V   opodál   poblikávající   televizi   skřehotají  dva  žvanilové
    o kontinuitě  výroby. Vůbec  mne to  nezajímá a  nechávám jejich slovům
    volný průběh mým mozkem. Za chvíli,  kdy seznávám, že nehodlají v brzké
    době  svou jinak  jistě velmi  kvalitní a  vtipnou show ukončit, uvádím
    dálkovým ovládáním televizor do vypnutého stavu. Ticho pokoje prořezává
    jen monotónní  tikot hodin a  tím neustále probouzí  mé ochablé vědomí.
    V poslední  době  se  toho  pro  mne  mnoho  změnilo. Po mnoha prohrách
    a neúspěších ztratil můj  život jakýkoli smysl a nevypadá  to, že by se
    v brzké době  mělo něco změnit. Má  nálada a sebevědomí je  hluboko pod
    nulou, a  to zastavilo veškerou mou  činnost na tomto světě.  Ale přece
    jenom ještě  něco udělám -  mám hlad a  půjdu se najíst.  Chvíli nemohu
    vstát, ale  po dlouhém přemáhání  se ztěžka zvedám  a dávám svým  nohám
    příkaz k chůzi přímo před sebe. Konečně je tu kuchyně. Pomalu se šourám
    k lednici a  ještě pomaleji ji otvírám.  "Tak co tu máme?"  Bohužel nic
    jiného než  seschlý párek, který se  na talířku zelená již  od pondělí.
    Ale co, sním ho, stejně na tom nezáleží.

         Beru ekologickou uzeninu  do ruky a už se  chystám skousnout, když
    vtom se zezadu  neznámým hlasem ozve: "Počkej s  tím jídlem." Otáčím se
    a po chvilkovém úleku  se ptám: "Co tu chceš?"  "Ještě se ptej," odvětí
    neznámá  postava a  hned  pokračuje,  "spolykáš dvě  krabičky diazepamu
    a teď chceš vědět, co tu dělám?" "Já netušil," omlouvám se, "že to bude
    tak rychle účinkovat. A vůbec, jak  jsem tě mohl poznat, vždyť ani kosu
    nemáš."  "Lidé   si  toho  navymýšlejí,"   praví  osoba,  kterou   jsem
    identifikoval jako Smrt. "Teď mi prosím  řekni, jestli už nemáš na Zemi
    žádné závazky a jestli jsi  sepsal svou poslední vůli." "Závazky nemám,
    ale vůli jsem ještě nenapsal." Smrt obrátí  oči v sloup a se slovy: "Já
    nevím, na co vy  lidé pořád myslíte. To se vám to  umírá, když se o nic
    nestaráte." mi podává list papíru a  tužku. "A co tam mám napsat?" táži
    se  nejistě, "já  jsem nikdy  závěť nepsal."  "Koukám, že  s tebou jsou
    jenom  potíže," na  to Smrt,  "dej  to  sem!" Nervózně  mi škube  papír
    z rukou, podkládá ho tvrdými deskami a začíná psát.

         Tohle že je  smrt? Dřív jsem si ji představoval  jako něco, co rve
    lidem bez  narkózy čtyři zuby  najednou a potom  jakoby naschvál zajede
    vrtačkou do  dásně. Vždyť také  rozhodnout se pro  sebevraždu mi trvalo
    nějaký ten pátek a ještě jsem pak  váhal, jak ji vykonám. Nakonec se mi
    jako nejlepší  varianta zdály prášky. Mám  slabé nervy a pod  vlak bych
    určitě neskočil. Také oběšení, utonutí, elektrický šok, cirkulárka nebo
    umrznutí  mi  připadalo  trochu  bolestivé.  Moje  sázka na medikamenty
    dopadla na  výbornou, ani nevolno mi  nebylo, jen jsem se  cítil trochu
    malátný.  Když to  tak probírám  ze všech  stran, začínám  považovat za
    velkou chybu, že jsem nespáchal sebevraždu hned po narození.

         Najednou mě vytrhuje Smrt ze zamyšlení: "Musíš dojíst párek. Kdyby
    tě tady našli mrtvého s hnijící uzenkou  v ruce, mohli by si myslet, že
    ses otrávil tou lahůdkou a ne  diazepamem." "A záleží na tom?" ptám se,
    "ten  párek vypadá  nevábně a  hlad už  taky nemám,  vždyť jsem vlastně
    mrtvý."  "Počkej,   zas  tak  mrtvý   ještě  nejsi,  zatím   vyřizujeme
    formality." To mě  vyvádí z klidu, a proto  se vyděšeně dotazuji: "Jaké
    formality? Tím  to nekončí?" "Kdepak,"  směje se Smrt  mé prostotě, "to
    sis myslel, že ti to tak lehce  projde? Jak by k tomu přišli všichni ti
    oběšení a  utonulí?" Beru párek do  ruky a snažím se  ho co nejpomaleji
    sníst. "Rychle,  rychle," povzbuzuje Smrt,  "nebudu tady na  tebe čekat
    dvě  hodiny." Co  mám teď  dělat?

