.,,^o♦☼ M Ě S T A S T R A C H U ☼♦o^,,.
II.
Prudký náraz ho probral a povalil na zem. Než se stačil vzpamatovat
na krku ho zamrazila ledová ocel. Nůž.
"Mám tě ty parchante, dostala sem tě..." šeptal vzrušený hlas. Holka
uvědomil si, do prdele už podruhé během dvou dní udělal chybu která
se platí životem a většinou jí člověk skutečně udělá jen jednou ať to
dopadne jakkoliv. A jemu se dneska povedla znovu. A zrovna holka.
Pak jí poznal. Byla to ta dívka ze včerejšího večera. Vyrazilo mu to
dech. Nemohl pochopit jak se z toho dostala a co víc, podařilo se jí
ho sledovat, najít a překvapit.
"Co chceš?" zeptal se opatrně.
Nůž zatlačil silněji. Cítil jak se mu napínají v křeči svaly na krku
a tepna pulzuje stále rychleji. Druhou rukou ho držela za vlasy.
Nevypadala vyděšeně, ale asi byla. Nedávala na sobě nic znát.
Zatím ji nebral jako vážné nebezpečí, byl přesvědčen, že by jí
zvládl. Určitě. Pak se jí podíval do očí. Polilo ho horko. Husí kůže
mu začala naskakovat po celém těle. Na zátylku se mu usadil strach.
Ty oči. Bylo v nich zoufalství, naprostá beznaděj a smrt. Přišla
zabíjet. Jeho. A chtěla ho zabít pomalu aby cítil a prožil umírání.
Průser byl v tom, že v tomhle stavu to byla schopná dovést do konce.
"Co chci? Ty se ještě ptáš hajzle?" vyhrkla. "Zatáhneš nás do pasti,
shrábneš fůďáky a zdrhneš. Jak dlouho to takhle děláš? Kolik lidí
kvůli tobě pochcípalo? No...? Seš dohodnutej s těma venku...? Nebo
jedeš na vlastní pěst? Aaaa.. jenom pro sebe, proto seš tu zalezlej
jako krysa co..."
"Hej co blbneš, co to kecáš za hova...."
"Drž hubu! Já tě přišla rozkrájet na kousky... ať z toho taky něco
máš...."
Dan horečně přemýšlel, potřeboval získat čas, ale k čemu... Na to aby
se jí zbavil mu stačilo odvést její pozornost; pistoli z pouzdra na
předloktí vyndaval jen málokdy. Většinou jen když zabíjel.
"Okej, dobře, v pohodě mysli si co chceš." začal mluvit. "Ty máš nůž,
fajn. Stejně seš vedle já vás do pasti nezatáhl, to by mojí pověsti
moc neprospělo, už tohle je dost velkej problém....Hele fakt na ty
sráče můžeš narazit úplně všude ve městě. Uznávám, že sem to zvoral,
jo jenže potom bylo pozdě a já kvůli prachům a pár zoufalcům co chtěj
ven o život přijít nehodlám. Chápeš...? Stejně už nebylo komu
pomáhat..."
Nezdálo se, že jeho slova měla sebemenší účinek. Zírala na něj stále
nedůvěřivě a nůž nepolevil v tlaku na krční tepnu. Možná přeci jen
znejistěla, alespoň trochu. Ale i ta malá chvilka nepozornosti mu
stačila. Ozvalo se cvaknutí a v ruce ucítil náraz zbraně. Někdy byl
opravdu rád, že vyměnil většinu svých zásob za tohle inteligentní
pouzdro. Šikovná věcička, kdykoliv potřebujete máte pistoli okamžitě
v ruce a připravenou k použití.
Zaslechla sice ten zvuk, bohužel pro ní už bylo pozdě. Zatlačil
hlavní na její bok a hlavou mu bleskla myšlenka. Stačí pouze
stisknout a má klid. Podíval se jí znovu do očí. Uvědomovala si to.
