D E B I L N Í
-----------------------------------------------------------------------
Dnes nastal ten velký den, den, kdy se porušil zavedený stereotyp
dění v naší rodině. Takových dnů, jako je tento, bývá do roka velmi
málo, takový den je totiž jen jeden. Je to den, na který se všichni
velmi těšíme, bez kterého bychom si už nedokázali náš život představit
a bez kterého by náš život nebyl plnohodnotný. Všichni si teď říkáte,
copak významného se to asi v takový den děje, že je pro náš rodinný
klan tak důležitý. Odpověď je jednoduchá. Právě dnes, akorát před 80
lety, se narodila naše milovaná babička. Už čtrnáct dní předem jsme
všichni měli plnou hlavu vymýšlení dárku pro naši drahou babičku,
všichni jsme si mohli mozky přetrhnout a stejně jsme se na ničem
neshodli. Na vysvětlenou musím dodat, že naše rodina žije v
socialistickém státě, a proto se nesmíte divit, že kvůli nedostatku
prostředků a kvůli nevalnému výběru zboží obšťastňujeme oslavence vždy
jen jediným společným darem. Letos, jak jsem již jednou uvedl, jsme se
nemohli z neznámých důvodů na konkrétním prezentu dohodnout. Na rodinné
radě padaly různé návrhy, ale většinu z nich náš autoritativní otec
odbyl nějakou pohrdlivou urážkou. Buď proto, že se mu to zdálo moc
drahé, nebo naopak proto, že by to mohlo svou lácí babičku urazit a
nebo, že se to pro ni prostě nehodí. Ač jsme na závěr rodinné schůze
zazpívali Internacionálu, dopadlo to velmi nedobře. Bůh a otec totiž
dopustili, že se u nás dnešního večera stala tragédie. Babička dostala
k narozeninám bonboniéru. Otec, asi zpitomělý zčásti našimi návrhy,
zčásti tím, že v Sovětském svazu se buduje Bajkalsko-amurská
magistrála, zapomněl, že matka rodu už 10 let postrádá většinu chrupu a
navíc trpí těžkou cukrovkou. Babička byla bonboniérou vcelku nadšena,
neviděla něco podobného už hodně dlouho, a tak ji chtěla okamžitě a
celou sníst. V tom jí bohužel nedokázal nikdo zabránit. Její chatrné
dásně rozmělnily to kvantum čokoládových pochoutek, její trávicí
soustava to vše strávila a její cukrovka se nestačila divit. Babička se
dostala do komatu, ještě stačila vykřiknout: "Nemáte trochu jodové
tinktury? Loni jsem měla dvakrát angínu!" a skácela se k zemi. Provedla
to však tak nešťastně, že se hlavou zasekla v umyvadle a už nešla
vyndat ven. Byli jsme úplně bezradní. Staršího bratra napadlo, že
Jiřinin tatínek je bývalý partyzán a že takový člověk by nám určitě v
této závažné situaci pomohl. Otec ho však hrubě okřikl a začal sám
usilovně přemýšlet nad tím, co dál dělat. Nám chytřejším bylo stejně
jasné, že nic nevymyslí, a tak jsme se vrhli k telefonu. Konečně se nám
podařilo dovolat se instalatéra a ten, světe div se, byl do hodiny u
nás. Naneštěstí se jednalo o člověka velmi hrubého, až primitivního.
Tato gorila v montérkách nejprve zkoušela babiččinu hlavu vypáčit
šroubovákem. To vedlo pouze k prasknutí umyvadla a k nabodení nešťastné
babičky na vodovodní trubku. Primitiv vzal tedy kladivo a vyboural zeď
skoro až do sklepa. Nyní, když měl celý náš vodovod obnažen, mohl
babiččinu hlavu uvolnit z jeho jednoho konce mohutným úderem do konce
druhého. Hlava vypadla a my jsme již mohli řádně předat babičku
pohřební službě. Ale co dělat se zbořeným zdivem? Instalatér sice řekl,
že brigádníci odvezou věchen stavební materiál, ale když viděl reakce
naší rodiny, raději se co nejrychleji ztratil ...
-----------------------------------------------------------------------
... Už mě to vůbec nebaví. Psát nějaké blbosti a ještě ke všemu
určené pro Vás. Ta povídka (nebo jak by se to dalo označit) nestála za
nic. Na konci už jsem stejně nevěděl, jak dál a ten zdlouhavý začátek
je taky takový strašně rozplizlý a nudný. Fuj! Že jsem se vůbec snížil
k takové činnosti, jako je vytváření úplných volovin. Tentokrát to sice
bylo poprvé, ale také naposledy. Takže můžete být naprosto klidní.
Tak, už jsem se dostatečně ponížil a nyní bych Vám chtěl sdělit
cosi o vzniku této "povídky". Jednoho krásného dne jsem neměl co dělat.
A tak jsem nelenil a rozhodl se, že vyházím všechny staré učebnice a
sešity a já nevím co ještě ze své, k prasknutí přeplněné skříně. Jak
jsem tak vyhazoval, můj zrak spočinul na fialově zbarvené publikaci s
názvem "Diktáty a pravopisná cvičení". Sice nevím co mě k tomu vedlo,
ale já jsem tu knihu otevřel a začal pročítat. No, a právě během
pročítání mne napadl nápad. V té knize se totiž nacházela taková
cvičení, ve kterých bylo vždy několik nesouvisejících vět. A já jsem si
řekl, že z těch nahodilých vět udělám nějaký příběh. Myšlénka byla na
světě a nezbývalo, než ji uskutečnit. Uskutečnil jsem ji tedy.
Výsledek, který je (i když jsem to už několikrát napsal) velmi
žalostný, jste si mohli úplně na začátku přečíst. Barevně odlišené
sekvence slov jsou ony věty ze zmiňované knihy. Ještě pro pořádek
dodám, že se jednalo o cvičení číslo 722.
A ještě něco. Jelikož jste právě všichni seznali, že takovýto
postup při sestavování jakéhokoliv literárního díla je úplně zcestný,
prosím Vás, nepište nic tímto způsobem. Vždy to dopadne HROZNĚ.
Ferda
P.S.: Všechny postavy tohoto příběhu, včetně vypravěče (abyste si, Vy
hovada, náhodou nemysleli, že se mi to všechno přihodilo), jsou
smyšlené.
P.S.2: Protože Vás nemohu ochudit o nějaké to umění, tak jsem pro Vás
přichystal nádherný obrázek s názvem KLADIVO a krátkou pohádku
na dobrou noc.
výheň