ω                                         
                                                                                
                                                                               !
 !                                                                            
  !!                                       o ! ,!                             !!
 . !  !                       !!!           o o .!    !   !                  
       !   !   !!!!       !  !  o , .     ²  o      ,       !!!!         !!  !
   o.            .     !!!          .²      .   ,       .  ,    !!!!!  !     o!
.   .  o.. .  oo      .  o  .   o             ²   .    .   o o        !,   ,   .
 .   .   .   .    .  .     .     ²             o      .         .o.     o     o
   . o  .     o   ..  .  o             √    √    √      .o    o   ,    ,  o.
                             √

                              .-÷••• Bouřka •••÷-.

           Je podvečer. Poslední pestrobarevné  listy taktak drží na svých
     stopkách a  zapdající slunce nemilostrdně odpočítává  čas jejich pádu
     na zabahněnou zem.  Z dálky se ozývá hřmění,  červánky se pomalu mění
     v černočerná  mračna a  lehounký vánek  babího léta  se s  neobvyklou
     prudkostí mění v bouřlivý vichr.  Sedím u počítače a pozoruji stromy,
     kterak se snaží  odolávat náporům větru a stále  většímu proudu vody.
     Musím  si rozsvítit  lampičku, abych  viděl na  klávesnici. Bouřka mě
     naprosto vytrhla  z práce. Zrovna jsem  dokončoval nějaký program. Je
     to zvláštní, ale  svým způsobem mám bouřku rád.  Člověk si sedí pěkně
     v suchu  a teple,  pozoruje dramatické  dění odehrávající  se za jeho
     okny  a při  tom přemýšlí  o věcech,  které mají  s problémy  běžného
     života  pramálo  společného.  Šumění  kapek  dopadajících  na střechu
     a podlahu  terasy mě  začíná uspávat.  Raději se  budu věnovat práci.
     Vypadl  jsem z  rytmu už   si nepamatuji,  kde jsem  vlastně skončil.
     Zkusím si pustit nějakou hudbu, třeba se trochu odreaguji a budu moci
     pokračovat. Otevírám mechaniku a náhodně vybírám ze zásobníku CD.
           Náhle se ozve příšerná rána. Bezednou tmu prořízne neuvěřitelně
     silný záblesk  doprovázený hlukem, který málem  vysypal tabulky oken.
     Bylo to někde blízko. Měl bych raději vypnout počítač, protože člověk
     nikdy  neví,  co  se  může  stát.  Stisknu  tlačítko  play a odcházím
     k počítači. Pokračuji v psaní a  pomalu přestávám vnímat okolní dění,
     hudba se  stává jenom jakousi zvukovou  kulisou a částečně přehlušuje
     zvuk dopadajících kapek. Najednou se  ozve rána jakoby přímo nad mojí
     hlavou. Všechno zhaslo. Je tma, ale taková tma, že vůbec nic nevidím.
     Zdá se mi  to zvláštní nevidím totiž vůbec nic.  Asi vypli proud. Ale
     neslyším ani déšť. Obklopuje mě hustá tma a mrazivé ticho. Mám pocit,
     jakoby jsem se odsunul od stolu, protože jej nemohu nahmatat. Přisunu
     si  židli kousek  dopředu a   dotknu se  desky stolu,  ale klávesnice
     nikde. Hmatám pod stůl, kde mám počítač, místo toho narazím na dřevo.
     Začnu  jej  osahávat  a  jeho  tvar  připomíná  nohu nějakého starého
     barokního stolku. Asi jsem se zbláznil. Protírám si oči, ale nepomáhá
     to, tma je nekonečná. Tělem mi  proběhne mrazivé chvění. Začíná na mě
     doléhat  strach  a  úzkost.  Rychle  přemýšlím,  co  se vlastně stalo
     a snažím se rekonstruovat dění před a  po záblesku. Je také možné, že
     mě zasáhl kulový blesk a teď už  jsem někde na onom světě. Nikdy jsem
     v posmrtný život nevěřil, ale co jiného  by to mohlo být ? Moje úvahy
     nabírají stále  na větší a  větší fantazii, ale  tma stále přetrvává.
     Kdybych byl živý, tak si moje oči  za chvíli na tmu zvyknou a já bych
     viděl  alespoň  obrysy  okolních  věcí,  ale  tahle strašná tma pořád
     přetrvává.  Jak už  to může  dlouho trvat  ? Pět  minut ? Nemám vůbec
     představu o čase,  jakoby se všechno zastavilo. Bojím  se postavit na
     nohy a strach mě tlačí stále  hlouběji do křesla. Náhle mi probleskne
     hlavou,  že nesedím  na židli,  ale na  velice pohodlné  polstrovaném
