.,,^o♦☼ M Ě S T A S T R A C H U ☼♦o^,,.
Kap - kap...Dan prudce otevřel oči, kap...další kapka se mu
rozstříkla na čele a pomalu stékala přes oko za ostatními. Povzdechl
si a převalil se na bok, z dosahu padající vody. Plác. Přesně za krk,
tentokrát odjinud. Dan se zhluboka nadechl, posadil se a rozhlédl po
zšeřelé místnosti. Ležel v rohu na hromadě papírů, přikrytý jen svou
tenkou cestovní dekou, vymlácenými okny dovnitř táhlo a děravou
střechou zatékalo. A ještě jemu za krk. Náladu měl mizernou.
Schoval se tady včera večer, několik hodin po tom co je přepadli.
Vyváděl z města pětičlennou rodinu, byl totiž skaut - vyvaděč. Muž
a žena asi manželé se dvěma menšími chlapci a přibližně
devatenáctiletou dívkou, nejspíš dcerou. Bylo mu to jedno, hlavně že
dostal zaplaceno. Jejich společnost mu sice vůbec nesedla, ale jíst
potřeboval. Žena byla vyděšená k smrti, její muž se snažil vypadat
přehnaně sebevědomě. Moc mu to nešlo, stále se nejistě rozhlížel
kolem. Chlapci si zřejmě mysleli, že jedou na nedělní výlet a dívka
se trochu zmateně držela zpátky. Naštěstí platili dobře, poctivými
fůďáky, které mohl vyměnit v jakékoliv potravinové bance. Kdyby na
nějakou narazil.
Sám se domníval, že by pro ně bylo lepší kdyby zůstali zalezlí
v podzemní stanici s ostatními lidmi, ale ani tam už nebylo skoro co
jíst a tak se čím dál víc podzemňáků rozhodovalo žít v pustinách mimo
město. Vše co od nich dostal pro ně muselo znamenat mnoho dní hladu
a šetření, přesto mu na tom nezáleželo, bylo to jejich svobodné
rozhodnutí zaplatit si skauta a odejít za vidinou lepší budoucnosti.
Nesnažil se jim vysvětlit jak to venku ve skutečnosti vypadá, nechtěl
je odradit a přijít zkrátka. Stejně by mu nevěřili, nikdy mu
nevěřili, žádný z nich, všichni kteří prchali z města na to museli
přijít sami.
A pak se mnozí vraceli zpátky, protože nezvládali divokou a zoufalou
prázdnotu za hranicemi svých uzavřených obzorů. Většina z nich se
cestou stala obětí streeterů. Přestože venku se dalo sehnat jídlo
docela dobře, nezvládali to, už byli příliš dlouho zalezlí v zemi.
Nic z toho nebyl Danův problém. On měl na starosti pouze v rámci
vlastních možností dostat ty lidi bezpečně mimo město, samozřejmě
zbytečně by život pro nikoho z nich neriskoval.
Žil samotářsky, narodil se sice jako podzemňák, ale jeho otec byl
skaut a tak velmi brzy převládly zděděné vlastnosti a krátce po smrti
své matky odešel do pustin. Hledat otce. Nenašel ho, párkrát však
narazil na jiné lidi a došlo mu co se asi stalo. Pak se vrátil do
města. Do stanic už nechtěl měl jich dost pro zbytek života, netoužil
živořit ve špíně a pachu podzemních tunelů, tak zůstal jako vyvaděč.
Nejlepší to sice nebylo, ale podzemňáků co chtěli ven se našlo
vždycky dost. S trochou štěstí šlo žít.
Byla tu však spousta jiných nebezpečí, pouliční gangy bojovníků
říkajících si streeteři a spousty jim podobných. A právě na ně včera
narazili. Všechno proběhlo rychleji než aby stačil účinně zareagovat.
Věděl jen, že to byla jeho chyba. Měl věnovat pozornost i detailům,
zdánlivým drobnostem na nichž jindy nezáleželo. Tady venku však šlo
o život a tak nesměl nic přehlédnout, přesto to udělal. Nebyl dost
opatrný, nesl jistou míru zodpovědnosti za ty lidi, i když mu byli
lhostejní.
Jakmile vyšli na povrch tak se vydali na sever, procházeli ruinami
kde ulice lemovaly rozpadající se domy, zříceniny obchodních center
zbytky velkolepé minulosti lidstva. Ale o tom Dan neměl ani potuchy,
narodil se, vyrostl v tomhle světě a nedokázal si představit nic
jiného.
