• Planeta naděje •

           Píše  se  rok 2005, na Zemi funguje život, jako po století před
     tím,  většina  národu  žije v míru, některé mezi sebou válčí, lidé se
     milují,  okrádají, zabíjejí, rodí se stále nový a nový obyvatelé a ti
     staří  umírají.  Přírodní  sféra  je stále slabší, ale už její níčení
     není tak rozsáhlé jako v čase předcházejícím. Na světě je vše, jak má
     být nebo spíše, jak tomu bylo po stovky a tisíce let předtím.
           Ve  stejnou  dobu  na  jiné  planetě,  v jiné galaxii žijí také
     myslící  bytosti,  které  níčili  svou  planetu o delší dobu než lidé
     Zemi.  Obyvatelstvo  postrádá  suroviny, kteée jim až do nedavné doby
     poskytovala  jejich  planeta.  Na planetě neexistovaly pohyby vzduchu
     stejně  tak  neexistovaly  tekoucí  řeky a veškerý anorganický pohyb.
     Nebylo  již téměř z čeho vyrábět energii, elektrárny se zastavovali a
     skomírali.   Poslední  zdroje  byly  zapnuty.  Většina  financí  byla
     věnována  na  průzkum  okolních  planet. Tento fatální úbytek energie
     způsobilo  zejména to, že tato planeta se již před několika stoletími
     dostala  z  oběžného  pole  její  mateřské  hvězdy  a  letěla  napříč
     vesmírem.  Musela  tedy  plnit  veškeré  funkce,  které  za  ně kdysy
     splňovala  jejich  hvězda. Obyvatelstvo bylo zoufalé, úplně vyčerpání
     zásob  by  znamenalo  konec  života  na  jejich "Zemi". Proto všichni
     velice  podporovali  výzkum  a účastnili se na masových akcích, které
     měli  za  úkol  dodávat  několik procent do denního rozpočtu energie.
     Jednoho  dne  si  vědci  všimli  planety,  na  které  jsou pro jejich
     obyvatele  vhodné  podmínky  a  která obíha okolo jedné velké hvězdy.
     Protože  to  s  energií vypadalo opravdu né příliš dobře, rozhodli se
     tuto planetu obsadit bez ohledu na její obyvatelstvo.
           Byla  proto  hned  vyslána  raketa  s obsahem oxidu uhelnatého,
     který  měl  za  úkol  zamořit  atmosféru  a vyhubit domorodce. Raketa
     byla  odpálena  a naděje malých bytostí na této planetě žijících opět
     vzrostla.

           S  bolestmi  jsem  otevřel oči. Od pasu nahoru jsem byl olepený
     zaschlou  krví, jež měla pravděpodobně ústí někde na hlavě. Bolelo mě
     celé  tělo  a levá ruka byla bezvládná. Byl jsem špinavý až zesláblý,
     moje  tváře byli vyhublé a ja jen težko vzpomínal, jak hezky zaoblené
     kdysi  byly. Pokusil jsem se posadit, dalo to docela práci, ale úsilí
     se  vyplatilo  a  mohl  jsem i přes chatrné osvětlení pozorovat celou
     rozsáhlou  místnost.  Seděl  jsem na zemi, místnost vzhledem vzdáleně
     připomínala mrazící box, jež jeho majitel propustil před lety všechny
     zaměstnance  a odjel se svou rodinou na hory, kde ho zavalila lavina.
     Toto mrazici monstrum jiŽ pravděpodobně delší dobu nemrazilo, protože
     momentální  teplotu bych odhadl na dvacet stupňů celsia. Na železných
     hácích  se  pohupovaly  zhnilé  kusy  pravděpodobně  hovězího  masa a
     hnilobným  bakteriím  se  úspěšně  dařilo zamořit místnost plišnovými
     výpary.  Dělalo se mi mdlo, a nebyl jsem si jist zda z tohoto silného
     zápachu,  či  z činnosti žaludku, který mě dával jasně najevo, že již
     dlouhou  dobu  nepozřel ani sousto. Chytil jsem se zdi a pokusil jsem
     se  pomalu  postavit. Když jsem nabyl této chatrné pozice, napadlo mě
     co  tu  vlastně  pohledávám. Jediné, na co jsem si matně vzpoměl bylo
     to,  že  jsem  dostal  chuť  na hovězí pečinku a pod nátlakem rodiny,
     zejména  matky  jsem  byl  donucen  vniknout  nepozorovaně  do tohoto
     mrazícího  zařízení a odnést jeden z háků s nebohým zvířetem domu. To
     bylo  asi  tak  vše  na  co  jsem si byl schopný vzpomenout. Co se mi
     přihodilo?  Jak  to že jsem takhle zuboženy a zníčený? Jaktože funkce
     tohoto  celého  komplexu nefunguje? Na žádnou z těchto otázek jsem si
     nedokázal  odpovědět. Dokulhal jsem k zabouchnutým dveřím ustícím ven
     ven  z  boxu.  Jednou rukou jsem chytil masivní kolo, levá ruka stále
     bezvládně  visela  od  ramene  dolů  a já si jen tiše vyčítal že jsem
     matku poslechl. Napjal jsem svali a pokusil jsem se s kolem pootočit.
     Ozvalo  se  zapraskání a kolo se pohnulo. Zatlačil jsem na dveře, ale
     stále  se neotevírali, bylo mi to divné, vzdyť jiná závora, zámek ani
     nic podobného již na dveřích nebylo. Tlačil jsem proto jak jsem mohl,
     abych  je  otevřel.  Dveře  se  opět ani nepohnuli. Zamyslel jsem se,
     vzpomněl  jsem  si  na  háky nanichž viselo prohnilé maso. Přistoupil
     jsem  k  jednomu z háku a zdvyhnutím jsem ho sundal z jedné z tyče na
     kterých  všechny háky visely. Využil jsem prohnilosti masa a trhnutím
     jsem ho oddělil od háku. Poté jsem opět přistoupil ke dveřím a vsunul
     hák  do  stěrbiny.  Začal  jsem  s  ním  ve stěrbině vyklat a páčit a
     posléze  se  dveře  pomalu  se  skřipotem  otevřely. Box byl součástí
     velikého   podzemního  komplexu  spolu  s  továrnou  na  zpracovávání
     hovězího masa a dalšími sklady surovin a živočisných odpadů.

                           ]>> Pokračování příště <<[

                                                              Qwert


          Tento  článek  je  původně  součastí  Fatalit  #1,  které se
          spojily  s  Výhní.  V  tomto  čísle  zatím  nové  články  od
          redaktorů  bývalých  Fatalit  nenajdete,  takže  pro čtenáře
          Výhně uveřejňujeme jen dvě zajímavé povídky v rubrice Lidová
          tvořivost psané původně pro Fatality #1.


  YGi: Nerad budoucnost bez lidí. V roce 2005 mi bude šestadvacet
          a nehodlam se toho nedožít.


            výheň