• Cesta na Východ •

     Dnes  nadešel ten  velký Den.   Dnes mě  Rada měla  uznat plnoprávným
     bojovníkem a měl  jsem se konečně stát členem  Rady. Avšak ještě před
     uznámím mne čeká Zkouška. Její pravidla jsou tvrdá. Přeci jenom stojí
     za to zkusit štěstí jako jiní předtím. Od rána jsem nervozní. Zkoušku
     neskládám sám.  Ve družině se  mnou ještě půjde  Erwin, elf, jenž  se
     zabývá  čarodějným  uměním,  Darin,  trpaslík,  který  se jako jediný
     z Mladších dokáže poměřit  se mnou v souboji. A  nemohu zapomenout na
     Golfa. Nikdo  ho neznal, než se  dostavil ke Zkoušce, já  sám si však
     vzpomínám,  že do  vesnice přišel  s psanci,  pronásledovanými Černým
     Mágem. Byl snad jediný z uprchlíků, kdo přežil.
     Pomalu padá  večer. Obyvatelé vesnice  se začali pomalu  shromažďovat
     před  Svatyní.  Se  západem  slunce  za  obzor  přichází kněží. Dveře
     Svatyně  se otevírají  a vcházíme  dovnitř. Polozborcené  zdi sálu mě
     překvapily.  Jsem zde  dnes poprvé  a spíše  než ruiny  jsem očekával
     zlato a diamanty.  Kněží nás vedou po několika  železných schodech do
     podzemí. Velký sál, plný sloupů  a nápisů neznámými runami je zakrytý
     neproniknutelným závojem šera. V tom tmu protne silný paprsek světla.
     A další. Více  a více světla  zaplňuje sál. Světlo  vychází z velkého
     počtu křišťálových trubic u stropu.  Nyní vidím poprvé celou Svatyni.
     Tyrkysové dlaždice na stěnách a sloupech, pravidelné vzory dlaždic na
     podlaze, runy, které vyzařují ostré světlo i neznámé mapy po stěnách,
     to vše vzbuzuje okázalý respekt.  Dívám se směrem k naší budoucnosti,
     k páru  šachet, které  určí náš  osud. Většina  dobrodruhů, kteří  se
     vydali západním směrem  se vrátila. Co je na východ,  to ví jen bozi.
     Los dnes rozhodne, kam půjde naše družina.
     Začíná obřad. Vrchní kněží zaklíná, žehná  a dělá vše pro úspěch naší
     cesty.  Sám se  na obřad  příliš nesoustředím.  Jsem příliš rozrušen.
     Nakonec nám dává napít nějaké lektvary. Přestávám vnímat okolní svět.
     "Vstávej !"  utrhuje se na mne  Darin, "podívej se jak  rozhodl los."
     Uvědomil jsem si, že otevřená jsou východní vrata.  Bolela mne hlava.
     Zřejmě  nás  uspali nějakými lektvary. Východ.  Nezbývá nic, než jít.
     Erwin již  také vstává. Zjišťujeme  jaké prostředky máme  k překonání
     číhajících nebezpečí. Kněží nám každému ponechali jednu zbraň. Já mám
     svůj  Astr, meč  se skřetobijnou   mocí, Darin  si připravuje  k boji
     sekeru a zdobený štít. Erwin je beze zbraně, musí mu posloužit kouzla
     a dřevěná  hůl. Golf  vytáhl krátkou  zahnutou dýku  a okolo  pasu si
     omotává  nějakou smyčku.  Zahlédl jsem  na dýce  stopy krve a začínám
     tušit co je vlastně zač. Něco mi ale napovídá, že taktní bude pomlčet
     a udržet si s ním přátelství.
