+----------------------+
| DRUHÁ VESMÍRNÁ VÁLKA |
+----------------------+
----------------------------------[ ODBOJ ]-------------------------------------
Rozhlédl se po temné chodbě a chvilku poslouchal. Když se
ujistil, že nikdo není v blízkosti, pomalu se vydal tím směrem,
ve kterém předpokládal sklady. Pomalu šátral rukou po stěnách, až
narazil na ovládací pult dveří, který byl očividně bez proudu,
jak předpokládal. Vyndal z brašny e-šroubovák, kterým
odmagnetizoval desku z pultu. Položil ji na zem a rozsvítil si
svítilnu na rukavici. E-šroubovákem si zjistil přesný otvor a
strčil do něj drátek z baterie. Tiché cvaknutí dokazovalo, že
elekronický zámek se otevřel. Vší silou od sebe roztlačil dveře
skladu a vešel do naprosté temnoty. Dveře za sebou přivřel, otřel
si čelo a rozsvítil velkou svítilnu.
Skladiště nebylo velké. Jen dvacet metrů do šířky, padesát
do délky a okolo dvou a půl metrů do výšky. Byly zde regály
s poličkami, na kterých byly rozmístěny kontejnery různých tvarů.
Pomalu přes ně přejížděl kuželem světla, až po minutě našel ten
správný. Vytáhl ho z police na zem. Byl trochu těžší nežli
myslel, ale stačil ho zachytit dříve, než mu spadl na podlahu.
Pomalu kontejner položil na stůl vedle. Vylovil z brašny malý
přístroj, kterým pomalu přes kontejner přejel. Na přístroji se
rozsvítila červená kontrolka. Odložil ho zpět do brašny a odemkl
ruční zámky na kontejneru. Víko se nadzdvihlo.
Uvnitř kontejneru ležela čtyři oválná pouzdra se
žlutočernými symboly radioaktivity. Vytáhl stejně vypadající
válce z brašny a vyměnil je za ty v kontejneru. Brašna nyní mírně
ztěžkla. Kontejner uzamkl, vložil zpět na své místo a vrátil se
zpět ke dveřím. Zhasl svítilnu a dal ji zpět do brašny.
Pomalu dveře rozevřel a rozhlédl se po chodbě. Nic
nevykazovalo známky života, a proto potichu vyšel ven. Dveře opět
přivřel a vytáhl zdroj z otvoru. Zámek se s tichým cvaknutím
uzavřel. Vložil zpět na své místo desku a e-šroubovákem ji opět
zmagnetizoval. Odplížil se zpět k poklopu, kterým vylezl. Slezl
do něj a zaklopil ho za sebou. Sestupoval po žebříku z tenkých
příček asi padesát metrů, a pak zastavil. Vlezl do postranní
chodbičky vedoucí vodorovně. Lezl v ní po kolenou chvilku ve tmě,
ale poté se odvážil si rozsvítit si ruční svítílnu. Plazil se v
chodbičce asi pět minut. Pak se dostal ke skříňce s dráty,
kterou předtím otevřel. Nyní vzal svářecí kleště a spojil jimi
pět drátů, které byly přestřižené.
V chodbičce se zdvihl průvan a rozlehl se hukot ventilátorů.
Přivřel skříňku a e-šroubovákem ji zamkl. Doplazil se až
k venkovní mřížce, mírně přivřené, aby nevyvolala podezření.
protáhl se ven do noci a zavřel ji. Ručním klíčem na opasku ji
upevnil a rozběhl se přes travnatý kousek mezi budovou a zdí.
Když k ní doběhl, našel konec lana od kotvičky a vyšplhal se na
něm až nahoru. Přelezl přes dráty, které byly zatím bez proudu
a přehodil lanko od kotvičky na druhou stranu. Sjel po něm na
chodník a stiskl konec lanka. Kotvička zavěšená na drátech se
uzavřela a spadla mu do ruky. Smotal ji a vložil do brašny. Koukl
se na hodinky. Otočil hlavu zpět na dráty. Po chvíli se
rozsvítila varovná rudá světla, oznamující, že v drátech je
elektrický proud. Přešel silnici na druhý chodník a oddychl si.
Klaplo to!
Došel až k zaparkovanému levicyklu. Nasedl na něj a vložil
do podélného otvoru klíč ve tvaru karty. Obrazovka na přídi se
rozsvítila. Odjistil trysky a zapnul motor. Levicykl se otřásl,
neboť tryskami začal proudit vzduch, který jej nadzvedl pár
centimetrů nad vozovku.
Pustil více plynu a rozjel se téměř pětimetrovým zrychlením
kupředu. Natáhl si přílbu, a ačkoliv velice těžko, protože
přemáhal odpor vzduchu, vyklepal na monitoru cílové koordináty.
Ohlédl se zpět na zmenšující se budovu a lépe se chytil řídítek,
jelikož stroj prudce zahnul doleva, přesně podle kurzu.
Po dvouminutové jízdě nad poli se na obrazovce radaru
objevilo vojenské vozidlo. Přiblížilo se velkou rychlostí
k levicyklu a vydalo elektronickou výzvu k zastavení. Zastavil
tedy levicykl na jakési cestě od robokombajnů v poli m-pšenice.
Sesedl a sundal si helmu. Vojenské vozidlo s lehkým
mlasknutím také přistálo. Otevřely se dveře a vystoupil
uniformovaný voják se zbraní na opasku, asi důstojník. V otevřené
štěrbině uviděl nějaké dívky, podle vzhledu nejspíše prostitutky,
a jiného vojáka, který se s nimi bavil.
"Co tady děláte, nevíte kolik je hodin ?! Máte už být dávno
zalezlý ve své posteli! Už hodinu je zákaz vycházení!" zaštěkal
na něho dermentštinou.
"Já tady jedu domů. Já mít rozbitý stroj. Mě on nechtěl se
rozjet. Já byl muset ho dlouho spravovat," promluvil zkomoleně
stejnou řečí. Podezírat ho zatím nebudou, když vypadá a mluví
jako obyčejný Eritánec.
"To Vás neomlouvá, ukažte identifikační kartu!" přikázal mu
a vyndal čtecí přístroj.
Vytáhl svou kartu z ledvinky na pásku a vložil ji do
štěrbiny přístroje. Na monitoru z tekutých krystalů se zobrazily
všechny důležité informace o jeho osobě. Voják si je chvíli
prohlížel, na přístroji zmáčkl pár čudlíku a kartu mu vrátil.
"Dostáváte trojdenní omezení přídělů jídla, mechaniku
Yosseme Koliarte. Mějte na paměti, že po setmění musíte být doma!
Nebýt toho, že spěcháme," a téměř neviditelně se pousmál, "bych
vás musel odvést na stanici, a tam bychom vás pěkně zpracovali.
Dávejte si pozor!"
Obrátil se a nasedl do vozidla, které zaplo motory a tlak
vzduchu načechral Yossemovi vlasy, když se rozletělo a odjelo
pryč. Zůstal stát ve tmě, ale teprve až když zmizela zadní světla
vojenského vozidla, opět si oddechl.
Kdyby ho odhalili, byl by na místě zastřelen. Za přenos
plutoniových roznětek byl trest smrti! Cestou domů si ale
pomyslel, že by alespoň nezjistili širší souvislosti ohledně
toho, odkud ty roznětky pocházejí.
Když dojel ke kraji města, centrální dopravní počítač se
napojil na okruhy levicyklu a sám ho dopravil před jeho dům.
Ulice byly temné. Světlo by bylo vidět z vesmíru. Ne, že by
útočili na město, ale použili by ho jako orientačního budu při
zaměřování. Opatření bylo nesmyslné, infračervené zdroje světla
byly i tak indikovatelné.
Otevřel si garáž, levicykl zde zaparkoval mezi napolo
rozmontovaným autem a robotraktorem. Garáž zase zavřel a přišel
k domovním dveřím. Přiložil svůj prst na snímač a vyťukal pět
číslic na přístupovém panelu. Dveře se otevřely a Yossem vešel.
Jeho dům se skládal z koupelny, kuchyně, předsíně a ložnice.
Nevypadal veliký, ale byl útulný. Zamknul za sebou dveře
a spustil zatemnění oken v ložnici. Na podlaze pod postelí zmáčkl
tajné tlačítko.
Postel se odsunula a otevřel se pod ní vchod do podzemní
skrýše. Yossem do ní sestoupil a rozsvítil v ní světlo. Přišel až
k přístroji, napojenému na optický kabel, který vedl do
vybetonované stěny. Přístroj zapnul a na klávesnici vyťukal sérii
hesel. Když se napojil, objevil se na monitoru obličej staršího
muže.
"Ulimeli, podařilo se mi to! Ukradl jsem ty roznětky přesně
podle plánu," zajásal Yossem plynnou Eritánštinou.
"Výborně, nikdo tě neviděl?" zeptal se Ulimel.
"Ne, jenom mě pár kilometrů od města chytili vojáci, ale
měli naspěch, dostal jsem jen tři dny bez masa a zeleniny,"
připustil Yossem, "to nevadí, už jsem si na bílkovinné
koncentráty zvykl."
