Až  doteď  jsem  se  považoval  za  kulturně poměrně barbarského
     člověka.  Do divadla  občas se  školou, na  koncerty akorát tak ňákej
     nářez.  Co jsem  se ale  začal učit  japonštinu, nevynechám ani jednu
     akci  nějakým  způsobem  orientovanou  orientálně,  zejména japonsky.
     A Dny Japonské kultury v Praze byla jedna z nich.


          S kámošem Lukim jsme si dali spicha na mostě Žofínu, jelikož tam
     se  to celé  konalo. Pak   jsme již  nedočkavě vrazili  do Žofínského
     paláce a zarazila  nás první věc - bylo  to totiž zadarmo. Samozřejmě
     kromě šatny  za kterou jsme  zacálovali nekřesťanské peníze  10 Kč. U
     jakési  pokladnu jsme  si okamžitě  zabookovali vstupenky  na večerní
     Kimono show -  módní přehlídku kimon, kam se ale  mohlo vejít jen 600
     lidí.  Pak  už  jsme  jenom   prolézali  místnosti  paláce  a  moudře
     pokyvovali hlavami  nad krásou vystavených věcí.  Každá místnost byla
     obvěšena fotografiemi Japonska nebo  města Kyota, hlavního pořadatele
     celé akce. V  jedné místnosti se předvádělo umění  kaligrafie - nevím
     jak  to vysvětlit,  ale je   to kreslení  japonských znaků  štětcem a
     černou barvou  na zvláštní papír. Každý  si to také mohl  vyzkoušet a
     tak za  chvíli byla většina  namóděných dam upatlaná  od černé barvy,
     ale  všem to  bylo jedno  a  vesele  si čmáraly  dál. Této  místnosti
     vévodil  profesionálně vyhlížející  starý Japonec,  který se  štětcem
     oháněl  jako mucholapkou  a na  požádání udělal  cokoliv (na  papír).
     Jednu kaligrafii jsem také ukořistil (ukradl  ze stolu :_) ) a teď mi
     visí na čestném  místě na stěně hned vedle plakátu  Dooma a Toy Story
     (ten  je  bráchův).  Jenom  ještě  takový  menší  problém  - nevím co
     znamená. Ale to se zjistí (BTW jsou to ty "klikiháky" v nadpisu.)


          Další  místnost obsahovala  Japonskou babičku,  českou babičku a
     pár  lidí  okolo,  výzdobu  místnosti  nepočítaje.  Česká  babička se
     snažila uplácat z  jakési hlíny, modelíny nebo co  to bylo za sajrajt
     krajinku, kterou měla ze stejného  materiálu před sebou. Bylo to jako
     taková ta  krajinka pro modelářské  mašinky, znáte to.  Jenomže jí to
     moc nešlo, tak jsme začali prohlížet  zbytek místnosti. Ani ne za dvě
     minuty jí  Japonská babička gratulovala a  my se šli mrknout,  jak to
     dopadlo a že  se i zasmějem. Jenomže tam  stála úplně stejná krajinka
     jako její předloha  a my jenom zírali. Babka jí  pak zbalila pod ruku
     a spokojeně odkráčela.


          Další  byl na  řadě koncert  sboru. Bylo  to dobrý,  až na jeden
     zážitek, kdy zpívali sólo nějaký muž  a žena. Když začala zpívat ona,
     všechno  O.K.  Ale  když  začal  on  a  měl kolegyni doplnit hlubokým
     mužským  hlasem,  a  přitom  začal  pískat  snad  ještě o oktávu výš,
     dokázali  jsme si  to vystvětlit  jednině tak,  že ho  chudáka museli
     vykleštit nebo co. Následoval koncert bubnů - prťavý ninjové přitáhli
     obrovské bubny a půl hodiny do nich mlátili jak utržený - musim říct,
     že to ale bylo docela  slušný. Pak bylo vystoupení nazvané Princezna,
     kde pobíhali za dobrovodu orchestrální hudby na bílo namalovaný holky
     v prostěradlech  - a  docela kočky  (teda kdyby  neměli celou dobu na
     hlavách ty prostěradla.


          Přes další  atrakce jsme se  dostali až k  baru, kde jsme  si za
     valutové  ceny  dali  snad  dvě  deci  kafe  za  20 Kč. Do sedmi, kdy
     začínala  přehlídka,  zbývalo  něco  přes  hodinu,  a  tak  jsme  šli
     obhlídnout Národní třídu. Podle očekávání jsme skončili v herně Laser
     Game, i přes rozhodnutí, že dnešní den věnujeme kultuře a "povznesení
     ducha".

          Když jsme se vrátili, před  Žofínem už bylo narváno. Po dvojitém
     odložení nás alespoň pustili dovnitř,  abysme nemrznuli venku (po půl
     hodině  ?  Trochu  pozdě...).  Tam  bylo  další  odkládání  z  důvodu
     neschopnosti českých  modelek si navléknout kimono.  Když nás konečně
     pustili, strhla se  bitka ve které mladí sprintovali  dopředu a staří
     se alespoň oháněli svýma obouručníma  holema. Nakonec jsme se usadili
     ve třetí  řadě a po menší  roztržce s paní před  námi, která měla moc
     velkou hlavu a nebylo přes ní vidět, jsme měli i dobrý rozhled. A pak
     už  se na  pódiu střídaly  jedna Japonka  za druhou  a dokonalý dojem
     kazily jenom v kimoně vyloženě  barbarsky vyhlížející češky, které se
     na  pódiu také  někdy ukázaly.  Do toho  všeho hrála  krásná hudba  a
     promítaly se nějaké  diáky a já se príma spořádaně  bavil. A ani jsem
     si v  tu chvíli nevzpomněl, jaký  jsem byl "jiný" člověk  na Prodigy.
     Pak se světla rozsvítila, tleskot dozněl a sál se začal vyprazdňovat.
     A pak...hehe, ne  - žádná Japonka  v mém náručí  neskončila - všichni
     se totiž nacpali do prapodivného autobusu a prostě odjeli, šmejdi...


          A stejně, po  jednom kafi člověk neni moc odvázanej a pochybuju,
     že bych ve střízlivém stavu  začal konverzaci v Japonštině, když jsem
     měl zatim asi tři lekce :))

                                                           GOnDaR


            výheň