      Vcházíme  do tunelu.  Jdu první.  Hned za  mnou Erwin  s Golfem a na
     konci družiny Darin,  hlídající záda družiny. Astr mám  za pasem a do
     ruky  jsem si  vzal pochodeň.  Kněží nám  zanechali pět pochodní, vak
     a zásoby na  dva dni. Jdeme pomalu  vpřed. Místy se pod sutí objevují
     koleje, asi  nějakého starého dolu.  Po hodině cesty  světlo pochodně
     dopadlo  na nějakou  klec. Před  ní  a  v ní  leží několik  seschlých
     koster.  Pancíř jedné  z nich  vypadá jako  brnění Jarina,  bojovníka
     který se  z cesty nevrátil.  "Nesmíme rušit klid  mrtvých, nechte vše
     ležet,"  říká Erwin,  avšak kapánek  pozdě. Na  Golfa, prohlížejícího
     zlatou dýku vztáhla  jedna z mrtvol ruku. Během  okamžiku se vysmekl,
     ale  probudil další  dvě kostry.  Další chvilka  a proti naší družině
     stálo  šest koster  s meči  a kladivy.  Erwin vyřkl nějaké zaklínadlo
     a záblesk  oslnil  na  tmu  navyklé  tvory.  Jen  jedna  rána stačila
     a kostra  se skácela  k zemi.  Astr se  jak mohl  činil. A Darin také
     nezůstával  příliš  pozadu.  Než  se  vzpamatovaly  z  účinku kouzla,
     přestaly se  hýbat čtyři. Dorin  rozpoltil lebku další  a poslední se
     již našemu společnému  útoku neubránila. Golf stál v  pozadí a neřekl
     ani  slova. Nedivím  se, že  mlčel. Teď,  po  souboji  odpočíváme. Je
     vidět, že pokud projdeme klecí, ocitneme se venku, na slunci.
     "Můžeme  to zkusit  projít," říká  Darin, se  sebevědomím nabytým  ve
     vítězném boji, "máme na to sílu."
     "Ne, to nemůžeme riskovat," myslí si naopak Erwin, obávající se spíše
     pasti, než nepřátelské družiny. Já s ním souhlasím. Otočil jsem se ke
     Golfovi, ale on nebyl na svém místě. Přesněji řečeno zmizel úplně.
     "Haló, pojďte,  je to bezpečné,"  ozvalo se z  klece Golfovým hlasem.
     A Golf tam stál,  skloněný a špinavý a v ruce  třímal něco, co velice
     připomínalo  páčidlo. Teď  nám již  bylo  vše  jasné, on  je z  cechu
     zlodějského.
     Došli jsme až k němu. Prohlížel  si nějaký mechanismus. Byl to dlouhý
     válec a  na několika místech  se ho dotýkala  chapadla z neživé,  ale
     podivné hmoty. Zloděj nás tedy provedl bezpečně klecí.
     Během našeho  odpočinku však bylo slunce  zahaleno těžkou mlhou. Přes
     mlhu jsme rozpoznali, že koleje, na kterých byla upevněna klec, vedou
     dále po  mostě. Most byl  mistrnou prací. Byl  celý ze železa  a jeho
     tvůrce byl  dobrý kovář. Pod  mostem byly jakési  svatyně. Údolí bylo
     zaplněno troskami podivných staveb, nádržemi a zbytky starých zahrad.
     "K zemi,"  vykřikl najednou trpaslík.  Uposlechli jsme. Tichem  mrtvé
     krajiny  se najednou  rozlehlo vrzání.  A znovu.  Stále a  pravidelné
     vrzání. A z mlhy pod mostem  se vynořil ohromný obr. Dělal čest svému
     rodu.  Byl  vysoký  čtyři  a  půl  sáhu  a  celý  ze železa. Náhle se
     zastavil.  Otočil se  na nás.  Z pod  podivné helmy  se na nás dívaly
     neexistující  oči. Pronesl  něco cizí  řečí. Asi  zaklínadlo, protože
     v dalším  okamžiku se  mu zvedla  pravá  ruka  a začaly  z ní  šlehat
     plameny. Těžký zvuk nárazů tisíce  kladiv se začal rozléhat krajinou.
     Přestože plameny na nás nedosáhly, most v našem okolí se začal pomalu
     bortit.  Cítili jsme   vzduch zvířený  prolétávaním jeho  zaklínadla.
     Náhle rámus ustal. Erwin toho využil a seslal okamžitě blesk na obra.
     Blesk  dopadl na  ruku, ozval  se výbuch  a obr  se zahalil do kouře.
     Chtěli jsme utéct zpět do jeskyně, ale když jsem se otočil,naskytl se
     mi  hrozný pohled.  Obr, teď  již  jen  s jednou  rukou se  vypotácel
     z kouře, zvedl  ruku co mu zbyla  a směrem k nám  z ní vylétla ohnivá
     koule. Tak tak jsme vskočili do  tunelu, avšak při průchodu klecí nás
     koule dostihla a vybuchla. Omráčila nás,  cítil jsem však, že se klec
     dala do pohybu. A to také bylo to poslední co jsem cítil...
     Probral jsem se.  Byli jsme všichni čtyři zavření  v nějaké kobce. Ta
     se  silně nakláněla.  Stěny byly  železné. Dveřmi,  taktéž železnými,
     prosvítalo dovnitř nějaké bledé světlo. Trpaslík se podíval ven. Něco
     nás veze  nějakým tunelem. V tom  jsem to zaslechl. Zapraskání.  A ze
     mříže  ve stropu  se ozval  znovu obrův  hlas. Místnost se zastavila.