"Hlavní je, že máš ty roznětky. Budeme je brzo potřebovat,"
upozornil ho.
"Kdy?" zeptal se ho zvídavě.
"To ti nemůžu říct, Velení tu informaci neupřesnilo,"
odpověděl.
"Snad už něco víš, ne?" dotíral stále Yossem.
"Ofenzíva by měla začít někdy za měsíc, ale kdy, to
nevím," odvětil.
"Doufám, že co nejdřív. Viděl jsem ty nově postavené těžké
křižníky dalekohledem ve vojenském přístavu. Jestli jich postaví
víc, nevím, jestli se ta ofenzíva povede," strachoval se.
"Neboj se, přiletí dřív, než jich stihnou vyrobit víc,"
uklidňoval ho Ulimel.
"Jasně, ale viděl jsi tu výzbroj? Kanón o výkonu padesáti
megawattů, deset jaderných střel a silový štít, který odolá i
přímému zásahu těžkého křižníku! Je sice pomalý a má velkou
spotřebu paliva, ale na druhou stranu je skoro neporazitelný!"
přesvědčoval ho, protože před čtyřmi lety sám bojoval jako pilot
v planetárním křižníku.
"Klid, oni to nějak zvládnou, musejí s tím počítat, vždyť
s dermentskými křižníky se už setkali u derkánských soustav.
Tenhle je jen o trochu hrozivější, ale proti převaze nemá šanci.
Vypálí na něj neutronovou střelu a rozmašíruje mu to ten jeho
štít a pancíř, že z něj zbyde jen chomáč roztavenýho kovu, kterej
za chvíli zmrzne. Nemysli si, že jsou to hlupáci. Ti jdou přesně
podle plánu. Najdou si vhodný gravitační okno, supbrostorem se
sem vplíží a rozstřílej je v atmosféře," dodával mu odvahy
Ulimel. Umlkl a podíval se na své hodinky na zápěstí: "Vůbec, už
budu muset končit, spojení by se mohlo po delší době zachytit, a
to by byl problém. Roznětky nechej na standartním místě v
odpadním potrubí, náš muž si pro ně dojde. Dík a čau!" ukončil
rozhovor Ulimel.
Obrazovka zhasla a skrýš ztichla. Koliart, který se ani
nestačil v tom spěchu rozloučit, přístroj vypnul. Vystoupal po
schůdcích nahoru. Zmáčkl tlačítko, vchod do podzemí se uzavřel
a nasunula se na něj zpět postel.
Zašel si do kuchyně a vyndal z lednice malou papírovou
krabičku. Utrhl na ní uzávěr a vylil její hnědý obsah do
hlubokého talíře. Krabičku vhodil do odpadu určeného pro
recyklaci a talíř vložil do mikrovlnné trouby. Nastavil injekci
vroucí vody a ochucovadel během ohřívání a troubu zapnul. Jídlo
se deset sekund ohřívalo, pak do něj byla vstříknuta voda
a roztok různých látek. Yossem talíř vyndal a položil na
kuchyňský stůl. Vyndal si lžíci a s chutí se pustil do polévky.
Během jídla si pustil malou televizní obrazovku, aby zhlédl
půlnoční zprávy. Hlasatelka právě procházela zničenou budovou
továrního komplexu v Effebo a odříkávala nacvičený text:
"Nepřátelé Dermentské říše jsou neuvěřitelně brutální, protože
bombardují nevinné lidi, že nemají ani trochu soucitu, a proto je
třeba se proti nim bránit." Prostě typická propaganda okupantů.
Pak ukazovali jak probíhají produkce m-pšenice a dfg-kedlubnů v
provincii Huoll. Po domácích zprávách přišly události v
zahraničí: "Jednotky Dermentů opouštějí strategicky nevýhodné
studené planety Artelu a nechávají je podstupovat slabým vojskům
Marodského svazu. V Prázdné hlubině, největší známé mezihvězdné
oblasti, se flotila Ajatského císaře opět zformovala a zničila
tři střední mezihvězdné korvety." U poslední reportáže byl uveden
krátký film. Pět ajatských mezihvězdných korvet svými kanóny
postupně ničilo poškozenou loď. Koliartovi připadalo, že už tento
záběr viděl před rokem, když se ajatská 3. armáda bránila proti
útoku dvou mezihvězdných armád Sjednocených soustav satrických.
Dojedl polévku a vypnul televizi. Talíř vložil do parní
omývačky. Šel do koupelny, kde si svlékl propocenou kombinézu
a vložil ji do ultrazvukové heliové pračky. Vstoupil do sprchy,
spustil standartní umývací režim a zavřel oči.
Nejprve se zatáhla protivodní zábrana, a pak se přes něj
přelila první dávka vlažné vody. Další dávka obsahovala ředěnou
mycí kapalinu. Potom už jen soustavný proud teplé vody pronikal
do všech zapocených míst na jeho těle. Po minutě se voda vypnula
a do sprchovací místnosti začal foukat teplý vzduch. Yossem
otevřel oči. Po chvíli byl suchý, takže program ukončil.
Protivodní zábrana se otevřela a on se zachvěl zimou, neboť si
navykl na teplý vzduch ze sušícího větráku. Vyndal z vypraného
prádla lehké pyžamo a oblékl si ho.
Nalil si do pusy čistící roztok ze zelené lahve na poličce
vedle umyvadla. Pořádně si prokloktal dutinu ústní a roztok
vyplivl do umyvadla. Napustil si kelímek vodou a vypláchl si ji
po pichlavé vůni chloridového roztoku na čištění zubů.
Vyšel z koupelny do ložnice. Lehl si na postel a zhasnul
veškeré osvětlení v domě. Zachumlal se do přikrývky a ještě než
usnul, myšlenky se mu vracely k ofenzívě, ke které se schyluje.
Na tváři se mu ale za chvíli rozprostřel úsměvný výraz, značící,
že už na vážné věci přestal myslet a konečně usnul.
---------------------------------[ PONORKA ]------------------------------------
Kapitán se porozhlédl po můstku, ale utěšení nenašel ani
v bezstarostné tváři svého prvního důstojníka. Ten se mezitím
bavil malou ruční počítačovou hrou. Skládal virtuální objekty
tak, aby vytvořily krychli.
Na obrazovkách můstku se buďto objevovaly různé obrazce
a logické symboly, nebo na nich zářily stále obrazy vesmírných
map. Tyto obrazy ale nebyly k ničemu, protože se právě nacházeli
v b-subprostoru. Vesmírná ponorka pomalu proplouvala zkreslenými
částmi vesmíru a jen občas paprskem prozkoumala nejbližší vesmír
okolo sebe. Byla prakticky neviditelná z normálního vesmíru.
Jenom mikrorázové iontové motory způsobovaly chvění subprostoru,
takže je mohla objevit jiná ponorka nebo mezihvězdná loď plující
částečným subprostorem. Úkolem této ponorky bylo nalézat
dermentské mezihvězdné křižníky a, pokud to bylo možné, je
i zničit. Měli od vyplutí z hlubokovesmírné stanice plnou zásobu
subprostorových termojaderných torpéd a zásoby na pobyt ve
vesmíru na pět týdnů.
Přidržujíc se tyče, slétl kapitán ke kormidelníkovi. Slétl,
protože v ponorce nebylo namontováno zařízení na tvorbu umělé
mikrogravitace, aby nebyla ponorka moc velká. Zařízení sice
nebylo moc velké, dokonce mělo stejnou velikost pro všechny lodě,
ale v poměru s ponorkou mělo dostatečné rozměry, aby ho na ni
inženýři nepřidělali. Kormidelník sledoval obrazovky a prováděl
nějaké výpočty na počítači.
"Jak vám to jde, kormidelníku?" zeptal se ho kapitán.
"Zatím se nic zvláštního neděje, pane. Děkuji," odpověděl,
aniž by se odvrátil od obrazovek.
Kapitán si povzdechl a vylétl zpět na operační plošinu
můstku. Posádku moc neovládal a vůbec se na svou práci nehodil.
Jenom zastupoval svého předchůdce, který se nyní vznášel raněn ve
zdravotním roztoku s dýchacím přístrojem na tváři v lékařském
centru na stanici Norb Alan. Vedení Aliance nemělo v této oblasti
zatím dost schopných lidí.
Přilétl k prvnímu důstojníkovi a řekl: "Poručíku Mittesi,
máte velení, já se jdu zatím naobědvat."
"Jistě pane, vezmu to za vás," odvětil poručík, odložil hru,
sedl si na kapitánovo křeslo a přepnul několik obrazovek
a pečlivě je začal kontrolovat, aby ukázal, že velení bere vážně.
Kapitán stiskl otevírací panel dveří, které se s tichým
sykotem rozjely. Proplul dlouhou chodbou mezi dveřmi do různých
kabin až do jídelny, kde už několik mužů jedlo koncentrátovou
stravu. Dolétl až k výdejovému automatu a zastrčil svou kartu.
