Tento článek mi poslal GOnDaR společně s dopisem z Anglie.
Bohužel to nebylo po internetu, ale normální poštou (aspoň, že
letecky :-) ). A já jsem byl tak ochotný, že jsem to celé přepsal z
papírů do compa. Možná tam je něco málo překlepů, ale věřte, že
přepisování není nikterak zábavná činnost, takže se předem omlouvám.
Jestli si říkáte co dělá GOnDaR v Anglii, tak vám to napoví
následující článek.
Devil ZK
↓ Déšť z Mlhavé Anglie ↓
Sedím ve svém podkrovním pokojíčku, ručička na hodinách se líně
přehoupla přes sedmou hodinu večerní. Kdesi v hloubi domu hospodyňka
uklízí nádobí. Anglicky si prozpěvuje do noty klavíru, jehož syté
tóny se šíří domem. Prostá lampička září do temnoty pokoje a její
světlo dopadá na rozházené oblečení, neposlušně se otevírající
sportovní tašky a zatím poměrně úhledně ustlanou postel, na které
píšu. Očima zkoumám postupně každou stěnu malého pokoje, ale výsledek
je už lepší - zdi přede mnou neuhýbají jako ráno, vysmívajíc se mému
marnému úsilí. Daň předešlé noci.
Není to tím, že bych trpěl pocitem, že do další Výhně mám
sepsáno žalostně málo článků. Jenom je čas. Alespoň do půl desáté.
Znovu kontroluji hodiny a zjišťuji, že ručička se o mnoho nepohnula.
Na nočním stolku leží krátký homework a právě dočtená kniha.
Znechuceně jí zahrabávám až na dno tašky. Ten horor - žánr který
nesnáším - mi moc nálady nepřidal. Už před několika dny jsem
rezignoval na nápad, napsat zde v Anglii něco o hrách. Snad jenom
reklamní billboard na hru Resident Evil - vana plná krve,
odkapávající přes okraj boardu. A hlavně - tenhle měsíc trávím bez
techniky, když nepočítám tu věc s dýchavičným Pentiem v útrobách
a zoufale se točící jednorychlostní CD-ROMku.
Pořád ještě netušíte o čem tenhle článek bude? Dezertoval jsem
z Prahy do Anglie na měsíční jazykový kurs a teď se pokusím nastínit
zdejší život, hlavně styl života pro ty, kteří by se rozhodli stejně.
Takže teď už můžou přestat číst ti, které by něco takového jako
opustit svou rodnou zem ani ve snu nenapadlo. Chcete ale umět víc
anglicky - je to nejlepší volba. (Fuj, mám takovej divnej pocit, ale
to je z toho psychologickýho hororu od mně neznámého autora Johna
Christophera, který jsme před chvílí dočetl. Jestli tedy znáte
Posedlí, víte o čem mluvím. Bohužel, díky tomu bude celé to povídání
trochu depresivní a trochu divné, jako mnoho věcí v životě.)
Praha je sto kilometrů za mými zády a počasí jakoby vědělo, že
jedu do Mlhavé Anglie - kapky se otírají o sklo autobusu a beznadějně
zatažená obloha se táhne od obzoru k obzoru. Autobus je skoro
prázdný, roztroušeno v něm je asi šestnáct lidí. Moje předposlední
místo od zadu je ale pohodlné, jako všechna - naštěstí to není
Karosa. Letmo přelétnu po dívce, která jede údajně do stejného místa
jako já - tedy Eastbourne. Jenomže ta nedělá nic jiného, než že čte
stranu po straně v česko - anglickém slovníku. Nakonec jede do
Hastings. Znuděně se dívám na mizící domy neznámých vesniček a na
nepolevující šeď zamračené oblohy. Na odpočívadle se dávám do řeči
s dvojicí dívek - jedou do Londýna jako .... . Postupně zdoláváme
jejich krabičku cigaret (jsem tzv. "společenský kuřák") a cesta
ubíhá.
A pak se ani nenaděju a ubíhají dny. Již podruhé mám štěstí
s hostitelskou rodinou - otec typický sir a příjemná paní ve
středních letech. Jejich jednadvacetiletá dcera je nafoukaná a její
patnáctiletá dcera pravý opak. O nohy se mi každé ráno otírají jejich
dva celkem přítulní psíci a překvapivě jedna kočka. Konzumuji toasty
a občasně cornflakes a dny běží.
