• Útěk •

           Rok 2031. Rok poté, co první raketa opustila sluneční soustavu.
     Pět  let  poté,  co byl Mars prohlášen za bezpečnou planetu a pět let
     poté,  co se první lidé na Mars odstěhovali. Pět let poté, co na Zemi
     zavládl  pocit  svobody  a  zároveň samoty. Ale on to věděl. Každý to
     věděl.  Nikdo nepochyboval o tom, že tomu tak jednou bude. Ale cožpak
     proti  tomu  něco  šlo  udělat?  Ne,  velké množství lidí a globální,
     zpočátku  nezávažné problémy nejdou dohromady. Je už pozdě. Bohatí si
     zaplatili  raketu,  která  je  na  Mars  dovezla a ostatní zůstali na
     rozbořené planetě, kde v zimě není možné pro sílu mrazů vyjít ven a v
     létě pro samé horko je lepší rovněž zůstat v chládku. A pak BWS. Bylo
     strašné  pozorovat,  jak  odváději  vaše  známé a přátelé do izolace.
     Kdysi dávno šlo možná zdevastování planety zabránit, ale potom, co se
     prakticky  ve  všech  zemích  lidé  přemnožili,  to  bylo  již takřka
     nemožné.  I  to  on  věděl,  ale  nesnažil se na to brát ohled. Stále
     věřil,  že  teď, kdy se země zase o něco 'uvolnila', existuje způsob,
     jak  zabránit  úplnému  zničení. Jeho laboratoř byla prázdná, všichni
     odjeli.  Ve  městě  zůstalo  jen  několik  jeho  přátel. V laboratoři
     pracovali  za  státní  peníze  na  křížení rostlin, snažili se získat
     nějaký  plod, který by se dokázal uchytit prakticky kdekoli. Vypadalo
     to,  že se to povedlo. Skoro. Rostlina se dovedla uchytit prakticky v
     jakýchkoli  podmínkách,  jen  ne  v  těch,  které  měli k dispoozici.
     Rostlina  uhynula.  Příroda  si  nenechá nic jen tak líbit. První, co
     postavila člověku do cesty, byl středověk. Spousta lidí ho nepřežila,
     kvůli  nemocem  -  moru,  černému  kašli, záškrtu. Člověk si ale díky
     inteligenci,  kterou  ho  příroda obdařila, vynalezl cestičku - vědu.
     Nalezl  léky  na  většinu  nemocí.  Další překážkou, kterou si člověk
     většinou   neuvědomuje,   byl   on  sám  -  a  jeho  věda.  Málem  ho
     zlikvidovala.  Neúspěch  střídal  neúspěch  a  člověk přežíval. Potom
     AIDS. Hodně lidí zemřelo. V nějaké době se dokonce lidé domnívali, že
     žádný  lék  neexistuje.  Nakonec  ho  objevili.  BWS. Zákeřná choroba
     tentokrát je to asi definitivní. Ale člověk se snaží přežít. A tak se
     i  on,  Josef  Malíř,  snažil  přežít;  pracoval ve své laboratoři na
     nějaké  formě  života,  která  by  mohla  zpříjemnit  život na jiných
     planetách.  Existuje  vůbec?  Člověk  ji  určitě najde. Pracoval dál.
     Speciální  preparát  naočkoval  do kořenu. Teď bude následovat chvíle
     čekání.  A skutečně. Rostlina zezelenala. Ale takovýchto pokusů tu už
     bylo.  Každopádně  to  vypadalo,  že  v tuto chvíli už více nenadělá.
     Zhasnul  světlo  a  šel  domů.  Šel v tichu prázdných ulic obrovského
     temného  komplexu.  Došel domů a pustil si svou starou 3-D televizi a
     pak  šel spát. Ráno se nasnídal a napochodoval do práce. V laboratoři
     to  odporně  smrdělo.  Chvíli  hledal  zdroj toho smradu. Byla jím ta
     květina.  Přesněji  jakási kapalina, kterou ze sebe vypustila. Trochu
     jí  odebral  do injekce, kápl na sklíčko, které strčil pod mikroskop.
     "Velice  zvláštní  struktura."  říkal  si  pro sebe. "Velice zvláštní
     pohyb,   jakoby   to   něco  očekávalo,  něco  speciálního.  Skutečně
     zvláštní."  Šel  do  vedlejší  místnosti, kde byly archivovány vzorky
     látek  a  mikróbů.  Něco  propočítával.  "Musí to být něco malého..."
     Zvedl  zrak  a  jeho  pohled  stanul  na baňku s nápisem BWS. "Takové
     štěstí  mít  nebudu."  Usmál  se  a sáhl po baňce. Nabral si vzorek a
     uložil  ho  do  kapaliny  a  zadíval  se  do  mikroskopu.  "Proboha!"
     vykřikl "vždyť ono ho to neutralizovalo!" Popadl rostlinu a injekci s
     tekutinou  a  chtěl  běžet do dalšího patra ukázat svůj objev. A však
     zastavil se dál nešel. "Vždyť to ještě není jisté!" řekl si, zabouchl
     dveře  a  zamkl  je.  Vyndal  si další vzorky látek a experimentoval,
     vylepšoval  a  zdokonaloval.  Trvalo  to několik dnů, několik týdnů a
     několik  měsíců.  Několik  měsíců s trochou spánku, bez televize, bez
     radia  a  bez čtení laserových novin na obloze. Ale byl už hotov. Teď
     už to opravdu musí fungovat. Otevřel dveře a utíkal do druhého patra.
     Chodby  byly  ještě  prázdnější  než  dříve. Respektive nebyl na nich
     nikdo.  V  dalším patře také nikdo nebyl, v celém ústavu nikdo nebyl.
     Vyběhl  ven.  Ulice  byly prázdné, špinavé a opuštěné. Na zdi naproti
     ústavu byl nový billboard. Reklama na něm byla už dost roztrhaná. Šel
     k  němu.  Zvedl  papír  a  přečetl  si  nápis. Bylo tam: "Lidé z této
     čtvrti,  dostavte  se k odletu na dok 3". Zhrozil se. Utíkal ulicí ve
     které  se  narodil přímo k doku 3. Nic. Nikde nic. Ulicemi poletovaly
     kusy  novin.  Jeden  se  mu  zastavil o nohu. Sebral jej a přečetl si
     titulek:  Koordinátoři  se  rozhodli opustit Zemi a přestěhovat se na
     planetu  jí  podobnou  v  systému  Altair.  Podíval  se  na  datum na
     novinách.  Byly  dva  měsíce  staré. "Tedy všichni už zmizeli. Zůstal
     jsem  zde  sám  s  lékem,  který  měl  zachránit  lidstvo. A zatím mě
     zničil.  Nemoc je ve všech již zakořeněna. Ani do Nového Ráje nestačí
     doletět. Jsem tedy poslední člověk." řekl "Věděl jsem to."

                                                         Exorcist


          Tento  článek  je  původně  součastí  Fatalit  #1,  které se
          spojily  s  Výhní.  V  tomto  čísle  zatím  nové  články  od
          redaktorů  bývalých  Fatalit  nenajdete,  takže  pro čtenáře
          Výhně uveřejňujeme jen dvě zajímavé povídky v rubrice Lidová
          tvořivost psané původně pro Fatality #1.

  YGi: Ta pointa. Poslední člověk. Narodí se někdy První ČLOVĚK ?


            výheň