Oba se vzájemně pozorovali. Vzduch kolem jakoby zhoustl a čas se
skoro zastavil. Téměř nedýchali. Pak něco povolilo.
Ostří zazvonilo o podlahu a ona se zhroutila na zem, otřásajíc se
vzlyky. Dan si oddechl a nechal zmizet pistoli zpátky v pouzdře.
Posadil se a pohlédl na ní, ležela stočená do klubíčka jak malé
štěně. Netušil co říct, nikdy neměl mnoho zkušeností se ženami a už
vůbec ne žádné z podobných situací. Možná měl křičet, že ho mohla
zabít, ale nebyl si jistý zda je to to pravé. Kdyby zabil on jí,
podstatně by si zjednodušil následující chvíle. Netoužil po tom mít
na krku kromě jejího nože i jí samotnou. Takhle mu to stačilo.
"Tak a co budeš dělat dál?" zeptal se. "Hodláš pokračovat v tomhle
divadle nebo sis to rozmyslela?"
Neodpovídala, jen ztichla a pláč se už neozýval. Snad si za ty dva
dny prožila své a tohle byl vrchol stresu a zoufalství, kterým
prošla. Stále schoulená, mlčela.
"Nechceš mi pro začátek říct jak se jmenuješ?" pokračoval Dan
v monologu. "Včera jsem neměl tu čest
být představen své budoucí vražedkyni."
"Anna." ozvala se potichu.
"No konečně. Už jsem se strachoval, žes přišla o řeč."
"Proč si nevystřelil...?"
"Hmmmm.....vážně to chceš vědět? Možná, ze stejného důvodu z jakého
si ty nerozřezala mě. Víš jestli ti to nedošlo mohli jsme to
zvládnout oba, já bych ti touhle hračkou udělal z vnitřností guláš
a ty si asi chtěla udělat se mnou něco podobného. Nebo se pletu?"
"Kvůli tobě jsem přišla o celou rodinu... o všechno co jsem
znala......"
"Tak pozor na mě to neházej, věděli jste moc dobře do čeho jdete
a souhlasili i s možným rizikem. To co se stalo je věc s kterou se
musí počítat, můžeš být ráda, že žiješ..."
"Jo, jasně žiju." začala ironicky. "A co je mi to platný ksakru, když
nemam kam jít. Copak to nechápeš já už nemam vůbec nic...."
"Tak to jsme na tom stejně."
Nic neodpověděla, jen slepě hleděla do země. Vztek jakoby z ní
vyprchával spolu s napětím minulých okamžiků.
"Tak a co si představuješ dál?" zeptal se.
"Dostals zaplaceno za to, že nás odvedeš ven z města. Zatím jsme
stále tady."
"Ty chceš pořád dál?" udiveně na ní zíral. "Po tom všem?"
"Právě proto. A kromě toho mám důvod."
"Důvod? To by mě zajímalo jakej?"
"Myslím, že tobě se zpovídat nemusím." zarazila ho.
"Jestli si opravdu rozhodnutá pokračovat." pokrčil rameny a opřel se
znovu o zeď. "Kdy chceš vyrazit?"
"Hned."
"Fajn tak jdi."
"Prosím? Cos tím myslel?"
"Že tě nehodlám zdržovat."
"No moment ty jdeš se mnou ne?"
"Uhodla nejdu. Jestli ty prachy chceš zpátky..."
"Nechci, můžeš si je narvat do zadku. Jdu sama."
"Tak to máš asi fakt dobrej důvod."
Začala se zvedat z podlahy. Chvíli překvapeně civěl, než mu došlo, že
to myslí vážně.
"No tak, počkej ksakru. Necháš mě aspoň najíst ne? Ještě řekni, že
nemáš ani hlad."
Podívala se na něj a usmála se.
Do háje zase ho dostala uvědomil si v duchu.
Po jídle vyrazili. Pomalu a opatrně.
Caine
.,.> pokračování příště <.,.
YGi: Trocha násilí, když neteče kreF nevadí. Tenhle žánr nežeru,
takže je to na vás.
výheň