+----- ------------- - --------- ----- -+
| |
| |
| |
| |
| |
| |
| |
|
| |
+-----------------------------------------------+
Všichni počítačoví maniaci (mezi něž počítám drtivou většinu Vás,
čtenářů Výhně) si asi teď lámou své kyberhlavy nad tím podivným
nadpisem. Ač to velmi neradi přiznáte, kromě vysedávání u počítače
a vykonávání s tím souvisejících činností, musíte i jíst. Pravda, ve
Vašem případě (Nedivte se, že neustále zdůrazňuji jistou distanci
(vzdálenost (pro ty méně inteligentní)) mezi mnou a Vámi. Já skutečně
nevěnuji počítači veškerou svou použitelnou energii a počítač beru jen
jako zdroj zábavy či jako možnost vybít si své literární či hudební
choutky (viz. Výheň nebo moje všemi odsuzované MODuly)) není potřeba
požívat potravu tak silná jako u ostatní populace, ale přece jen tady
jakýsi náznak stravování je. A právě pro příležitost, že byste pocítili
náhlý záchvat hladu a byli přitom mimo své zatuchlé "pařanské" doupě,
(stejně nepředpokládám, že by se taková souhra náhod někdy mohla
uskutečnit) jsem se rozhodl sepsat své zážitky z návštěvy instituce
zvané KENTUCKY FRIED CHICKEN. Ještě než začnu, dovolte mi malé
odbočení. Chtěl bych velmi poděkovat ReDoxovi za uveřejnění tohoto
článku. V pravidlech Výhně (Výheň má skutečně svá pravidla) je totiž
psáno, že "článek by měl mít něco společného s počítačem" a dále, že
"pokud autor nesplní byť jen jedno pravidlo, jeho výtvor NEBUDE
uveřejněn". Ještě jednou obrovský dík ReDoxovi a ostatním členům Výhně
za to, že byli tak tolerantní, porušili zavedená pravidla a že mnou
vyhotovený text uveřejnili. Doufám, že Vás z předchozích několika vět
neklepla Pepka a jste připraveni k četbě.
V Praze (předpokládám, že jako čtenáři NEJLEPŠÍHO diskmagu se
nejvíce zdržujete v našem NEJLEPŠÍM městě) se nachází hned několik
prodejen KFC. Já (a doufám, že i Vy) se spokojím s popisem pouze jedné
z nich. Objekt se nachází na veledůležitém dopravním uzlu zvaném Anděl.
Je skoro celý prosklen a velmi vhodně umístěn v těsném sousedství Mc
Donaldsu (bohužel neznám správný název). To zřejmě plně vyhovuje
reklamnímu oddělení firmy KFC. Ale ať žije konkurence a ať shnije
Mc Bůček. Po vstupu Vám příjemně zlepší náladu reprodukovaná hudba
z repertoáru jistého M.Jacksona a zaujme Vás otráveně vyhlížející
personál (bohužel jsem se nedozvěděl, zda je jejich vzhled způsoben zde
nabízenými pokrmy). Pokud máte, narozdíl ode mne, ještě dobrý zrak,
můžete si dokonce přečíst, prohlédnout, pročichat a málem i poslechnout
zdejší nabídku (jak jste si jistě povšimli, multimediální show se
neomezuje jen na počítače). Samozřejmě, že u příslušných názvů
s obrázky je uvedena i cena. Nevlastníte-li alespoň 50 Kč, můžete
s klidným svědomím odejít pryč, protože za nižší obnos stejně hlad
neukojíte. Ale jako správným pařanům se Vám peněženka přímo nadouvá,
a tak neodoláte a dychtivě sdělíte usměvavé slečně (ten úsměv stejně
není přirozený, skrývá se za ním vidina velkého výdělku, týden tvrdého
tréninku a šéf s ostře nabytou brokovnicí), čeho se Váš mlsný jazýček
dožaduje. Po několika krátkých vteřinách na připravený tác přistane
několik ubrousků, třístránkový dokument, který Vás láká k navštívení
koncertu jistého M.Jacksona (já nevím, ale oni jsou snad s tím jistým
M.Jacksonem domluvení) a Vámi požadované pochoutky. Pak už jen ulevíte
váčku na peníze a můžete vesele odhopkat k volnému stolku.
Ještě před zahájením konzumace zjistíte, že Vám pozapomněli dát
příbor. Ale nedivte se, v celém vyspělém světě a hlavně v Americe se
stává stále větší módou jíst rukama. No co, alespoň při výdeji nápojů
se drží starých zvyklostí a nenutí Vás nastavovat dlaně. Ba i slámky
k usrkávání se dočkáte. Dalším zpestřením stolování je problém, jak se
dostat do sáčku s Tatarskou omáčkou (TM). Vyřešení tohoto hlavolamu mi
trvalo zhruba deset minut a ani poté jsem nevěděl jak Tatarskou omáčku
(TM) použít. Hlava mi úplně třeštila při rozhodování, zda mám obsah
sáčku vypít, či snad v něm hranolky namáčet, nebo jestli mám omáčku do
hranolek vylít. Zvítězila varianta poslední. Omáčka se hezky
rozpleskala do papírového pytlíku s hranolky a já započal s jedením.
Ale pozor na to! Ze začátku je konzumace sice příjemná, jakmile se však
dostanete do větší hloubky (v sáčku samozřejmě), na rukou se Vám začne
usazovat kluzká hmota. Jedná se o nalitou tatarku smíšenou s hranolky,
které mezitím stačila rozpustit. Na základě této zkušenosti Vám tedy
doporučuji onu bílou, polotekutou dobrotu vypít. Když dojíte, dopijete
a rukama vstřebáte veškeré pokrmy a nápoje, jež jste si zakoupili,
nezbývá, než roztrhat reklamu na Jacksona a urychleně jídelnu KFC
opustit. Na tomto místě Vás obšťastním ještě několika radami. Tác
neuklízejte, v prostorech prodejny neustále krouží jakýsi posluha
v červeném mundúru, a tak je zbytečné ulehčovat mu život. Dále Vám
doporučuji dojít si do suterénu na WC, protože s rukama od tatarky
a mastnoty byste si na veřejnosti mohli připadat trapně. Tak, to by
byly výše avizované rady a já vypotím poslední, vše shrnující odstavec.
Kentucky Fried Chicken je, jak jsem na vlastní kůži (to myslím
úplně doslova) zjistil, přinejmenším rovnou konkurencí Mc Donaldsu.
Ceny jsou stejné, řekl bych, že i trochu vyšší, kultura stolování ještě
horší, obsluha otrávenější, prostředí je stejně komerční, no prostě:
Amerika!
Ferda
Rada: Pokud se někdy rozhodnete vstoupit na půdu KFC, čiňte tak pouze
při pocitu blízké SMRTI hladem.
P.S.: I když si mohl někdo myslet opak, autor NENÍ přívržencem firmy
Mc Donalds.
výheň