Jako důstojník měl možnost si vybrat z většího množství jídel než
obyčejní vojáci. Rozmyslel se a vybral si syntetické telecí
s v-hlízami. Stroj chvíli pracoval, pak vyjela jeho karta, kterou
si zastrčil zpět do kapsičky na košili, a otevřelo se okénko,
v němž byl kovový tác s plastovou krabicí, ve které bylo jeho
jídlo. Sedl si s tácem ke stolu, kde nikdo neseděl. Tác se
s cvaknutím připnul ke kovovému stolu, protože na něm byly malé
magnety. Otevřel plastový poklop a nechal ho viset ve vzduchu.
Vyndal z krabice přiložený příbor a pustil se do jídla.
Když dojedl, krabici zavřel, odtrhnul tác ze stolu a vložil
ho do samomycího automatu. Přilétl ke dveřím toalety, otevřel je
a zase za sebou zavřel.
Právě si myl v toaletě ruce, když se rozsvítila červená
světla a z reproduktorů se ozvalo : "Pozor, nepřátelské lodě na
dosah. Všichni na své pozice."
Kapitán rychle otevřel dveře toalety a odstrkujíc se letěl
zpět na můstek.
Když dorazil, právě hlásil hlavní navigátor: "Jedná se o
konvoj tří nákladních dopravníků a jedné střední mezihvězdné
korvety. Letí od sebe vzdáleni dvacet kilometrů v řadě za sebou.
Vedoucí lodí je korveta. Patrně považují tuto část subprostoru za
prázdnou, protože jsme nezachytili žádný paprsek na sondování z
a- do b-subprostoru. Proletí dvě stě kilometrů vedle nás
rychlostí sto kilometrů za vteřinu za minutu dvacet sekund."
"Okamžitě zapněte bitevní program na počítači. Připravte
torpéda na vypálení!" přikázal kapitán, zatímco si vyměňoval
místo v kapitánském křesle s poručíkem Mittesem.
"Zaměřte ty lodi a vypalte sondážní paprsek, chci se na ně
podívat," poručil.
Na obrazovce se objevily čtyři lodě letící v a-subprostoru.
Jejich rychlost v něm nebyla sice veliká, ale v normálním
prostoru se pohybovaly rychlostí téměř pětitisícnásobnou. První
loď byla na první pohled typická střední dermentská mezihvězdná
korveta. Další tři lodě byly těžké dopravníky nového rychlého
typu.
"Lodě na dostřel," oznámil bitevní počítač, "navrhuji
vypálit dvě torpéda na korvetu." "Souhlasím," řekl do mikrofonu
kapitán. "Vypněte sondážní paprsek." Ponorka se mírně otřásla.
Torpéda vypálila z odpalovacích otvorů.
"Klesnout na c-subprostor," rozkázal kapitán.
Ponorka se opět zachvěla, jak rozrážela meziprostorové
bariéry.
"Torpéda by měla pravděpodobně trefit za pět sekund,"
pronesl počítač.
Kapitán tiše počítal.
"Sondážní paprsek," přikázal opět kapitán.
Lodě na obrazovkách se, nic netušíce, pohybovaly pořád
kupředu. Najednou před korvetou vyrazila první střela a narazila
do jejího silového štítu. Bílá exploze přesvítila vše ostatní.
Energetický štít korvety se přetížil a zkolaboval. Další střela
se objevila záhy a narazila do jejího trupu. Exploze roztavila
pancíř lodi a roztrhala ho na kusy. Zbyly jen chladnoucí kusy
roztaveného kovu. Nákladní dopravníky se odchýlily z kurzu a
vypálily pumy do b-suprostoru ve všech směrech.
Ponorka se mírně otřásala, neboť i do c-subprostoru se
dostavovaly účinky tlakových vln neutronových náloží. Bitevní
počítač po explozích opět navrhl vynoření zpět do b-subprostoru.
Kapitán ho schválil.
Vypálili po torpédu na každou loď, ale jedna nákladní loď se
odchýlila z kurzu, a když u ní torpédo vybuchlo, jenom jí spálilo
deflekční štít. Ostatní dopravníky čekal stejný osud jako
korvetu.
Zbývající plavidlo nejspíš určilo přesný směr útoku podle
analýzy dráhy raket před dopadem a vypálilo tím směrem pět
neutronových pum.
Ponorka vypustila další torpédo a rychle se nořila do
c-subprostoru, ale tlaková vlna jedné z explozí ji dostihla těsně
před ponořením.
Paluba se otřásla a světla zhasla. Kapitána náraz vyvrhnul i
s popruhy na křesle do pružné hlavní obrazovky. Ta popraskala a
vystřelila kapitána zpět. Narazil hlavou do ocelové tyče sloužící
k pohybu na můstku. Na chvíli ztratil vědomí.
Když se probudil, svítilo záložní osvětlení z chemických
baterií. Většina obrazovek byla spálena a ve vzduchu byl
nepříjemně štiplavý kouř. Kusy velké obrazovky poletovaly ve
vzduchu. Ostatní muži na palubě byli různě rozeseti na stěnách
nebo se vznášeli ve vzduchu. Evidentně nikdo z těch pěti
nepřežil. První důstojník měl proraženou lebku o palubní desku.
Kormidelník a radista byli v nepřirozených polohách naraženi na
zlomené ostré desce operačního stolu. Oba dva navigátoři měli
hlavy spálené od jisker. Ve vzduchu poletovaly kulové kapičky
krve.
Kapitán si promnul bouli na hlavě a zapnul nouzové spojení
k počítači. Reproduktor sice nefungoval, ale blikající signál
oznamoval, že počítač naslouchá.
"Počítači, vynoř se do a-subprostoru a vydej se největší
rychlostí, co vytáhneš z termojaderných motorů, na stanici. Pokus
se vzít energii ze všech častí, ve kterých už není život,"
přikázal chraptivým hlasem.
Červená kontrolka zablikala, počítač sdělení pochopil
a začal provádět. Kapitán usedl do prázdného křesla druhého
důstojníka a připásal se. Ponorka začala zrychlovat a nepřirozené
zrychlení ho přitisklo do křesla. Zahučelo mu v hlavě a opět
omdlel.
---------------------------------[ VÝSADKÁŘ ]-----------------------------------
Přetlakové dveře se otevřely a seržant se svou jednotkou
vstoupili do transportéru. Posedali si na lavice, připásali se
a natáhli si helmy. Zazněl signál a dveře se opět zavřely. Tiché
drcnutí naznačilo, že se transportér odpoutal. Po chvíli se nade
dveřmi rozzářily znaky 0,9 g. Číslice se začaly pomalu snižovat a
seržant již začínal cítit, jak ztrácí tíhu. Ve chvíli, kdy se
číslice ustálily na nule, se transportér rozletěl velkým
zrychlením vpřed. Seržantovi začal vysoký tlak stlačovat plíce,
ale byl na to nacvičen, a tak mlčky snášel tlak dál. Koukl se
očima na číslice na dveřích. Zářících 4,5 g se mu pomalu začalo
zatemňovat, asi to piloti trochu přeháněli. Najednou vysoký tlak
ve spáncích pominul a přetížení začalo rychle klesat. Ukazatel na
dveřích se stabilizoval na 0,1 g, což naznačovalo, že se blíží k
cílovému asteroidu. Ve sluchátkách se ozval až moc známý hlas
pilota.
"Pánové, blížíme se k základně, za chvíli tam budeme, máte
právě tři minuty na poslední zkontrolování zbraní a výstroje.
Naposledy upozorňuji, že budete muset bojovat v tíži 0,2 g, při
bombardování byl vyřazen generátor umělého gravitačního pole.
Pozor na unáhlené pohyby," upozorňoval.
Seržant si zkontroloval přední i zadní pláty těžkého
plastikového brnění a vytáhl z pouzdra na zádech svou iontovou
pušku. Vyndal z ní zásobník a podíval se, zda je plný. Když
zjistil, že je vše v pořádku, pušku vrátil. Vytáhl si ze zadní
brašny další zásobníky a vložil si je na svá obvyklá místa - za
opasek a do speciálních úchytů na noze. Do kapes vesty dal čtyři
granáty s ručním odpálením. Zmáčknutím několika tlačítek na
předloktí si zapnul infračervené vidění na displeji v helmě.
Okamžitě se mu nad levým okem roztáhl pohled na červeně zářící
postavy mužů jeho jednotky. Všichni si připravovali zbraně na
boj.
"Jste všichni hotoví?" ptal se, "fungují vám vysílačky?".
Sborové -ano- ho přesvědčilo o funkčnosti komunikačního
zařízení.
"Apotelsi, připravte si maser, budeme asi prorážet nějaké
bariéry nebo dveře," poručil.
"Jistě, pane. Už ho mám připravený," řekl a ukázal na
puškovité zakončení maseru, z něhož vedl kabel do energetického
generátoru na zádech.
"Pozor, všichni se připásejte, za moment budeme přistávat,"
ozval se v kabině hlas pilota.
Vojáci si připnuli bezpečnostní pásy a čekali. Transportér
přestal zrychlovat, což vyvolalo v kabině úplný stav beztíže.
Obrátil se a zapnul znovu motory. Ukazatel na dveřích se zvedl na
dvě g, seržant byl tlačen silou na sedadlo. Po chvíli se
přetížení zmenšilo zpět na nulu a transportér začal přistávat.
