--• Bod zlomu •--

     Je  ráno. Paprsky slunce pomalu pronikají do zatuchlého pokoje a marně se
snaží  rozehnat pochmurnou atmosféru. U stolu uprostřed místnosti sedí mladík.
Nejí,  nespí, nemá potřebu chodit ven. Je mu jedno, že si jeho pár přátel dělá
starosti,  co  se  s  ním  děje. Hledí na monitor, prsty se dotýká klávesnice,
ale nepíše. Nemůže. Jeho mysl se neustále obrací k okamžiku, ve kterém se celý
jeho život stal prázdným, beznadějným....zbytečným.

                                    . . .

     Donedávna  byl  mladý,  plný  života  a  nápadů.  Měl spoustu přátel, měl
rodiče,  měl  přítelkyni,  se  kterou  chtěl  prožít  zbytek života. K úplnému
štěstí  mu  chybělo  jenom málo a snad ani to málo ne. Rodiče mu pomáhali, aby
mohl  zůstat  na  škole,  která  ho bavila. Přátelé s ním podnikali výpravy do
přírody,  do hospod, prováděli bláznivé plány. A Ona, Ona nemohla žít bez něj,
stejně  tak  jako  on  si  nedovedl  představit  život  bez Ní. Známost, která
trvala  rok  a  která  se zdála být pevná jako skála, se stala smyslem každého
jeho dnu. Až donedávna...

     Nikdy  by  nevěřil,  že  se  něco  nebo někdo může změnit během jediného,
kratičkého okamžiku. Nebo snad nechtěl věřit, nechtěl si připustit, že by něco
takového  mohlo  potkat  i  jeho.  A  přece.  Zákeřně,  nenápadně, rychle a se
zdrcující  silou  se  něco  prohnalo  jeho životem a spálilo vše, co se spálit
dalo.  Osud  si  někdy  dovede  krutě zažertovat. Týden. Doba, za kterou se ze
silného,  zdravého  člověka  může  stát  troska,  která  není  schopna rozumně
uvažovat  a  která má potíže uvědomit si sama sebe. Onen bod zlomu, který není
možné přejít bez nedozírných následků.

     Před  týdnem  jej zastihla zcela nepřipraveného zpráva, která jej srazila
na  kolena.  Jeho  rodiče  zahynuli  při  automobilové nehodě. Na místě mrtví.
Nevěřícně  kroutil  hlavou a plakal. Nechápal, jak se něco takového mohlo stát
zrovna  jeho  rodičům.  Chodil známými místy a nepoznával je - slzy v očích mu
nedovolovaly  prohlédnout.  Neslyšel  projevy  soustrasti, nenacházel útěchu v
ničem.  Jedině Ona dokázala prolomit temnotu jeho mysli a vrátit jej zpátky do
života  -  na  chvíli.  Ta  chvíle  byla předzvěstí jeho návratu do normálního
života, díky ní se pomalu začínal smiřovat s tím, co se stalo. Ale pak...

     Prázdnota.  Jeho  mozek  odmítal  vnímat  okolní  svět.  Jeho  nitro bylo
roztrháno  do  tisíců  kousků  letících  nekonečnou pustinou. Jeho tělo nebylo
schopno  dalšího  pohybu.  Předzvěst  konce.  Bod  zlomu. Dívka, která mu byla
světlem  v  tmách  jeho duše, jediným pevným bodem, o který se mohl opřít, bez
jediného slůvka rozloučení, útěchy, důvodu nebo čehokoliv jiného, odešla. Rval
si  vlasy,  řval bolestí i nekonečnou nenávistí k životu. Stala se z něj ubohá
napodobenina  člověka, tělo  postrádající  mysl a duši...

                                    . . .

     Beznaděj.  Uplynul  den  a  jeho  tělo se vyčerpaně zhroutilo na zem, aby
načerpalo  nových  sil.  Neklidný spánek, plný útržků jeho dřívějšího života a
nynější  nicoty.  Probuzení.  Jakoby přes neproniknutelnou mlhu k němu doléhal
vnější  svět.  V  jeho mozku se pomalu a bolestivě začal rodit Nápad. Prozatím
malinkatý, ale již dosti významný, aby si našel cestu ke svému uskutečnění...

     Zbytečnost.  Chce  to  jen  sílu.  A  trochu odvahy. Ale půjde to. Pomalu
zapíná  počítač  a  mechanicky  se loguje na Internet. Tam jsou lidé, kteří mu
pomůžou.  Nepřítomně píše dopis, který vystihuje jeho stav. Pomůžou, určitě mu
pomůžou  -  tak jako vždy. Netrvá dlouho a přichází první odpověď. To není to,
na co tu čekal a proto se opět noří do hlubin spánku...

     Pomalu  procitá.  Těžký  příkrov  halící jeho mysl se pomalu zvedá a dává
vyniknout  Nápadu.  Prohledává  odpovědi,  které mu došly. Nápad začíná růst a
dozrávat.  Zbytky  sil  se shromažďují k jeho provedení. Celá jeho osobnost se
upíná  k onomu jedinému bodu, který je ještě schopen vnímat. Nápad. Zkoumá jej
podrobněji.  Obdivuje  jeho  krásu a účelnost, jednoduchost jeho provedení. Je
unešen.  Hnán  nadšením z Nápadu připravuje nezbytné věci. Židle, provaz - tak
nádherně  jednoduché.  Smyčka. V myšlenkách mu probíhá celý jeho život. Škola,
první  polibek,  strýčkova smrt. Pomalu vkládá smyčku kolem krku. Smrt rodičů.
Ona. Přes tvář mu přelétl úsměv kombinovaný s výrazem nenávisti...

     Jeden krok vpřed...



                                                                       Valor

  YGi: Kolik je na světě svobodných holek ?


            výheň