••• Je libo autogram ? •••

           Jednoho krásného  čtrvtka jsem se ve  škole dozvěděl, že půjdem
     na největtší  a nejskvělejší autogramiádu,  jejíž počet účastníků  má
     být nepřekonatelný, čímž se má  tato autogramiáda zapsat do Guinesovy
     knihy rekordů. A tak jsme se v pátek s Fatalem a literárním seminářem
     vydali na  Smíchov do Národního domu.  Klidně přiznám, že jse  mi tam
     trochu chtělo, protože  jsme se s Fatalem chtěli  zeptat pana Párala,
     proč píše poslední dobou takový chlípnosti a blbosti.
           O  komerčnosti této  akce nebylo  pochyb. Hned  na proti vchodu
     stál  starej flašinetář  a žebral.  Vedle flašinetáře  byl samozřejmě
     bufet  (tím myslím  občerstvení). V  prvním patře  už chtěli  vstupný
     a nutili nám  skvělou trhací encyklopedii  všech účastníků, ve  které
     bylo  dokonce vyhrazeno  místo na autogramy. Tak jsme zaplatili a šli
     dál.  Ve   dvou  sálech  a   na  chodbách  bylo   hrozně  moc  stolků
     a u  některých  z  nich  seděli  spisovatelé, ilustrátoři  a lidé jim
     podobní.  Jedni  se tvářili  otráveně  a druzí smutně,  protože k nim
     nikdo nechodil. V  jednom sálu na podiu hrála  skupina Taxmeni, jejíž
     hudba se nám měla líbit. Bohužel tomu tak nebylo.
           Asi po deseti minutách jsme prošli  oba dva sály a shledali, že
     tu jsou většinou  lidé, které jsme povětšinou ani  neznáme. Pan Páral
     tu  nebyl a  tak jsme  se  šli  zeptat mladé  dívky, která  prodávala
     lístky, jestli tu  pan Páral už byl. Ta nám  s úsměvem odpověděla, že
     ještě  nepřišel.  Většina  mých  spolužáků  už  odcházela  domů,  ale
     s Fatalem jsme si  řekli, že na Párala tak do  čtyř počkáme. Tu a tam
     jsme zahlédli naší paní profesorku a občas jsme s ní prohodili nějaké
     to slovo.
           Začali  jsme se  nepřekonatelně nudit,  a tak  jsme koukali  na
     krásné účastnice největší autogramiády.  Pak si Fatal všiml šachových
     stolků a tak jsme si řekli,  že si spolu zahrajeme jednu partii. Když
     už  jsme měli  rozestavené figurky   a já  právě přemýšlel  na třetím
     tahem,  zeptal  se  nás  s   úsměvem  nějaký  pán,  zda  chceme  hrát
     simultálku.  Tu jsme  hrát nechtěli  a tak  jsme se  rychle vzdálili.
     Fatal  ještě  chvíli  kecal  něco  o  čínský  obraně,  ale  tomu jsem
     nerozuměl a  tak jsem ho nechal  vypovídat. Ještě jednou jsme  se šli
     podívat, jestli objevíme někoho známýho. Objevili jsme pana Křesťana,
     ale na  nic jsme se  ho neptali. Nevěděli  jsme na co.  A tak jsme se
     opět opřeli o zábradlí a koukali na účastnice.
           Kolem tří hodin jsme si  popovídali s paní profesorkou, protože
     kromě ní tu  z našeho literárního semináře nikdo  nebyl. Ještě jednou
     jsme si  oba dva sály  prošli a šli  jsme domů. Pan  Páral asi přišel
     (jestli přišel) večer,  ale my jsme neměli tolik  času, abysme tam na
     něj mohli počkat.
           Celá  autogramiáda  mi  přišla  jako  totální  ztráta času. Nic
     nového jsem se tu nedozvěděl. Všude vládl totální chaos. tato akce mi
     přišla zcela zbytečná a nechutná.

                                                           Dummy


            výheň