Seržant už mírně cítil gravitační působení asteroidu. Několik
věčných vteřin se plavidlo potácelo a hledalo cílový vchod. Pak
ho našlo a zamířilo k němu. Tvořily ho malé přetlakové dveře.
Transportér se obrátil a zacouval na ně. Ve chvíli, kdy se
napojil, se zapnuly termořezáky a za děsivého hlomozu v nich
vyřízly kruh. Ještě chvíli se odsával přežhavený vzduch, a pak se
ozval naposledy pilotův hlas.
"Máte volnou cestu. Pozor na žhavé okraje dveří.
Nepředpokládáme, že by u tohoto vchodu byl nějaký připravený
odpor, ale mohl by se za chvíli objevit, tak pracujte rychle, ať
vás nerozstřílí u vchodu. Hodně štěstí," řekl.
Na displeji nade dveřmi se přeměnily znaky 0,1 g na 10. Pak
na 9. Tato číslice však také dlouho nezářila a přeměňovala se
postupně v nižší znaky. Seržant, který se již dávno s ostatními
muži odpoutal, zamířil svou pušku na dveře. Rozsvítil na pušce
zdroj světla, tak jako to dělali i ostatní vojáci.
Ve chvíli, kdy displej ukázal nulu, se dveře v okamžiku
otevřely, a svítílny patnácti pušek ukázaly druhé přetlakové
dveře. Hned u vchodu byly vidět žhavé zbytky těch prvních.
K zavřeným dveřím zamířil desátník Apotels a vyndal vývod maseru
ze zad. Prohlédl si dveře, a pak posunkem naznačil ostatním, aby
si chránili oči. Zapnul přívod maseru a sklopil si zatmavené
hledí. Zmáčkl spínač a neviditelné paprsky začaly řezat kov jako
máslo. Tam, kam byl soustředěn paprsek maseru, začínal kov vřít.
Za deset vteřin bylo vše hotovo. Vojín Hilsok nepravidelný kruh
vykopl a posvítil do prázdné přístupové chodby. Pět výsadkářů
vyběhlo ze zničené přetlakové komory a zaujalo palebné postavení.
Nebyly vidět žádné známky života, jen záložní světla nepravidelně
blikala, protože byla poškozena při ostřelování. Ostatní muži
také vyběhli a celá jednotka postupovala úzkou příchodovou
komorou vpřed. Přiblížili se ke křižovatce. Ležela zde ohořelá
mrtvola dermentského vojáka. V chodbě zprava byla vidět ohněm
požkozená část chodby, kde nejspíše došlo k výbuchu. Stěnové
pláty zde byly zkroucené a rozervané, na některých místech ještě
doutnaly hořlavé plasty.
"Rozdělíme se do standartních třech skupin, na každou chodbu
jedna," rozkázal seržant.
Vojáci se rozdělili na skupinky po pěti, a ty se pomalu
pohybovaly vpřed, každá svou chodbou. Seržantova skupina se
pohybovala tou prostřední. Za chvíli dorazili na další místo
výbuchu. Spadané kusy chodby zde tvořily menší barikádu, kterou
však mohli klidně přelézt. Šli ještě půl minuty, a pak dorazili k
prvním postranním dveřím. Nebyly zamčené. Vojín Bentev je
pomalu otevřel a nahlédl dovnitř. Byla zde neuklizená postel,
stůl a židle. Na zemi leželo pouzdro od osobní zbraně.
"Ten, komu patřila ta pistole, bude určitě poblíž. Dávejte
pozor," řekl seržant.
Skupina se opět dala do pohybu. Dostali se před neosvětlenou
část chodby. Najednou uslyšeli zezadu vzdálenou střelbu. Seržant
se podíval zpět, ale v tu chvíli zasáhla Hilsoka dobře mířená
rána z iontové pistole z temné chodby. Iontový plynový náboj
roztavil brnění na břiše a pronikl do těla, kde způsobil
vytvoření páry. Část vojáka Hilsoka vybuchla. To, co z něj zbylo,
odletělo pět metrů dozadu. Seržant zamířil a vypálil na malou
červenou skvrnu, která se objevila na infračerveném monitoru.
Střela se pár metrů před cílem proměnila na hustě stlačený
ionizovaný plyn, který pronikl do těla střelce z pistole, z něhož
po výbuchu zbyly jen ohořelé cáry. Na jeho místo však nastoupili
dva další vojáci se samopaly. Seržant dal znamení k ústupu. Pevné
projektily ze samopalů zkropily chodbu. Seržantovi se zaryly
některé kulky do plastikového pancíře, naštěstí neměly moc velkou
průraznost a neškodně v něm uvízly. Seržant skočil a uletěl osm
metrů. Všichni jeho vojáci se obrátili a opětovali střelbu. Jeden
ze samopalníků vybuchl, druhý se skryl za výklenek dveří, ze
kterých vyběhl. Seržant se spolu s ostatními vojáky dostal za
barikádu právě včas. Ze dveří se vynořilo pět nepřátelských
vojáků s puškami. V místech nad barikádou zasáhlo pár střel
obložení, které se roztavilo a jeho kusy padaly seržantově
skupině na hlavu. Seržant mezitím vytáhl jeden granát, odjistil
ho a hodil ho zpět na nepřátele. V nízké gravitaci proletěl
granát dvacet metrů, a pak se odrazil od stěny. Seržant stiskl
ruční ovládání. Výbuch granátu vyhodil tři nepřátelské vojáky do
vzduchu a jeho broky jimi pronikly a způsobily jim těžká zranění.
Dva další se přikrčili a výbuch je nezranil. Na oplátku vypálili
pár ran do barikády. Ta se rozletěla na kusy a její část
prorazila vojínu Bentevovi nohu. Desátník Apotels vyskočil a
přejel maserovým paprskem s velkým rozptylem oba vojáky. Jejich
tělesné tekutiny se vlivem mikrovln vypařily a způsobily podobný
efekt jako iontové pušky. Brnění, které měli na sobě, se
rozletělo na všechny strany.
Po minutě boje se konečně rozhostilo ticho. Vojín Dapogar
pomohl vytáhnout Bentevovi kus železa z nohy. Seržant vytáhl
lékárničku a otevřel ji, vyndal mrazící gel a nastříkal ho na
otevřenou ránu, aby zastavil krvácení. Roztrhl mu kalhoty
a obvázal jeho holou nohu asimilačním obinadlem. Bentev při tom
ani nemukl, ale bylo na něm vidět, že ho zranění velice bolí.
Seržant složil lékárničku a dal ji zpět do zadní brašny.
Ve vysílačce se ozvalo: "Seržante, tady Fering, mám těžké
ztráty, ale už je to dobrý. Dostali nás v jídelně, právě se
blížíme k vám. Pravé křídlo jsme vyčistili. Je tam zavalený
vchod."
A opravdu se za chvíli objevil desátník Fering, který
podpíral zraněného vojína Koputara. Měl poraněnou nohu. Seržant
dal znamení k pokračování v průzkumu temné chodby. Prošli místem
výbuchu granátu, kde se broky zaryly do obložení chodby. Dveře,
ze kterých na ně vyběhli ozbrojenci, byly také poničené. Uvnitř
se nacházely postele, skříně, stolky a jiný nábytek, z něhož
většina byla začouzená a odházená od jednoho rohu místnosti, kde
ještě doutnal napolo uhašený oheň. Místnost byla naplněná kouřem
a bylo jasné, že sloužila jako kasárna.
Seržant dal pokyn k dalšímu postupu. Pokračovali temnou
chodbou ještě asi dvě minuty, a pak se dostali před uzamčené
dveře. Vedly do velícího střediska. Apotels dal opět znamení
a začal dveře tavit. Vojáci se mezitím připravili do palebného
postavení.
Téměř dokončený kruh z plechu se najednou rozletěl vlivem
výbychu směrem na Apotelse. Vrazil do něj a odstrčil ho na pět
metrů daleko. Seržantova skupina začala pálit na dermentské
vojáky, ukryté ve středisku. Jak seržant zjistil na monitoru,
bylo jich deset, ale vlivem prvních střel jich zbylo pět. Skryli
se za ovládací pulty a přestali opětovat palbu.
Noha vojína Dapogara byla zasažena a tekla z ní krev.
Apotels se mezitím zvedl a zapnul na chvíli maser na střední
rozptyl a zapálil s ním jeden pult, aby získali čas. Fering hodil
dovnitř hned poté, co Apotels skončil, plynový granát, který po
výbuchu odhodil jednoho nepřítele a zaplnil místnost agresivním
jedovatým plynem s rychlým rozpadem. Ten způsobil, že ostatní
dermentší vojáci vybíhali zpoza pultů, protože neměli žádné
plynové masky, a nechali se klidně postřílet.
Seržant vkročil do místnosti a prohlédl si ji. Její ostatní
vchody byly zavaleny kusy skály. Podíval se na ovládací pulty a
našel neponičenou vysílačku. Zapnul ji a vyhledal frekvenci pro
zavolání mateřské lodi. Sice mu bylo jasné, že než ji najdou,
bude to chvíli trvat, ale čekat mohli.