         "Tak už jsi  to dojedl?", Smrt na mne.  Velice nerad přiznávám, že
    ano a ač  se velmi obávám následujícího dění, ptám  se: "Co se mnou teď
    hodláš  udělat? Co  se stane?"  "Buď klidný  a zatím  se ničeho neboj,"
    dostává  se mi  uchlácholení, "teď  musíš ještě  podepsat závěť, pak ji
    položit někam na viditelné místo a potom se ještě vyrovnáme po finanční
    stránce." Podává mi papír, na kterém  se skví má poslední vůle a tužku.
    Jen  tak  letmo  prolétám  text  závěti.  "Co  má znamenat, že odkazuji
    všechny své  peníze na vývoj zbraní  hromadého ničení?" Smrt se  na mne
    rozzlobeně  podívá a  ostře řekne:  "Chtěl jsi  ode mne sepsat poslední
    vůli nebo  ne? Teď už nic  nebudu měnit! Podepiš to!"  Chtě nechtě tedy
    podepisuji  úřední dokument  a znovu  získávám čas:  "Kam mám  tu závěť
    odnést? Nevím  totiž, kde by se  mohla dobře vyjímat a  kde si jí každý
    dobře  všimne?" "Takového  člověka vidím  snad poprvé!  Dej to třeba na
    stůl! A  kdybys chtěl náhodou  vědět na který,  tak ten kuchyňský  bude
    úplně  ideální." Odnáším  závěť na  kuchyňský stůl  a při  tom si velmi
    nahlas stěžuji:  "To jsem dnes  ale unavený, já  k tomu stolu  snad ani
    nedojdu." Smrt nehne  ani brvou a rezignovaně čeká,  až odnesu papír na
    místo  určení. Mezitím  vytahuje malý  bloček a  začíná počítat:  "Tak,
    otrava léky,  to máme 500  korun, pokuta za  nedodržení předpisů -  100
    korun, vyhotovení závěti  - 200 korun, příplatek za  těžkou práci - 500
    korun a poplatek za konečné usmrcení  - 1000 korun. Celkem to činí 2300
    korun i  s daní z  přidané hodnoty. Až  se budeš vracet  od toho stolu,
    dojdi si rovnou pro peníze, ať už tě usmrtím! Moc zdržuješ!"

         Představa  milostivé  smrti  se  mi  začíná  pomalu rozplývat před
    očima. Je zajímavé, že člověk dá  tolik na první dojem. Sice po dlouhém
    přemítání, ale zaslepený emocemi, jsem  se rozhodl pro sebevraždu. Nyní
    vidím, že to zas tak ideální řešení  není, že lepší by bylo trpět živý.
    Na druhou stranu, mé slabé povaze nevyhovuje nic z těchto dvou variant.
    Nejsem  stavěný pro  bolest, ať  už pochází  od smrti  nebo od  života.
    Bohužel, události  došly tak daleko,  že se s  nimi nedá hnout  zpátky,
    i když bych to moc rád udělal.

         "Tak  tady  jsou  ty  peníze,"  oznamuji  notně rozechvělým hlasem
    Smrti, která  mi hned odpovídá: "Copak?  Snad se nebojíš. Měl  jsi dost
    odvahy na spáchání sebevraždy a teď  by ses bál. Vždyť není čeho. Jenom
    tě usmrtím. Pravda, bude to trochu  bolet, ale potom nastane mír a klid
    v tvé duši.  Nic už nebude.  To jsi snad  chtěl. Nebo ne?"  "Když já se
    bojím. Moc  se bojím, že  to bude bolet,"  kňourám, "nešlo by  to nějak
    zmírnit?" Smrt  se chechtá: "No  to víš, že  by to nešlo.  Zákony smrti
    platí  pro každého  stejně. Kdyby   ses byl  oběsil, nebylo  by konečné
    usmrcení tak bolestivé. Chtěl jsi prášky,  máš je. To sis měl rozmyslet
    dřív. A konec řečí, jdeme na to!"  "Ne, ne, ne, zadrž!" křičím z plných
    sil. "Mlč a neškubej sebou!" pacifikuje mne Smrt a v ruce drží zvláštní
    injekční  stříkačku  naplněnou  ještě  zvláštnější  tekutinou. Dostávám
    bodanec do  pravé ruky. Postava  Smrti najednou mizí  a já za  hrozných
    bolestí ztrácím vědomí.

         Probouzím se  ve zvláštní místnosti,  která se určitě  nenachází v
    mém bytě.  Dovnitř vchází postava v  bílém plášti a říká: "Člověče, měl
    jste na mále. Kdyby vaši sousedi nezavolali sanitku, je už po vás. A co
    vás to napadlo s těmi prášky?" Mojí myslí prochází vlna úlevy. Snad ten
    život už nějak zvládnu.

                                                                 Ferda


            výheň