     Světlo zhaslo.  Hlas mluvil dál.  Blízko zasyčela pára,  ucítili jsme
     znovu  pohyb.  Avšak  jiný  než  předtím.  Kobka,  ve které jsme byli
     zavření se nyní pohybovala dále. Hlas nepřestával.
     Ucítili jsme měkký náraz. Venku se opět rozsvítilo světlo a ozvaly se
     jiné hlasy.  Řeč však byla  podobná té obrově.  Náhle se  celá  kobka
     s mohutným  rachotem zřítila.  Slyšeli jsme  praskání železných  tyčí
     a výkřik hrůzy. Obrův hlas zmlkl v půlce slova. Světlo zhaslo...
     ...  Jednotvárné  zvuky  dopadu  kladiva.  Poslouchali  jsme  je snad
     hodinu.  Náhle  do  okénka  posvítil  jakýsi  bílý  paprsek. Erwin už
     nevydržel  déle čekat  a vykřikl:  " Tady!  " Odpověděly  nám jen ony
     hlasy, jimž  nebylo rozumět. Avšak  rychlost dopadu kladiv  se značně
     zvýšila.  Přimísily se  i zvuky  jiných nástrojů  a i některé neznámé
     tóny.  Náhle dveřmi  kobky pronikl  oheň. Začal  se pomalu  pohybovat
     a vyřezávat  v  železe  otvor.  "Jaké  kouzlo,"  vydechl elf, zatímco
     trpaslík si připravoval válečnou sekeru.
     Konečně  se otvor  otevřel. Oslepila  nás bílá  záře. Z ní vystoupili
     podivné  bytosti. Tlustá  stříbřitá těla,  hlava bez  tváře, hluboké,
     černé  hranaté  oči,  vše  bylo  nepřirozené  a  chladné.  Stáli jsme
     a čekali, co udělají. Jeden z nich držel v ruce černé žezlo. Zvedl ho
     a začalo oranžově svítit. Darin se napřáhl, Erwin začal mumlat obraná
     zaklínadla.  Světlo na  žezle zezelenalo.  Mezi cizinci  to zašumělo.
     Náhle si začali sundavat hlavy.  Ne, nesundavali si hlavy, jen helmy,
     které spolu  s podivným brněním kryly  jejich těla. A pod  helmami se
     oběvily hlavy  - lidské hlavy. Byli  to lidé jako já.  A netvářili se
     vůbec nebezpečně.
     Promluvili. Slova, stejně neznámá, jako ti lidé, byla pronesena spíše
     jako otázka, než  jako hrozba. Ani v jejich  očích jsme  neshledávali
     nepřátelských  úmyslů.  Ustoupili  a  pokynuli  rukama  k  otvoru  ve
     dveřích. Vyšli jsme ven. Ocitli jsme se v kruhové místnosti. Na jedné
     zdi byl  vidět znak slunce, majícího  tři paprsky, doprovázený jakými
     si runami. Runy  byly na první pohled podobné  těm ze Svatyně. Otočil
     jsem se  a instinktivně ustoupil o  krok. Kobka, ze které  jsme vyšli
     byla přímo  v pařátech obra.  Nyní mrtvý ležel  a po jeho  těle stále
     pobíhaly blesky.  Pohlédl jsem vzhůru.  Stáli jsme v  nejnižším patře
     nějaké věže, která se zvedala k nebesům.
     "Člověče,"  ozval se  hlas nejstaršího  z cizinců,  "otoč se." Otočil
     jsem se a  pohlédl na něj tázavě. "Ano,  tebe myslím," pronesl znovu,
     "rozumíš mi?"
     Jeho  řeč nebyla  čistá, mluvil  s podivným  přízvukem, ale  správně.
     "Ano," odvětil jsem klidně, "rozumím."
     "Vzpomínám  si, že  před léty  se vaše  řeč používala na celém světě,
     " pokračoval  lámaně,"  a  tehdy  jsem  se  ji  naučil," dokončil své
     vysvětlení.
     "Kdo  jsi  a  co  chceš,"  zeptal   jsem  se  rovnou.  Má  otázka  ho
     nezaskočila, dá se říci, že ji očekával.
     "Jsem Philip, vůdce Přeživších," odpověděl.
     "Přeživších co?" ptal jsem se dál.
     "Třetí Velké Války." Slýchal jsem o ní v mládí. Říká se, že způsobila
     příchod nových ras a dala Zemi magii.
