domýšlel se
Oskar.
Romul nechal oba debatující slepce uprostřed vesnice a šel si ji
prohlédnout.
Měla osm velkých stanů potažených četnými kůžemi a jeden malý nízký,
který byl potažen kůží nějakého jiného tvora. Viděl, že obyvatelé
vesnice začali píchat do země kůly s ostrým hrotem směrem ven
z vesnice, nejspíše proti nájezdům krys. Divil se, že se krysy
natolik houfují, jak si on pamatoval, na pevnině nikdy takové houfy
nebyly. Čítali nejvíce padesát krys, a velké krysy, které ty menší
vedly byly jen občas vidět. Najednu si vzpoměl, že má ve vaku původní
krysí rodinku. Otevřel vak a vyndal kousek kůže, do které je při
cestě na mamutovi dal a rozevřel ji. Celá krysí rodinka ještě spala,
a tak je ještě vrátil zpátky do vaku. Rozhlédl se po krajině. Vesnice
stála na vrcholku malého kopce, pod kterým teď tekl potok z ledu,
který se rozpouštěl. Mraky nad ním se pohybovaly směrem od ledovce.
Škvírami mezi nimi občas prosvitlo Slunce. Romul zkonstatoval, že se
za poslední dva dny citelně oteplilo a spadlo hodně vody. Jak se tak
rozhlížel uviděl směrem od moře čtyři postavy, tři byly větší,
poslední byla menší, a už na dálku byly vidět její dlouhé světle
žluté vlasy. Romul si z polechu Oskara domyslel, že to je Klea.
Vypadala zhruba stejně staře jako on. Držela v ruce dlouhý dřevěný
klacek se špičatým kamenem na konci. N kameni byla ještě vidět krev
z krys, které postavy nesly na zádech. Podle toho jak se prohýbali
Romul usoudil, že jich měl asi každý pět. Dost na uživení celé
vesnice na dva dny, neboť jedna krysa byla větší než ostatní. Pomalu
se přibližovali k vesnici, až se přiblížili až k Romulovi. Dívka se
již z větší dálky zeptala:
"Kdo jsi, přeživší z jihu?"
"Ne, ze severu, jmenuji se Romul a přišel jsem se svým slepým starcem
Mufarem. Právě teď mluví s Oskarem. Ty musíš být Klea, že
ano?"odpověděl a tázal se Romul.
"Ano, jsem Klea a todle jsou Hans, Brels a Sebr."řekla Klea a ukázala
na mladé muže, kteří nesli krysy."Vítej u nás, doufám, že se ti u nás
bude líbit, protože potřebujeme víc obránců proti krysám, a těch moc
nemáme, spíše jen děti, a ty moc rychle ztrácejí morálku a utečou."
"Ano, líbí se mi tu, ale stálo by za to jít dál na jih, protože zde
se zachvíli zastaví návaly krys, protože nedokáží plavat. Bude to tu
nebezpečné."odpověděl Romul.
Klea kývla hlavou a vešla s lovci do nízkého stanu. Romul tam také
vešel. Viselo tam pět krys nad ohništěm. Ostatní byly napíchnuty na
dlouhý ostrý klacek. Lovci sundali krysy a jednu po druhé je napíchli
na tyč. Velkou krysu rozřízli malým nožem z kamene a poté co zapálili
oheň ji nad něj přivázali kouskem provázku z proužku kůže.
"Co s tou krysou děláte, vždyť takhle ji neopečete?"žasl Romul.
"Maso se tímto způsobem vyudí a má větší odolnost než rovnou opečené
maso. Pak uschováme maso na další doby, kdy třeba nebude co jíst."
Při posledních slovech odkryla kožený otvor do díry v zemi. Bylo
v něm naskládáno několik zahnědlých kousků mas z krys. Klea otvor
zase zakryla a odešla ze stanu směrem ke středu vesnice. Romul jí
následoval. Romul s Oskarem seděli vedle ohniště a o něčem si
povídali. Ostatní se již rozešli a byli ve stanech. Klea přišla
k Oskarovi a pozravila ho:
"Ahoj Oskare, vidím, že si našel starého přítele."
"Ano, to je Mufar holčičko, můj přítel ještě z doby před
Pohromou."potvrzoval Oskar.
"Doufám, že tu nehodláte sedět až do noci. Už se začíná ztmívat. Měli
byste se ubytovat v jednom ze stanů."obrátila se k Romulovi. "Máš
pravdu, začíná vát vítr, a už se zešeřuje."souhlasi Romul. Vzal
Mufara za ruku a vzal jeho věci. Klea je dovedla do Oskarova stanu.
Romul vytáhl kožešiny a rozprostřel je ve volném místě. Lehl si do
své a za chvíli usnul, nedbaje diskutujících starců, spánkem, který
mu oba starci záviděli.
Muf
•> pokračovaní příště <•
výheň