V přílbě se mu ozvalo: "Seržante, blížíme se za vámi
z levého křídla. Nenašli jsme žádné nepřátele."
"Jistě, desátníku Dormisi, jen pojďte. Tady už je také vše
v pořádku."
Apotels začal ošetřovat Dapogara, ale ten narozdíl od
Benteva skučel. Fering prohledal záznamy v počítači, ale nic
nezjistil. Za minutu přišla skupina desátníka Dormise a různě se
posadili po místnosti. Najednou se ozval signál centrální
vysílačky.
"Skupino dvacet osm, jaká je vaše situace?" ozvalo se
v reproduktoru.
"Základna ze dvou třetin obsazena, v ostatních jsou závaly,
nejspíše tam ale nikdo nepřežil. Máme čtyři mrtvé a tři raněné.
Můžeme stanici opustit?" hlásil seržant.
"Jistě, vykliďte ji. Dobrá práce. Konec."
Seržant se zvedl, dal skupině pokyn, a za sténání všech
raněných se vydali zpět k transportéru.
Když odlétali, seržant si sundal helmu, položil si hlavu do
měkkého opěradla a usnul.
-----------------------------------[ PILOT ]------------------------------------
Probudil se přesně v 6:15 ráno, když mu impuls z implantátu
způsobil vzruch v mozku. Nebylo mu ještě úplně dobře, prestože mu
lékařský personál věnoval velkou část své péče. Ač rozladěn,
pokusil se otevřít oči, a zaměřit se tak na tu dimenzi, kterou mu
poskytovaly tak omezené smysly, jakými disponovalo každé lidské
tělo. Vstal z postele a pronesl své první slovo onoho
dne: "světlo"
Ze stropní elektroluminescenční desky se na něj sneslo
tlumené bíložluté světlo, tedy o stejné barvě, která nejvíce
lahodila lidskému oku (což tvrdili psychologové), ale nic
nepřidalo na náladě pilota první třídy Královských
Hyperprostorových Sil (KHS) - Goardana Logdora. Nacházel se v
malé šestihranné buňce s bílými zdmi, postelí, počítačovým
terminálem a soukromou koupelnou, jež byla privilegiem pilotů a
zůstávala skryta za dveřmi stejné barvy jako okolí. Jenom
dotykový terminál dával najevo jejich přítomnost.
Goardan po něm lehce přejel prstem a dveře se rozevřely.
Vešel do koupelny. Byla pouze účelově zařízena. Na jednom konci
stála toaleta, uprostřed se vyjímala zrcadlová skříňka, pod níž
bylo umyvadlo a na pravo od něj měla koupelna svůj sprchovací
kout. Do něj vlezl a spustil jeho program.
Po osprchování a osušení se vrátil do pokojové části
a otevřel malá dvířka nad postelí. Za nimi se ukrývala dutina
s pečlivě složenou kombinézou. Goardan si ji navlékl. Byla světle
modrá a příjemná na tělo. Přišel ke dveřím z místnosti a otevřel
je. Vedly na chodbu, v níž byly dveře do mnoha podobných buněk.
Chodba se nacházela na základně KHS obíhající hvězdu Amling
na hranicích Fargarského království. Za hranicemi se nacházela
malá Kal-Chamova mlhovina, a za ní zářily hvězdy novodobé
Dermentské říše. Základnu postavili nevelkou, ale v současné době
ji velmi často užívali.
Byla tvořena obytným a velícím centrem a velmi protáhlou
hyperprostorovou šachtou, vytvořenou ze silových polí. Pomocí
této šachty, ve které bylo uměle vytvářeno téměř úplné vakuum, se
mohly prolínače s hyperpohonem bez velkého nebezpečí dostávat do
hyperprostoru. V hvězdám blízkém prostoru se nacházelo velmi
mnoho mikrotělísek, jež mohly do právě startujících nebo
zpomalujících prolínačů, které se vracely z hyperprostoru,
nadělat díry. Stačilo pár mikrogramů, a celý prolínač se rozpadl
na kusy. V hyperprostoru už tato záležitost neplatila.
Hyperprostor umožňoval nadsvětelný pohyb v další dimenzi, takže
se prolínače mohly pohybovat ještě v další dvojici směrů: tam a
zpět, na rozdíl od subprostoru, jenž byl pouze jakousi
pokřivenou imitací vesmíru. Z počátečního bodu se ale dalo
pohybovat jen tam, ač pouze v určitém rozmezí, protože po
překonání určité vzdálenosti klesal výkon hyperpohonu a stroj se
opět vracel zpět. Aby se dala "vzdálenost" od počátečního bodu
k poloze prolínače měřit, používaly se zlomky té "vzdálenosti",
kdy už nebude moci hyperpohon schopen udržet prolínač dále
postupovat tam. Této vzdálenosti se dal název Limit, značkou L,
od čehož potom se označovalo například 0,9 L, jako devět desetin
dráhy, kterou zatím prolínač urazil od počátečního bodu.
Hyperprostor byl ovšem někdy křiven jistými vlivy částic, o nichž
se přesně nevědělo, což někdy dělalo velké obtíže s prolínáním.
Aby se byl schopen pilot orientovat ve čtyřech dimenzích,
musel mu být namontován složitý systém přenašečů vjemů, protože
lidské smysl nedokázaly pohyb v rozmezí tam a zpátky postřehnout.
Piloti tím vlastně dostávali nové smysly pro pohled na
čtyřrozměrný svět prostřednictvím mozkomíšních implantátů. Tyto
smysly byly dva, jeden umožňoval jakýsi "zrak" a druhý "sluch".
Ten první dával možnost pozorovat objekty na velkou dálku, ale
jen omezeným výřezem, a ten další zase cítit přítomnost prolínačů
nebo jiných objektů či jevů na velmi krátkou vzdálenost
z určitých částic s krátkou životností, které vyzařovaly zvláště
rychle se pohybující předměty nebo silová pole hyperpohonu.
Goardan vyšel chodbou a dával si dohromady události, které
minuly. Uvědomil si, že dnes je na plánu útok na orbitální
obranné stanice Dermentské říše, jako první krok k invazi, o níž
kolovaly různé zvěsti. V poslední době se patrně dostávala říše
do potíží. Zvětšovalo se množství útoků na dermentské objekty
a klesal počet akcí na dermentské prolínače, které dlouhou dobu
bombardovaly hlavní planetu království. Vypadala na mnoha místech
jako sežehlá poušť, mnoho měst zmizelo z jejího povrchu.
Došel ke dveřím jídelny. Právě z nich vycházel Hamald, pilot
druhé třídy.
"Dobrý jitro, pane," pozdravil ho, obešel ho a ještě než
Goardan vešel do dveří na něj zavolal: "Měl byste se najíst
rychle. Plukovník vypadal netrpělivě, když jsem s ním mluvil."
Goardan se rozhlédl po vojenské jídelně. Odpovídala přesně
rozměrům stanice, protože byla tak malá, aby i s tak nízkým
počtem stravujících se lidí vznikl dojem přeplněnosti.
Došel k jídelnímu robotovi, jenž stál u stěny, a naťukal si
nějakou snídani. Pokud si byl vědom, nikdy mu žádná snídaně
nechutnala, ačkoliv vždy zkoušel nové chutě, které mu robot
nabízel. Z výdejního boxu se ozvalo zasyčení a vyjel z něho tácek
s krabičkou a šálkem teplé tekutiny. Sedl si ke stolu a začal
konzumovat obsah krabičky, který připomínal želatinové kostky
(hlavně proto, že to byly želatinové kostky, ale aby je vůbec
zkonzumoval, musel si namluvit, že tomu tak není). Jejich chuť mu
něco připomínala, ale nemohl si vzpomenout co, a tak ji zapil tou
tekutinou, která byla v šálku.
Když dojedl, zvedl se a vrátil tác robotovi. Umyl si ruce v
rohovém umyvadle a vykráčel z jídelny. Došel chodbou až k červeně
označeným dveřím a otevřel je. Plukovník Adanar seděl za svým
stolem a cosi si prohlížel.
"Dobré jitro, pilote Logdore," pozdravil ho. "Už jsem na vás
čekal."
Goardan mu zasalutoval. Adanar mu pokynul, aby se posadil,
a tak si sedl na židli před plukovníkovým stolem. Okolní stěny
byly vyzdobeny záběry jeho vojenské kariéry, které ho většinou
zobrazovaly vznášejícího se vedle prolínače staršího typu. Na
stole byl umístěn holografický emitér trojrozměrné hvězdné mapy
a jeden terminál lodního počítače.
"Dnes vás čeká první krok invaze, o které jste již určitě
slyšel. Budete útočit na hraniční pevnosti, které by mohly
invazním vojskům dělat potíže," řekl plukovník, zhasil světla
a rozsvítil trojrozměrnou hvězdnou mapu.
"Jaký bude můj cíl?" zeptal se mezitím Goardan, jehož oči si
už na temnotu plnou blikajících bodů zvykly. Pomyslel si, že
kdyby se musel ve vesmíru spoléhat jenom na tyto smysly, tak by
byl brzo mrtev.
"To ihned uvidíte," odvětil Adanar a zmáčkl několik tlačítek
promítače hvězdné mapy.