     křesle. Začnu rychle osahávat jeho tvary  a zjišťují, že je to veliký
     ušák  s podobně  vyřezávanými nohami   jako u  stolu, před  nímž jsem
     seděl. Napadlo  mě, že jsem se  také mohl přenést v  čase nebo jen na
     nějaké místo,  podle nábytku pravděpodobně  hrad nebo zámek.  Všechny
     tyto  úsudky odporovaly  zdravému rozumu,  ale nic  jiného mě  v tuto
     chvíli  nenapdalo. Jak  tak přemýšlím,  začíná se  mi chtít spát, ale
     usnout nemohu. Stále mi to vrtá hlavou. Trochu mi už otrnulo a tep se
     mi  zklidnil. Rozhodl  jsem se,  že vstanu  a zkusím  po slepu  někam
     dojít.
           Chvíli mi to ještě trvalo, ale nakonec jsem se rozhodl a prudce
     jsem  vstal. Ale  něco mě  okamžitě zarylo  zpět do křesla. Dodatečně
     jsem  si uvědomil,  že to  byl  něčí  hlas, který  mi jen  tak klidně
     oznámil,  ať zůstanu  sedět. Pocit  strachu mě  totálně indisponoval,
     připadal jsem si, jako kdyby mě někdo praštil několikatunovou palicí.
     Ozvalo se  škrtnutí zápalky, jejíž náhlé  světlo mě oslnilo. Najednou
     jsem se začal  cítit úplně jinak, strach přešel  v naprosto dětinskou
     zvědavost. Chtěl jsem začít mluvit,  rozběhnout se, mávat rukama, ale
     fyzicky jsem  nebyl schopen ničeho. Neznámý  zapálil velkou a širokou
     svíci,  která stála  na opravdu  překrásném a  velkém barokním stole.
     Podle hlasu jsem poznal, že se  jedná o nějakého starého muže, ale do
     tváře jsem mu neviděl, světlo svíčky mě zatím stále oslňovalo. Pomalu
     jsem  ale začínal  pozorovat okolí.  Byl jsem  v rozlehlé  místnosti,
     která připomínala  obrovskou barokní knihovnu, ze  stropu a z volných
     stěn vyčnívaly  podivné předměty a  mezi nimi visely  obrovské obrazy
     s velkými  rámy, bohužel  jsem neviděl,  o jaké  předměty se  vlastně
     jedná a ani náměty obrazů se nedaly rozpoznat, jelikož byl sál příliš
     veliký na to, aby jej osvítila  jediná svíce. Kolem křesla a po stole
     se   válelo  neuvěřitelné   množství  knih,   pergamenů  a   různých,
     pravděpodobně  vědeckých  pomůcek.  Připadal  jsem  si  jako v hrobce
     nějakého  velikého vědce.  Alespoň kvalita  vzduchu tomu  odpovídala.
     Chtěl  jsem se  zeptat, kde  to vlastně  jsem, ale  přerušil mě  hlas
     Neznámého: "Vypadáš vyděšeně, nic si  z toho nedělej, nejsi první ani
     poslední,   koho  to   takhle  dostalo."   Bylo  vidět,   že  se  mou
     nedobrovolnou návštěvou baví. "Mé jméno  je Xoder, ale můžeš mi říkat
     klidně  Xor.  Jinak  doufám,  že  ti  nevadí  tykání,  podle mě je to
     rychlejší a  stejně by jsi  na ně nakonec  přistoupil. Promiň mi,  že
     jsem tě nechal  tak dlouho čekat, ale spal jsem.  Já spím dlouho, ale
     jsem rád,  že jsi přišel, alespoň  si s někým popovídám.  Jaké je tvé
     jméno  ?" Jeho  otázka mě  vyvedla z  míry, jako  bych zapomněl svoje
     vlastní  jméno, to  snad není  možné, ale  je to  tak. Po chvíli mého
     váhání řekl: "Nevadí, že si nemůžeš vzpomenout, za chvíli se ti paměť
     určitě vrátí,  nic si z toho  nedělej, je to zde  úplně normální. Asi
     jsi zvědavý, kde jsi se vlastně  ocitl. Možná ti to připadne bláhové,
     ale tato  hala je samo Nekonečno."  Absolutně jsem nechápal o  čem to
     vlastně mluví, ale v tu chvíli  bylo důležitější, že se Neznámý zvedl
     ze svého  křesla a já mu  uviděl do tváře. Pomalými  kroky se ploužil
     směrem ke středu stolu. Natáhl se pro  svíci a kráčel s ní ke mě. Byl
     to stařec  veliké postavy, obličej měl  obrostlý vousy, připomínal mi
     Leonarda  da  Vinciho  těsně  před  smrtí.  Rysy  tváře  byly  špatně
     rozeznatelné, jelikož  prošedivělý vous a vlasy  zakrývaly skoro celý
     obličej.  Klidným  hlasem  mě  vyzval  abych  vstal  a  šel  za  ním.
     Bezmyšlenkovitě jsem uposlechnul jeho  výzvu a v bezpečné vzdálenosti
     ho následoval. Špatně se mi šlo, jelikož podlaha vypadal podobně jako
     v okolí křesla.  Do toho všeho  se začalo neskutečně  prášit a já  si
     začal uvědomovat, že se mě chytá senná rýma, zvedlo mi to v tu chvíli
     náladu, jelikož to  byl nepřímý důkaz toho, že  jsem ještě pořád mezi
