.,,^o♦☼   M Ě S T A    S T R A C H U   ☼♦o^,,.

                                      III.


           Snažili  se jít  co nejméně  přímo po  ulicích, kráčeli  stínem
     zničených domů, prachem ruin a rozmlácených vraků automobilů. Ačkoliv
     se jí mohlo  zdát, že Dan nestojí jako průvodce  a skaut za moc, opak
     byl pravdou.  Byl dobrý, jeden  z nejlepších, že  mu včera povraždili
     celou skupinu nebylo nic zvláštního, život ve městě byl krutý a venku
     ještě horší.

           Teď  měl stále  ještě povinnost,  přinejmenším dlužil  té holce
     a jejím  rodičům.  Pokud  mohl   jakkoliv  dostát  slovu  udělal  to.
     V případě, že dostal zaplaceno tím  spíš. Nesnášel dluhy. Kdyby ještě
     existovalo něco jako čest, měl by jí na rozdávání.

     "Jak  si mě  vlastně našla?"  zeptal se  konečně na  otázku, která mu
     vrtala v hlavě už od rána.

     "Hmm, v tom  zmatku jsem zahlédla jak mizíš v  okně domu. Chtěla jsem
     za tebou, ale chytil mě jedenz  těch chlapů. To bylo taky to poslední
     co dostal,  protože pak jsem  ho rozpárala od  rozkroku až po  bradu,
     " řekla jakoby vyprávěla pohádku na dobrou noc pětiletému děcku.

     "Cože...?"

     "No a jen co jsem se ho zbavila běžela jsem za tebou. Stříleli po mě,
     dokonce mě i trefili, ale mám tohle..." rozhrnula vytahanou košili.

     "Neprůstřelnou vestu...  to muselo stát  někoho krk nebo  strašně moc
     fůďáků. Druhá co v životě vidím. Na jednu jsem narazil venku... málem
     mě zabil...měl jsem co dělat abych zdrhnul. Odkud jí máš?"

     "Od otce, rodinné  dědictví... netuším proč chtěl abych  jí měla, ale
     jsem ráda. Zachránila mi vnitřnosti."

           Teprve teď si všiml, že má na zádech několik otvorů po kulkách.
     Nezdála se mu, bylo v ní mnohem víc než si zprvu myslel. Překvapovala
     ho každým okamžikem.

     "Zalezla jsem do kanálu hned v  ulici za rohem, nikdo mě neviděl, asi
     věřili tomu,  že je po  mě. Potom už  to bylo snadné,  prostě jsem tě
     sledovala."

           Prostě  jsem  tě  sledovala...  ona  si  to  řekne  jen  tak...
     sledovala.  Dan  se  cítil  znechuceně,  nedařilo  se  mu.  Nechat se
     stopovat holkou, aniž  by si její přítomnost uvědomil,  se mu nezdálo
     dvakrát v pořádku.  Nemohl si nic takového dovolit,  jednou ho taková
     maličkost mohla stát život.

     "Fajn, jenom doufám, že nikdo nesledoval tebe..."
     "Neboj o tom bych věděla," usmála se na něj.
     "Ticho,   zarazil  ji,"   zaposlouchal  se   do  větru  protahujícího
     rozvalinami. Přinášel hlasy a ty se přibližovaly.
     "Našli nás," pronesl bezbarvě. "Musíme zpátky do kanálů..."
     "Né, tam já nechci poprvé mi to stačilo. Měla jsem strach."
     "Měla's  důvod  se  bát,  ale  stejně... dřív než nás doženou."
     "Proč  nám  nedají  pokoj...."  stěžovala  si,  když  prolézala úzkým
     otvorem kanálové šachty.
     "Streeteři se jen  tak lehce nevzdávají a obávám  se, že's je navedla
     na naší stopu."

           Po zrezivělém  žebříku se dostali až  na dno kanalizační stoky.
     Bylo  tu vlhko,  prostředkem zničené  betonové podlahy  tekla stružka
     kalné  a zapáchající  vody.  Pravděpodobně  radioaktivní, ale  to jim
     stejně nic neříkalo, slovo patřilo  minulosti stejně jako jeho význam
     a smysl. Teď bylo důležité jen nenapít  se a pokud možno přijít do co
     nejmenšího kontaktu s tekutinou líně se plazící tmou.

           Postupovali celkem slušným tempem,  dostali se asi třista metrů
     přímou  chodbou od  kanálu, kterým  vlezli, když  za sebou  zaslechli
     křik. Dan se prudce otočil.

           "Ksakru,  jsou za  námi...streeteři. Nemohu  tomu věřit  oni se
     odvážili dovnitř. To je snad poprvé."

           Popadl  Annu za  ruku a  rozeběhl se  slepě vpřed.  Po několika
     krocích zazněl  výstřel a kolem  hlavy mu zahvízdal  projektil. Všiml
     si,  že několik  metrů před  nimi je  ve stěně  černý otvor.  Odbočka
     napadlo ho a zrychlil. Pak Anna zakopla.

           Oba  se svalili  na zem.  Křik  a  dusot mnoha  nohou se  stále
     přibližoval.

     "Rychle," zašeptal. "Musíme se dostat k té postranní chodbě."
     "Fajn, snažím se..." odsekla mu.

           Těch pár metrů se zdálo jako nejdelší vzdálenost v jeho životě.
     Když konečně  zmizeli za rohem oddechl  si, ale věděl že  tím všechno
     jen  začalo. Neměl  tušení jak  daleko  do  stok se  za nimi  hodlají
     pustit, doufal že se dříve ztratí nebo streeterům strachy dojde dech.

           Dostali se do spleti  kanalizačních tunelů a montážních šachet.
     Věřil, že zvládne najít cestu a nezabloudí. Duchy, o kterých ve městě
     vyprávěli  starší  hrůzné  příběhy   ještě  nikdy  nepotkal,  ale  ve
     skutečnosti z nich měl o to větší strach.

           Několikrát  zahnuli   do  dalších  tunelů   a  Dan  se   snažil
     zapamatovat  si  kudy  jdou.  Marně,  hluk  pronásledovatelů  se sice
     vzdaloval a  utichal, ale bloudili. Anna  vypadal unaveně a vyděšeně.
     Nedivil se jí, sám se cítil podobně.

           Ve chvíli,  kdy už myslel že  bezprostřední nebezpečí pominulo,
     mu přes cestu přeběhla krysa. Velká. A za ní ještě jedna.

           Pak se  ve stínu temné  chodby před nimi  pohnulo něco většího.
     Ztuhl na místě. Anna do něj zezadu narazila a tiše vyjekla.

           Začalo se to pohybovat jejich směrem. Na zádech se mu vysrážely
     ledové krůpěje  potu. Rychle pozvedl  ruku a ucítil  náraz pistole do
     dlaně. Nechtěl střílet hned. Čekal až to bude blíž. Pomalu rozeznával
     rysy postavy.  Ozval se výkřik. Anna,  uvědomil si a otočil  se k ní.
     Potom ho něco udeřilo zezadu do hlavy a propadl se černého bezvědomí.

                            • pokračování příště •

                                                           Caine


            výheň