     Rázným posunkem  zamezil další otázky. "Pojďte  za mnou," prohlásil,
     skrývaje pohnutí, způsobené naším  rozhovorem. Stěna s obrazem slunce
     se  rozestoupila   vstoupili  jsme  do   dlouhé  chodby,  osvětlované
     kouzelnými  nečadícími  loučemi.  Nakonci této chodby byly dveře, jež
     přestože  byly  průhledné,  nešly  projít.  Nejstarší  vytáhl  nějaký
     talisman, snad  hrací kartu, a  protáhl ho otvorem  ve zdi. Dveře  se
     pomalu  otevřely. Vstoupili  jsme do  úzké chodby.  Levá, bílá  stěna
     silně zářila, pravá byla temná jako noc.
     "Jděte po jednom," přikázal nejstarší, a potom ve svém jazyce odvolal
     ostatní.  Úplně jsem  se zhrozil.  Na černé  stěně se oběvilo několik
     koster.Chtěl jsem se na ně vrhnout, ale zjistil jsem, že to jsou naše
     obrazy. Mají i  stejné zbraně, jen jim podivně  červeně  svítí. Takto
     jsme prošli až do ohromného sálu, kde stál na zemi  železný drak. 
     Pobíhalo okolo  něj mnoho lidí a  nosili něco do jeho  útrob. My jsme
     stáli v malé kukani u stropu a všechen ten mumraj sledovali. Náhle se
     naše  kukaň dala  do pohybu.  Začala padat.  Ještě jsem ani nevykřikl
     a pád se začal  zpomalovat. Ve výšce mých očí  byla destička s runami
     a postupně zářila  jedna runa po druhé.  Když jsme zastavili, svítila
     ta nejnižší runa.  Stěna kukaně se otevřela. Stáli  jsme tváří v tvář
     drakovi.V jeho tváři se  však neprojevila nejmenší známka překvapení.
     On  se  vůbec  nijak  netvářil.  Stejně  jako  obr  venku  stál  tiše
     a bez hnutí. Philip  řekl "Nastupte si  do #%&(*." Poslednímu slovu
     jsme nerozuměli. Asi nějaké staré  pojmenování draka. Udiveně jsme na
     něho  pohlédli. Jeho  služebníci nám  ukázali otvor  ve drakově těle.
     Vstoupili jsme a prošli několika  úzkými chodbami. Náhle jsme stanuli
     v jeho očích. Usadili nás do křesel a my jsme se nestačili rozhlížet.
     Celý vnitřek drakova oka byl pokryt tisíci runami a malými páčkami.
     Drak se zachvěl. Vše se zachvělo. Ozval se podivný hučivý zvuk. I oko
     se dalo do pohybu. Pochopil jsem, co se děje. Drak totiž vzlétl.
     Odněkud zezadu přišel Philip. "Kde leží vaše vesnice ?"
     "Pár mil na Západ, nemýlím-li se" odvětil Erwin zcela důvěřivě.
     Philip se otočil a pronesl něco  k mužům pracujícím s runami. To jsme
     již  leťeli nad krajinou. Rozhlédl jsem se a byl jsem  ohromen. Hory,
     planiny, hrboly  a železné mosty a  cesty, vše se spojovalo  v jediný
     hrozný  obraz. Obraz  města, které odešlo se  Třetí Válkou.  Na kraji
     tohoto města  jsem zahlédl naši  vesnici. Oba dva  muži  zřejmě také.
     Leťeli jsme tam.
     Drak se  začal snášet do  středu vesnice. Proti  němu vyběhlo několik
     mužů.  Byli  to  naši  válečníci.  Natáhli  luky  a začali po Drakovi
     střílet.  Oni  neví,  že  jsme  uvnitř.  Někde  pod  námi  se  ozvalo
     zapraskání.  K válečníkům  vylétl rudý  šíp a  zasáhl je. Muži, kteří
     řídili Draka se začali smát.
     Podíval  jsem se  na Darina  a  on  na mně.  Erwin mrknutím  oka také
     souhlasil. Vytáhl jsem  Astr a Darin svoji sekeru.  Erwin již kouzlem
     zapálil ty  runy okolo nás. Sekl  jsem před sebe uslyšel  jsem výkřik
     a na zem dopadlo něco težkého.  Darin již také zabil svého nepřítele.
     Drak  se naklonil.  Celá místnost  byla osvícena  rudým světlem. Okem
     jsem zahlédl, jak se země blíží.  Ještě chvíli a drak dopadne na zem.
     Blíže, blíže, blíže  ...... 


            výheň