Já jsem ale slíbil nějaké rady pro ty, kteří mají v plánu teď
nebo někdy v budoucnosti sem vyrazit na studia. V tomto směru
nejdůležitější - škola. Tak ta opravdu nemá chybu. Výuka je maximálně
příjemná, žádné musíš, prostě když nechceš, do školy ani nepřijdeš.
Využívá se to minimálně. V mém typu kursu jsou čtyři hodiny plus
dobrovolný zájmový předmět. K dispozici je "multimediální učebna",
zahrnující ono Pentium, kazeťáky a všechno, co potřebujete
k samostudiu. Mezi hodinami jsou hodně dlouhé přestávky a ony sami
sestávají hlavně z konverzace a praktických použití - třeba dneska
jsem popisoval blbcovi, jak zavázat tkaničku - zkuste si to jenom
v češtině (opravdu praktické použití :-) ) !
Druhá stejně důležitá věc je zdejší prostředí, prostě život
tady. Někomu to bude znít báječně (zvláště určitým jedincům z naší
třídy [koho tím jako myslí? - Devil]) , někomu pohoršlivě (abstinent
ReDox?), ale zdejší večery sestávají z klubů, hospůdek a někdy
diskoték. A když říkám večery, myslím každý večer - takže ráno
vstávat v půl osmé do školy (to je jenom můj případ abych se dostal
do koupelny - jinak škola začíná až v 9.15 [musím počítat půl hodiny
pěšky]). A když jste na tom ráno opravdu špatně (jako já), do školy
nejdete (ale já tam šel a hádejte, kde jsem trávil přestávky :-)
) - - tento život si v Praze představit NEDOKÁŽU. Tam je na to přesně
vyhrazen pátek, někdy sobota. Ale kdo jde večer do hospody, když je
příští den škola? (les obličejů, nesouhlasně se mračících - dobře,
ale já teda ne!) Ale všeho s mírou, i když je to, podle mě, věc
stejně důležitá jako škola - protože o běžných věcech musíte mluvit
anglicky. takže se tam chodí kvůli mluvení, ne kvůli pivu - a to je
dobře.
Další věc - do Anglie jeďte sami. Když se tu na někoho vážete
projeví se naprosto naplno ponorková nemoc - vidět se každý den,
skoro každou minutu. Na druhou stranu se zde seznámíte se spoustou
nových lidí a jistě si pak vyberete, se kterými vás baví trávit
večery. Momentálně jsou v Eastbourne jen tři Češi, kromě mě, z toho
jedna asi čtyřicetiletá paní (takže jsem jí viděl jen jednou, první
den). Jste tedy opravdu nucen mluvit anglicky a když vás to už nebaví
pokecáte s Čechy. Potkáte tady mnoho národností - Švýcarsko, Norsko,
Polsko, Island, Španělsko a .... Japonce. Strašně Japonců. Já jsem
v životě tolik Japonců či Korejců nebo Číňanů neviděl - ještě že to
je moje oblíbená rasa. Včera jsem měli prohlídku onoho Learning
Centre nebo multimediální učebny a bylo tam plno Japonců. Tak jsme
s kámošem pustili z nějakýho cédéčka dokument o bombardování Hirošimi
a Nagasaki, repráky vytočili naplno a dali to, aby to šlo dokola
a odešli - nechutně černej humor. Tam to nikdo asi neuměl
vypnout, tak to tam možná běží do teď.
Teď něco k jídlu. K snídani jsou pochopitelně toasty s džemem
a cornflakesy, které od té doby nejím. V rodině je pak až večeře.
Takže oběd si musíte obstarat sami - já si kupuju sendvič a plechovku
Coly a je to asi za dvě libry. Určitě se nebojte, že tady přiberete.
Pak je tady člověk, kterému se říká Dave Organizátor (Dave the
Organiser) a ten pořádá pro studenty různé akce - výlety, divadla,
sporty. Mimochodem, je sedm dní ženatý a byl na svatební cestě
v Praze.
Hmmm, už mě nic nenapadá, snad jenom to, že už se snad nestane,
abych minulý čas od make napsal maked. Ale mnohem, opravdu mnohem
více se tady zdokonalíte v mluvení než v gramatice - potřeboval bych
to spíše naopak.
Takže se loučím z Mlhavé Anglie, balím to do obálky a posílám
do Prahy.
Bye
GOnDaR
výheň