Dostali se skoro až k začátku pustiny. Pak zazněl osamocený výstřel
a ten muž odletěl asi dva metry, narazil do zdi a dost nechápavě
zíral na ránu zející mu v prsou. Další výstřel mu utrhl hlavu
a rozmázl jí jako nepovedenou grafity po stěně. Dan na nic nečekal
a reflexivně proskočil oknem nejbližší budovy.
Ona začala hystericky řvát, pak se strhlo peklo a křik zanikl hlukem
zbraní. Torzo těla dopadlo na rám okna pod kterým ležel. Zkrvavený
pahýl její ruky se mu otřel o obličej. Chtělo se mu zvracet.
Streeteři neberou zajatce. Tady už nebyl nikomu co platný. Teď musel
myslet na sebe.
Rychlým pohledem zkontroloval situaci venku. Zmatek. Kolem
pobíhalo několik mužů a bezhlavě střílelo. Jedna z kulek hvízdla
kousek od ucha a odstříkla omítku na zdi za ním. Skrčil se zpět.
Prudce nadechl a vyrazil ke dveřím místnosti. Ocitl se v temné chodbě
uvnitř domu. Schody vzhůru, kolem nich k zadnímu východu do další
ulice. Zastavil se a čekal.
Z pokoje zazněla rána. Spěšné kroky mířící ke dveřím. Na pistoli
nebyl čas a stejně na sebe nechtěl upozorňovat zbytečnou střelbou.
Nechal tedy do ruky vklouznout rukojeť meče. Doufal, že ten uvnitř
bude sám.
Zahlédl stín a sekl. Mířil na krk a také jej zasáhl. Muž vytřeštil
oči a otevřel ústa, ale místo slov se mu z nich vyřinula krev. Pomalu
se hroutil k zemi svíraje si oběma rukama ránu, jakoby chtěl zastavit
proud rudé tekutiny.
Dan zamířil k zadnímu východu, všiml si sice nábojů a křečovitě
svírané brokovnice, ale svůj život měl radši. Ven, opatrně. Ne tady
ještě nejsou, uvědomil si. Za ním se ozvalo pár přidušených nadávek.
Hledal další cestu, když jeho pohled padl na poklop kanálu v prachu
před ním. Kanalizace - stoky. Slyšel, že tam se ani streeteři
neodvažují, jemu nic jiného nezbývalo.
Mříž byla těžká a hned jak za ním zapadla uslyšel nad sebou dupot
několika lidí a spoustu dalších nadávek. Slezl po žebříku do
prostorného tunelu, voda mu dosahovala skoro ke kolenům, jedním
směrem vedl na západ a druhá strana se stáčela k jihovýchodu.
Rozhodl se pro západ, snad cestou nepotká žádného z odporných
obyvatel kanálů, ať už to byly obrovské krysy nebo tajemní duchové.
Netoužil ani po jedněch.
Asi po hodině cesty si byl téměř jistý, nikdo ho nesledoval, opravdu
to dokázal. Jedním z četných průlezů nad sebou vylezl zpátky na
povrch. Byl v kanálech teprve podruhé v životě a nic se mu nestalo,
nenarazil za celou dobu na žádného tvora. Pomalu přestával věřit
hrůzným legendám, které se o nich vyprávěly.
Poznal severozápadní okraj města a byl rád, když nenašel stopy po
něčí přítomnosti. Na noc se ukryl v jedné z polorozpadlých,
opuštěných barabizen. Usnul rychle vyčerpáním.
Teď ho probudil déšť zatékající střechou, tedy tím co ze střechy
zbylo. Na včerejší události moc nemyslel, patřily minulosti a jako
všichni ostatní Dan žil jen pro jeden den, jedním okamžikem,
přítomností.
Pomalu vstal, protáhl se a otřásl zimou. Sebral ze země přikrývku
a zabalil se do ní, pak ho napadlo, že by si mohl udělat oheň, ale
když uviděl promáčené dřevo ze zbytků nábytku, raději to zavrhl. To
už mohl rovnou vykřičet tady jsem. Sedl si zpátky na zem a zády se
opřel o zeď. Z batohu vyndal nějaké jídlo a začal ho okusovat.
Pomalu na něj opět doléhala únava, ruka s jídlem mu poklesla, víčka
se zachvěla a znovu usnul.
Venku se mihla postava. Zpoza rozbitých dveří nahlédla dovnitř.
V sevřené pěsti se jí zaleskl nůž. Pak skočila.
Caine
.,.> pokračování příště <.,.
výheň