Jedna hvězda se rozsvítila zeleně a označila se jako Amling.
Další tři hvězdy, na druhé straně Kal-Chamovy mlhoviny, která
vypadala jako řídký modrý oblak, se rozsvítily červeně. Jejich
jména byla Demendar, Ohaldar a Selev. Plukovník stiskl další pár
tlačítek a vytvořil světelné linky, které hvězdy spojovaly se
základnou. Nad linkami se rozsvítila čísla označující světelné
roky vzdálenosti. Pak hvězdu Demendar izoloval a nechal zmizet
hvězdné pole v okolí, takže nejbližší hvězdy se od sebe vzdálily
a ztratily se na okraji mapy, aby znázornily přibližování. Kolem
hvězdy ve středy mapy se rozprostřely bílé imaginární prstence
oběžných drah jejich planet. Záběr mapy se zaostřil na druhou
planetu, kde kolem ní obíhala po červené oběžné dráze obranná
stanice označená jako ZXV-90.
"Toto je obranná orbitální stanice středního typu, s
částicovým vrhačem a třemi těžkými laserovými kanóny. Žádné
velké nabezpečí zde pro vás není, ale tyto zbraně jsou velice
účinné při boji s výsadkovými plavidly a hvězdnými křižníky,"
vykládal Adanar. "Přesto si tam dávejte pozor, víte, že na
okrajových hvězdách je mnoho prolínacích hlídek a také nemáme
jistotu, zda nemají na základně hyperprostorové odpalovače osmé
generace."
Hyperprostorové odpalovače byly vrhače jaderných náloží,
které byly v krátkém intervalu urychleny na velkou rychlost
a vyslány směrem tam. V hyperprostoru vybuchla menší nálož, která
rozeslala nukleární mikronálože do všech směrů čtyř rozměrů.
Dermenti měli jeden z nejlepších odpalovačů, které byly zatím ve
válce užívány. Odpalovače se také daly úspěšně použít na
prorážení štítů planetárních křižníků.
"Bude mne někdo doprovázet?" zeptal se Goardan.
"Ne, bohužel budete muset tento cíl zničit sám, ostatní
stroje budou nasazeny na podobné cíle, a po posledních útocích
nemáme dost vycvičených pilotů," odpověděl mu. "Jak víte, jste
jeden z mála dobrých pilotů, které máme, a já doufám, že to
nepokazíte. Tato fáze invaze pomůže výsadkářům víc, než sebevětší
flotila doprovodných lodí," doplnil Adanar a vypnul hvězdnou
mapu. Vstal ze svého křesla a otevřel malou skříňku zabudovanou
ve stěně. Vyndal z ní malou růžovou krabičku s nadzvednutým
víkem. Byly v ní bílé kuličky.
"Toto jsou kvasnicové koncentráty, které pěstoval můj děd,
než vybombardovali jeho farmu. Obsahují mnoho vitaminů, zmenšují
napětí a zostřují smysly. Vemte si jednu," nabídl mu Adanar a sám
si vzal.
Goardan se chvíli zdržel, ale pak jednu sebral. Kulička byla
na omak úplně hladká, takže se zdálo, jako by byla vytvořena z
umělé hmoty, ale přesto se už nerozmýšlel a spolkl ji. Za několik
desetin sekundy jeho sliny rozpustily složitý ochranný obal
koncentrátu a vypustily vniřní tekutinu. Ústa měl v mžiku
zaplavena kapalinou s neuvěřitelně pestrou paletou chutí. Byla to
úplná chuťová extáze, ale trvala jen několik vteřin, a tak
zbývající tekutinu spolkl.
"Bude vám po tom lépe, ujišťuji vás," řekl Adanar. "Přeju
vám hodně štěstí. V hangáru se hlaste za pět minut," dopověděl
a rozloučil se.
Goardan vyšel na chodbu a začal kráčet směrem k hangárům.
Došel až k posledním dveřím, otevřel je a rozhlédl se. Byl ve
velké místnosti, kde byly umístěny otevřené pilotní kapsle. Kolem
pobíhali technici a kontrolovali jejich obvody.
Kapsle byly pro piloty nejdůležitější součástí prolínačů.
Měly v sobě veškeré řídící mechanismy a zařízení pro udržení
života. Obklopoval je dva centimetry tlustý pancíř ze speciálních
vrstvených kovových slitin sycených olovem. Jeho úkolem bylo
ochránit pilota v cizím prostředí po katapultaci a zabránit
radioaktivnímu ozáření pilota. Pod ním se nacházely izolující
vrstvy pro zachování konstantní teploty kapsle. Pak už se příliš
vnitřní stavba nedala rozlišit. Kapsle byla dlouhá tři metry
a měla tvar elipsoidu s největší šířkou jednoho metru. Na pancíři
byly vidět malé otvory a štěrbiny, které sloužily k umístění
kapsle do prolínače a také některé z nich byly otvory pro
raketové manévrování s kapslí, byla-li vykatapultována.
Goardan přišel ke kapsli s označením K-11. Byla to kapsle
patřící k prolínači, v němž strávil téměř polovinu války.
Technik, který právě prohlížel zda funguje dávkovač kyslíku do
reaktivních pohonů, se vyškrábal z kapsle a pozdravil ho. Byl to
Eddil Nomm, nový technik, který mu byl přiřazen před několika
dny.
"Vaše kapsle je v pořádku, pane. Můžete s ní prolínat do
doby, než vám dojde palivo a nic se nestane, na to vemte jed,"
ujišťoval Goardana.
"Děkuji Eddile, pomoz mi vlézt dovnitř," poručil mu.
S technikovou pomocí se vsoukal do úzké štěrbiny kapsle.
Technik mu ještě popřál mnoho štěstí a přivřel za ním víko.
Uvnitř osvětlovalo kapsli jen několik světélek, a pak se na
Goardana zaměřilo několik paprsků a změřilo jeho polohu. Pilot
ležel na břiše ve speciálně tvarovaných plochách. Za chvíli se
mu na krk připojila robotická paže komunikační aparatury
a odhalila mu jeho implantát na míše. Paže se zaměřila
a zacvakla. V tu chvíli se Goardanovi projevily jeho další dva
smysly. Nemohl je sice použít, ale věděl o nich asi tak, jako ví
člověk o svém zraku ještě před tím, než otevře oči. Vnitřní
systémy kapsle se daly do provozu, do jeho žil se zapojily hadice
s přívodem důležitých látek a gelové folie obalily Goardanovo
tělo. Sloužily ke zmírnění následků rychlých změn pohybu, které
se v prolínačovi konaly. Tyto změny sice hlavně tlumily silové
tlumiče, jež dávaly každé části pilotova těla tu správnou
rychlost, aby se nerozmáčkl obrovským přetížením, ale nebyly
bohužel schopny tuto činnost vykonávat přesně, a tak musel
počítat s vteřinovými zrychleními do 10 g.
Vnější smysly ještě chvíli nebyly zapojeny, a proto krátce
cítil, jak je jeho kapsle přenášena magnetickým jeřábem do
prolínače. Pak mu do smyslových center začaly proudit vzruchy
z vnějšku jeho těla. Napojil se na počítačové prostředí kapsle.
Na tříset šedesátistupňovém pohledu se začaly objevovat nejdříve
údaje hlášení od primárních systémů kapsle, a později i informace
o jeho zdravotním stavu. Pouhou myšlenkou se mohl napojit i na
další údajová centra.
Jeho kapsle byla opatrně přenesena na magnetických polích až
do přechodové komory, a pak vypuštěna do hangáru, ve kterém bylo
vzduchoprázdno. Vzduch by mohl negativně působit na stroje uvnitř
jeho prostoru.
Potom se najednou jeho paměť i smysly rozšířily. Zažil
neuvěřitelný pocit, neboť mu jeho přídavné smysly ukázaly
i čtvrtý rozměr. Poté se Goardanovo vědomí spojilo s velmi
výkonným superpočítačem na jeho prolínači. Superpočítač byl
druhou nejdůležitější součástí lodi. Mohl řídit téměř celou loď
automaticky, ale technologie ještě nepokročila natolik, aby mohl
pilotovat celý proces prolínání. Lidský mozek byl podivuhodně
štastně vytvořen, aby se (samozřejmě s pomocí umělých smyslů)
dobře orientoval i ve čtvrtém rozměru. Neměl na něj zatím
sebevýkonnější počítač. Ačkoliv se dermentští inženýři snažili
takové stroje vyrobit, podařily se jim pouze prolínací dálkové
střely dosahující velkých rychlostí, které měly ovšem mizivou
ničivou sílu a byly snadno sestřelitelné obyčejnými prolínači
a hyperprostorovými odpalovači.
Do mozku mu proudily nejrůznější údaje o stavu lodi,
například jaký je stav tritia v palivových nádržích pro fúzní
hyperpohon, nebo jaká je hustota modulovacích plynů v plášti
prolínače. Zároveň se zapojily i smysly přímo závislé na
senzorech na trupu stroje. Vznikl tak nový organismus, který
převyšoval všechny původní schopnosti člověka.