     živými.
           Zastavili  jsme  se  u  vysoké  zdi,  kterou  jsem pozoroval po
     rozsvícení svíce.  Před námi byl veliký  obraz a na něm  jedna jediná
     číslice,  vyvedená živými  barvami  a  ověnčená ornamenty,  určitě ji
     kreslil nějaký zručný malíř. "Tak tohle je poslední číslice Ludolfava
     čísla,"  řekl stařec  a zadíval  se na  obraz. Stál  jsem jako  solný
     sloup, protože něco podobného jsem opravdu nečekal. "Už chápeš," řekl
     a bylo  vidět, že  se i  malinko pousmál  a nadechl  se jakoby  chtěl
     pronést nějaký slavnostní proslov. "Je tu naprosto všechno, co si jen
     můžeš  představit.  Hned  vedle,  ty  dvě  protínající se kovové tyče
     zaražené v omítce, zde se  protínají všechny rovnoběžky. Ten obraz po
     levé  ruce to  je poslední  číslice Eulerova  čísla a  tady ta krátká
     úsečka  určuje  průměr  bodu.  Ve  těch  knihách jsou napsány funkční
     hodnoty  všech možných  funkcí v  nekonečnu. Například  v této tlusté
     knize jsou vepsána všechna přirozená čísla od jedné do nekonečna. Kam
     se podíváš, všude nějaké nekonečno. Čas  tu neexistuje a ani já nevím
     proč tu  vlastně jsem. Přečetl  jsem už všechny  ty knihy, znám  tady
     každý kout vyzkoušel jsem všechna perpeta mobile a pochopil vše i to,
     co se pochopit  nedá, jsem prostě strážce nekonečna a  čas od času se
     tu takhle  někdo objeví, tak jako  teď ty. Každý má  nějaké představy
     o životě, plány do budoucna, ale já každého zklamu, zničím mu všechny
     jeho naivní úvahy a přesvědčím ho, že v podstatě vše je utopie. Nikdo
     mi nevěří, ale v těch knihách to všechno je. Celá lidská historie, až
     do konce světa,  životopis každého z nás. Mám  sice lidský mozek, ale
     je bez  snů a bez  představ, ví, že  už ho nic  nového nečeká, je  ve
     stavu  absolutní rezignace,  má všechno,  ale to  podstatné mu chybí:
     naděje.  Znám tvoje  představy. Vím,   o čem  v tomto  okamžiku právě
     uvažuješ a nechci ti je brát,  jsem vlastně něco jako tvoje druhé já.
     Jsem  to, k  čemu se  celý svůj  život snažíš  dostat. Možná  tě také
     překvapí, že tu nejsme sami. Někdo nás pozoruje a ví přesně to, co ti
     nyní říkám, možná, že někdy v budoucnu navštíví toto místo stejně tak
     jako ty, bude stejně překvapen a  bude se možná chtít hádat pro svoje
     ideály, ale já  mu vše vyvrátím. Dám ti jednu  radu: nesnaž se být za
     každou  cenu tím  nejlepším a  uvědom si,  že jediné,  co tu  po tobě
     zůstane, je to,  co jsi vytvořil. Hromadění majetku  a touha po slávě
     tě  jenom zničí  a přinese  nepřátelství a  neštěstí. Není  důležité,
     kolik  toho  víš  a  co  všechno  umíš,  ale  to k čemu tohle všechno
     použiješ. Věz,  že největší neštěstí  je mít všechno,  co si zamaneš.
     Drž se toho a užij si život  důstojně, jelikož je to to jediné, co tě
     čeká. Žádný bůh,  žádný ráj, nic nespasí tvoji  duši, žij dokud můžeš
     a předávej  svou moudrost  dál a  dál. Budu  stále s tebou." dokončil
     stařec svou dlouhou řeč a zahleděl se svýma očima do mé tváře.
           Stál  jsem  klidně  a  pozoroval,  jak  se mu začínají vytrácet
     vrásky, vous a vlasy začínají nabírat původní barvy. Postupně jsem se
     začínal poznávat. Byla  to přesně moje postava, můj  účes, moje barva
     očí a  vlasů, byl jsem  to já,  jako  při pohledu do  zrcadla, jen ne
     zrcadlově převrácený. Cítil jsem se  jako kdybych usínal, při pohledu
     do vlastní tváře se prostor kolem  mě začal iracionálně měnit a já si
     připadal  jako kdybych  padal se  svým dvojníkem  do černé díry. Naše
     těla se  prodlužovala a připadal  jsem si najednou  neskutečně těžký,
     bylo to  zvláštní pocit dívat  se sám na  sebe. Pak se  moje druhé já
     začne vzdalovat  rychleji a jeho  délka je skoro  nekonečná. Najednou
     úplně  zmizel a  já si  uvědomuji, že  sedím před  monitorem a koukám
     bezmyšlenkovitě rozostřeným  zrakem do jeho středu.  Venku stále prší
     a hudba stále hraje. Třeba se mi to všechno jenom zdálo, ale kdo ví ?

                                                             ReDox


            výheň