Tvar prolínače vypadal podobně jako kapsle, jenom byl trochu
zploštělý a dvacetkrát větší. Z trupu, jenž byl vyroben
z pěticentimetrové vrstvy lehké titanoiridiové slitiny, mu na
některých místech vyrůstaly podlouhlé útvary podobné trnům,
sloužící jako emitory silového pole pro pohyb v hyperprostoru,
a na stranách seděly namontovány hyperprostorové motory,
vypadající jako dva doutníky. Prolínač byl umístěn na kovové
konstrukci. Na podobných koridorových zařízeních byly umístěny
i jiné prolínače. Do trupu mu vedly různé kabely a hadice, jež
zásobovaly jeho systémy energií a potřebnými látkami.
Goardan překontroloval v několika setinách všechny systémy
na prolínači. Prohlédl si svou výzbroj. Měl dva laserové kanóny
o výkonu 10 megawattů, oba s robotickým reflexním nervem, který
umožňoval vést laser v rozmezí jednoho steradiánu. Tento laser se
dal ovšem použít jen na vzdálenost 300 km při boji, kdy cíl
nebyl ve větší vzdálenosti než 0,1 L od prolínače. Dále měl deset
termojaderných pum, které po vypuštění z prolínače letěly
okamžitě "zpět", a zasahovaly cíl s obrovskou kinetickou energií,
která se okamžitě přeměňovala na tepelnou. Byl-li zásah dost
přesný, vylnuly pumy z hyperprostoru přesně uvnitř cíle a úplně
ho zničily. Pokud přesný nebyl, musely cíl zničit samotné výbuchy
bomb.
Prolínač měl štít o výkonu 50 megawattů, ale to nestačilo
ani proti pětimegawattovým laserům. Výhodou stroje byla jeho
rychlost a dobrá manévrovatelnost, která jediná ho činila
použitelným při střelbě z hyperprostorového odpalovače. Kdyby se
do prolínače trefil, vybuchl by, a jeho úlomky by se snesly zpět
do několika minut.
Dostal do navigační paměti souřadnice cílové hvězdy a přišlo
mu povolení odletu. Mechanické končetiny obklopující prolínač se
stáhly a umožnily mu průchod do hyperprostorové šachty.
Goardan zapnul pohony a začal se pohybovat kupředu. Kovový
koridor ho dovedl až do šachty, kde stroj obrátil o devadesát
stupňů. Pak se zeptal hlavního operátora na povolení ke startu.
To mu bylo ihned vydáno.
Goardan zapnul hyperpohon naplno. Prolínač se počal
zrychlovat. Superpočítač okamžitě zapnul silové tlumiče, jinak by
se pilotovo tělo proměnilo na slisovanou destičku. I přes jejich
působení cítil Goardan přetížení. Stroj se urychlil na dvě
třetiny rychlosti světla, a pak zamířil tam. Jeho prolínač se
vzdálil od běžné třetí dimenze a prolínal směrem od počátečního
bodu.
Pilot cítil obrovské uspokojení, které mu dával pohyb ve
čtvrtém rozměru. Byla to rozkoš, již mu nemohl dát téměř žádný
požitek trojrozměrného světa. Cítil se opět úplně volný.
Zdravotní analyzátory zaregistrovaly mírnou odchylku duševních od
normálu a redukovaly vzniknuvší pocit. Pilotovo zdraví by nebylo
ohroženo během plnění úkolu, ale ve chvíli, kdy by se vrátil do
běžného života, měl by vážné problémy s nalezením jakéhokoli
jiného zdroje potěšení kromě prolínání, které bylo umožněno pouze
spojením jeho myšlenek se superpočítačem.
Goardan se "rozhlédl" kolem sebe kombinací svých zraků
a spatřil vzdalující se základnu a hvězdu, kolem které obíhala.
Za několik sekund mu zbyl "výhled" pouze na hvězdu. Jeho rychlost
ze nyní rovnala několikatisícinásobku rychlosti světla, protože
nebyl bržděn okolní hmotou a podstatou vesmíru.
Prolínal postupně až na 0,6 L a "obrátil" stroj na Demendar
a zapnul autopilot. Rozhlížel se kolem sebe. Občas kolem něho
prolétla náhodná turbulence vysokorychlostních iontů, která
zakrývala "výhled" na část čtyřrozměrného prostoru. Velké štěstí
bylo, že kromě těchto turbulencí se v dalších třetích rozměrech
směrem tam od obyčejného světa téměř nic pozorovatelného
nenacházelo. Pilot nemusel podrobně sledovat situaci třetího
rozměru, ve kterém se nacházel, stačilo sledovat trochu zkreslený
obraz obyčejného světa směrem zpět.
Právě prolétal trojrozměrnou souřadnicí prvních chuchvalců
Kal-Chamovy mlhoviny. Mlhoviny byly pro prolínače nejlépe
sledovatelné oblasti vesmíru. Jakákoli loď, která prolétávala
plynovými mračny, ionizovala kolem sebe částice, jež potom
vyzařovaly a vytvářely dlouhou světélkující stopu. Tyto stopy
byly nejlépe pozorovatelné z míst pilotů prolínačů. Proto velké
válečné lodě byly většinou vybaveny množstvím hyperprostorových
odpalovačů, neboť by jinak byly snadnými cíly pro všechny
prolínače kolem nich.
Kolem prolínače se právě nenacházelo téměř nic. Najednou si
Goardan všiml krátké výrazné čárky v nerušeném temném mraku.
Zaměřil svou pozornost na malý bod, který byl původcem tohoto
jevu. Počítač vypočítal, že je to pravděpodobně stopa malého
korábu, který není žádnou velkou kořistí, a tak se Goardan
rozhodl pokračovat dál.
Už se pomalu dostával k řidší straně Kal-Chamovy mlhoviny
a "spatřil" i cílovou hvězdu Demendar. Překontroloval veškerá
spojení a připravil se přebrat řízení. Za několik minut si ho
napojil.
Zpomalil stroj a pomalu se přibližoval na trojrozměrné
souřadnice druhé planety. Prohlížel si zřízení, které kolem ní
obíhalo. Stanice ZXV-90 byla největší ze tří obranných satelitů
planety. Už ve vzdálenosti několika astronomických jednotek se na
stroj zaměřily pátrací paprsky, značící, že přístroje na stanici
si už jeho prolínače všimly.
Když už byl od stanice jen sto milionů kilometrů daleko
v trojrozměrných souřadnicích, zapojil zbraňové okruhy. Energii
rozvedl i do obou kanónů, i když věděl, že je pravděpodobně
nebude vůbec potřebovat. Stroje na ZXV-90 si patrně neuvědomily
nebezpečnost svého postavení, a zatím nezapojily hyperprostorový
odpalovač.
Goardanův prolínač se dostal již na jeden milion kilometrů
od stanice, aniž by ho cokoli ohrozilo. Pilot proto otevřel
pumovou komoru a vpravil do ní dvě bomby. Hyperprostorový
odpalovač na ZXV-90 se asi zaměřil, a vypálil na prolínač. Náboj
ho minul o deset kilometrů a vybuchl tisíc kilometrů od něho asi
0,02L směrem tam. Mikronálože se rozletěly do prosotoru v určité
malé vzdálenosti a synchronně vybuchly. Šoková vlna se promítla
do všech úrovní. Zaměřovací systém pomohl Goardanovi určit
nejlepší odpalovací polohu a čas, proto za chvíli vypustil jednu
a poté i druhou bombu.
První bomba se pohybovala s velikým zrychlením směrem zpět.
Zároveň svou trojrozměrnou setrvačností urážela tisícky kilometrů
za sekundu. V obyčejném světě se vynořila dvě stě kilometrů od
stanice a explodovala. Na stanici se neprojevily žádné škody.
Druhá bomba se ovšem objevila jen asi deset kilometrů od stanice.
Tepelná energie umocněná termojadernou náloží vytvořila nakrátko
jev podobný malé hvězdě. Štíty stanice se v některých místech
prolomily a části jejího pancíře se rozžhavily.
Ze stanice vystartovaly tři záchranné lodě s posádkou.
Ukazovalo to na to, že nepokládají stanici za uhájitelnou.
Goardan se zamířil zpět, aby mohl lépe strefit cíl.
Hyperprostorový odpalovač stanice tím dostal větší šanci na
trefu. Další odpálený náboj se rozletěl sto kilometrů před
prolínačem. Soustava explozí zatřásla celým trupem. Goardan byl
vystaven obrovskému přetížení, i když jen na chvíli, dokud ho
nesrovnaly silové tlumiče. Prolínačův štít se na spodní straně
oslabil a teplota spodního pancíře téměř překračovala bezpečnou
mez. Goardan okamžitě vypálil na stanici svými lasery do míst
s oslabeným silovým polem.
Laserové impulsy jeho kanónů pronikly štítem stanice a na už
polozničených místech se objevovaly výbuchy vařícího se kovu. Ze
stanice začal unikat kyslík. Goardan stanici opět přezkoumal
a zjistil, že hyperprostorový odpalovač byl požkozen. "Obrátil"
tedy stroj a vypálil zpět na stanici poslední bombu.
Tentokrát se trefil téměř přesně. Bomba se vynořila
z hyperprostoru těsně vedle stanice a její výbuch dorazil zbytky
štítů a převařil celou stanici do bíle zářícího kovu, který byl
poháněn směrem k planetě vypařeným plynem. S určitým nadhledem
vypadal jako meteoroid hořící už v atmosféře, ačkoliv mu bude
trvat ještě pět hodin, než se dostane do jejích vrchních částí.
Goardan se chystal zvýšit pohon a začít se vracet, když ho
zasáhly dva výstřely laserem. Celý prolínač se zachvěl a hlášení
škod ukazovalo malé poškození trupu v zadní části.
Teprve nyní si uvědomil "sluchem" přítomnost nového
prolínače. Musel to být hlídkový stroj, jinak by nebylo možné tak
překvapivě rychlou přítomnost takového stroje vysvětlit. Okamžitě
se na něj zaměřil. Byl to dermentský stíhací prolínač, jeden
z nejnovějších typů. Na rozdíl od Goardanova prolínače neměl
flexní odrážecí nervy na lasererových kanónech, ale jejich výkon
byl třikrát větší. Goardanův stroj se zkorigoval a započal
letecký souboj.
Netrval dlouho, přestože to Goardanovi připadalo jako celá
věčnost. Dermentský stíhač byl sice na boj dopře stavěn, ale měl
velmi slabé štíty a nevýhodu v nedostatečném rozptylu laserových
kanónů. Po několika desítkách sekund ho Goardan trefil asi
desetkrát. Naproti tomu ho dermenský stíhač, před tím než mu
vypálil díru do reaktoru a způsobil jeho okamžitý výbuch, trefil
do boku jednou přesnou ranou.
Trup na boku byl proražen a různé systémy se okamžitě
vypařily. Přívodová tryska fúzního reaktoru se přerušila a palivo
začalo proudit do okolního prostoru. Dělalo přitom zářící čáru,
viditelnou ve čtyřech rozměrech. Prolínači zbylo pět sekund, než
mu vynechá pohon a začne se nekontrolovatelně řítit zpět.
Goardan vnitřními pokyny nařídil stažení superpočítače
a odpojení od celého prolínače. O něco později, když se kapsle
naplnila zbytkem paliva, dal příkaz ke katapultaci.
Ve chvíli, kdy byla kapsle odpálena, přestal být prolínač
udržován na konstantím zlomku Limitu a začal se vracet zpět.
Goardanova kapsle se mezitím dostala na Limit o něco větší, ale
také se vracela do obyčejného světa. Speciální vydržovací systém
se zapojil a získaná kinetická energie se okamžitě převáděla, ač
s menší účinností, na pohybovou energii opačného směru. Kapsle se
pomalu snášela zpět. Odpojením od prolínače ale ztratil Goardan
možnost sledovat pohyb ve čtvrtém rozměru, mohl očekávat návrat.
Prolínač se urychlil natolik, že za chvíli se vrátil do
obyčejného světa a rozletěl se tepelnou energií na kusy. Kukla
samotná byla speciálně vytvořena na návrat do obyčejného světa
z hyperprostoru, ale silové tlumiče nestačily úplně vykompenzovat
změnu rychlostí, a proto musel Goardan přežít obrovské zrychlení.
Kukla se vylnula z hyperprostoru tři sta kilometrů nad povrchem
planety.
Už i omezenými zrakovými senzory bylo jasné, že je
obyvatelná. Pod kuklou, která začínala nabírat na rychlosti, byla
klikatá písčitá čára pobřeží oceánu. Krajina pevniny měla zelenou
barvu, i když právě prožívala východ Demendaru, což ji
osvětlovalo do rudého nádechu. Pilot se rozhodl a začal
s transferem životně důležitých informací do svého mozkomíšního
implantátu. V prvé řadě to byly frekvence hypervlnné komunikace
s Královstvím, informace o celé planetě, na kterou padal,
a znalosti k přežití na planetách terestrického typu.
Mezitím už začala kukla prolétat svrchními vrstvami
atmosféry, kde se její rychlost z několika desítek kilometrů za
sekundu rapidně zmenšovala. Naštěstí se využívala plná energie ze
silových tlumičů, takže pilot necítil žádné přetížení. Ve výšce
padesáti kilometrů nad planetou vydal příkaz ke splnění příprav
sekundární katapultace.
Gelové obaly se mu oddálily od těla a injekční hadice se
zasunuly do svých pouzder. Na tělo mu byl speciální pěnou
přilepen izolační foliový skafandr s plovacími nádržkami. Přes
tělo mu byly robotickými pažemi přetaženy popruhy a na záda mu
přidělaly batoh s atmosférickým padákem, životními potřebami,
osobní zbraní a malou vysílací stanicí, na obličej mu byla
nasazena dýchací maska s polyfunkčními brýlemi.
Ještě naposledy zkontroloval situaci. Byl ve výšce deseti
kilometrů nad povrchem, a tak vydal příkaz k autodestrukci kapsle
a se nechal odpojit od všech systémů kapsle. Velká robotická ruka
se odpojila od jeho krku a na její místo byly nalepeny poslední
části izolačního obleku. Pak počítal do pěti sekund.
Ve stejnou chvíli, kdy byl u pětky, se kukla otevřela a jeho
tělo bylo vyhozeno podtlakem ven z kapsle. Po několika hodinách
v beztížném stavu, kde necítil téměř nic, mu téměř vyrazilo dech
množství prožívaných jevů. Padal vedle své kapsle směrem
k pobřeží tohoto světa. Kolem jeho těla, neuvěřitelně namáhaného
zpomalením, proudil mrazivý vítr neuvěřitelnou rychlostí, slyšel
ohromný hukot a viděl oslepující "západ" východu Demendaru,
způsobený jeho pohybem směrem k povrchu, kde zatím byla noc. Ve
chvíli, kdy mu zmizely poslední paprsky této hvězdy, zapnul
tlačítko na jednom z popruhů a z přihrádek jeho batohu se
vytlačil atmosférický výsadkový padák. Chvíli trvalo, než se
padáky rozvinuly, a pak ucítil obrovský tlak na prsou, jak ho
popruhy brzdily z velké rychlosti pádu. Potom se rychlost
stabilizovala a Goardan sledoval jak podél něho prosvištěla jeho
kapsle.
Nabírala stále větší rychlost, a potom asi ve výšce kilometr
nad zemí vybuchla v obrovském ohnivém oblaku, který přesvítil vše
ostatní. Po jeho pohasnutí byly vidět jen rudé rozžhavené kousky
pláště. Popadaly většinou do oceánu s tichým syknutím a na obloze
zbyl jenom kouřový oblak, který se rychle rozplynul, zvlášť poté
co ho Goardan rozvířil svým padákem.
Dotkl se polyfunkčních brýlí a dostal okamžitě obraz svého
okolí v infračerveném spektru. Pod ním omývaly písky vlny teple
zářícího oceánu. Dále bylo vidět množství polí m-pšenice a jiných
podobných zemědělských plodin pěstovaných na soustředěných
farmách. Bylo vidět tepelná centra malých městeček, která byla
propojena tenkou sítí cest. Všiml si i množství teplených skvrn
pohybujících se po samotném poli. Byly to pravděpodobně roboti
provádějící kontrolu. Neviděl žádné tovární komplexy ani velké
městské aglomerace.
Už byl pouze půl kilometru nad vodami oceánu, na němž
nepozoroval žádná plavidla, protože v něm asi zatím nebyly
podstatné zdroje obživy, jako ryby a planktonové farmy, patrné na
jiných světech. Demendar pomalu doháněl co ztratil a na úsvitě
bylo vidět vycházející místní slunce.
Padesát metrů nad vodou se připravil na náraz. Musel
absolvovat něco, na co ho připravili už před dlouhou dobou. Před
dopadem odpojil padák od těla a spadl do vody. Ponořil se na pět
metrů a pohmoždil si trochu končetiny. Čekal až pomocí plovacích
nádržek vyplave na povrch. Ve chvíli, kdy se dostal nad hladinu,
si vyvolal znalosti o přežití z databanky. V jeho situaci bylo
doporučeno plavat k pobřeží. Problém byl v tom, že Goardan plavat
neuměl, natož ve skafandru, a tak si musel vyhledat v paměti
implantátu i tyto informace. Když byl dostatečně instruován,
pokusil se o to.
Po půl hodině únavných pokusů konečně přišel na určitý
princip plavání v izolačním obleku a začal se přibližovat
k pobřeží. Pamatoval si, že musel dopadnout v asi kilometrové
vzdálenosti, a tak měl před sebou dlouhou cestu k temné linii
pláže. Na východě už vycházel kotouč Demendaru a osvětloval
červeně vlnky. Jeho nevycvičené svaly se co chvíli unavily
a musel odpočívat. Měl štěstí, že oceán nebyl moc studený,
protože by mu proti dlouhodobém podchlazování nebyl skafandr moc
platný.
Když se konečně po dvou hodinách po dopadu dotkl prvními
kroky písku pláže, uvědomil si teprve teď, jak moc je unavený.
Vyplazil se výš k čáře vln a usnul vyčerpáním.
Muf
výheň